Povídala tuhle jedna babička: „Pane faráři, všechno je to hezké, jak to rodičům říkáte. Ale já už čekám, kdy začnete mluvit o poslušnosti. Vychovat děti poslušné, to je nejdůležitější.“ – A slyšela odpověď: „Vychovávat děti poslušné je nutno, ale zůstat jen při tom, to by bylo málo. To by z nich vyrostly buď pasivní buchty, nebo vzdorovití paličáci. Nechtějme mít děti jen poslušné, chtějme víc: vychovat děti ukázněné. Takové, které dovedou jednat správně i tehdy, když jim není nic nařízeno nebo zakázáno, když jsou z dohledu dospělých.“

Ukázněnost – sebevláda. S tím se také musí začínat hned od narození. Jak? Tím, že stále stejným opakováním vedeme dítě k základním dobrým návykům. Co je to návyk? Když určitou věc děláš stále stejně, naučíš se to tak, že už pak na to nemusíš ani myslet. Jde to samo. Návyk je např. chůze. Nemusíš na to myslet, kterou nohu teď zvednout a posunout dopředu. Jde to samo, i když přemýšlíš o něčem jiném. Většina toho, co po celý život děláme, jsou návyky. Jsou-li ty návyky dobré, je snadné být dobrým, ale co sis navykl v dětství špatně, to musíš celý život hlídat: „Pozor, abych zas neudělal tuhle chybu!“ – A jak na to přestaneš myslet, špatný návyk zas zafunguje a chybu uděláš.

Kromě návyků čistoty a hygieny má v raném dětství vzniknout návyk poslušnosti a návyk pořádnosti.

Jenže je tu potíž. Aby vznikl návyk pořádnosti, musí každá věc mít své stálé místo, které respektují i dospělí. Kde slyšíme každý den dohadování, kam kdo dal klíče, kde je ten kartáč, kdo nechal povalovat šroubovák, – jak se má
v takovém nepořádku učit dítě pořádnosti?

Aby u dítěte návyky vznikaly – třeba aby se samo obulo, obléklo – musíme zavést a zachovávat přesný postup, stále stejně všichni, kdo je mají na starosti. Co dítě dokáže už samo, za to je pochváleno a necháme je, aby to vždy samo dělalo. A chraň se přitom spěchu: kdo chce po dítěti moc nového najednou a honem honem, nedokáže nic.

Zlozvyky vznikají stejně jako dobré návyky: opakováním něčeho špatného. Když jsme tak nepozorní, že zlozvyku dáme čas, aby se vytvořil, neodstraníme jej hubováním ani bitím ani vysmíváním, ale trpělivým pěstováním opačného, dobrého návyku.

To je to: rozumný pořádek, důsledně zachovávaný. Jenže kolik trpělivosti a pevné vůle musí mít rodiče, aby dokázali důsledně zachovávat rozumný pořádek.

Máte asi všichni své zkušenosti s dětmi a s televizorem. Rozumný pořádek je jasný. Lékaři se shodují, že děti pod šest let u televizoru – krom večerníčku – nic neztratily. Že televizor není elektrická babička. A když už to bez dívání nejde – k vůli starším, pak průměrně 15 minut za celý den. Děti od 6 do 10 let tak třičtvrtě hodiny a čtrnáctiletým by měla normálně stačit hodina denně.

Jenže děti mají jiný názor: „Tatí, já bych vydržel sedět u televizoru od rána do večera. To se vlastně učíme a vzděláváme.“

Zde se nevystačí se zákazem. Je třeba trpělivého vysvětlování, že se nejedná o nepřejícnost: „Jíš rád šlehačku?“ – „Ano,“ zní odpověď. – „Dobrá – a teď si představ, že bys celý den neměl nic jiného k jídlu, než jen a jen tu šlehačku. To by nešlo, pravda, bylo by ti z ní špatně. Musí jí být jen trochu, aby sis pochutnal. S televizí je to také tak. Je to dobrá věc, ale kazí také zdraví, když je jí moc. Děti, které sedí dlouho u televizoru, nedovedou ve škole sledovat vyučování, stávají se z nich samotáři a cvalíci od samého sedění. Musí se to dělat jako v restauraci. Tam dostaneš jídelní lístek plný různých jídel. Z těch si každý vybere nač má chuť a peníze. Nejí ta jídla všechna, jedno za druhým. Také v televizi je třeba si podobně vybírat z celodenního programu.“

Je to dobré výchovné cvičení, když děti samy zachovávají dohodnutý čas u televize. A ještě lepší je, když se někdo dospělý dívá spolu. Pak o tom s dětmi hovoří a tak jim pomůže vytvořit si o programu správné mínění.

Když se rodiče ptají kněze nebo učitele na své děti, nejčastěji slyší odpověď: „Hloupý není, ale líný. Je roztržitý, nedovede dávat pozor, neumí se soustředit.“ Už ve věku předškolním se o tom začne rozhodovat, jestli i vy budete slýchat stejné odpovědi, podle toho, zda povedete nebo nepovedete dítě k sebevládě a sebezáporu.

Zlé je, když rodiče dovolí, aby si dítě vzalo, co chce, bez dovolení, bez prošení. O všechno požádat, poprosit, to není jen věc zdvořilosti, ale cvičení vůle.

Také není třeba vždy spěchat se splněním každého přání dítěte – ihned, jak se projeví. Lépe je někdy říci „Ano, dostaneš, ale chvilku počkej, až toto dodělám.“

Šklodlivé je, učit dítě, aby si vybíralo, co chce a co nechce jíst. Starostlivá maminka předkládá tříleté dámě k rozhodnutí: „Budeš papat mlíčko nebo kakao? Chceš rohlíček nebo chlebíček?“ – Dětská mlsnost a vybíravost vzniká vinou dospělých. I zde je příležitost k cvičení sebevlády dítěte: aby jedlo, co dostane. A když trucuje a nechce jíst, co dostalo, jen nedej najevo, že máš o ně starost. Klidně skliď se stolu a vůbec s ním o tom nemluv. Stačí prohodit ostatním dospělým, že jídlo je drahá věc, proto se nesmí s jídlem plýtvat.

Ještě jeden cvik, důležitý pro cvičení vůle, si připomeňme: učit dítě snášet bolest. Znáte možná takové děti: Maličký se svalí. Nic se vlastně nestalo, ale on leží na zemi rozpláclý a řve, jak kdyby jej vraždil. To ho tak kdosi vychoval. Jak sebou plácl, hned k němu s velkým lamentováním a křičením běželi, zvedali, ofoukávali, litovali. Nebo ještě hůř – začali se nad ním hádat, kdo že to na něj měl dávat pozor.

A jiné dítě, kolikrát se svalí, tolikrát se zvedne a cupitá dál. Nikdo z toho nedělá událost, nanejvýš maminka řekne, že to nic nevadí. A když se dítě bolestivě uhodí, maminka pofouká a řekne: „Viď, že to nic není. Však si dáš podruhé pozor.“ Takové dítě snáší pak statečněji i nemoc a rychleji se uzdravuje.

A nejen to. Takové dítě bude v životě patřit k lidem, kteří snesou nějaký neúspěch a nedělají ze všeho hned tragedii. Kteří se umějí smát tam, kde se jiný mračí. Kteří umějí obrátit v žert to, co jiné rozzlobí.

Poslušnost je při výchově dětí důležitá, ale ještě důležitější je výchova k sebevládě, k dobrovolné sebekázni. Ne poslušnost ze strachu, ale sebekázeň z lásky k rodičům, z lásky k Bohu. Kéž by se tyto zásady staly jak součástí našeho vlastního jednání, tak i našeho vychovávání.

Modlíme se:

Bože, tys rozhodl, že člověk se smí podílet na tvém věčném životě.
– Dej našim očím dobrý rozhled, abychom dohlédli za hranice denního života.
– Dej nám trpělivost k vyjádření dobrých návyků – k nácviku ctností.
– Abychom milovali řád a pořádek kolem sebe – vždyť ty, Bože, jsi stvořitelem celého řádu ve vesmíru.
– Abychom energicky bojovali s leností v sobě i v našich dětech.
– Abychom netrpěli mlsnost a plýtvání potravou.
– Abychom statečně snášeli bolest a vedli též děti ke statečnosti a sebevládě.

Nebeský Otče, ty nechceš poslušnost ze strachu, ale naši dobrovolnou sebekázeň. Děkujeme ti za tvou trpělivou lásku, kterou nám zjevuješ v našem Pánu, Ježíši Kristu.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je devátá kapitola knihy „Společně k Bohu,“ jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.