Padre Pio je povětšinou představován (pomíjím odporné liberální výpady proti jeho osobě) jako výjimečný muž, stigmatizovaný divotvůrce, který dokázal duchovním zrakem pronikat do nejhlubších zákoutí duší hříšníků. Ano, takový skutečně byl. Avšak občas zájem končí pouze u toho, a tak se se „zázračným mužem z Pietrelciny“ můžeme setkat i na internetových stránkách amatérských okultistů, záhadologů, ufologů a podobných „odborníků“ na věci skryté a podivné. Byla by zajisté velká škoda, kdyby katolíci na tohoto velikého světce hleděli podobným, byť zdánlivě duchovním, ve skutečnosti však nadmíru povrchním zrakem. Život Padre Pia totiž nabízí mnohem více, stačí poodhrnout záclonku přízemní zvídavosti a podívat se dál… „do zákulisí“.

Za ochránce nenarozených dětí lze, ačkoli je tímto Církev přímo oficiálně „nepověřila“, označit zejména dva světce: sv. Josefa, jakožto ochránce rodiny obecně, a sv. Gerarda Majellu, patrona matek v radostném očekávání. Jistá událost ze života Padre Pia však dokládá, že i jemu byla tato role svěřena, a to dokonce samotnou Nejsvětější Matkou.

Vše začalo v roce 1905, tedy dávno před tím, než proslul svými stigmaty a nadpřirozenými dary. Seminarista bratr Pio tehdy přebýval ve skromném klášteře Sant’Elia a Pianisi na jihu Itálie. A právě zde došlo k podivuhodné události, o které se dozvídáme z vlastnoručního zápisu bratra Pia zaslaného jeho duchovnímu rádci otci Agostinovi. Ve zmíněném textu, který se o více než sedmdesát let později stal součástí dokumentace v kanonizačním procesu, stojí:

„Před několika dny jsem měl neobyčejný zážitek. Kolem jedenácté hodiny večerní [18. ledna 1905 – pozn. O. R.] jsme byli s bratrem Anastasiem na kůru. Náhle jsem shledal, že se ve stejnou dobu nacházím u nesmírně bohaté rodiny. Pán domu zrovna umíral, když se měla záhy narodit jeho dcera.

Pak se mi ukázala Nejsvětější Matka, obrátila se ke mně a pravila: ‚Svěřuji toto nenarozené dítě tvé péči a ochraně. Třebaže nyní nemá žádný tvar, stane se vzácným drahokamem. Vybrušuj a lešti jej. Učiň z ní dle svých sil briliant, neboť jednoho dne se jím budu chtít ozdobit.‘

Odpověděl jsem: ‚Ale jak se to může stát? Jsem jenom ubohý seminarista a nejsem si ani jist, zda se mi dostane radosti a štěstí stát se knězem. A pokud ano, jak o tuto dívku mohu pečovat, když budu tak daleko odsud?‘

Nejsvětější Matka mne napomenula: ‚Nepochybuj o mně. Přijde za tebou, ale dříve ji sám potkáš v bazilice sv. Patra v Římě.‘

Pak jsem se ocitl opět na kůru.“

Není to pouze první svědectví o nadpřirozeném daru bilokace Padre Pia, zaznívají zde také slova Panny Marie: „Svěřuji toto nenarozené dítě tvé péči a ochraně.“ Nazývá nenarozenou dívku „dítětem“, a ne „shlukem buněk“, jak rádi argumentují zastánci potratů. Ono dítě se jmenovalo Giovanna Rizzianiová. Je snad skoro zbytečné podotýkat, že se vše stalo tak, jak Panna Maria předpověděla. Padre Pio se s Giovannou, tentokrát již slečnou, opět setkal roku 1922 ve svatopetrské bazilice (jednalo se o další případ bilokace), kde vyslechl její zpověď a pomohl jí vyřešit pochybnosti ohledně víry. Následující rok ho sama vyhledala a s překvapením zjistila, že to je onen řeholník, u kterého se v Římě zpovídala. Během tohoto setkání jí Padre Pio vysvětlil své vidění, k němuž došlo v roce 1905, kdy se stal svědkem smrti jejího otce. Řekl, že mu ji Panna Maria svěřila, aby vedl její duši k dokonalosti.

Po čtyřicet pět let, až do smrti Padre Pia v roce 1968, jej Giovanna často navštěvovala, a to nejen kvůli zpovědi, ale také, aby jí pomáhal na duchovní cestě. Při jedné příležitosti se ho zeptala: „Otče, máte mě opravdu rád?“ Odpověděl: „Jak bych tě nemohl mít rád. Jsi prvorozená mého srdce. Miluj Ježíše! Miluj Pannu Marii, která na tebe myslela, ještě než ses narodila!“[1]

P. Bernard C. Ruffin ve své knize Padre Pio: The True Story („Padre Pio: Skutečný příběh“) cituje Alberta Cardoneho, jemuž jistá žena vyprávěla následující událost z vlastního života. Šla se ke světci vyzpovídat, a poté co vyznala všechny hříchy, na něž si vzpomněla, jí Padre Pio řekl: „Zkus si vzpomenout ještě na jeden hřích.“ Odpověděla, že ji nic jiného nenapadá, a Padre Pio jí pravil, aby vystoupala na nedaleký kopec ke kříži a pomodlila se jako pokání patnáctkrát „Zdrávas Maria“ a „Otče náš“. Když k němu přišla ke zpovědi podruhé, zeptal se jí opět, zda si skutečně vzpomíná na všechny hříchy. Prohlásila, že ano, ale Padre Pio odpověděl: „Ne, stále si všechny nepamatuješ.“ Odeslal ji znovu ke kříži na kopci. To samé se opakovalo ještě potřetí, stále si nemohla vzpomenout na nějaký další hřích. Padre Pio jí ostře pravil: „Nevíš, že by mohl být dobrým knězem, biskupem, či dokonce kardinálem?“ Nešťastná žena začala plakat a prohlašovala, že nevěděla, že potrat je hřích. Světec odvětil: „Co tím myslíš, že jsi nevěděla, že potrat je hřích? Vždyť je to vražda!“ Žena řekla, že o potratu nikdo, s výjimkou její matky, netušil, a zeptala se, jak může vědět, že by z dítěte mohl být kněz či kardinál. Padre Pio jen úsečně odvětil: „Ale je to hřích, velký hřích!“[2]

V knihách o Padre Piovi se můžeme velmi často setkat s případy neplodných manželství žádajících ho o modlitbu za početí dítěte. Následující příběh je právě jedním z nich:

„Při zpovědi jsem mimo jiné vyjádřil svou velkou touhu stát se otcem. Byl jsem ženat tři roky, ale mojí ženě se nedařilo počít dítě. Navštívili jsme většinu předních odborníků a všichni z nich nám říkali, abychom se s tím smířili. Nezbývalo nic jiného než poprosit Padre Pia o zázrak, což jsem učinil. Odpověděl: ‚Nedělej si s tím starosti, neboť do roka se staneš otcem.‘ Přestože mi bylo jasné, že uvěřit těmto slovům znamená popřít lékařské důkazy, zaplavila mé srdce radost. Jak Padre Pio předpověděl, v roce 1944 jsem se stal otcem krásné holčičky.“[3]

Poznamenejme ještě, že Padre Pio nikdy nepřičítal zázračná uzdravení sám sobě, nýbrž milosti Boží a přímluvě Nejsvětější Matky.

Často také předpovídal, zda ještě nenarozené dítě bude chlapec, nebo dívka. Jednoho dne přišel Padre Pia navštívit důstojník karabiniérů se svou těhotnou ženou. Ptal se na jméno světce, které by měli pro dítě zvolit.

„Dej mu jméno Pio.“

„A co když to bude děvče?“

„Řekl jsem, pojmenuj ho Pio!“

A když přišel čas, narodil se chlapec, který dostal jméno Pio.

O dva roky později přišel stejný důstojník do San Giovanni Rotondo, aby se Padre Pia zeptal, jaké jméno by měli dát druhému dítěti, které se mělo právě narodit.

„Pojmenuj ho Francesco.“

„Otče, přiznávám, že jste měl minule pravdu, ale co když to tentokrát bude děvče?“

„Člověče malé víry!“

A na svět přišel krásný chlapeček, který dostal jméno Francesco.[4]

Popsanými příběhy nám Padre Pio sděluje, že i lidský plod, který ještě „nemá tvar“, je osobou a potrat je vraždou, jak odpověděl oné nešťastné paní. Někteří mu dodnes vytýkají, že jeho slova byla příliš tvrdá, ale ostatně i on sám říkával: „Nedávám cukroví těm, kteří potřebují projímadlo.“ A dle mého, přestože mnozí fanatičtí stoupenci jalových nekonečných dialogů tvrdí opak, naše doba potřebuje více „projímadla“ a méně „cukroví“.

Oskar Růžička

Tento článek vyšel původně v časopise Te Deum, čísle 2/2009, v němž lze nalézt i další článek o sv. Piovi.