Pater Gaudencius při vyprávění obživl, když však přišla řeč na okolnosti, za kterých se s Uhurou (nebo Klárkou, chcete-li) musel rozloučit, byl zjevně dojat.

„Měli jsme ten den, kdy se to stalo, naplánováno, že zajedeme do Mnichova a vyřídíme nějaké nákupy, já sám jsem chtěl zajít za otcem biskupem, poradit se , co s Klárkou dál dělat. Netušil jsem, že toto již řešit nebudu muset, že sám budu mít co dělat, abych vyvázl holým životem.

Celé to začalo vlastně velmi fádně. Seděl jsem na faře, opravoval Klářiny sešity s gramatikou a náhle vidím, že k faře přijíždí auto. Z auta vylezli tři muži, jeden zůstal sedět za volantem. To už bylo podivné, došlo mi že mám hosty, sice nevítané, ale o to skutečnější. Zapomněl bych vám říct, Klárka byla u paní Hamsterové, kde přespávala, a v ten den se tam pozdržela, nevím sice už z jakého důvodu, každopádně toto zdržení mělo velký vliv na události, které pak nastaly.

Ti muži, byli to skutečně příslušníci Muchabbarátu, tajné policie muslimské okupační správy,vešli do fary, jeden z nich mne uhodil do obličeje a řvali na mne, ať jim okamžitě vydám Klárku. Ani nebudu říkat, jak ji i mne nazývali, ale hádám, že to si domyslíte sám. Ležel jsem na zemi, kryl jsem si hlavu před kopanci, kterými mne častovali, ve snaze získat nějakou odpověď.

Tak mne tloukli a kopali střídavě jeden přes druhého, za neustálého řvaní a vyhrožování. Náhle se jeden z nich ohlédl ven z o okna po autě, kde seděl jejich kolega. Spustil cosi hrčivou arabštinou, čemuž jsem nerozuměl, a ještě s jedním se začali hrnout ven z dveří pokoje, kde mne mlátili, na chodbu vedoucí z fary ven na parkoviště. A začal sled pro mne neuvěřitelných událostí. Z chodby se ozval hluk připomínající lámání větví, tupé údery a svist rychlého pohybu.

Ležel jsem na břiše, hlavu přitisknutou k zemi, takže jsem zahlédl jen jak jeden z těch dvou tajných policistů podivně natažen bezvládně padá na zem, zatímco jeho kolega se snaží zoufale vytáhnout pistoli z podpažního pouzdra. Ten třetí, který mi tlačil botou hlavu k zemi, se otočil a vykročil k  svým druhům, leč já jsem chytil jeho nohu, což nečekal, zavrávoral a spadl s dunivým bouchnutím své hlavy na prkna podlahy.

To už Klára s rychlostí přímo bleskovou vtrhla do místnosti, kde jsem ležel, bleskurychle se naklonila nad otřeseným ležícím mužem, a než ten mohl cokoliv udělat, obtočila mu své ručky okolo krku a po chvíli se ozvalo křupnutí páteře. Muž se zachvěl, pak se přestal hýbat, jen nohy se mu ještě chvíli třásly. Bylo to hrozné. Nemohl jsem jí v tom zabránit.., a abych pravdu řekl, ani jsem nechtěl. Klárka se ke mně vrhla, chytil jsem jí a sevřel v náručí.

Nic jsem neříkal, jen jsem viděl ta těla ležící v chodbě a jedno před sebou. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak, to děvče během pár vteřin dokázalo zabít holýma rukama tři ozbrojené dospělé, statné muže. Pohnutě vzlykla, pak se na mne už věcně podívala a řekla, že musíme zmizet. Což nebylo zase tak snadné.

Já sám jsem věděl, že po tom, co se stalo,  nemohu na místě zůstat. Jak však naložit s mrtvolami věděla Klárka hned. Když se mne zeptala, jestli mne hajný Steiger nějak dopraví do hor a dál do Švýcar, řekla, že jedinou šancí, jak na chvíli odvrátit pozornost muslimů, je nafingovat smrt všech těch tajných jako nehodu.

Když Klára dovlekla tělo řidiče auta do fary, posadili jsme mrtvé na židle a přivázali je k opěradlům. Vysvětlila mi, že patologové tak hůře poznají, jakým způsobem a kdy přesně zemřeli.“

Pater Gaudencius seděl tiše na židli, před očima mu zjevně vyvstával obraz dramatických událostí toho dne.

„Důstojný otče, co jste tedy udělali s těmi těly? Museli jste se jich přece zbavit?“

„Ano, to bylo jasné, netušil jsem však, že Klárčin výcvik zahrnoval i přípravu na takovouto situaci,“ odpověděl Pater.

„Klára nám, tedy mně a hajnému Steigerovi, nařídila je upoutat pásy do jejich auta a potom je shodit na jednom příkrém srázu do strmé rokle. Vysvětlila nám, že mrtvoly se v teplém počasí nafouknou a než na jejich zlomené vazy a další smrtelné rány při pitvě Muchabbarát přijde, bude to chvíli celé vypadat jen jako banální nehoda. Ta nám umožní útěk do Švýcar.

Paní Hamsterová byla sice vyděšená, ale chápala, oč jde, a pomohla nám. Nařídil jsem jí také, ať odjede k jedné své dceři, a neobjevuje se tu po nějaký čas. Připravila nám jídlo na cestu, s pláčem se rozloučila s Klárkou, která neplakala, ale byla už až nelidsky klidná, přesto jsem si později uvědomil, že cosi jako smutek z ní vyvěralo. Klárka, tedy pro vás Uhura, byla v jakémsi stavu určité napnutosti, naposledy jsem takové oči viděl za poslední války, byly to oči vojáků. Pohled na tisíc metrů se tomu říká.

Hajný Steiger nás posadil do svého džípu a krkolomná cesta do švýcarských údolí k hranici začala. Když jsme se dostali až do hor, za poslední vesnici, museli jsme počkat na zhoršené počasí. Muslimské pohraniční hlídky patrolovaly během dne na hřebenech Vainochského sedla a v noci přenechávaly hlídání pozemním radarům a bezpilotním hlídkovým prostředkům.

Hajný Steiger, který vyměnil svou předpotopní Mauserovu opakovačku za kalašnikova a Kláře dal americkou útočnou pušku, která jí lépe sedla, nakonec vyhrabal ve sněhu s Klárou záhrab, sněhový úkryt, kde jsme asi dvě noci za sebou čekali na zhoršení počasí. To také nakonec přišlo, za hrůzného skučení vichřice a poryvů větru s poletujícím sněhem jsme se vydali skrz sedlo na švýcarskou stranu. V takovém počasí jsou i pozemní střežící radary k ničemu, jen to běsnění větru bylo hrozné, přiznám se, že jsem se celou cestu modlil.

Nakonec jsme dorazili po asi pětihodinové cestě do vesnice, kde měl Steiger kontakty, které používal během pašování, kterým si občas přivydělával už dřív. Od protestantského pastora, který tu působil, jsem si zavolal na jednu švýcarskou diecézi, domluvil návštěvu jejich administrátora a ten mne nakonec navštívil. Přivezl nám peníze, náhradní doklady, švýcarské oblečení a pro mne breviář, neboť ten svůj jsem nechal doma. Klára však jevila známky neklidu, nechtěla na faře zůstat a říkala mi, že musíme odejít.

Nevěděl jsem, že má pravdu, nebyl a dosud nejsem v těchto věcech zběhlý. Nakonec se dohodla se Steigerem, že on jí pomůže dostat se až úplně na jih. Nebylo mi jasné proč to dělá, nechápal jsem, že chce pokračovat ve válce, její přímé uvažování nechtělo přijmout fakt, že by neměla bojovat. Ale ač nerad, připustil jsem, že musí odejít. Víte, přirostla mi k srdci a nechtělo se mi ji poslat do války. Ale já i ona jsme byli vojáci Páně, a válka nás volala.

Rozloučila se s Steigerem, který jí dal peníze a vůbec vše, co mohla potřebovat. Dokonce i adresy jeho kamarádů a spolubojovníků. Ty se Klára naučila zpaměti. V ten samý den, kdy jsem odjížděl do Ženevy na letiště, Klára vyrazila skrz hory dolů do jižní Francie. Snad aby mne utěšila, řekla, že pro ní to bude „jen takový výlet“. Steiger se s ní rozloučil po vojensku, vidět ty dva, jak si navzájem salutují, bylo zvláštní, nicméně mi to tehdy umožnilo pochopit, co dělá tenhle jindy zesměšňovaný rituál tak důležitým. Je to projev respektu jednoho vojáka k druhému.

Já jsem pak odlétl přes Londýn do Ameriky, kde jsem působil v klášteře Naší Paní z Gethsemani, jako bratr preceptor. Od té doby se mi Klára neozvala. Rád bych věděl, co s ní teď je.“

„To by rádo věděla spousta lidí, důstojný otče,“ odpověděl jsem mu.

Důstojný otec se na mne zadíval a pak řekl něco co mne překvapilo.

„Vím, že vaši nadřízení po Klárce touží, domnívají se totiž, že jim může pomoci porazit muslimy. A nejsou daleko od pravdy. Kdyby totiž věděli, jaký potenciál se v ní skrývá, neváhali by ani minutu.“

Zamyšleně jsem ho pozoroval.

„Proto tedy o sobě nedává vědět?,“ zeptal jsem se nakonec.

„Ona o sobě vědět dá, to se nebojte. Klára vám nakonec pomůže muslimy z Evropy vyhnat, ale za to bude žádat svou odměnu, totiž svou svobodu. Nezapomeňte, je to katolička, ať už si o tom každý myslí co chce,“  důrazně odpověděl Pater.

„Dobrá… Ale kdybychom měli potenciál, jakým disponuje ona, mohli bychom vyhnat muslimy nadobro!“

Nedalo mi to.

„To ano, ale za jakou cenu?“

Pater se na mne díval a já v hloubi duše věděl, že má pravdu.

Ne, Evropa už až příliš dlouho nechávala platit jiné za svou zhýčkanost a zlhostejnělost. Bič Boží tedy přišel a nám Evropanům zkrátka naskákaly jelita. A právem.
Pokračování příště. Předchozí díly: I, II, III, IV,V, VI,VII,VIII,

Antonín Šalanský

Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.