Zatímco je vhodné odkazovat na osoby se sexuálními klony ke stejnému pohlaví slovem „homosexuál“ (což může zahrnovat i lesbičku), vhodným a tradičním označením pro ty, kdo mají sex se stejným pohlavím, je „sodomita“. Zcela nevhodné je nazývat je „gay“ – toto anglické slovo bylo dříve užíváno ve významu „veselý“ či „rozjásaný“. Zatímco pokušení (nebo sklon) ke zlému, pokud se člověk bez náležitého důvodu do něj nevydává, není samo o sobě hříchem, je hříchem se mu podvolit. Písmo svaté na mnoha místech odsuzuje sodomii, která ostatně má svůj název podle známého příběhu vyvrácení Sodomy a Gomorrhy (Gen, kap.18 a 19), jejichž hříchy křičí k Bohu. Nešlo tam pouze o nepřirozené pohlavní obcování,  jak vyplývá z Ez 16,49-50, ale i o další hříchy. Hříchy a Boží trest, jenž stihl obyvatele těchto měst, je pak prototypem jiných hříchů a Písmo se na něj odvolává např. na Iz 3,9; Iz 13,19; Jer 23,4; Jer 49,18; Jer 50,40; Ez 16,53-56; Amos 4,11. Sodomie je Hospodinu ohavností jak čteme též v Deut 23,18-19. Poučný je též příběh ze Soud 19,22-25, kde ničemní mužové nejprve chtěli zneužít muže, ale posléze se spokojili se znásilňováním ženy. O hříšnosti sodomie lze též číst v Moudr 14,26 (Jeruzalémská bible má „zločin proti přírodě“, Nova Vulgata „generis immutatio“). Nový zákon jednoznačně také odsuzuje sodomii v Řím 1,22-32 (včetně lesbických styků); 1 Kor 6,9-10 (ti, kdo smilní se stejným pohlavím, neobdrží království nebeské); 2 Petr 2,6-10; 1 Tim 1,8-10; Jud 7; Zjev 22,15.

K uznání těžké hříšnosti sodomie není nezbytné přijímat Písmo svaté jako Boží zjevení, ale postačuje přirozený rozum a vůle přijímat pravdu. Hříšnost sodomie vyplývá totiž z lidské přirozenosti a finality sexuálního styku. To jsou hlavní argumenty filosofické etiky proti ní. Podpůrně se lze odvolávat i na následky v oblasti tělesného a psychického zdraví (např. v USA na cca 2% homosexuálů připadá 61% nově nakažených HIV[i]), ale ty nemusí postihnout každého, kdo se oddává sodomii. Takové argumenty chápou i lidé, kterým činí obtíž rozumět filosofické argumentaci. Zájemci si mohou na internetu vyhledat informace o nadproporcionálním výskytu i jiných chorob mezi sodomity, včetně jejich větší sebevražednosti. Nejde tu o nějaké zvnějšku přicházející Boží tresty, jakým bylo vyvrácení Sodomy a Gomorrhy, ale o to, že porušování přírodního řádu se samo vymstí, což platí třeba i o znečisťování životního prostředí. Ale taková argumentace nejde k podstatě věci: je to jako bychom říkali, že se nemá krást, protože mnozí, kdo kradou, skončí ve vězení.

Hříšnost sodomie potvrzuje také řada raně křesťanských spisů. V Didaché (kap. 2) se říká, že se nesmí prznit chlapce; podobně i v Barnabášově listu (kap. 19). Sv. Klement z Alexandrie v Paidagogus odsuzuje prznění chlapců (II, 89) a píše o spravedlivém trestu obyvatel Sodomy (III, 44). Tertullian v De pudicitia (kap. 4) píše o příšernosti protipřirozených rozkoší. Sv. Cyprián píše o zženštilých mužích v souvislosti s divadelními představeními[ii]. Sodomii odsuzují. Eusebius z Kaisareie, sv. Basil, sv. Jan Zlatoústý (obšírně zejména v komentáři k Listu Římanům) i sv. Augustin (Confessiones III, 8). Ze středověkých autorů je významný spisek učitele církve sv. Petra Damiani nazvaný Liber gomorrhianus[iii], který se podrobněji věnuje sodomii, zejména pak mezi duchovními, a nazývá ji zločinem.

Ve Starém zákoně je stanoven trest smrti za sodomii (a také za bestialitu, tedy pohlavní styk se zvířetem) v Lev 20,13-16. V Lev 18,29 stojí: „Každý, kdo se dopustí kterékoli z těchto ohavností, bude vyobcován ze společenství svého lidu.“ Podle kralického překladu bible pak lze číst o vyplenění ze země sodomářů v 1 Král 14,24; 1 Král 15,12; 1 Král 22,47; 2 Král 23,7. Vulgáta užívá slovo „effeminati“, tedy zženštilí. Starý zákon tedy sodomity nikterak nešetřil už na tomto světě, Nový jim slibuje, že neobdrží nebeského království a trest věčného ohně.

Vládcové států mají trestat už na tomto světě nejzávažnější zločiny. Tradiční katechismy učí o hříších do nebe volajících, což má oporu v Písmu sv. Jsou jimi úmyslná vražda (Gen 4,10); sodomský hřích (Gen 18,20); utiskování chudých lidí a sirotků (Sir 35,18-19); zadržování nebo zkracování mzdy dělníkům (Jak 5,4).

Svatý papež Pius V vydává v roce 1568 bullu Horrendum illud scelus[iv], ve které stanoví, že klerici, kteří jsou vinni tímto ohavným zločinem a kteří se neděsí smrti své duše, mají být předáni přísnosti světské vrchnosti. Každý kněz nebo klerik, světský nebo řeholní, který spáchá takový hanebný zločin, má být zbaven výsad klerika, každého místa, důstojenství a církevního požitku a poté, co je degradován církevním soudcem, má být ihned předán světské vrchnosti, aby byl popraven, jak přikazuje zákon jako vhodný trest pro laiky, kteří klesli do této propasti. Není to nic nového. Císařové Theodosius, Justinian i jiní stanovili pro sodomity trest smrti. I další trestní zákoníky uvalovaly přísné tresty na sodomity.[v]

Učitel církve sv. Alfons z Liguori v 18. stol. se odvolává na bullu Horrendum a učí podobně[vi] s tím, že trest smrti přísluší osobám „sodomiam exercentes“ (provozujícím sodomii), tedy těm, kdo se jí opakovaně dopouštějí. Sv. Alfons platí za autoritu v oblasti morální teologie a jistě katolík může jeho mínění přijmout. Není to ovšem žádné dogma, takže tedy „může“, ale „nemusí“ toto mínění přijmout. Tedy ten, kdo by pro sodomity nežádal trest smrti, není heretik nebo hlasatel pochybné nauky. Každopádně zastávání se trestu smrti za recidivu zločinu sodomie je slučitelné s katolickou mravoukou a tedy s příslušností ke katolické církvi. Trest smrti za závažné zločiny je sice sám o sobě přípustný, ale z toho neplyne, že musí být aplikován v každé společnosti a v každé době, a rovněž lze diskutovat o tom, které zločiny jím mají být stiženy. Osobně mám za to, že s přihlédnutím k lidské slabosti je sice zapotřebí sodomii trestat, ale že lze začít s podmínečným trestem, pokračovat výpraskem a skončit vězením na řadu let u chronických recidivistů. Jako další argument podporující neuvalení trestu smrti za opakovanou sodomii je to, že se nejedná o ten největší hřích (Mat 10,15; Mat 11,24; Luk 10,12). Výše trestu je až druhořadá záležitost. Prvořadou je to, aby to byl trestný čin. Pak nebudou moci homosexuální aktivisté usilovat o indoktrinaci školních dětí, že homosexuální chování je jen jiná sexuální alternativa, stejně tak jako podobně nemohou činit pedofilové. A také se sodomité snadno nedostanou na pracovní funkce, kde se vyžaduje čistý výpis z trestního rejstříku. Trestná by ovšem neměla být jen dokonaná sodomie, ale též svádění k ní, líbání se homosexuálů na veřejnosti a šíření homosexuální pornografie. Sodomity ve vězení je ovšem držet v samovazbě, pokud nejsou na očích dozorců, aby nemohli obtěžovat heterosexuální spoluvězně nebo pokračovat v sodomii s homosexuálními.

Vina však musí být obžalovanému ze sodomie spolehlivě prokázána, rozhodně nestačí nějaké indicie nebo jen velká pravděpodobnost, že k takovému skutku skutečně došlo. Dekriminalizace sodomie (a takových sexuálních návrhů) je s ohledem na to, že jde o hřích volající do nebe, nedobrá a dává společnosti špatný signál, že se jedná o něco dovoleného nebo málo závažného. Je-li něco trestným činem, pak nebude také akceptováno jeho obhajování. Podobně je proto třeba přiměřeně trestat praktikování některých dalších sexuálních deviací jako je zoofilie, nekrofilie, exhibicionismus.[vii] Pedofilní skutky jsou sice u nás trestné, ale výše trestu je pouze 1 až 8 let vězení a homosexuální zneužití dítěte není bohužel přitěžující okolností. Přitom pro postižené dítě to může představovat celoživotní trauma. Podobně je tomu u trestných činů znásilnění a sexuálního nátlaku V případech, kdy oběť znásilnění pachateli k tomu nezavdala podnět (neprovokovala jeho žádostivost) považuji za přípustný i trest smrti.

Někdy se namítá, že hřích sodomie, pokud je páchán v soukromí, je prakticky nedokazatelný, protože je bez dalších svědků, a tudíž stačí stanovit, že je trestný jen tehdy, je-li spáchán na veřejnosti. Roman Joch[viii] správně píše, že umístění policejních kamer do domácností není správným řešením pro odstranění domácího násilí. Není též správným řešením i pro vyhledávání sodomitů. Ta obtížná dokazatelnost až nedokazatelnost ale platí i o incestu, který je ve většině států trestný, i když se děje zcela dobrovolně mezi dvěma dospělými osobami. Námitka, že z incestu se může narodit geneticky poškozené dítě, neobstojí, neboť incest je trestný i tehdy, když je to z biologických důvodů vyloučeno. Je třeba se smířit s tím, že když si dotyční budou dávat pozor, téměř vždy sodomie spáchaná v soukromí zůstane nepotrestána, protože bude chybět důkaz. Někdy však tomu být nemusí, jako kdyby si dotyční své skutky nahrávali na video a to by se pak dostalo do rukou justičních orgánů nebo větší počet jejich homosexuálních partnerů by se rozhodl o tom vypovídat nebo když nějakým nedopatřením je někdo při tom spatří.

Je velmi smutnou skutečností, že snad žádná z politických stran u nás nemá ve svém programu, aby sodomie byla opět zařazena mezi trestné činy, jak tomu bylo u nás až do roku 1961. Ani nominálně křesťanská KDU-ČSL (ještě, že se přímo nezúčastňuje pochodů „homosexuální hrdosti,“ jak to činí představitelé německé CDU). Údajně pravicová ODS má mezi svými významnými politiky stoupence sodomie; poslanci ČSSD hlasovali pro přijetí zákona o tzv. registrovaném partnerství. Sodomie má podporu též v dalších politických stranách, zejména u strany Zelených, kterou považuji za nejzvrhlejší ze všech stávajících politických stran.

Někteří by mně po přečtení těchto řádků označili slovem „homofob“. To je ovšem zcela scestné slovo. Fobie je však úzkostná porucha charakterizovaná chorobným, bezdůvodným strachem z věcí nebo situací[ix]. Promyšlené a dobře zdůvodněné odmítání něčího chování je racionálním přístupem, nikoliv nějakým iracionálním strachem jako je třeba z pavouků, volného prostoru nebo tmy. Používáním termínů „homofobie“ tak sodomité a jejich stoupenci nálepkují své odpůrce jako psychicky nemocné. Nemocí je však homosexualita, přičemž soustavná sodomie je neřestí. Nazvat někoho homofobem představuje obvykle tedy podobnou urážku jako ho nazvat bláznem.

Trestnost sodomie a její uplatňování je žádoucím stavem ve společnosti, ale za současných poměrů se nemusí podařit toho dosáhnout. Potom je třeba alespoň usilovat o tom, aby sodomité působili co nejméně škod. Zejména je třeba zabránit, aby nepřicházeli do styku s mládeží jako učitelé, vychovatelé, sportovní trenéři apod. Je třeba mít na paměti, že zneužívání dospívajících dětí ze strany dospělých homosexuálních osob je výrazně častější, než by odpovídalo poměru mezi homosexuální a heterosexuální populací. Rovněž je třeba, aby sodomité nebyli společně ubytováváni heterosexuálními příslušníky stejného pohlaví a nedávali veřejně špatný příklad.

Každý má právo, aby nebyl vystaven proti své vůli necudným pohledům. Z toho vyplývá, že je třeba, aby všichni provozovatelé zařízení, ve kterých by se mohlo stávat, že jsou neoblečení či nedostatečně oblečení spatřováni jinými, byli povinni vytvořit podmínky k tomu, aby se tak nedělo. To je aktuální zejména tam, kde lidé nežijí v normálních podmínkách, jako jsou věznice, kasárna, nemocnice, koleje či společné ubytovny, kde jsou na pokoji lidé, kteří se z dřívějška neznají. Totéž platí i pro provoz převlékáren na koupalištích a záchodů. Je na zákonodárcích, aby ustavili k tomu potřebnou legislativu včetně s tím spojených citelných sankcí. Právo cudných osob musí mít, pokud přitom hrozí konflikt práv, přednost před údajnými či skutečnými právy jiných. Tady bude muset ustoupit „právo na soukromí“ sodomitů.

Dále je třeba usilovat za podmínek, kdy sodomie není trestná, o to, aby sodomité se nedostávali na místa, kde by mohli ovlivňovat či dokonce rozhodovat o věcech, které mají vztah k mravnosti. To se netýká jen poslanců a senátorů či jiných politických funkcí, ale např. i posicí ve školství, kultuře a vědě. Argument, že se přitom jedná o diskriminaci na základě tzv. sexuální orientace (neboli pouhého někdy nezaviněného sklonu) tu není na místě, neboť rozlišování se tu děje na základě sexuálního chování, za které člověk zodpovídá, a ne na základě pouhého sklonu.[x]

Závěrem považuji za důležité poznamenat, že pouze tresty a jinou represí se nedá ve společnosti vypořádat se sodomií. Ta byla ve společnosti, byť v menší míře, i v jiných dobách, i v těch, kdy se sodomie pořádně trestala. Jako jiné neřesti se však šíří také napodobováním špatných vzorů, takže zatlačení neřesti mimo pohled většiny lidí je potřebné. Rovněž tak, aby takové hříchy byly ve vědomí většiny lidí pojeny s něčím, co je hanba a co veřejné mínění odsuzuje, jako je tomu třeba u podvodu, lživém chlubení se či úplatkářství. Je proto žádoucí dávat soukromně i veřejně sodomitům najevo (slovy, ne násilím vůči nim), že jejich jednání je špatné. Na druhou stranu je třeba vytvářet příznivý pohled na manželství a rodinu a pěstovat mezilidské vztahy založené na citu spojeném s láskou k druhým. Především dospívajícím a mladým lidem je třeba ukazovat dobro a krásu ctnosti a poučovat je o hříších (nejen těchto), kterých se mají varovat. Velká je tu odpovědnost zejména biskupů a kněží, aby o těchto věcech nemlčeli a jasně hovořili, jak nedávno řekl kardinál Robert Sarah[xi].

Michal Kretschmer