O nehodném svatém přijímání
Sv. Jan Maria Vianney
Duše, která hřeší, zemře.
Jestliže každý hřích připravuje duši o život, odděluje ji od Boha a uvrhuje ji do strašného neštěstí, co teprve potom hřích svatokrádeže? Můžeme si představit žalostný stav člověka, který se dopustil hříchu svatokrádeže? To je to strašné zpustošení na svatém místě, o kterém mluví prorok Daniel – zpustošení, o kterém se zmiňuje také Spasitel světa! Jak strašná je to bolest pro milosrdného Boha, když bezbožní lidé zneuctívají jeho Nejsvětější Tělo a Krev! Už sv. Pavel hrozil svatokrádežníkům strašnými Božími soudy. Jak velká to je bolest pro Srdce Ježíšovo – Srdce, které nás milovalo až k smrti na kříži – když vidí, že se mu činí tak těžké urážky! A jak těžký a tvrdý trest čeká křesťana, který se dopustí takové hanebnosti! Kdyby Bůh dnes v tomto kostele odhalil srdce všech, kteří tu jsou, ukázalo by se, že do mnoha srdcí je vyrytý rozsudek zatracení, zaviněný nehodným svatým přijímáním. Mnoho lidí přistupuje ke stolu Páně po špatné zpovědi, protože buď zatajili svoje hříchy, nebo neměli nejmenší lítost a předsevzetí napravit se. Jiní přistupují ke svatému přijímání ve hněvu a oddáni hříchům a tím způsobem znevažují Tělo a Krev Krista. Zamyslete se nad sebou, zda jste se náhodnou někdy nedopustili svatokrádeže! Kdybych byl schopen vytáhnout z pekelných plamenů zrádce Jidáše a ukázat vám, jak strašně tam ječí a trpí, protože nehodně přijal Tělo a Krev Páně, možná byste se trochu ulekli. A co bude s hříšníky, kteří se skoro celý život dopouštějí takovýchto svatokrádeží? Opravdu, bratři moji – svatokrádež je nejtěžším prohřeškem, protože je útokem proti samému Bohu; svolává na člověka ohromná neštěstí.
I.
Kdybych mluvil k pohanům nebo k heretikům, vysvětlil bych jim nejdříve skutečnou přítomnost Ježíše Krista v Nejsvětější Svátosti, ale zde o této pravdě nikdo z vás nepochybuje. Pro upevnění vaší víry vám připomenu jeden příklad. Jeden kněz sloužil kdysi mši svatou a pochyboval při tom, zda je Pán Ježíš skutečně přítomen ve svaté Hostii, a hle: Po pozdvihování a proměnění se Hostie zbarvila krví. Tímto zázrakem chtěl Pán Ježíš upevnit víru křesťanů a překonat pochybnosti svého sluhy. Hostie tehdy ze sebe vylila tolik krve, že se jí zbarvil korporál, ubrus i oltář. Doneslo se to až k papeži a ten nařídil uchovávat tento korporál v kostele a každý rok ho uctivě nést v procesí Božího těla. Neznám vhodnější způsob vysvětlit vám, jak velkým hříchem je svatokrádež svatého přijímání. Jenom jednou podstoupil Spasitel světa na zemi smrt, ale zvrácení lidé nehodným sv. přijímáním nyní znovu opakují jeho muka. Svatí otcové přirovnávají nehodné svaté přijímání ke zradě Jidáše a k posměchu, jaký Pán prožíval od židovských mučitelů a od nehodných římských vojáků. Když se ke stolu Páně přibližuje svatokrádežník, jako by k němu Spasitel mluvil jako kdysi k Jidášovi: „Proč přicházíš, příteli? Znamením pokoje, polibkem, zrazuješ Syna člověka? Zastav se synu, smiluj se nade mnou.“ Ale toto varování nepomáhá, tak jako se neobjevují výčitky svědomí. Zpronevěrci přes to všechno mají drzost dopouštět se tohoto strašného činu. Již jdou – chtějí vzít život svému Bohu a Spasiteli. Může být větší zločin, může být větší zpustošení na svatém místě? Ani peklo by nemohlo prokázat Bohu větší pohrdání.
Jeden pohanský císař umístil na Kalvárii, na Kristově hrobě, sošku bůžka a tímto způsobem zneuctil toto svaté místo. Ale zlý křesťan postupuje hůř. Přikazuje Kristu přebývat mezi neřestmi, což jsou pro něj pravá muka. Je těžké to pochopit a netřást se rozhořčením, je těžké se tím netrápit. Menším bolem je pro Spasitele zlo spáchané židy či pohany, než nehodné přijímání Nejsvětějších svátostí nedbalými křesťany. Jednou se Pán Ježíš obrátil na Židy a řekl jim: „Proč mě pronásledujete? Proto, že jsem navrátil zrak slepým, uzdravil nemocné, vzkřísil mrtvé a léčil různé choroby?“ Tak se nyní Pán, plný bolu, obrací ústy proroka na nás: „Není to nepřítel, kdo mě tupí, to bych přece snesl; nade mne se nevypíná ten, který mě nenávidí, před ním bych se ukryl, jsi to však ty, člověk jako já, můj druh a přítel!“ (srov. Ž 55,13-14). Kdyby ho takové ponížení potkalo ze strany nepřátel, bylo by pro něj méně bolestné, ale tady jsou ti, které on miluje nejvíce, a oni ho zarputile pronásledují! Nenávidí ho ti, které přijal do své církve a kterým nabídl bohatství svých drahocenných darů! Ó, temná nevděčnosti! Kdo bude schopen tě pochopit a porozumět ti! Je vám málo, že Spasitel za vás trpěl krvavé bičování, že jeho tělo bylo rozerváno na kousky, že pro vás nesl těžký kříž? Jakoby říkal: „Vy nechcete uznat mou lásku. Stále znovu mě ochotně pronásledujete a kdyby to bylo možné, ještě jednou byste mě ukřižovali.“
Kdo by ještě měl po tolika bolestných výčitkách odvahu jít ke stolu Páně majíc srdce pošpiněné hříchy? Kdo by chtěl ještě jíst a pít svůj rozsudek zavržení? Koho by napadlo, že svatokrádežníci budou ještě Kristu připravovat novou Kalvárii!
V srdci plném hříchů Spasitel nepůsobí – je tam bez pohybu, vnáší tam duchovní smrt, která je pro něj v jistém slova smyslu bolestnější než smrt na kříži. Lidé ho ukrutně pronásledovali nejen v čase jeho pozemské pouti – ti, kteří nehodně přistupují ke svatému přijímání, ho dokonce pronásledují ve svém příbytku. Smrt Krista na Golgotě byla opravdu strašná a bolestná. A z tohoto důvodu se smutkem zatřásla nejen celá příroda, ale připojilo se k ní i nerozumné stvoření a sdílelo s ním jeho bol. Ve svatokrádežném přijímání však znevážený Spasitel spoluúčast nikde nenachází. Podlý ničema křižuje Spasitele světa a kolem se rozprostírá hluboké mlčení, v němž není možno pozorovat žádný soucit. Slunce se nezatmívá, země se nechvěje v základech, oltáře se neboří. Není v takovéto situaci pravdivější volání Krista na Kalvárii: „Otče, proč jsi mě opustil? Proč mě necháváš, abych byl pastvou svých úhlavních nepřátel? Proč musím umírat den po dni?“
Jak může křesťan přicházet ke stolu Páně s těžkým hříchem?! Peklo nevymyslí nikdy nic horšího než svatokrádež, protože ona je nejbolestnějším zásahem do Božího srdce.
A kteří lidé se dopouštějí tohoto strašného hříchu?
Nejprve jsou to ti, kteří se zpovídají lhostejně, bez nejmenšího žalu, jako by vyprávěli nějakou historku. Potom ti, kteří se po zpovědi vůbec nenapraví a klidně se vrací k těm samým hříchům, anebo ti, kteří hříchy ze strachu či studu ukrývají. Ptám se: „Proč jdete ke stolu Páně v takovém stavu?“ „Chceme,“ – odpovídají – „dodržet církevní přikázání o zpovědi a velikonočním svatém přijímání.“ – Ale milovaní! Na jakém místě – kde?! – se nachází Kristus, vždyť vaše oči jsou zavaleny hnusotou, cizoložnými pohledy, vaše ruce hanebnými dotyky, vaše ústa a jazyk nestydatými polibky, vždyť vaše srdce je černé a hnusné, podobné ohořelému dřevu, které několik týdnů leželo v ohništi. Chceš jít ke svatému přijímání příteli? Běž, ubožáku! Zachovej se jako Jidáš, který prodal božského Mistra a upadl do zoufalství. Běž, ničemo! Prodej Krista satanovi, poukrývej své hříchy při zpovědi! Zbuduj kříž ve svém srdci, máš v rukou svou oběť, dokonči ten zločin, utlum výčitky svědomí, přistup ke stolu Páně a otevři svá ústa, aby přijala andělský chléb. Ale nezapomeň: těžký trest Boží na tebe dolehne. Když sv. Cyprián podával sv. přijímání jedné ženě, která měla srdce pošpiněné hříchy, seslal Bůh z nebe blesk, který ji na místě zabil. Sv. Pavel říká, že židé by Ježíše neukřižovali, kdyby ho znali (srov. 1Kor 2,8). A ty, příteli, víš, koho přijímáš, protože kněz ti před podáváním svatého přijímání říká: „Hle, Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa. On – Svatý a Čistý!“ Jestliže se tedy cítíš ve hříchu, nepřistupuj, protože by tě Bůh mohl ztrestat blesky svého hněvu a tvou duši uvrhnout do pekla!
II.
Nebudu tu mluvit o pozemských neštěstích, které s sebou nesou svatokrádežná přijímání. Židé byli za zabití Boha, za sáhnutí na Ježíše Krista, strašně potrestáni. Ulice Jeruzaléma byly zalité krví a plné těl a v čase obležení města Římany tam byl takový hlad, že matky zabíjely své děti, aby se vyhnuly smrti hladem.
Sv. Jan Damašský řekl, že v druhém životě Kristus vylije plnou číši svého hněvu na svatokrádežníky. O jistém svatokrádci se říká, že k němu v hodině smrti přišel ďábel a řekl mu: „Jako jsi za života nehodně přijímal svaté přijímání, dnes přijmeš příjímání z mých rukou.“ Dokonávající zaslechnul tato slova a v zoufalství zavolal: „Pomsta Boží na mě padá.“ A tak bídně zakončil život. Kdyby člověk správně chápal, jak velkým zlem je svatokrádež, tisíckrát raději by volil smrt, než se ho dopustil, byť i jen jednou. Svatokrádež je nejstrašnější nevděk vůči Bohu – zatvrzuje srdce, umrtvuje hříšníkovu duši a tím způsobuje, že se duše stává příbytkem a otrokyní satana. Tento strašný přestupek je podobný ostrému meči, kterým hříšník zabíjí sám sebe dávaje sám sebe přitom za kořist peklu. Nehodné přijímání člověku nepřináší požitek ani útěchu nebo ochranu, ale především mu působí největší zkázu, pronásleduje ho strašnými výčitkami svědomí a připravuje mu nešťastnou věčnost. Jedna žena byla po nehodném přijímání zasažena zlým duchem a naplnil ji tak velký žal, že si odhryzla jazyk a umřela v zoufalství.
Není nic divného, že svatý Pavel varuje Korinťany před svatokrádežným svatým přijímáním a hrozí Božími soudy těm, kteří znevažují Tělo a Krev Páně (srov. 1Kor 11). Z důvodů svatokrádeží trestá často Bůh lidi hladem, válkou, nemocemi i náhlou smrtí. Sv. Gottfried, biskup v Amiense, zakázal kdysi udělovat při velikonoční zpovědi rozhřešení těm, kteří porušili postní dobu. Jeden prolhaný člověk ošidil zpovědníka a přijal Krista Pána nehodně. A náhle svalila toho hříšníka k zemi neviditelná moc, takže začal chrlit pěnu jako šílenec, a v takovémto stavu vypustil duši. Po svatokrádežném přijímáním přichází obvykle zatvrzelost srdce a nešťastná smrt. Někteří řeknou, že by bylo lepší nejít ke stolu Páně, než se vystavovat tak velkému nebezpečí. Drazí bratři, nechci vás odvádět od svatého přijímání. Chtěl bych vám jen otevřít oči a dát vám alespoň slabé pochopení toho, jak strašným hříchem je svatokrádež, abyste se jí vystříhali a vždycky přijímali Pána Ježíše s čistým a nevinným srdcem. Jestliže někdo z vás zde přítomných by se poznal v tomto zločinu, ať otevře oči, dokud je ještě čas, smíří se s Bohem a napraví zlo! Kéž by od nynějška byly naše zpovědi a svatá přijímání taková, jaká bychom toužili mít v hodině smrti, kdy budeme stát před soudem Ježíše Krista! Abychom pak mohli z jeho rukou přijmout odměnu nebeskou.
Amen.
Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Tak kázal Vianney, ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).
Obrázek sv. Jana Marii Vianneyho byl převzat z Wikimedia Commons (zdrojový soubor), podle nichž jde o volné dílo, neboť u něj ochrana autorských práv již vypršela…
Čím to je, že od světců nečteme a neslyšíme nic radostného? Jen samé výhrůžky jak hřešíme a jak nás nanejvýš Dobrotivý Pán Bůh krutě ztrestá věčnými mukami v pekle.
Ani komunisté, ba ani bolševici nebyli ke svým odpůrcům tak krutí.
I kardinál Trochta se na smrtelné posteli obával, aby jej Milosrdný Pán Bůh nezatratil.
No, může mít křesťan, katolík zvláště, radost ze řivota?
Asi čtete moc jednostranně. Tenhle příspěvek samozřejmě moc radostý není, ale to je v kázání zabývajícím se svatokrádeží, smrtelným hříchem a peklem, co by odměnou za to, tak trochu očekávatelné. Bůh je nejen milosrdný, ale i spravedlivý. A věčný život znamená Nebe nebo peklo, přičemž Kristus dává jasně najevo, že většina lidí nesměřuje do Nebe…
Jardo, proberte si jedno po druhém, co říkal Ježíš Kristus. Varování je tam mnoho a velmi závažných.
Četl jste někdy něco od svatého Františka, svatého Filipa Nerri? Tam najdete radostných pasáží spoustu.
Katolická víra a Nauka je dokonalá i v tom, že dokáže perfektně rozlišovat. Co je závažné a co nikoli.
Proto jsou katolické svátky opravdu svátky, poutě radostné, kdy se dobře má nejen duše, ale i tělo.
Oproti škrobenosti mnohých luteránů na straně jedné a šílenému trdlování letničářů na straně druhé.
Ten zlatý střed se nalezne jen v Církvi Kristově.
Vím, dnes už se to stírá, protože převažující proud se vydal cestou laxnosti. Je zajímavým paradoxem, že tato cesta nevede k větším radosti, ale k vatší infantilnosti, blbosti a přihlouplosti.
Ono je to těžké, když jim celý život vykládali bludy o rozhněvaném bohu otci kterého musí svým křížem usmiřovat Ježíš Kristus, jeho Syn… A toto gnostické učení, zavržené ekumenickými koncily, je naneštěstí obsaženo i v tomto kázání…
Nejdřív byste si měl přečíst katechismus, abyste neplácal blbosti.
Contrasi,blbosti plácáte vy.Člověk je spasen vírou v Ježíše Krista.Změna života přichází až jako důsledek.Doporučuji přečíst si obrácení sv.Pavla.Dokonalá lítost,to znamená touha dělat dobro a líbit se Bohu vede člověka k nedělání těžkých hříchů a k hodnému svatému přijímání.Strach před peklem je nedokonalá lítost.
Hans vykládá, že učení o tom, že Kristus svým utrpením usmiřuje hněv Otce je gnozí. S tím polemizuji a trvám na víře, že nás Kristus svou smrtí vykoupil a usmířil tak Boží hněv.
O lítosti jsem nepsal.
„o rozhněvaném bohu otci“
Aha, jasně.
Inu, Bůh se nehněvá, viďte.
http://www.biblenet.cz/app/bible/search?phrase=hn%C4%9Bv&search=Hledat&fromForm=true&_sourcePage=McKqZCXr7MSk_NkxWr3MHnbT0qlDDpk9B3CdSPsRa0M%3D&__fp=OXYnqmM6CH8%3D
Jakou další blbost si ještě budem muset přečíst?!
hned vám jednu poskytnu,jestli to tak vyhodnotíte.Než přišel Ježíš,lidé si Boha představovali podle své lidské povahy.Nechápali,že jedná z lásky,i když kárá.Proto taky Ježíš uvádí věci na pravou míru,když popisuje Boha jako starostlivého otce,který vyhlíží návrat svého marnotratného syna.Podle mě Ježíš nepřeháněl.To bych pak musela zpochybnit všechno co řekl.Ale pokud vám víc vyhovuje despota,který trestá,nic proti.
Komplexní pohled dává třeba Deníček sv.Faustyny:
965: „Sekretářko mého milosrdenství, piš, říkej duším o mém velikém milosrdenství, neboť blízko je strašlivý den, den mé spravedlnosti.“
1146: „Napiš: Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, otevírám nejprve dokořán dveře svého milosrdenství. Kdo nechce projít dveřmi milosrdenství, musí projít dveřmi mé spravedlnosti.“
Paní Bézová. Opět stavíte slaměné panáky.
Písmo Starého i Nového zákona je plné odkazů na hněv Boží. Hněvá se každý. Hněv neznamená despotu, existuje i hněv spravedlivý.
Bůh starého i Nového zákona je jeden a tentýž.
Atd.
Já chápu, že se vám to tak lépe hodí – Bůh, který už nikoho za nic netrestá, nikdy se nehněvá.
Ale je to představa, která neodpovídá ani Písmu, ani Tradici.
Obraz žárlivého manžela je myslím velmi výstižný: Bůh nabízí milosrdenství, ale k těm, kdo odmítnou je nesmírně mstivý. I po zbožíném králi Jošijahovi a obnově Bůh nezapoměl na hříchy předchůdců a stejně následoval trest, deportace. Jistě, že je to Boží láska, která vychovává, ale to vůbec nevylučuje¨Boží spravedlnost, která je děsivá (o čemž mj. píše sv. Jan od Kříže, když popisuje očišťování duše za daleko menší hříchy a nedokonalosti, než je těžký hřích).
Včera při cestě do práce jsme měli zpoždění, protože nějaký člověk skočil pod vlak, všude krve jak z prasete, ohnutý nárazník.
Pro případ, že by v tom guláši ještě byla duše jsem se pomodlil korunku.
Nicméně je třeba znovu řešit to, co je příčinou sebevražd. Lidská lhostejnost, lidi Bůh nezajímá, pak se jim zhroutí svět a protože nemají žádný smysl, zdržují veřejnou dopravu a děšlají bordel v kolejišti a škody na vozovém parku. Ačkoliv ten skutek sám možná byl v pomatení smyslů, neznamená to, že se nebude účtovat zua předchozí nezájem, který toho mohl být příčinou.
Nechte si svoje představy Boha, který se podobá člověku, já věřím Ježíši a Jeho Srdci. Každý člověk má zkreslenou představu o Bohu podle svého vlastního otce.I já samozřejmě.Proto nemá smysl se hádat, ale určitě je kvůli naději lepší věřit v Boží milosrdenství, protože se pak lépe chováme i k druhým lidem.Nikdy jsem tu netvrdila,že Bůh není spravedlivý. Ale podstatou Boha je láska, nikoliv hněv. Nepotřebuje být usmířen, protože to co daroval-Krista- daroval z lásky. To lidé ve Starém zákoně nevěděli. A bohužel to neví ani spousta našich současníků, proto si berou životy. Ne že by nevěděli, že je Bůh, ale jejich představy o něm nejsou správné.Neví, že Bůh je láska a že je miluje. Křesťan by to měl chápat a měl by to i zvěstovat druhým. Naděje na věčný život s Bohem je to, co bychom se měli naučit předávat.Ale to se k této naději musíme nejdřív sami vychovat. Aby se vám to podařilo, vám ze srdce přeji, protože jste mi svými řádky pomohli poněkud poodhalit pravdu.
Paní Bézová. Tohle nejsou naše, nebo vaše představy Boha.
Tady jde o to, co nám překládá Církev.
A Církev nám předkládá Boha, který se hněvá, trestá.
Tudíž vaše vývody jsou opět zcestné.
[…] Jan Maria Vianney: O nehodném svatém přijímání Share this:FacebookTwitterPrintEmailLike this:LikeBe the first to like this […]
Není pravda, že Bůh nepotřebuje být usmiřován. Je usmiřován každý den při oběti mše svaté.
„Kristus při mši svaté usmiřuje Boha rozhněvaného hříchem, neboť mu podává svou krev, kterou prolil na Kalvárii. Oběť oltářní, jsouc obětí smírnou, odvrací od nás svou vlastní silou hněv Boží a nakloňuje nám Boha.“
Lefebvre, G. Základy liturgie, 1930 (církevně schváleno)
promiňte, ale takový zásadní rozpor v Nejsvětější Trojici, to už je dost silná hereze, říká se tomu tuším markionismus… učení, že Otec je rozhněván a Kristus Ho svou obětí usmiřuje… Kristus totiž jako pravý člověk usmiřuje především lidi, neboť Bůh je Ten, který na cestě usmíření činil, činí a bude činit ten první krok…
To není žádný rozpor v Trojici. Kristus má dvě přirozenosti, Božskou a lidskou. Vykupitelem může být právě pro to spojení. Ta nauka netvrdí, že se Otec hněval a Syn ne. Kristovo lidské utrpení pro spojení s Božstvím usmířilo Boha, a kde je usmířen Otec, je usmířen i Syn a Duch sv. Žádný rozpor tam není.
Ovšem když nad tím tak přemýšlím, může to tak i být, jen mě nesedí ten rozhněvaný Bůh. Nevím, co si pod tím představit. Podle mě Boha mnohem víc zavazuje soucit s lidmi, které stvořil, než hněv, i když by byl spravedlivý, protože ho lidstvo opustilo. Beru to podle sebe a svých dětí, které i když neplní mé představy, přece zůstávají mými dětmi a miluji je.
Výpověď, že „Bůh se hněvá“ a podobné další, které se nacházejí v Písmu, představují antropomorfismus. „Hněv“ Boží znamená, že nějaký skutek Bůh poznává jako špatný a jeho spravedlnost žádá jeho potrestání. Dá se pak říci, že Boží s spravedlnost nás odsoudila, ale Boží milosrdenství vykoupilo.
S tím souhlasím, Jeho spravedlnost je tak ovlivněna milosrdenstvím, že je to pro nás nepochopitelné.
K této myšlence jsem ještě nedozrála, podle mě Bůh není schyzofrenik, kteréhož jedna část potřebuje být usmiřována a druhá část ho usmiřuje, ale pokud je to pro vás důležité, já vám to neberu. Jestli vy to chápete, je to vaše plus, a můžete to vyprošovat jiným.
V Bohu nejsou žádné části. Neznáte základní pravdy víry. Kristus jako Bůh se hněvá stejně jako Otec, ale pro spojení jeho lidské přirozenosti s Božskou má jeho smrt nekonečnou hodnotu. Utrpení Kristovo bylo příčinou naší spásy jako zadostiučinění, zásluha, vykoupení, oběť. (de fide). To de fide znamená, že nauka je Církví nejen vždy a všude věřena, ale Magisteriem jako zjevená pravda také předkládána.
Zajímavé že vy to říkáte tak a na vendéé jsem četla něco jiného.papež myslím Pius X nebo Pius XI píše že Bůh se nehněvá ale jedná z lásky- je to u Zasvěcení lidstva Srdci Ježíšovu. myslím že vaše výklady jsou značně jednostranné, Nechte si svého hněvajícího Boha, v jakého věříte, s takovým se setkáte. Já věřím v lásku a milosrdenství. Až budete papež nebo alespoň biskup nebo kněz, začnu to brát jako učení církve.U nás bylo včera kázání o Boží Lásce která se k nám vylévá, i čtení ze Starého zákona jednalo o tom- Bůh říká, nebudu se hněvat protože nejsem člověk, zadržím svůj hněv. Bůh nás převyšuje právě v tom, že se dokáže smilovat, a v tom ho máme napodobovat a následovat. Kéž se to i vám podaří.
U Boha jsou v harmonii věci, které vnímáme jako těžko slučitelné. Bůh dává přednost milosrdenství a lásce a stále nás k nim volá, ale jejich velikost vynikne s vědomím závažnosti toho, co zahlazuje. Dalo by se říct, že Bůh svůj hněv či spravedlnost projeví jen tehdy, když ho k tomu donutíme odmítnutím jeho milosrdenství; respektuje naši volbu.
Už je to unavné. Boží žarlivost a spravedlnost je vždy projevem jeho lásky. Tentýž sloup ohně je někomu světlem někomu temnotou, a tentýž kříž přináší kajícím milostrdenství a nekajícím prokletí. Rozpor je ve vás, v neuspořádaných emocích a subjektivitě, ne v Bohu.
Je to tentýž Kristus, který v tajemství Těla a Krve Páně je lékem připraveným příjímajícím, a zároveň jedem těm, kdo lezou k Božímu oltáři v těžkém hříchu. Nejsou dva, ale Jeden ale účinky téže přítomnosti jsou různé dle toho, jak se k němu staví.
Navíc, opakuji, s lidmi mluvím často, je to moje práce a vím, že tuší a vědí, ale nechtějí! a budou pro to souzeni. Pak se cpou k psychiatrům, rozvádějí se, ožírají, fetují a skáčou pod vlak…