Stat Crux, dum volvitur orbis…
Stat Crux, dum volvitur orbis...
Kříž stojí, i když svět je v pohybu… Možnosti překladu slovesa volvitur jsou nepřeberné. Dá se použít i výrazu „i když svět jančí“. Toto heslo mnichů kartuziánů si vždycky připomínám, když vidím na našich polních cestách, lukách nebo i v zahradách soukromých domů krucifix.
Kříž, symbol naší spásy a víry, stojí pevně navzdory všem finančním i nefinančním krizím, změnám vlád a hrozbám prasečí i neprasečí chřipky. Kříž je znamením toho, co je pevné a neměnné, věčné pravdy. Kdo by ji chtěl zničit, se zlou se potáže. Když sledujeme osudy lidí, kteří v rouhačském obrazoboreckém nadšení po r. 1918 se podíleli na likvidaci křížů jako domnělých pozůstatků „temna“, zjistíme, že mnoho jich dopadlo špatně. Dokumentuje to mj. sborník Ve jménu demokracie z r. 1922. Muž, který házel po kříži kameny, aby rozbil korpus Krista, přišel v továrně, kde pracoval, o ruku – právě o tu ruku, jež metala po krucifixu šutry. Někteří lidé, kteří demonstrativně pálili kříže na nádvořích škol, měli později co dělat s požárem, který jim zničil značnou část majetku. Kříže hořely také v Lidicích na dvoře Horákova statku, jak dosvědčili pamětníci. Zhruba o dvacet let později přesně na tom místě provedli esesáci strašlivý masakr lidických mužů. Bůh není mstivý, ale zakazuje, aby byl urážen a posmíván. Tresty, které postihly ikonoklasty a rouhače, jim měly připomenout jejich strašlivý hřích, a tak je zachránit pro věčnost.
Je to skoro zázrak, že po všech bojích proti sv. víře, po všem úsilí zničit kříž jako znamení spásy, po veškeré úporné realizaci Voltairovy rouhačské výzvy „Odstraňte tu šibenici!“ kříže stále zdobí krajinu nejateističtější země Evropy. Na tom nic nezměnilo ani protikatolické běsnění po r. 1918, ani nacistické programové odstraňování křížů ze škol, ani čtyřicetiletá komunistická ateistická agitace, ani konzumně materialistický liberalismus polistopadové éry. Kříže jsou tady a stojí.
Antický básník Vergilius napsal, že Řím nepřátelé nezničí, „dokud bude vestálka stoupat na Kapitol.“ Vergilius byl pohan, vyznavač falešného náboženství. Přesto ale jeho uvažování nepostrádá logiku. Společnost, v níž je výrazně přítomen sakrální symbol, má jakousi jistotu stability. Pro nás ale kříž není jenom „sacrum“, ale také připomínkou nekonečné, nepochopitelné a šokující Boží lásky k nám, lidem, lásky, která neváhala podstoupit krutou smrt pro naši spásu.
Na kamenné nebo dřevěné kříže narazíme přitom (zatím ještě) díky Bohu častěji než na zajíce či veverku. Kéž by nikdo z nás, tradičních katolíků, neprošel kolem Božích muk lhostejně, bez střelné modlitby typu „Pozdraven buď svatý kříž, na němž umřel Pán Ježíš…,“ případně stačí i prosté znamení kříže a pozdrav „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ A snažme se připojit také modlitbu smíru za všechny urážky, rouhání a devastace, jichž se tomuto symbolu naší spásy dostalo v minulosti a dostává v současnosti. Spousta křížů je také dnes ničena při rozorávání polí, při rozšiřování vozovky nebo stavbě dálnice. Prosme za obrácení těchto lidí.
Vergiliova slova o vestálce, stoupající na Kapitol, lze – s notnou dávkou nadsázky – aplikovat na kříže v české krajině. Dokud zde budou stát, dokud na ně turista při bloudění lesy, poli a lukami pokaždé narazí, není to ještě s naší vírou, ale ani s naším národem, nejhorší. I kdyby bylo českých praktikujících katolíků mizivé procento, dokud naši krajinu zkrášlují kříže, stále je zde nějak tajemně přítomen spící duchovní potenciál víry, který lze probudit.
Tento článek byl s drobnou úpravou převzat z časopisu Te Deum, čísla 3/2009.
Fotografie, jejímž autorem je Dezidor, byla převzata z Wikimedia Commons (zdrojový soubor) pod licencí Creative Commons Attribution 3.0 Unported. Je možno ji sdílet a modifikovat za předpokladu zachování licence a uvedení autora.
Ave crux, spes unica!
Velmi pěkný článek. Zajímavá souvislost potrestání československé revoluční republikánské chátry jinými revolucionáři (nacionálně – socialistickými). Inu věru, revoluce opravdu požírá své děti. Stále totiž platí: Pán Bůh nebývá posmíván.
Tohle téma je mi blízké. Nikde jsem v krajině neviděl tolik Božích muk, jako tady. A jelikož jezdím denně do práce autem a stejně jako Vy mám potřebu se pokaždé při spatření krucifixu pokřižovat, nabývá to občas až komických konotací. Na střelné modlitbičky jsem už rezignoval, jezdím totiž zpravidla na poslední chvíli a lehce nadlimitní rychlostí, takže jsem to vyřešil krátkou osobní modlitbou, kterou odříkám pokaždé, když se rozjedu. Obsahuje nehody, sv. Kryštofa, policajty a vůbec všechno, co se tak asi šoférovi může stát.
Jelikož ale jezdím rychle, stává se mi, že nemám volnou pravačku k pokřižování, takže to řeším malým křížkem palcem na volantu nebo na šaltpáce.
Zajímavé je, že ačkoliv do práce jezdím už čtvrtým rokem jenom dvěma trasami, jen za poslední rok jsem objevil tři nové kříže. Tedy nové pro mě, stojí tam už dlouho. Jeden z nich je zvláštní tím, že stojí zády k cestě, čelem do pole a k lesu.
Docela bych ocenil, kdybych nemusel do druhého dne čekat na schválení komentáře. Trochu dost to narušuje online platformu. Snad nejsem nebezpečně upřimnej. Nebo jo?
Schvalováním už několik měsíců procházejí všechny komentáře…
Aha.
Chápu, že je žádoucí, aby sprosté či provokující komentáře nebyly publikovány. Určitě je pak řada věcí, kde se dá diskutovat, zda je připustit a je to odpovědností redaktora.
Na druhou stranu chápu vonrammsteina. Nebylo by možné mít nějaký seznam „prověřených“ komentátorů či jejich IP adres, jejichž komentáře by byly posuzovány až následně? A jen komentáře těch zbývajících komentátorů publikovat až po schválení. Případně mít i nějaké nastavené blokace. Takhle by se mi to líbilo, ale nevím, zda je technicky možné v používaném prostředí wordpress.
Děkuji, pane Kretschmere. Přesně tohle jsem měl na mysli. Těch asi 15 lidí, co sem pravidelně píšou, by snad mohlo mít bezbariérový přístup. Možné to technicky samozřejmě je. Netuším, kde se Ignatius nakazil paranoiou.
Je to prosté. I prověření mohou Ignáce někdy zlobit, jak on se domnívá.
Třeba já. cca každý třetí textík mi neprojde, ač se jedná o texty slušné a často se toliko bránící nařčením. Zhusta ze strany střelce, nebo pseudonymních kecálků.
Ignác na to asi zůstal sám (kdy byl „poslední“ díl Koštěte?). Nedivím se. Musí být nesmírně obtížné s jeho napoleonskou osobností vyjít.
Kompletně redigované komentáře byly zavedeny na základě sílících stížností čtenářů a spolupracovníků časopisu. Měnit to nehodlám.
R.Zábranský: Žeň
Sťata jsou
hrdá pole
ječnenů
pšenic
Božích muk
setnutých
líto je
nejvíc
P.S.Ve farnosti, kde bydlím, máme občanské sdružení a VŠECHNA Boží muka jsem během pár let obnovili.
Ale jo, Ignatie. Je to tu Vaše, dělejte si tu s Pánem Bohem, co považujete za vhodné. Cenzura je jistě třeba, internet obsahuje nemalé penzum idiotů. Ale cenzurovat to miniaturní stádečko, bez nějž by tenhle web pozbyl smyslu, mi přijde poněkud hloupé. Ale jak říkám-Vaše věc.
Zajímavé je kolik těch křížů a svíček které symbolizují věčné Boží světlo přibývá, kolik lidí cítí i v dnešní době potřebu postavit kříž tam kde jejich příbuzné nebo kamarády postihla tragická smrt. Podobnou jako naši předkové v ranném i vrcholném středověku. Je to skvělá příležitost se za ně alespoň krátce pomodlit, například Odpočinutí věčné dej jim ó Pane………………………………..Stejně jako když míjíme jakoukoliv připomínku smrti našich bližních. Například hřbitov nebo památník obětí obou válek. Když potkáme v krájině křížovou cestu nebo nějakou drobnou sakrální stavbu která nesopuvisí s tragickou smrtí tak se můžeme například pomodlit Sláva Otci……………………, když míjíme kostel nebo kapli kde spočívá ve svatostánku Kristovo Tělo tak Pochválena a pozdravena budiž nejsvětější svátost oltářní…………………………Také si můžeme zjistit komu je kostel zasvěcen, poprosit o přímluvu a pomoc a vnímat a vhodným způsobem uctívat příslušné světce a světice na území které ke kostelu patří. Pozdravit a poprosit o přímluvu světce jehož sochu míjíme. Nejčastěji to bývá svatý Jan Nepomucký a svatý Mikuláš.Nahradit uvadlé květiny čerstvými, odstranit jakýkoliv případný nepořádek když jdeme pěšky. Auto je také vynikající místo pro modlitbu Růžence, třeba za živé i mrtvé účastníky provozu. Jedna známá rodina se ho vždycky modlí společně a nahlas.