Anděla Salawa

Královské město Krakov je městem světců. Během jeho tisícileté historie zde mnozí známí a také u nás uctívaní světci žili (např. sv. Stanislav, sv. Jan Kentský), ostatky jiných zde byly přeneseny a dodnes jsou zde uctívány (sv. Florián). Také Krakov moderní doby, Krakov minulého století, se světci může chlubit. Krátce zde pobýval (1920-1922) sv. Maxmilián Maria Kolbe, polský minoritský kněz, zakladatel Rytířstva Neposkvrněné, který právě zde vydal první číslo Rytíře Neposkvrněné. Od roku 1884 zde až do své smrti v roce 1916 působil sv. Albert Chmielowski. V krakovských Lagiewnikach krátce žila a nakonec zemřela dnes již celosvětově známá a uctívaná polská mystička sv. Faustina Kowalská. Na přelomu 19. a 20. st. však v Krakově žila i jiná, u nás prakticky neznámá polská světice a mystička, bl. Anděla Salawa. Letos v srpnu uplynulo 20 let od jejího blahořečení, které vykonal papež Jan Pavel II. při mši sv. na krakovském náměstí 13. srpna 1991. A včera tomu bylo přesně 130 let, co se narodila.

Život bl. Anděly Salawy je potvrzením teze o. Garrigou-Lagrange OP, že každý křesťan bez ohledu na podmínky života a svůj životní stav je přinejmenším vzdáleně povolán k mystickému životu. Na moci křtu sv. a jiných svátostí jsme povolání k duchovnímu životu, který má procházet etapou očišťování (via purgativa), osvěcování (via illuminativa) a sjednocování (via unitiva) až k mystickému sjednocení, které je přípravou na vstup do nebeské slávy.

Via purgativa Anděly Salawy

Období začátečníků v duchovním životě, etapa očišťování, odpovídá v životě bl. Anděly víceméně etapě dětství a dospívání. Světice se narodila 9. září 1881 ve vesnici Siepraw nedaleko Krakowa. Měla devět sourozenců a v rodině byla nejmladší, protože poslední dítě rodičů v kojeneckém věku zemřelo. Rodina žila skromně. Měli malé hospodářství na kterém tvrdě pracovali. Otec Anděly zároveň pracoval jako kovář. Hluboká katolická víra rodičů měla velmi dobrý vliv na Andělu, která se od malička učila v kruhu rodiny s rodiči a sourozenci modlit, zpívat zbožné písně a číst Písmo sv. i jiné katolické knihy a časopisy. Účast na nedělní mši sv. byla samozřejmostí. Matka Anděly se snažila, pokud to bylo vzhledem k povinnostem v domě možné, být přítomna na mši sv. i ve všední dny a vedla své děti k praktické zbožnosti a životu ve s shodě s katolickým učením. Otec za ní nezůstával pozadu a nejen slovy, ale i vlastním životem ukazoval svým dětem, v čem spočívá pravá životní moudrost. Anděla musela již od dětství pomáhat rodičům a do školy mohla chodit jen dva roky. V důsledku slabé tělesné konstrukce a podvýživy nemohla vykonávat těžkou práci v hospodářství, naučila se však vyšívat a vyrábět drobné předměty, jejichž prodej byl sice malou, ale přece jen nějakou pomocí pro chudou rodinu. Později se k svému dětství a výchově vyjádřila takto: „Matka nás učila málo jíst, hodně pracovat a modlit se.“

Na podzim roku 1897, v šestnácti letech, odešla za prací do Krakova. Zde již pracovala její starší sestra. Obě tu – podobně jako mnohé jiné vesnické dívky té doby – vykonávaly služebné práce v rodinách bohatých měšťanů. Ačkoliv si Anděla z rodinného domu přinesla zdravou katolickou zbožnost, městské prostředí se svými možnostmi a pokušeními bylo pro její víru velkou zkouškou. Práce byla sice namáhavá a dlouhá, vydělané peníze však nabízely nové lákavé možnosti. Anděla, která ještě neprožila očistu smyslů a nebyla nikým vedena k hlubšímu duchovnímu životu, zvlažněla v modlitbě a prvotní horlivosti a začala se otvírat světskému způsobu života (taneční zábavy, koketerie). Duchovní život však zcela neopustila a nedopouštěla se těžkých hříchů. Myslela si tedy, že takový život stačí. Ve svých osmnácti letech však prožila významný duchovní předěl. Zatřáslo s ní svědectví hluboké víry její sestry, která hrdinsky snášela utrpení spojené se závažnou chorobou. Její následná předčasná smrt v roce 1899 přivedla Andělu k vážnému zamyšlení nad skutečným smyslem života a druhému obrácení. Zcela vědomě se rozhodla jít evangelijní cestou následování Krista Ukřižovaného, která spočívá především v úsilí o růst ve ctnostech a v životě v duchu evangelních rad. Se souhlasem zpovědníka složila v roce 1900 soukromý slib čistoty a její duchovní život přešel do fáze, kdy již zcela vědomě a naplno sloužila Bohu.

Via illuminativa Anděly Salawy

Další život Anděly svědčí o tom, že je možné i ve světě, uprostřed běžných každodenních starostí a při namáhavé práci, žít kontemplací a mystickým životem. Její praktický a obyčejný život se sice navenek významně nelišil od života mnohých jiných dívek pracujících jako služebné, byl však zcela proniknut evangelijním duchem. Anděla si našla vhodného duchovního vůdce a v duchovních záležitostech se mu zcela podřídila. Své materiální potřeby omezila jen na věci nejnutnější k životu. V roce 1900 vstoupila do Sdružení sv. Zity a veškerý svůj volný čas zasvětila praktické službě bližním, těm, kteří žili tak jako ona, nebo ještě chudobněji. V roce 1912 byla v krakovském minoritském kostele sv. Františka přijata do Třetího františkánského řádu. Pomocí častého přijímání svátostí, eucharistické a mariánské úcty, dobré duchovní četby (čítávala např. díla sv. Jana od Kříže, sv. Terezie, sv. Alfonse z Liguori, život sv. Gemmy Galgani aj.) a rozjímání velmi pokročila v životě modlitby. Mezi svými přítelkyněmi byla horlivou apoštolkou a povzbuzovala je např. takovými moudrými a zároveň prostými slovy: „Neposlouchej lidi a nejdi za tím, co říkají. Poslouchej Boží přikázání a pokyny Církve. Lidé totiž přijímají to, co jim vyhovuje, a nepříjemné věci odmítají.“[1] Velmi záhy došla k hluboké duchovní moudrosti a zkušenosti kontemplativní modlitby. Svědčí o tom například tato slova z jejího deníku: „Jestliže duše Pánu Ježíši již nic neříká a jen na Něj hledí v mlčení… pohlcená Jeho Majestátem Ho velebí bez zvuku a hluku slov – vnitřním pohledem a křikem duše, jak vznešená je to modlitba. To pokorné mlčení při spatření Božího Majestátu odhrnuje okraj závěsu skrývajícího Jeho Tvář před duší pokornou a poníženou.“[2] Blíženskou lásku projevovala hrdinským způsobem především v čase světové války, kdy dobrovolně sloužila raněným vojákům a zajatcům, bez ohledu na jejich národnost. Přinášela jim jídlo a sladkosti, které sama kupovala, ošetřovala raněné a potěšovala je v jejich smutku. Svědectví o její účinné praktické pomoci vydal mimo jiné v roce 1970 pan Hlavatý, otec P. Vavřince Hlavatého, který se v letech 1915-1916 jako rakouský voják léčil ve vojenské nemocnici v Krakově. Říká, že si na Andělu, která svou pomocí zachránila mnohým vojákům život, vzpomíná, a že již tehdy ji vojáci i ostatní lidé nazývali „svatá dívka“.[3]

Via unitiva Anděly Salawy

Na konci života, v poslední etapě Andělina duchovního putování, o které na základě jejího duchovního deníku psaného v letech 1916-1922 víme nejvíce, prožívala světice silné očišťující zkoušky. Byla to četná duchovní utrpení, která ji měla z vůle Boží zcela proměnit a sjednotit s Kristem. O této zkušenosti svědčí např. zápis z jejího deníku dne 5. března 1919: „Existuje dvojí zjevení Boží vůle: první přes obdarování Božími dary a druhé – také Boží vůle, ale úplně svlečená z milostí a Božích darů. To je to, co zakusil Boží Syn, zkoušený Bohem Otcem, když umíral na kříži úplně rozdrcený utrpením a Bůh Otec jakoby pohrdl utrpením Pána Ježíše a nechtěl na Něj ani pohlédnout. A proto si Pán Ježíš cení nejvíce takového opuštění, které je jakby zdánlivým odmítnutím. A právě ten akt Pána Ježíše dovršil Boží spravedlnost. Tak má být také s duší. V tak velkém utrpení se dovršuje oběť, kterou si Pán Bůh od duše žádá. Jen je potřeba odvahy, statečnosti, zocelení a síly, a co je nedůležitější – víry a velké pokory.“[4]  Anděla velmi trpěla především v postní době a velkém týdnu roku 1921: „Nejhroznější pokušení a ještě strašnější úzkosti a žár rovný lásce, ale nepopsatelný. Mimořádné poznání Pánova utrpení, ale jiným způsobem. Oheň hořící i oheň hasící větším žárem ohně předchozí. Hle, to je obraz muk v hlubině duše. Láska Boží podivně přitahující, ale odlišným způsobem. Duše neustále proniknutá Bohem, ale tak jak oheň hašený ohněm působí nové utrpení, tak Pán Bůh přítomný v duši působí také stejné utrpení“ (březen 1921).[5] Toto duchovní utrpení ji ukazuje marnost všeho pozemského a zvětšuje touhu po smrti a životě věčném „Nic mne nezajímá a nic mne nepotěší, ani nejsvětější věci … A potěšit mne nemůže nic, jen touha po smrti a smrt“ (1. května 1921).[6] Je to tatáž mystická zkušenost odpoutání se od všeho pozemského, kterou prožil apoštol Pavel (por. Flp 1,23) a jiní katoličtí mystikové a mystičky.

Zástupné utrpení

Anděla v tomto posledním období prožívala i mnohá fyzická utrpení. Byly to nejen její vlastní choroby, z Božího dovolení také navíc trpěla za druhé. Jednoho dne potkala nuzného člověka se svěšenou hlavou. Chtěla mu pomoci, ale nevěděla jak. Náhle jakoby za ním viděla Krista nesoucího kříž a zeptala se: „Ježíši, proč tak velmi trpíš?“ Pán Ježíš jí odpověděl: „Proto, že ten člověk, na něhož jsem vložil kříž, ho nehodně nese.“ Anděla pak prosila Pána, aby mohla trpět místo toho muže. Ten se pak skutečně uzdravil a Anděla onemocněla rakovinou žaludku. Takových případů bylo více. Jindy např. Anděla prosila, aby mohla trpět místo mladého člověka, která se ve své chorobě rouhal Bohu. Tyto fyzické útrapy snášené již v závěrečné etapě duchovního života, neměly za cíl očistit Andělu, tak jak se to děje při očistě smyslů na první etapě duchovního života. Anděla již prožívala mystické sjednocení s Kristem a nepotřebovala toto očištění. Bylo to utrpení smírné, oběť za hříšníky, připodobnění se Kristu.

Mystické poznání Boha a přejití k Němu do věčnosti

V závěru svého života došla k hlubokému poznání Božích skutečností a vrcholu lásky k Bohu, nakolik je to v tomto životě možné: „Pochopení a poznání Boha nekonečně svatého, velikého, dokonalého a především úplný dotyk, nebo lépe řečeno setkání duše se svým Bohem bez žádných zevnějších představ… Vždyť Pán Bůh je duch… Pán Bůh mi ukázal nejrůznější díla rukou Své všemohoucnosti a moci. Zkušenostně jsem poznala krásu a dokonalost nesmrtelné duše…“ (říjen 1921).[7] V posledním zápisu Andělina deníku, který je označen datem 23. října 1921 mimo jiné čteme: „Pro svou velkou dobrotivost se Pán Ježíš v nejvyšším stupni udělil mé bídné duši. V té chvíli byla má duše úplně ponořena do nepochopitelné lásky a dobra Pána Ježíše. Cítila a viděla jsem to takovým způsobem, že na prsou Božského Spasitele bylo Jeho Božské Srdce rozpálené takovým žárem ohně Jeho Božské lásky. To nepochopitelné vidění uvedlo mou duši do úplné transformace (přepodstatnění) a ohně největší lásky.“[8]

Dalších několik měsíců prožila nemocná Anděla upoutaná na lůžko ve svém pronajatém pokojíku, kde ji často kněz přinášel Nejsvětější svátost. V tom čase stupňujícího se fyzického utrpení její mystické zážitky pokračovaly. Umírající Anděla vyčerpaná nemocemi byla 3. března 1922 zaopatřena svátostmi a převezena do nemocnice. Zde měla krátce před smrtí (11. března) vidění Nebeské Matky Panny Marie, o čemž svědčí její slova, která pronesla, ač již v té době nemohla mluvit. Řekla s radostným výrazem tváře: „Přišla jsi Matičko Neposkvrněná, přišla jsi navštívit své děti.“ Pak také hovořila se sv. Terezií z Lisieux.[9] Zemřela následujícího dne, v neděli 12. března, během modliteb za umírající.

Již nedlouho po smrti se objevují svědectví o moci její přímluvy a v roce 1938 první životopisec shromáždil více než 1000 poděkování za obdržené milosti. V roce 1948 započal z iniciativy krakovských minoritů diecézní informační proces se snahou dosáhnout blahořečení Anděly Salawy. V následujícím roce byly její ostatky přeneseny ze hřbitova a uloženy v krakovské basilice sv. Františka, v kapli Utrpení Páně, kde se Anděla často, zvláště v postní době modlívala. Také tady, podobně jak předtím k jejímu hrobu na hřbitově, začali přicházet mnozí věřící k soukromé modlitbě, která byla nesčetněkrát vyslyšena. Po blahořečení Anděly Salawy v roce 1991 byly její ostatky na tomtéž místě umístěny do nově připraveného místa ve výklenku ve stěně a vystaveny k veřejné úctě. Anděla Salawa byla vyhlášena za patronku Františkánského sekulárního řádu v Polsku. Její památka se slaví 9. září.

P. František L. Juchelka

Článek vyšel i na autorově blogu …