Do dveří vešel dr. Luther, ačkoliv jsem očekával jinou osobu. Vypadal stejně sebejistě a uměřeně, jako při našem setkání v Londýně, a já jsem přemýšlel, jakým způsobem se do Evropy z Anglie dostal on. A proč namísto setkání s Uhurou je tu on?

Doktor řekl cosi Thomasovi, který s omluvným úsměvem odešel a ponechal nás o samotě.

„ Jak se zdá, dlouho jsme se neviděli, že?“

Doktor byl o poznání vřelejší, než při posledním setkání v Londýně. Nedovedl jsem si to vysvětlit.

„Ano, ovšem o podrobnostech své cesty sem se raději zmiňovat nebudu,“ odpověděl jsem s lehkým úsměvem.

„To od vás nikdo ani neočekává…“

Doktor se usmíval a mě to bylo podezřelé. Asi to muselo být na mém chování znát, protože v další konverzaci mi vše vysvětlil. Uhura/Kristýna je momentálně na bojové misi a střetnout se s ní budu moci, jakmile to bude možné.

„Přesuneme vás do bezpečného domu na okraj Mnichova, kde počkáte, jak a kdy bude možné se s Kristýnou sejít. Chápete, že je cennější než Vy, tudíž musíme zvážit možná rizika z toho plynoucí.“

Doktor Luther se sice dál usmíval, ale bylo jasné, že by neváhal , pokud by mne musel nechat zlikvidovat. Nemělo cenu domnívat se, že by bylo hnutí odporu, nebo alespoň ti znalejší věci, nadšeno ze zacházení, kterého se Uhuře původně dostalo. Ovšem ve hře bylo mnohem víc, než jen osud jedné zvláštní bojovnice a zpravodajského důstojníka.

Následujících několik dní jsem strávil v „bezpečném domě“ poblíž Freisingu, kde jsem v poměrně velkém domě, obklopen pohodlím vyšší německé střední vrstvy, odrážel pokusy mé hostitelky, asi čtyřicetileté šaramantní dámy, zabít mne neuvěřitelnými porcemi jídla.

Je to tak. Bez ohledu na věk, rasu, vyznání a stav jsou ženy v tomto pozoruhodně jednotné, neustále se vás snaží zabít chutnými pokrmy. Každopádně exkurs do bavorské národní kuchyně skončil mým dalším přesunem, zcela prozaicky v osobním automobilu zpět do centrálního Mnichova. A tentokrát to bylo opravdu zajímavé.

Červené lucerny, červené výbojky, černé služebné nosící po chodbách čisté povlečení a ručníky, blonďaté ženské osazenstvo domu a téměř bez vyjímky snědí klienti. Majitel, provozovatel a občasný krotitel se mi ovšem nezamlouval ani trochu. Pomenší chlapík, nikoli právě evropského vzezření, s prsteny na všech prstech, v havajské košili a doutníkem Robusto v plných, masitých rtech. Navíc se neuvěřitelně potil a dle toho se okolo něj linul nepopsatelný odér. Zkrátka, karikatura mafiána, co se tak říkajíc „udělal pro sebe“.

Arik, jak se dotyčný příslušník pastevecké branže jmenoval, ovšem neskrýval své skutečné pohnutky.

„ Ti prokletí bastardi zničili mou rodnou zem, zabili mnoho mých příbuzných a přátel…“

Když z něho v němčině, prokládané občas výrazem v jiddiš, vypadávala tato slova, přímo nasycená zlobou, jeho tmavé oči se zlověstně leskly vzteky.

Ano, Izrael již neexistoval a Arik, asi i díky tomu, že nebyl nijak nábožensky aktivní, nejenže nebyl deportován (či rovnou popraven), ale mohl nadále provozovat svůj podnik na Hansastrasse 9. Důvod byl prostý: od složitých úředních povinností a náročné policejní práce zde odpočívali vysocí úředníci muslimské okupační zprávy .

Arik svůj odboj, jako boj jednoho z mála přeživších svého kmene, pojal vskutku pozoruhodně. V duchu hesla „ Ať válka živí sebe samotnou“ z výtěžku svých aktivit financoval odboj v Mnichově a zřejmě ještě i jinde.

Na to abych si nad takovýmto způsobem dovolil luxus pohrdání, jsem však již zažil mnohé. Nebyl to Vlaminck, nebo Elisabeth, kteří měli své vlastní osobní pohnutky k boji, ale jeho smutek nad ztrátou svých souvěrců jej motivoval právě tak silně. Byl jedním z posledních žijících svého kmene a národa a navzdory pocitům nikoliv právě pozitivním, které jsem vůči němu měl, jsem s ním v tomto bodu soucítil.

Důvodem, proč mne dr. Luher neustále stěhoval po konspiračních bytech, bylo jen a pouze čekání na Kristýnu.

„ Thomasi, já jsem byl v Londýně svými nadřízenými instruován poněkud jinak, než jako o prodlouženém pobytu v domě s červenými lucernami.“

Na mé dikci již muselo být znát znepokojení, protože Lutherova spojka mne uklidňovala slovy o obtížích komunikace s tou částí odboje, která měla kontakty na Kristýnu a její vlastní okruhy.

Chápal jsem to, ale pobyt na nepřátelském území není nikdy příjemný a strach z odhalení nakonec vždy ovlivňuje váš život.

Každodenní rutina sice poněkud utlumí a otupí váš stres, ono surové napětí, které zná důvěrně každý, kdo se vydává smrti, či bolesti všanc. Nakonec však zjistíte pozoruhodnou skutečnost. Totiž to, že žijete li pod nebezpečím smrti, život pro vás začne mít nebývalou plastičnost.

Seděl jsem v podkrovním pokojíku, skryt balíky čistě vonícího prádla, kterými vchod zamaskovaly pokojské, které Arik již patřičně poučil, a pozoroval vzdálené vrcholky Alp, jak se blyští jejich sněhové krusty v ostrém ranním slunci. V suchém vzduchu teplého jižního větru vypadaly tak blízce, že jsem měl pocit, že jsou takřka na okraji města.

Pokračování příště. Předchozí díly: I, II, III, IV,V, VI,VII,VIII, IX, X, XI, XII, XIII, XIV.,

Antonín Šalanský

Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.