Stát založený na krvi zabitého bratra, bratrovraždě. Stát založený na krvi podvakráte vyhnaného biskupa zabitého pohanskými Slovany. Stát založený na smrti staré ženy, která nechtěla povolit starým modlám.

Kolik krve naše země musela vypít?

A dnes se divíme, že jsme národ prokletých. Národ bez víry, národ bez  naděje a nejčastěji i národ bez lásky. Bez lásky k těm nejmenším, bezbranným, ubohým nekřtěňátkům.

Bez naděje, že spravedlivý a milosrdný Panovník má naši budoucnost ve svých rukou a nikomu nenaloží větší kříž, než je schopný unést. Pravda, mnozí musí ohýbat hřbet až k zemi, protože jejich hříchy volají do nebe. Matky se honí za kariérou a penězi, bohatými ženichy a děti zatím vychovává sterilní prostředí školek, škol a nedobrých kamarádů. Přitom mnohé mladé duše jsou tak chtivé po Panovníkovi. Tolik touží po Jeho poznání. Ale kdo jim nabídne ruku? Není Dona Bosca, není salesiánů. A tak se duše propadají do spárů ďábla skrze satanské počítačové hry, „fantasy“ literaturu (jež si nezadá s ďáblovou biblí), filmy a nudu. Svatý kníže se na křižovatkách usmívá bolestným úsměvem, protože vidí, že jeho národ zahynout chce a prosba ironicky vyvedená na platidle už vlastně nikoho opravdu nezajímá. Odtahuje své kopí, zasouvá svůj meč a skládá ruce do klína. Nikdo ho už neprosí o pomoc. Žádný český rytíř nechce jeho štít.

Svatý biskup pohlíží na své nevěrné Čechy z nebeské slávy rovněž. Mnohoženství, cizoložství, smilstvo, konkubináty bují stejně, jako za doby jeho útěku do ticha kláštera. Nevidí snad jediný mladý pár, který by se neprotivil příkazům Velitele, který od této maličké zemičky odvrací se zhnusením svou tvář stále častěji. Upadají do smilstev a osopují se na pár těch ustrašených věrných, kterým čistota je slovem drahým.

Cizoložství a rozvody. Jeho národ vede směle tabulku s počtem těch, kterým pýcha a vlastní ješitnost je dražší, než druhá bytost, jež k němu byla navždy připoutána nezrušitelným svazkem.

Kolik sluhů Panovníkových žije v nečistotě. Kolik jich konkubinátem plní prázdná srdce, z nichž dávno zmizel žár Ohně. Kolik jich sodomským hříchem s každou Obětí pije svůj kalich odsouzení? To ví jen svatý biskup a Panovník, jenž korunován ostny opět bolestně hledí do očí setnuté hlavy dobrého biskupa.

Svatá nevěsta Beránkova pláče nad svými syny s červeným křížem a hvězdou, když musí vidět jejich boje o moc a mezi tím tisíce nezaopatřených těl vypouští svou poskvrněnou duši za plentou v domech vražd neviňátek a starých šedivých hlav. Vidí rozkrádání majetku, který má sloužit nemocným a ne břichatým správcům, kteří jej nahrnou ještě tučnějším germánským zvrhlíkům, jimž se z baru – zpovědnice, pije koňak nejlépe.

Prosí o konec všeho, ale Panovník odmítavě vrtí hlavou. Kalich se ještě nenaplnil, hořkostem není konec, poslední rána kladivem do hřebu ještě nepadla.

Najdu mezi vámi víru, moji bratři v krvi, ptá se svatý kníže, svatý biskup, svatá nevěsta? Najdete mezi námi víru, svatý Václave, svatý Vojtěše, svatá Anežko, ptáme se každou mši svatou my, když kostele poloprázdný opět slyší Introibo.

Jakub Augustin Valenta