Svátky zemřelých nás vedou na hřbitov ke hrobům a vyvolávají v nás i našich dětech otázky, na které není snadné odpovídat.

Pětiletý chlapec se ptá na hřbitově: „Mami, kdo je to tu pochovaný?“ – Maminka odpovídá: „Zde leží malé dítě. Vidíš, hrob je docela malý.“ – „Ale mami, tys přece říkala, že když umře malé dítě, smí být u Pána Boha. Tak kam přijde doopravdy? Do nebe nebo do země?“ – Tazatel je důsledný, maminka hledá odpověď. Když řekne: „Do země přijde tělo a do nebe duše,“ – pak bude jistě další otázka znít: „A kdo je to ten duše?“ Dětem nejde o detaily ani o filosofii, dětem jde o celou osobu: kde je to děťátko? A maminka vidí, že nelze odpovědět jednou větou. Vždyť děťátko, osoba, není ani v zemi, ani to není nějaký lidský „duch“ – strašidýlko bez těla. Představa dvou samostatných složek člověka – boží duše a hříšného těla, – to je představa pohanská, předkřesťanská (Platon).

Tohle vše maminka asi ví, ale jak to povědět dětem, aby v nich nevznikly zmatené představy, to neví.

Pojďme si proto poslechnout, jak vysvětlovala otázky života a smrti svým dětem katolická spisovatelka Felicita (Blažena) Betzová.

Betzovi měli sousedku, paní Hajnou. Byla švadlena. Ušila nedávno šaty pro maminku, teď se dala do přešívání šatů pro babičku. Paní Hajná byla svobodná starší paní a děti měla ráda, proto chtěly děti vždycky s sebou, když k ní maminka nebo babička šla.

Najednou děti doma slyší, že paní Hajná musela náhle do nemocnice, tam ji operovali a brzo nato zemřela. Děti ještě nevědí, co to je zemřít, co to je mrtvý, tak se o to ani zvlášť nezajímají. Ale pak přijde pohřeb. Lidé se přicházejí rozloučit s mrtvou, a děti chtějí také. Mamince se tam nechce, ale pak svolí. Jednou se musí setkat se smrtí, raději tedy teď, kdy jim mohu pomoci, aby si udělaly správnou představu.

Jdou tedy k sousedům, k rakvi se zemřelou. Děti se křečovitě drží maminčiny ruky. Ta menší dcerka šeptá: „Mami, je toto opravdu paní Hajná?“ Maminka vyvede děti ven a začne vysvětlovat: „To už vlastně paní Hajná není, to tu zůstaly jen její kosti a maso.“ – „A kde je tedy paní Hajná?“ – „Ta už je teď jistě u Pána Boha. Už je teď veselá a šťastná, protože u Pána Boha je to moc krásné. Než zemřela, měla bolesti, ale teď už ji nic nebolí. A už nikdy nebude tak sama, jako byla ve svém bytě. Teď už si nemusí na nic naříkat.“ Obě děti toho zřejmě měly plnou hlavu: „Ale mami, proč tu nechala své maso a kosti?“ „Protože Pán Bůh jí dal místo tohoto těla, které bylo už nemocné a bolavé, tělo lepší, podobné oslavenému tělu Pána Ježíše o velikonočním ránu po zmrtvýchvstání. Vzpomeňte si, jak jsem vám vyprávěla o křtu, že dostáváme nový boží život. Že jej přijímáním Těla Páně a dobrými skutky množíme. Paní Hajná teď už žije docela tím novým životem.“

Celý pohřební obřad sledovaly děti velmi pozorně. Při spouštění do hrobu se zas pevně chytly maminky za ruce. Cestou domů byly nezvykle mlčenlivé: až za chvíli řekla ta pětiletá: „Mami, já nechci být takhle mrtvá.“ – Maminka odpověděla, že ona také ne. „Ani Pán Ježíš nechce, abychom byli mrtví. Chce nás mít kolem sebe u svého stolu v nebeském svátečním šatu, abychom s ním jedli, skákali, smáli se a radovali. Proto nám už při křtu dal do srdce jiskru nového života. Pán Ježíš nás těší, abychom nebyli smutní, když musíme zemřít: To zemře jen starý život. Vy budete žít dál, i když zemřete. Protože ve mně věříte, vstanete z mrtvých jako já, a budete žít se mnou na věky.“

Při večerní modlitbě přišel veliký zážitek dne znovu na řadu. Malá Jana, hned jak jsme udělali kříž, začala: „Nebeský Otče, paní Hajná má už nový život.“ – V průběhu modlitby se děti znovu ujistily, že i my už máme v sobě semeno nového života. Že v nás roste každým dobrým skutkem. Že ani nás dobrý Bůh nenechá zahynout navěky. – A tak přes všechny otřesné zážitky toho dne děti klidně usnuly. Jen vědomí o novém, Božím životě v srdci v nich zůstalo trvale.

Všimněte si, že maminka Betzová se v našem příkladu nepokoušela dětem povědět o posledních věcech člověka všechno. Vybrala kladné stránky, to nejdůležitější: existenci věčného života u Boha. Vynechala zavržení, očistec. Proto také nemluvila o modlitbě za zemřelé. O tom se mají děti dovědět, až budou větší. Nemluvila o nebi teologicky jako o stavu blaženosti, jako o vzdáleném „onom světě“, ale podle biblických obrazů: o hostině s Pánem Ježíšem, o nebeském svátečním šatu.

Jen si všimněte, že ani v Písmu svatém se nepodává žádná nauka o „posledních věcech“. Platí tam, co řekl svatý Pavel: „Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo jej milují.“ Bible si neláme hlavu, jak to bude „tam“, ale radí nám, jak to má být tu, zde na světě, aby to bylo s námi dobré po celou věčnost.
Od čtvrtého roku začne dítě vnímat, že na světě není vše jen pěkné. Nemoc, smrt, strach, rozhněvaný tatínek, plačící maminka, zlí lidé, smutné věci.

Už od dětství v nich proto začněme budovat i správný postoj ke zlu.

Po nějakém smutném zážitku maminka řekne: „Ještě dobře, že takové zlé věci nebudou pořád. Pán Bůh to nechce. Slíbil, že jednou přijde sám, znovu, a dá vše na světě konečně do pořádku. Představ si, jak to bude krásné, až Bůh bude s námi, až budeme tak s ním, jako ty jsi teď se mnou. To pak už budou všichni lidé hodní – u Boha nemůže být nikdo zlý. Za to prosíme, když se k Bohu modlíme: „Přijď království tvé.“ Teď zatím ještě svět není tak daleko, není ještě docela stvořený. Je dosud velkým staveništěm – a kde je staveniště, tam je i nepořádek, tam není vše hotové a pěkné.

Ani lidé nejsou ještě hotoví, i v nich je ještě hodně zlého. Všichni musíme pomáhat, aby toho zlého v nás a kolem nás bylo stále méně, aby Boží království přišlo dřív. Do té doby, než přijde, to vydržíme. Hlavně že víme, že se to vše nakonec obrátí k dobrému.“

Dostane-li dítě takový pohled na svět do své životní výbavy, pak jistě chápete, jaký optimismus, jaká chuť
k dobru se mu tím dává pro celý život.

Kéž bychom to sami dobře pochopili a uměli povědět dál.

Modlíme se:
Bože, tys nám přislíbil, že setřeš každou slzu z očí, že nebude smrti ani zármutku ani nářku, ani bolesti.

Prosíme tě:
– Za naši farní rodinu, – ať jsme naší mládeži svědky víry
 v tvé království dobra.
– Za malé děti, – ať jim odpovídáme na otázky po věčném životě pravdivě, aby jim naše vysvětlení po celý život bylo základem důvěry, že dobro nakonec zvítězí nad zlem.
– Za nás všechny, – abychom měli stále na mysli, že stvoření světa není ještě ukončeno. Že i my, lidé, teprve dozráváme pro Boží království.

Náš Pane v životě i v smrti, dej nám plnost svého světla, abychom si zlo ošklivili a dobro jako ty milovali. Ať to dokážeme naučit i své děti.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je osmá kapitola knihy „Společně k Bohu,“ jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.