Když si dítě v patnácti letech volí zaměstnání, obvykle se říká, že v této době se rozhoduje celá jeho budoucnost. Je to pravda jen částečně, protože důležitější než povolání je jeho charakter – osobnost, – a tu si dítě s pomocí rodičů vytváří už od narození. A nejen od narození – už před narozením se tvoří hluboké základy osobnosti.

O tom, jaký je život dítěte pod srdcem matky, se ještě donedávna nevědělo nic. Teď víme, že matka už v těhotenství ovlivňuje budoucí osobnost dítěte. Maminky slyší v poradně, že nesmějí brát zbytečně žádné prášky, že nesmějí kouřit. A kněz jim k tomu může povědět, že základní charakter dítěte roste už pod jejich srdcem z toho, jestli na dítě myslí s láskou nebo se zlostí, jestli žije klidně nebo v hádkách a pláči. Že si proto nemají připouštět žádné starosti a mít oči otevřené pro všechno pěkné a radostné, aby i jejich dítě bylo radostným, veselým, pokojným člověkem.

Víme také, že nejsou pravdivé názory, že s výchovou je čas začít, až dítě dostane rozum a začne chápat. Že se musí naopak začít hned po narození, aby dítě dostalo rozum a začalo vůbec chápat.

Rakouský badatel Karel Lorenz dostal Nobelovu cenu za objev, že hned první hodiny života novorozence jsou rozhodující pro celý jeho život. Dnes už se mluví i o dalších mezích, kdy se musí určité schopnosti vštípit, určitý vztah navázat. Když se tato vhodná doba zmešká, dá se to později nahradit jen částečně nebo vůbec ne.

Pro první dobu života je nenahraditelná matka. Nejen jako živitelka, ale jako zdroj bezpečí a jistoty.

Teprve teď rozumíme, proč dopadl tak tragicky pošetilý pokus, o němž nám vypráví dějepis. Pruský císař Bedřich II. chtěl se svými dvorními mudrci vyzkoušet, která řeč je pralidská, lidstvu už vrozená, tedy nejpřednější: – o to se tehdy vedly spory. Proto nařídil, aby v jeho říši vyhledali děti – sirotky, hned po narození – a umístili je v ústavu, kde měly vyrůstat pod péčí lékařů a školených sester. Nikdo však na ně nesměl promluvit, nesměly uslyšet lidský hlas, žádné laskání, nic. Aby se ukázalo, jakou řečí začnou samy od sebe mluvit: zda latinsky, řecky, hebrejsky, nebo německy. A děti nejen samy nepromluvily, ale ani žít nemohly bez lidského hlasu, bez mateřské něhy a mazlení: všechny pomřely.

Maminka vychovává kojence tím, že pečuje o jeho dobrou náladu, dobrý pocit, klidný spánek. Chrání spící dítě před všetečnými návštěvami, které by chtěly vidět, jaká má očička, které by je chtěly pochovat, rušit. Učí je podřídit se lidskému pořádku: času pro jídlo, pro spaní, pro mazlení. Učí je, že nemůže mít vše, co chce, a vždy, kdy to chce. Že si zlostným řvaním nevynutí, aby všichni kolem něj skákali, když se nudí.

A ještě jeden poznatek přišel na pomoc výchově. Je konečně rozřešen spor, který se dlouho vlekl: zda pro vývoj člověka je důležitější dědičnost, – co si přineseme na svět po svých předcích, – nebo zda je důležitější výchova. Dnes už víme, že je důležité oboje. Dědičnost dává člověku do vínku předpoklady, vlohy k mnoha věcem, dobrým i zlým. Prostředí a výchova rozhodují, které dědičné vlohy se projeví nebo neprojeví. Dnes víme, že každé dítě je originál. Bůh netvoří kopie. Stvořitel je pravý umělec. Výchova nemá chtít vypěstovat z dítěte kopii tatínka, nebo člověka podle tatínkovy představy. Výchova má pomoci, aby se dítě stalo samo sebou: Staň se, čím jsi: – rozviň v sobě ty dobré sklony a vlohy, které sis přinesl na svět.

Možná si teď říkáš, proč tu já, kněz, mluvím o dědičnosti, o domácím pořádku a o takových věcech. Proč nemluvím jen o výchově náboženské? Protože Boží milost se rozvíjí jen tam, kde je v pořádku lidská přirozenost. Jen člověk je tvor náboženský, zvíře ne. Rozvíjením lidské osobnosti se vytváří předpoklad i pro rozvíjení náboženskosti. Nebo řečeno jinak: život z víry se odehrává v člověku v nějakém „vyšším poschodí“ lidské bytosti, ale týká se celého, každodenního, normálního člověka.

Na příklad současná hlubinná psychologie nám pověděla věc, která vás jistě udiví: Že totiž, jestli dítě bude schopno si Boha Otce představit, jestli bude schopno uvěřit v něj a mít ho rádo, – o tom rozhoduje chování maminky
v prvních třech letech života.

Otcova role začíná u dítěte až později, ale v prvních létech je maminka dítěti všemohoucím, milujícím, bezpečným „božstvem“, obrazem Božím. Když si tohle řádně uvědomíte, jistě se zachvějete nad velikostí své zodpovědnosti za osudy dítěte.

Co když ty první zkušenosti s maminkou nejsou tak dobré? Jak to pokřiví povahu dítěte na celý život, když má třebas maminku příliš mladou, která sama ještě není vyzrálým člověkem? Hravou slečnu, náladovou a chvilkovou, která si ještě nezvykla dbát sama na pořádek. A teď chvilku zahrnuje dítě něhou, že by je láskou snědla, ale když ji to přestane bavit – odloží je bez pozvolného uklidnění, bez nutného přechodu od ruchu ke klidu. Dítě to nechápe, děsí se, bojí se, stává se zlostné, nervozní. – Nepozná-li nekonečnou trpělivost mámy, nepochopí později v životě ani dobrotu a trpělivost Boží.

Anebo jiný častý typ matky: Je nemálo takových, že chtějí vychovávat své dítě přesně podle receptu, jako když vaří guláš. Teď to, teď ono, všechno přesně, jak stojí psáno, ať dítě křičí nebo ne, samá suchota, studeně. To dítě možná jednou uslyší, že Bůh je milosrdný nad míru, – rozumem to uslyší, – ale srdcem to nepochopí.

To je tedy naše první lekce vedení dětí k Bohu doma, v rodině:

1) Už před narozením začíná matka vytvářet povahu svého dítěte.
2) Už v prvních měsících života se vytvářejí předpoklady, bude-li z dítěte panovačný diktátor, který si vše vynutí řvaním na druhé, bude-li z něj úzkostlivý bázlivec, nebo normální člověk.
3) Bez stále laskavé, stále trpělivé maminky si dítě asi nikdy nedokáže udělat živou představu o dobrém Bohu.

Jak veliký úkol je mateřství, jak velké dílo dělá dobrá matka. Je třeba o tom uvažovat, jak to u nás doma, v našem prostředí budeme podle toho dělat.

Modlíme se:

Vyznáním víry projevujeme svou důvěru v Boha. Předložme mu s důvěrou i své prosby:

– Za snoubence, aby se dobře připravili na rodičovský úkol.
– Za mladé manžele, aby děti neodmítali, ale s láskou je přijali.
– Za matky, které nosí dítě pod srdcem, aby je chránily všech škodlivých vlivů a měly je rády.
– Za maminky nemluvňátek, – aby jejich trpělivost a láska byla stálá a vytrvalá.
– Za všechny členy domácnosti, kde jsou malé děti, aby se společně přičiňovali o pokojný domov.
– Za naše živé i zemřelé maminky, aby jim Bůh odplatil za všechnu trpělivost, péči a lásku.
 

Pane Ježíši, tys řekl, že kdo by pohoršil jedno z tvých maličkých, tomu by bylo lépe, kdyby se ani nenarodil. My teď lépe rozumíme, cos tím měl na mysli. Osud dětí je v našich rukou. My můžeme už v dětství pokazit jejich povahu na celý život. Dej, ať si vždy uvědomujeme, že to nejsou jen naše děti, ale i děti tvé, Boží. – Že se budeme zodpovídat, kolik pohoršení jsme dali dětem, které mezi námi žijí. Chceme se učit, jak moudře děti vést, chceme se dát vyučit Duchem svatým, který z tebe i Otce vychází.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je druhá kapitola knihy „Společně k Bohu„, jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Postupně po kapitolách bych zde chtěl vydat celou knihu a budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.

Ignác Pospíšil