Monthly Archives: Srpen 2011
Koště – 17. díl
Přiblížila se večerní doba a Arik pro mne poslal další ze svých pokojských. Tentokrát to bylo mladinké sinhálské děvče, jež mi podalo vyžehlenou košili, manžetové knoflíčky, motýlka a kvalitní smoking.
„Kam přesně se mám dostavit?“
Mladá služebná bryskně odpověděla:
„Mám vás tam odvést, pane!“
Oblékl jsem se, Věděl jsem, že Arik má ve zvyku pořádat každý pátek večeři pro vybranou společnost, především pro úředníky a vojáky islámské okupační zprávy. Tušil jsem, že mne hodlá vydávat za jednoho ze svých obchodních společníků a tím mi umožnit setkat se s našimi protivníky tváří v tvář, aniž by cokoliv tušili. Bylo to riskantní, samozřejmě, ale ve válce i lásce jest nutno riskovati.
S pomocí školy? (Společně k Bohu I)
Když si chceš postavit chalupu, musíš si dobře spočítat, co všechno na to budeš potřebovat. Když si chceš dobře vychovat děti, musíš si také hned z kraje dobře promyslet, co vše k tomu patří. Dnes budeme myslet spíš na děti než na chalupu.
Byly doby, kdy rodiče nechávali výuku i výchovu svých dětí na škole a na knězi. Bylo to pro ně pohodlné, ale málo účinné. Většina dnešních dospělých, kteří nevěří v Boha, chodili ve škole osm i více let do vyučování náboženství – ale užitek jim to valný nepřineslo. Každý katecheta, každý kaplan tohle věděl, že jen tam, kde i rodiče vedli děti k víře doma, jen tam, kde děti viděly dobrý příklad víry na rodičích, jen tam vyrostli věřící křesťané.
V našich státních školách se náboženství moc pozornosti nevěnuje. Stále ještě je to na rodičích, aby vychovávali děti křesťansky doma. Jenže rodiče mají pocit, že to neumějí a že na to nemají čas. A tak si vymýšlejí výmluvy. Říkají: „Je to vůbec nutné, doma děti nábožensky vychovávat? Není lepší, nechat je až budou velké, aby se rozhodly samy, zda chtějí věřit nebo ne?“
Poezie a Církev
Církev, která kdysi bývala neméně matkou básníků než světců, přenechala za polední dvě století nepřátelům nejvyšší chlouby poezie, třebaže si nejvyšší chlouby svatosti ponechala pro sebe. Na její půdě společně rostli palma a vavřín, Dominik a Dante, svatost a píseň; udržela si palmu, ale opomněla vavřín. Poezie ve svém nejširším smyslu[1] (nehovořím o otevřeně bezbožných dílech) je již po dlouhou dobu mnoha katolíky podceňována, nesetkává-li se přímo s nedůvěrou; tak často a všeobecně převládá mínění, že je při nejlepším zbytečná, při nejhorším zhoubná, a nejčastěji alespoň nebezpečná. Kdysi poezie bývala tím, čím má být – mladší sestrou a pomocnicí Církve; sloužila duchu, tak jako Církev slouží duši. Poezie ale zhřešila, padla; a tak ji katolicismus, místo aby ji láskyplně zase pozvedl, vyhodil ze dveří na pospas jejímu pohanskému svůdci.
Tolerance v pojetí sodomitů
Nedávno jsem na stránkách Duší a hvězd upozornil na akci Pochod pro rodinu 2011 a následně i sepsal článek Proč jsou homosexuální svazky velice škodlivým nesmyslem. Načež jsem mohl se zájmem sledovat, jak si představují toleranci naši moderní pěstitelé a oslavovatelé sodomského hříchu…
