Sv. Maxmilián Kolbe

Sv. Maxmilián Kolbe, jehož svátek Církev slaví 14. srpna, je znám především jako mučedník lásky k bližnímu, který šel na smrt hlady za svého spoluvězně, otce rodiny. Pro tento heroický čin je v Církvi ctěn a dáván za vzor. Patří k jedněm z nejznámějších světců 20. stol.

Až potud vše v pořádku. To další už nikoliv. Na to, jak je v Církvi znám a od věřících vzýván jako přímluvce, existuje velmi málo jeho životopisů (nejzdařilejší vydali u nás bratři minorité r. 2005, jde o překlad práce jejich polského spolubratra otce Leona Dyczewského). Proč asi? Protože tento světec, kdyby se dožil dnešní doby, by se nejspíš octl na pranýři médií a možná i před soudem jako „antisemita“, „nacionalista“ a „pravicový extrémista“. A takoví – jak zní nepsané liberální dogma – přece nikdy svůj život za druhého z opravdové křesťanské lásky nepokládají. A pokud přece jenom, tak nejspíš z psychologických důvodů, pomýšlel asi na sebevraždu.

Pokud si čtenář myslí, že je to přehnané, tak stačí si prolistovat polská levicová periodika cca dvacet let nazpět, především deník „Gazeta Wyborcza“. Podobné názory zastávali i někteří žurnalisté z katolického týdeníku „Tygodnik Powszechny“, jenž se po r. 1989 začal ubírat neomodernistickým směrem. A možno jít ještě dál do minulosti, za komunistické éry psala v podobném duchu i „Trybuna ludu“, polská obdoba našeho „Rudého práva“. Postavou „antisemity“ a „pochybného světce“ se několikrát v 70. a 80. letech zabývala i naše Tvorba, ideologický orgán KSČ. Sv. Maxmilián zkrátka vadil. Proč, to objasní jeho životopis.

Narodil se 8. ledna r. 1894 ve Zduńské Woli u Lodže v rodině tkalce. Byl pokřtěn jménem Rajmund. Pro zajímavost lze dodat, že světcovi prarodiče z otcovy strany přišli do Polska ze severních Čech. Mladému Rajmundovi se dostalo skvělé katolické výchovy ve zbožné rodině. Již v dětském věku jej mimořádně oslovila Panna Maria. Když se před její sochou modlil, ona mu náhle ukázala dvě koruny: červenou a bílou. Vyzvala jej, aby si vybral, červená znamená mučednictví, bílá čistotu. On „neskromně“ sáhl po obou dvou. Dostal je. Celý život zachoval panictví – a dočkal se i mučednictví.
Studoval nejprve obchodní akademii, potom vstoupil ve Lvově do řádu minoritů a přijal řeholní jméno „Maxmilián Maria“. Je zajímavé, že světec nevynikal příliš v humanitních disciplínách, nýbrž v technických a v matematice. Předkládal neustále svým spolubratřím propočty a výkresy kosmických letů apod. To však vůbec nebylo na újmu jeho zbožnosti, představení ho mnohokrát „načapali“, jak se vroucně modlí v kapli.

Řád jej nakonec poslal na studia do Říma. Bylo to v těžkém období první světové války. Tam se stal r. 1917 svědkem velké demonstrace svobodných zednářů před svatopetrskou bazilikou. Nesli podobiznu Lucifera, jak drtí pod nohama sv. Archanděla Michaela a transparent s nápisem: „Jednou bude satan vládnout i ve Vatikáně a papež mu bude dělat otroka.“ Popisuje to po válce ve svých článcích. Tento zážitek mu avizoval, jak obrovské nebezpečí představuje zednářstvo pro Katolickou církev. Na její obranu před ním inicioval ještě téhož roku založení Rytířstva Neposkvrněné, zbožného sdružení, jehož cílem bylo bezvýhradné vydání se Neposkvrněné Panně a šíření úcty k ní. Krom toho se zavazovali členové Rytířstva ke zvláštním modlitbám za obrácení zednářů.

V dubnu r. 1918 byl Maxmilián vysvěcen v Římě na kněze. Rozhodl se být především mariánským knězem a pastoračně působit pro maximální rozšíření úcty k Neposkvrněné Panně. Po návratu do osvobozené vlasti pobýval v klášterech v Krakově a v Grodně, vyučoval zejména na řádových školách. V Polsku tenkrát nepřátelé Katolické církve, především zednáři a socialisté, vyvíjeli obrovskou mediální kampaň proti Církvi se záměrem zničit víru lidu. Požadovali hlavně legalizaci rozvodů manželství a uvolnění pornografie. Církev byla prezentována jako nepřítel svobody svědomí, noviny se předháněly ve lžích o upalování kacířů a čarodějnic apod. Maxmilián si vzpomněl na výzvu papeže sv. Pia X., aby katolíci čelili liberálnímu a socialistickému tisku katolickým tiskem. Rozhodl se založit časopis „Rycerz Niepokalanej“ (Rytíř Neposkvrněné).

Představení tím nebyli nadšeni. Takový projekt si vyžadoval investice a řád neměl peněz nazbyt. Překážkou byla i světcova vážná plicní choroba. Po mnohém úsilí nakonec přece jen vyšlo první číslo Rytíře, jenž se stal týdeníkem. Brzy dosáhl nákladu 40 tisíc a počet abonentů neustále rostl. Otec Maxmilián byl šéfredaktorem. Protože tiskárna v Grodně příliš zatěžovala tamní klášter, rozhodl se otec Maxmilián vybudovat samostatné řádové tiskové středisko. Hrabě Ducki-Lubecki dal řádu darem pozemek u města Szymanów, kde během krátké doby Otec Maxmilián s dalšími spolubratry zřídil klášter pod názvem Niepokalanów, pojmenovaný po Neposkvrněné Panně. Pater Maxmilián byl zvolen jeho kvardiánem. Kromě Rytíře začal později vydávat i Maly Dziennik, zaměřený více společensky a politicky. Objevovaly se zde články proti židovské lichvě, zednářství, komunismu a později nacismu. Zdůrazňovaly polské vlastenectví v úzkém spojení s katolicismem. Právě tato aktivita otce Maxmiliána je kamenem úrazu pro všechny nepřátele Církve. Byl již tenkrát obviňován z „antisemitismu“, „polského šovinismu“ a „klerikální bigoterie“. Rytíř i Deník se staly jedněmi z nejvíce nenáviděných periodik v očích zednářů, socialistů a bolševiků.

R. 1930 ho řád vyslal na misie do Japonska, kde strávil šest let. Usadil se v Nagasaki, kde stačil založit japonskou verzi Rytíře. R. 1936 se vrátil do vlasti. To už časopisy, které Niepokalanów vydával, dosahovaly nákladu několika set tisíc. Otec Maxmilián se stal známou postavou polského katolicismu, jedněmi milován, odpůrci Církve však nenáviděn jako málokterý jiný církevní hodnostář.

Hitlerovské Německo v září r. 1939 napadlo Polsko. Vydavatelská činnost Niepokalanowa byla nejprve omezena a nakonec zcela zlikvidována. Klášter v Niepokalanowě na základě příkazu otce Maxmiliána poskytoval azyl polským a židovským (důkaz Maxmiliánova „antisemitismu“) uprchlíkům z oblasti Poznaňska, které se stalo „říšským územím“. Niepokalanowem prošlo celkem 1500 Židů. Za „pomoc“ a „napomáhání“ jim byl pater Maxmilián již v září r. 1939 zatčen, poté nakrátko propuštěn, nicméně v únoru r. 1941 zatčen znovu a po krátkém pobytu ve varšavském vězení Pawiak deportován do koncentračního tábora Osvětim. Již na Pawiaku zakusil týrání esesáků. Jeden z nich, když viděl na jeho růženci u boku kříž, se zeptal: „Ty tomu věříš?“ Po kladné odpovědi jej surově udeřil do tváře, což se opakovalo ještě mnohokrát.

Další historie je známa. Z tábora v Osvětimi uprchl vězeň, načež velitel Fritsch nařídil vybrat každého desátého z řady a odvést do bunkru, kde měli zemřít hladem. Když vybraný Franciszek Gajowniczek začal naříkat, co si počnou manželka a děti, vystoupil otec Kolbe a řekl: „Chci jít místo něho.“

Svědkové vyprávějí souhlasně, že z bunkru hladu se ozývaly nábožné písně a modlitby, které organizoval a vedl právě otec Maxmilián. To je nejpádnější argument proti stupidním úvahám o údajných „možných sebevražedných“ myšlenkách světce. Duševně zlomený sebevrah se nikdy takto nechová. Existují krom toho i desítky svědectví, jak se otec Maxmilián choval ke svým spoluvězňům ještě předtím, než došlo k osudnému útěku vězně: Často se zříkal svého skromného přídělu jídla, když viděl, že spoluvězeň je více zesláblý nebo nemocný než on. Choval se se stejnou láskou ke všem: ke katolíkům, k židům i k ateistům. Zemřel v bunkru hladu 14. srpna r. 1941. I když měl tuberkulózu, zůstal jako poslední z vězňů určených k smrti hladem naživu, esesáci jej museli „dorazit“ injekcí.

Sv. Maxmilián se svojí heroickou ctností lásky, jež dává život za bratry, je důkazem, jaké plody přináší autentická katolická víra, když je důsledně a v pravém slova smyslu „fundamentalisticky“ žita. Víra, jejíž podstatu tvoří nekompromisní odmítání a potírání herezí, zvrácených ideologií a amorálního jednání, ale současně s tím opravdová láska k bližnímu až k nabídce vlastního života. Sv. Maxmilián podává jasný důkaz, že taková víra vede k nejvýš ušlechtilému jednání – a proto je pravá, pochopitelně tedy je pro mnoho odpůrců katolicismu, vně i uvnitř Církve, nepohodlným světcem.

Svatý Maxmiliáne, oroduj za nás!

Radomír Malý

Poznámka: Fotografie od neznámého autora byla převzata z Wikimedia Commons (zdrojový soubor), podle tohoto zdroje se jedná o volné dílo.