Monthly Archives: Srpen 2011
Největší nepřítel křesťanství
Jsou lidé, kteří si myslí, že největším nepřítelem křesťanství, největším pokušením pro křesťana, je ateismus. Samozřejmě to není pravda. Není jím dokonce ani agnosticismus, přestože představuje mnohem větší pokušení a lidská lenost k němu směřuje. Tím skutečným „number one“ je liberální „křesťanství“. Nejenže přes ně směřuje k ateismu a agnosticismu většina odpadlíků, ale objektivně je ze všech třech těchto stavů nejtrestuhodnější…
Neposkvrněná
Nanebevzetí Panny Marie
Kolik lidí již o Tobě psalo, ó Neposkvrněná, leč všichni s pokorou vyznávali, že nemohli napsat ničeho, co by Tě bylo hodno. Jedinou útěchou jim bylo vědomí, že Ty sama můžeš do duší promlouvat svými slovy, a pokorné a čisté můžeš poučit daleko lépe, než oni při psaní byli s to pochopit.
Dovol také mně chválit Tě, Panno Přesvatá, ač vím, že ani já nejsem hoden, abych o Tobě psal, ani lidská mysl není schopna pojmout Tvou slávu.
Tys Útočištěm hříšníků, Pomocnicí křesťanů, Královnou apoštolů, mučedníků, vyznavačů, všech svatých, a dokonce andělů, Matkou Kristovou, Matkou Spasitele, Matkou Vykupitele, skutečnou Matkou Boží.
Zde již končí lidský rozum, neschopen proniknout nekonečnost Boží, a tím důstojnost Matky Boží.
Rozhlédnutí 2011/8/14
Sv. Maxmilián Kolbe
V proběhlém týdnu byl asi nejvýraznější domácí událostí slet sodomitů v Praze a dění okolo něj. Poskytlo nám to sice velice truchlivý obraz naší společnosti, nicméně za pozitivní stránku této události můžeme brát, že se ukázalo, kdo je kdo a kde stojí. Poděkujme všem, kdo jakkoliv přispěli k pražskému Pochodu pro rodinu a kdo zvedli svůj hlas ve prospěch zdravého rozumu a morálky. Pokud jde o světové dění, ve Španělsku začaly Světové dny mládeže, které potrvají až do konce tohoto týdne, a Obamova zdravotnická reforma utrpěla těžkou ránu.
V nadcházejícím týdnu nás čekají především: památka sv. Maxmiliána Kolbeho (14. 8.), při jejíž příležitosti proběhne odpoledne v Plzni pouť, slavnost Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.), při kteréžto příležitosti v Praze proběhne slavnostní tridentina, památka sv. Bernarda z Clairvaux (20. 8.) a památka sv. Pia X. (21. 8.)
O nehodném svatém přijímání
Sv. Jan Maria Vianney
Duše, která hřeší, zemře.
Jestliže každý hřích připravuje duši o život, odděluje ji od Boha a uvrhuje ji do strašného neštěstí, co teprve potom hřích svatokrádeže? Můžeme si představit žalostný stav člověka, který se dopustil hříchu svatokrádeže? To je to strašné zpustošení na svatém místě, o kterém mluví prorok Daniel – zpustošení, o kterém se zmiňuje také Spasitel světa! Jak strašná je to bolest pro milosrdného Boha, když bezbožní lidé zneuctívají jeho Nejsvětější Tělo a Krev! Už sv. Pavel hrozil svatokrádežníkům strašnými Božími soudy. Jak velká to je bolest pro Srdce Ježíšovo – Srdce, které nás milovalo až k smrti na kříži – když vidí, že se mu činí tak těžké urážky! A jak těžký a tvrdý trest čeká křesťana, který se dopustí takové hanebnosti! Kdyby Bůh dnes v tomto kostele odhalil srdce všech, kteří tu jsou, ukázalo by se, že do mnoha srdcí je vyrytý rozsudek zatracení, zaviněný nehodným svatým přijímáním. Mnoho lidí přistupuje ke stolu Páně po špatné zpovědi, protože buď zatajili svoje hříchy, nebo neměli nejmenší lítost a předsevzetí napravit se. Jiní přistupují ke svatému přijímání ve hněvu a oddáni hříchům a tím způsobem znevažují Tělo a Krev Krista. Zamyslete se nad sebou, zda jste se náhodnou někdy nedopustili svatokrádeže! Kdybych byl schopen vytáhnout z pekelných plamenů zrádce Jidáše a ukázat vám, jak strašně tam ječí a trpí, protože nehodně přijal Tělo a Krev Páně, možná byste se trochu ulekli. A co bude s hříšníky, kteří se skoro celý život dopouštějí takovýchto svatokrádeží? Opravdu, bratři moji – svatokrádež je nejtěžším prohřeškem, protože je útokem proti samému Bohu; svolává na člověka ohromná neštěstí.
Maxmilián Kolbe: Proč nepohodlný světec?
Sv. Maxmilián Kolbe
Sv. Maxmilián Kolbe, jehož svátek Církev slaví 14. srpna, je znám především jako mučedník lásky k bližnímu, který šel na smrt hlady za svého spoluvězně, otce rodiny. Pro tento heroický čin je v Církvi ctěn a dáván za vzor. Patří k jedněm z nejznámějších světců 20. stol.
Až potud vše v pořádku. To další už nikoliv. Na to, jak je v Církvi znám a od věřících vzýván jako přímluvce, existuje velmi málo jeho životopisů (nejzdařilejší vydali u nás bratři minorité r. 2005, jde o překlad práce jejich polského spolubratra otce Leona Dyczewského). Proč asi? Protože tento světec, kdyby se dožil dnešní doby, by se nejspíš octl na pranýři médií a možná i před soudem jako „antisemita“, „nacionalista“ a „pravicový extrémista“. A takoví – jak zní nepsané liberální dogma – přece nikdy svůj život za druhého z opravdové křesťanské lásky nepokládají. A pokud přece jenom, tak nejspíš z psychologických důvodů, pomýšlel asi na sebevraždu.
Mladí Turci a jejich západní vzory
Mladí Turci jsou zábavní lidé. Neříkám to jen tak rýpavě, třebaže samo jméno „Mladí Turci“ jako by v sobě mělo něco trochu legračního a není to jen tím, že nám je v dětství dávaly naše chůvy. Ani si nemyslím, že by moje pocity bylo možné odvozovat od zkušenosti mého přítele, který byl, po ohromném diplomatickém rozruchu a všelijakém okolkování, představen jednomu Mladému Turkovi, jen aby zjistil, že je to jistý velmi starý Žid.
Ne, prvek fantastična, který Evropan vidí, a nemůže si pomoci, v takových východních experimentech, má filosofičtější kořeny. Pokud se smějeme, když východní národy napodobují západní instituce, smějeme se západním institucím a ne jen východním národům: křesťanstvo totiž nemá, ani ve svém úpadku, křesťanštější vlastnost a přednost, než je schopnost smát se sobě samému. Když si ušlechtilý divoch nasadí cylindr, smějeme se, ale smějeme se cylindru, ne divochovi. Divoch je v jistém smyslu úspěšný satirik. Dokazuje, jak se pokrývka hlavy naší nejvyšší společnosti nehodí na nahou a heroickou lidskou podobu. Právě tak můžeme mít dojem, že kopírování našich parlamentů je svým způsobem jejich karikaturou. Ovšem karikaturisté jsou Turci. My jsme karikaturou. Naše veselí, spíš na náš vlastní účet, než Orientálců, se vlastně mísí s jistým smutkem. Oni povstali ve starém lidském zoufalství a naději, bojovali se starou lidskou udatností a krutostí. A získali tu přehojnou odměnou, že i je nyní mohou pronásledovat volební agitátoři, mohou být zasypáni růžovými a modrými rosetami a být v autech cizích lidí odváženi k hlasování pro názory někoho jiného. Možná si jejich poslanci také píší za jména písmena M a P (arabsky je tu napsat nedokážu/písmena MP – anglicky Member of Parliament, poslanec – pozn. překl./) a i je možná honí whipové chodbami , kde pak jen divoce a slabě prosí vládu, aby „odložila biče (jako by byli psi) a přistupovala k věci nadstranicky“ (whip – doslova bič—je britský ekvivalent šéfa poslanecké frakce, který má na starosti prosazování kázně poslanců při hlasováních. V britském parlamentu poslanci hlasují tak, že projdou jednou či druhou chodbou u zasedací síně – pozn. překl.) Nikdo také nepřekoná jejich obdiv ke královskému lovčímu (který, jak ke své lítosti zjistí, opustil své místo /Master of Buckhounds politicky obsazovaná dvorská funkce zaniklá počátkem dvacátého století, buckhound je menší plemeno loveckých psů – pozn. překl. /), ale písek v přesýpacích hodinách propadal, poslední vyjednávání selhala, vůle lidu musí zvítězit, Ulster se bude bít a Ulster bude v pořádku, směmovnu lordů bude nutné napravit nebo zrušit, chtějí osm a nebudou čekat (slogan požadující stavbu velkých válečných lodí v reakci na německé zbrojení před první světovou válkou – pozn. překl.) a ve všeobecném radostném sboru sloganů a rozumu Westmister bude dál Westminsterem—a Lambeth Lambethem (Lambeth Palace je londýnské ústředí anglikánské církve – pozn. překl.). Mladí Turci se nesmí pohoršovat nad naším nedostatkem nadšení pro parlamentní oligarchie, ať už se totiž smějeme nebo pláčeme, aspoň se nesmějeme jim, ale pláčeme nad sebou a nad našimi dětmi.
Čemu se v prvním roce naučíš… (Společně k Bohu II)
Když si dítě v patnácti letech volí zaměstnání, obvykle se říká, že v této době se rozhoduje celá jeho budoucnost. Je to pravda jen částečně, protože důležitější než povolání je jeho charakter – osobnost, – a tu si dítě s pomocí rodičů vytváří už od narození. A nejen od narození – už před narozením se tvoří hluboké základy osobnosti.
O tom, jaký je život dítěte pod srdcem matky, se ještě donedávna nevědělo nic. Teď víme, že matka už v těhotenství ovlivňuje budoucí osobnost dítěte. Maminky slyší v poradně, že nesmějí brát zbytečně žádné prášky, že nesmějí kouřit. A kněz jim k tomu může povědět, že základní charakter dítěte roste už pod jejich srdcem z toho, jestli na dítě myslí s láskou nebo se zlostí, jestli žije klidně nebo v hádkách a pláči. Že si proto nemají připouštět žádné starosti a mít oči otevřené pro všechno pěkné a radostné, aby i jejich dítě bylo radostným, veselým, pokojným člověkem.
Víme také, že nejsou pravdivé názory, že s výchovou je čas začít, až dítě dostane rozum a začne chápat. Že se musí naopak začít hned po narození, aby dítě dostalo rozum a začalo vůbec chápat.
Nehovořme o sexuální orientaci
Patrně jste se již setkali s pojmem „sexuální orientace“. Proniká do mezinárodních „lidsko-právních“ dokumentů[i] i do českého zákonodárství[ii].
Označuje se jím zaměření eroticko-sexuální náklonnosti k mužům, ženám či oběma pohlavím. Za samostatné zaměření se někdy pokládá i přítomnost nebo převaha jiných znaků nebo kritérií, jimiž se dlouhodobě řídí erotická náklonnost jedince, například věk (pedofilie, efebofilie, gerontofilie), případně zaměření na zvířata (zoofilie), též i erotická preference určitých věcí (fetišismus), situací nebo praktik[iii].
Není cílem podávat zde nějakou klasifikaci různých sexuálních deviací (tj. sejití z cesty). Poznamenejme jen, že v dnešní době převládá jejich hodnocení na základě toho, zda vybočují ze stávajících společenských či kulturních norem. Jde tedy o relativistický přístup, který nezohledňuje trvalou platnost objektivně daného mravního řádu ustanoveného Bohem.
Poetická povaha pravého Boha
Je podivuhodné, že Bůh Jakóbův je taktéž Bohem evangelií; že Bůh metající blesky je rovněž Bohem pokoje a nevinnosti.
On květy v nádherný šat odívá,
Dík němu plody vydávají stromy,
On popořadě a v míře
Teplo denní a noční chlad na ně rozlévá.[1]
Soudíme, že není nutno důkazů, abychom doložili, nakolik Bůh křesťanů poeticky převyšuje antického Dia. Na jeho hlas řeky obracejí svůj tok, nebe se svinuje jako kniha, rozestupují se moře, padají hradby měst, mrtví vstávají z hrobů, tresty dopadají na národy. V něm žije vznešenost sama v sobě a není nutné ji hledat. Homérův Zeus, který jediným pokrčením obočí hýbe nebesy, je bezpochyby pln majestátu; avšak Jahve sestupuje do chaosu, a když vyřkne své fiat lux[2], mýtický Kronův syn mizí v propasti a vrací se do nicoty.
Rozhlédnutí 2011/8/7
Tento týden nás čeká především památka sv. Dominika (8. srpen, tradiční katolíci slavili již 4.), svátek sv. Vavřince (10. srpen) a památka sv. Kláry z Assisi (11. srpen). 
Z akcí si zmínku zaslouží především kurs tradiční mše sv. (9.-11. srpna) a II. Pochod pro rodinu (13. srpen), který začíná v Praze ve 12:00. Příští týden započne připomínkou památky sv. mučedníka Maxmiliána Kolbeho, zavražděného před 70 lety.
