Jsou lidé, kteří si myslí, že největším nepřítelem křesťanství, největším pokušením pro křesťana, je ateismus. Samozřejmě to není pravda. Není jím dokonce ani agnosticismus, přestože představuje mnohem větší pokušení a lidská lenost k němu směřuje. Tím skutečným „number one“ je liberální „křesťanství“. Nejenže přes ně směřuje k ateismu a agnosticismu většina odpadlíků, ale objektivně je ze všech třech těchto stavů nejtrestuhodnější…

Ateistovi může být omluvou upřímné přesvědčení, že Bůh není. Přesvědčení, že bojuje za pravdu proti tmářství a tak slouží společnosti. Je to sice těžký omyl, ale nezaviněná nevědomost hříchu nečiní. Agnostikovi může být omluvou jeho přesvědčení, že o existenci a neexistenci Boha není možné získat žádné smysluplné informace, tím méně pak o tom, jaký případně existující Bůh/bůh vůbec je a co chce. Ale co říci o liberálním pseudokřesťanovi?

Liberální pseudokřesťan se stále považuje za křesťana – pochopitelně toho nejlepšího, tj. liberálního. Pomineme-li nečetné šílence, kteří kolem sebe máchají s tím absurdním termínem „kulturní křesťanství“, tak liberální „křesťan“ ví, že existuje Bůh. Tato skutečnost ho ovšem nechává zcela klidným. Je proti přehnanému prokazování úcty Bohu ve všech směrech. A samozřejmě ho zas až tak nezajímá, co si Bůh myslí, že by měl dělat (samozřejmě za předpokladu, že je vůbec schopen připustit, že Bůh je nějakého smysluplného myšlení schopen). Sám si určuje, co je „křesťanské“. Křesťanské pravdy a povinnosti buďto nezná, nebo si z nich vybírá, co se mu líbí. Trestu se nebojí, protože Bůh, pokud existuje v nějakém relevantním osobnějším smyslu, musí být nepochybně stejný liberál, jako je on sám…

Liberální pseudokřesťan zpochybní všechno, i Bibli. Vlastně tu především, protože při pohledu na ni nejvíce vyniká jeho neposlušnost a opovržení Bohem. Zázraky neexistují, všechno dění v Bibli je třeba vysvětlit „přirozeně“. Panenství Panny Marie? Vzkříšení Lazara? Zmrtvýchvstání Páně? Na takové „nesmysly“ liberální „křesťan“ zpravidla nevěří. A ve jménu vědecko-kritické metody si žongluje s Biblí, jak se mu zachce: tohle je jen obrazně řečeno, tamto zapisovatelé špatně pochopili, tohle určitě vědomě zkreslili a toto už neplatí. (A sv. Pavel byl praštěný bigot a sv. Jan regulérní šílenec…) Ach, jak tvárná je potom Bible a celé křesťanství s ní!

Ze skutečných křesťanů dělá liberální rétorika konzervativce, tradicionalisty, fundamentalisty a bigoty. Primitivní liberály to zcela uspokojí, ti inteligentnější to ještě vylepší rétorikou o dvou křídlech církve, v nichž ti progresívní (tj. oni) táhnou Církev vpřed, zatímco ti konzervativní dohlížejí, aby neulítli dopředu příliš rychle (všiměte si, že toto přirovnání dává liberálům pravdu i konečné vítězství – jak by ne, když si je vymysleli oni sami). Tam, kde zrovna liberálové svádějí s křesťany hlavní modernizační boje, přejmenovávají křesťanský postoj nejprve na „konzervativní“ a posléze na ultraortodoxní, (ultra)tradicionalistický až bigotní. Jediný správný postoj, založený ve skutečnosti na povinné věrnosti křesťanské víře a morálce, se tak v jejich rétorice stává hloupým postojem, založeným na tmářství, zabejčenosti a strachu z neznámého. Přidáme k tomu hlavní mantry liberálů: Láska, Tolerance a Ekumenismus (nedejte se zmýlit křesťanskostí těchto pojmů, v řeči liberálních pseudokřesťanů mají velmi nekřesťanský obsah) a pochopili jsme alchymii jejich rétoriky.

Říká se, že není nad konkrétní a aktuální příklady. Podívejme se tedy na článek Adama Borziče, klasického to představitele liberální pseudokřesťanství, který vyšel  v levicově-liberálním Deníku Referendum (pravidelnější procházení tohoto periodika doporučuji jen křesťanům se silným žaludkem, pevnými nervy a pevnou vírou). Jmenuje se Zadní voj a duhoví lidé a je vyloženě klasickým liberálním oblbovadlem, pracujícím zcela podle výše uvedeného principu…

V prvním odstavci autor vysvětlí, jak moc si jako liberál konzervativců a tradicionalistů váží a připomene pár jejich úctyhodných velikánů (nebo alespoň osob, které on za konzervativní velikány považuje), v prvé řadě Chestertona. Tolik je přece obdivuje a tolik ho oslovili… Že to s tím oslovením asi nebude tak horké, ukazuje zbytek článku…

Kola demagogie a propagandy se roztočila na plné obrátky. V druhém odstavci autor připomene „temné stránky konzervativismu  a tradicionalismu“, do kterých se to může zvrhnout, a přiřadí mezi tradicionalisty a konzervativce, coby odstrašující příklad, norského šílence a masového vraha, který je ovšem ve skutečnosti stejně jako Borzič liberální pseudokřesťan, produkt liberálního luteránství a liberální výchovy, a od svého „idolu“ Churchila toho převzal asi tolik, co sám Borzič od Chestertona. Nu a tohle všechno pak poslouží jako základ, aby veskrze křesťanský postoj k tak absurdní a amorální akci, jako je Prague Pride, byl označen za klasický projev úpadkovitého konzervativismu, směřující někam ke krveprolití ve stylu norských masakrů.

V dalších odstavcích se autor posouvá k větším extrémům, takže křesťanský postoj se v jeho rétorice přes nenávistný postoj úpadkového kozervativismu stal nakonec postojem (neo)nacistickým a mimo to nemoderním, zpátečnickým a, ó hrůzo největší!, dokonce homofóbním. A taky se autor, ke své škodě, snaží své nesmyslné konstrukci dodat podpůrné argumenty, přičemž doufá, že čtenář v záplavě silných termínů nezaregistruje, že jeho argumentace je vyloženě antikřesťanská, evidentně popírající zásadní pravdy a prvky křesťanské víry a morálky, místy pak i zdravého rozumu… A, což je opravdu mimořádná drzost, definuje i, jak má vypadat správný konzervativismus. Pochopitelě velmi liberálně… 🙂

Jen stručně souhrn největších lapsů a podvodů. Autor svým přístupem popírá přirozený zákon, na němž stojí křesťanská morálka (včetně té sexuální), rozdíl mezi dispozicí a jednáním (kritika akcí sodomitů není kritikou homosexuálů ani výrazem nenávisti k nim) i biblické texty jasně odsuzující homosexuální jednání (nejpíše dospěl k názoru, že už nejsou „in“). Zcela iracionálně a antibiblicky popírá souvislost mezi křesťanstvím a rodinou (aniž by ovšem přišel s jediným smysluplným argumentem pro toto tvrzení, pouze se odvolává na „křesťanské filosofy“).

Pochopitelně se odvolává na další liberální pseudokřesťany, coby autority, které ovšem autoritami pro křesťana býti nemohou. Mluví o ekumenické bohoslužbě při Prague Pride, ačkoliv oba duchovní, kteří ji vedli, byli z ČCE (v níž je liberální pseudokřesťanství standardem). Navíc Miloš Rejchrt, který ji vedl, ji nikdy za ekumenickou neoznačil a dokonce vyjádřil nad akcí Prague Pride pobouření. Autor též připomíná nedávné prohlášení 400 německých „katolických“ teologů, ač ve skutečnosti ani zdaleka nešlo o 400 teologů a autor dobře ví, že dotyční v něm otevřeně popírají závazné katolické učení (což platí i o tom zmiňovaném „konvertitovi ke katolicismu“).

Autor samozřejmě nešetří falešným soucitem a řečmi o lásce, pochopitelně velmi nekřesťansky a nelogicky pojaté. Skutečná láska samozřejmě nikdy nemůže nikoho podpořit ve zlém jednání, protože zlo je jí cizí. Na konci ještě označuje křesťanskou morálku za šedivou a nudnou a amorální akci hodnotí jako pozitivní narušení této šedi. Velice mi to připomíná některé kapitoly z Lewisovy knihy Rady zkušeného ďábla… Pan Borzič by v této oblasti jako pokušitel jistě žádných obsáhlejších rad nepotřeboval…

Kdysi kdosi moudrý napsal, že žádný katolík se nestal ateistou, aniž by již předtím byl velkým hříšníkem. Dodám k tomu, že málokterý absolvoval tuto cestu mimo (třeba skrytý) liberální pseudokatolicismus, v němž si své hříchy legalizoval, omlouval a hýčkal… A pokud odtamtud pokračoval k ateismu, bylo to vlastně zlepšení, protože právě toto zmrzačené a zrazující „křesťanství“ je pravým pekelným ideálem, nejzaručenější vstupenkou do pekla. Koneckonců – Ďábel byl klasický vzdělaný liberální „katolík“. Ne nevědomý. Ne nevěřící. Pouze neposlušný a nerespektující Boha a jím stanovené hranice dobra a zla.

Jak tomuto čelit? Zásadní je neztrácet úctu k Bohu, vzdělávat se ve víře a nezapomínat několik zásadních faktů:

1) Křesťanství je komplexní návod na svatý a správný život. Ne sbírka nahodilých rad, z nichž si budeme vybírat, které poslechneme a které se (zrovna teď) nehodí.

2) Bůh je nejen nejvýše milosrdný, ale i nejvýše spravedlivý. A cesta do Nebe (pro kterou v prvé řadě žijeme) je klikatá a úzká. Ne, jak nám Kristus jasně sdělil, Peklo opravdu není prázdné.

3) Skutečná láska nikdy nespolupracuje se zlem. Protože je opakem zla a protože ví, že cesta k dobru přes zlo nikdy nevede.

Ale nedejte se mýlit. Zní to jednoduše, ale ve skutečnosti je to nesmírně těžké. Protože v každém křesťanovi dříme jakýsi zárodek liberála, který se dere na povrch pokaždé, když přijde nějaké pokušení. A věřte mi, přátelé, pokud o tom pochybujete, je to tím, že jste dosud žádné pořádné pokušení nepotkali.

Ignác Pospíšil