Církev, která kdysi bývala neméně matkou básníků než světců, přenechala za polední dvě století nepřátelům nejvyšší chlouby poezie, třebaže si nejvyšší chlouby svatosti ponechala pro sebe. Na její půdě společně rostli palma a vavřín, Dominik a Dante, svatost a píseň; udržela si palmu, ale opomněla vavřín. Poezie ve svém nejširším smyslu[1] (nehovořím o otevřeně bezbožných dílech) je již po dlouhou dobu mnoha katolíky podceňována, nesetkává-li se přímo s nedůvěrou; tak často a všeobecně převládá mínění, že je při nejlepším zbytečná, při nejhorším zhoubná, a nejčastěji alespoň nebezpečná. Kdysi poezie bývala tím, čím má být – mladší sestrou a pomocnicí Církve; sloužila duchu, tak jako Církev slouží duši. Poezie ale zhřešila, padla; a tak ji katolicismus, místo aby ji láskyplně zase pozvedl, vyhodil ze dveří na pospas jejímu pohanskému svůdci.

Otcové Církve (abychom tak řekli), pastýři Církve, zbožní laici Církve, odíváte se do zbroje Akvinského, jež visí na jejích zdech, sejměte z jejích zdí také žaltář Alighieriho! Rozviňte odkaz minulosti Církve; vzpomeňte si, že František z Assisi byl jedním z předchůdců Danta, že se slibem chudoby nezřekl krásy, nýbrž že skrze lampu krásy poznával Boží světlo; že byl více básníkem ve svých zázracích než ve svých zpěvech; že poezie ulpěla na mnišských kutnách jeho řádu. Jděte v jeho stopách. Vy, kteří žehnáte lidem, neměli byste požehnání pro ptactvo? Pomněte, že i ty Dantovy nejjednodušší milostné básně vzdávají katolicismu nemenší čest než ona skvělá náboženská báseň, jejímž samotným středem je láska; že ve zpěvu o nebi zpívá o Beatrici – tento anděl, který jej doprovázel, byl stále vyryt na jeho harfě, dokonce když rozechvíval její struny v Ráji. To, co teoreticky znáte, naplňujte v životě: že pro mnohé bude náboženství krásy vždy nutně vášní a silou, že je zlé pouze tehdy, odvrátí-li se od uctívání prvotní krásy. Tak jako vy kážete o kráse nebeské, káže poezie o kráse pozemské, kráse, jíž Bůh stvořil dle obrazu svého a své podoby. Vy hlásáte den, který stvořil Pán, a poezie se v něm raduje a jásá. Vy velebíte Stvořitele za jeho díla, a ona vám ukazuje, že jsou nadmíru dobrá. Varujte se tuto mocnou spojenku podceňovat, neboť jí náleží umění Giottovo a Dantovo: střežte se tuto úskočnou nepřítelkyni podceňovat, neboť jí náleží umění moderní Francie a Byronovo. Její hodnotu, neznáte-li ji vy, zná Bůh i nepřátelé Boží. Pokud pro ni nemáte místo pod křídly Svatého, je pro ni místo pod blanami Zlého; koho vy odmítnete, on sevře v náručí; koho vy svrhnete z čestného místa, on povýší na zpupný trůn; skráně, jež zbavíte vavřínu spravedlivé úcty, on ověnčí zhoubným leskem; kámen, který vy, stavitelé, odvrhnete, on učiní svým kamenem úhelným. Nesmí prorokovat v chrámu? Pak je pro ni připravena trojnožka v Delfách. Nehleďte na ni podezřívavým okem, zpívá-li zřídka přímo o náboženství; pták vzdává chválu Bohu, byť jen pěje o svých nevinných láskách. Podezření zakládá podezření; nedůvěra plodí nedůvěru. Otevřete opět své šlechetné srdce této krásné, divoké, plaché poezii (divoké proto, že se tak dlouho toulala v divočině), dopřejte jí útočiště pod krovem své víry; vyučte ji sladkým přikázáním své domácnosti, nasyťte ji pokrmem ze svého stolu, obměkčete ji přátelstvím svých dětí; zkroťte ji, laskejte ji, ochraňujte ji – pak již nikdy více před ní nebudete muset unikat. Strpte jí rozpustilost, strpte jí hravost, a bude si hrát u paty kříže!

V posledních letech došlo ke změně: poutník je volán do Otcova doma, ale my chceme, aby ono volání bylo hlasitější, aby nabízené přivítání bylo mnohem štědřejší. Stále přežívají zbytky staré nesnášenlivé nedůvěry. Stále ještě lze nalézt, a to dokonce u francouzského církevního historika,[2] mezi věcmi na pověstné Savonarolově hranici „poésies érotiques, tant des anciens que des modernes, livres impies ou corrupteurs, Ovide, Tibulle, Properce, pour ne nommer que les plus connus, Dante, Petrarca, Boccace; tous ces auteurs Italiens qui déjà souillaient les âmes et ruinaient la langue“.[3] Přinejmenším hodna výtky lehkomyslnost, která řadí Vita Nuova[4] vedle Ars Amandi[5] a Decameronu[6]! I u mnoha anglických katolíků je duch poezie ještě stále často přijímán s puritánskou omezeností spíše než s tradiční katolickou radostnou otevřeností.

Prosíme tedy o větší zájem, a to nejen o čistě katolickou poezii, nýbrž o poezii obecně, poezii v nejširším smyslu. Až na pár výjimek to, co je u našich nejlepších básníků veliké a dobré pro nekatolíka, je veliké a dobré rovněž pro katolíka.

Francis Thompson

Úryvek z knihy Shelley; an essay, Londýn 1909.

Překlad Edmund Kříž.

Tento překlad vyšel původně v časopise Te Deum (číslo 2/2009), které je z velké části věnováno právě vztahu poezie a víry.