„Et ait faciamus hominem ad imaginem et similitudinem nostram et praesit piscibus maris et volatilibus caeli et bestiis universaeque terrae omnique reptili quod movetur in terra“ [Genesis 1, 26].

Dva potápěči a pyskoun vlnkovaný

Ano, doslovně chápáno dobrotivý Stvořitel svěřil člověku nejprve panování nad rybami mořskými, a teprve následně vládu nad ostatním živočišstvem. Možná je to jen náhoda, ale třeba také ne. V každém případě je zjevné, že člověk má ve správě svěřeného „panství“ největší dluh právě v říši obyvatel moří a oceánů. Zatímco objev dosud vědci nepopsaného suchozemského živočicha je dnes již senzační raritou, z bohatství světových moří toho zatím známe stále málo a o existenci zatím nepoznaných živočichů v hlubinách nepochybují ani ti největší skeptici. Některé z podmořských objevů navíc potěší křesťany se sklony k sarkasmu, neboť se stále nechtějí vejít do pracně vybudovaných systémů věrozvěstů evoluce – například tzv. živá zkamenělina latimérie, která by teoreticky neměla ve své podobě vůbec existovat.

Každý, kdo pod hladinu alespoň nahlédl, potvrdí, že krása podmořského světa je naprosto fascinující a svými barvami a tvary se udivujícím způsobem naprosto liší od světa suchozemského. Toto zjištění vedlo tatínka jedné z kamarádek mé dcery až ke skoro vážně míněné otázce, proč si s tvořením takové krásy dal Pán Bůh tolik práce, když až do nedávna byla lidským očím zcela nepřístupná a dodnes jsou naše možnosti jejího poznání dosti omezené? Sám došel k odpovědi, že si chtěl Stvořitel prostě udělat radost. Jakkoliv mi tato odpověď přijde poněkud dětinská, lepší nemám.

Přičteme-li k výše uvedenému skutečnost, že vodní plochy zabírají dvě třetiny z celkového povrchu planety, je zřejmé, že odmítat nahlédnout pod jejich hladinu by hraničilo s pohrdáním Božím dílem a že potápění je ryze katolická činnost.

Je docela dobře možné, že lidé před pádem do hříchu měli schopnost nořit se za krásami stvoření bez jakýchkoliv přístrojů na neomezenou dobu a teprve s prvotním hříchem o ni, stejně jako o mnoho dalších dober, přišli.

Naštěstí i zde existují prostředky, které s Boží pomocí člověk k částečnému překonání této nedokonalosti získal. Je to v první řadě aqualung, nebo-li „samonosný podvodní dýchací přístroj“, známý i pod anglickou zkratkou SCUBA (selfcontained underwater breathig apparatus). S jeho použitím se může prakticky každý zdravý člověk vypravit pod hladinu přinejmenším na desítky minut, a to až do hloubky několika desítek metrů. Pokud se bude spoléhat pouze na vlastní síly, nezbude mu než se pohybovat po povrchu vodní hladiny nebo jen těsně pod ním. Takovému badateli začne nutně připadat moře stále stejné a svůj zájem bude rozšiřovat do čím dál větší šířky a možná začne i sepisovat pojednání o tom, že poznávání k bezpečnému potápění vymezených oblastí modernímu člověku nestačí a je třeba plout stále dál a dál. Svá nutně povrchní pozorování z hladiny může nazvat třeba „Ptal jsem se cest“.

To disciplinovaného katolického potápěče ani nenapadne a raději vyslyší výzvu: „Na hlubinu!“, neboť ví, že pravé poklady nejsou na první pohled vždy viditelné, za skutečným poznáním je potřeba se ponořit, a když se mise nepodaří, zkoušet to znovu a znovu. Tady žádné rychlé rajzování odnikud nikam nemá cenu.

Katolíkům lze potápění doporučit i z toho důvodu, že je to, na rozdíl od mnohých jiných, sport zcela cudný. K úspěšnému ponoru je totiž třeba obléci neoprenový oblek a potápěčskou masku – lidově brýle. Takovéto odění nejenže halí prakticky celé tělo, ale obvykle pod ním není možné odlišit ženu od muže. Málokde se člověk tak snadno brání pokušení ke smilným myšlenkám jako na potápěčské výpravě!

Další z výhod pobytu pod hladinou je naprosté ticho a prakticky stav beztíže. O první se postará samo vodní prostředí, druhou zajistí tzv. jacket neboli „regulátor vztlaku“. Jedná se o jistou obdobu běžné plovací vesty, kterou je možné dofukovat vzduchem z potápěčské láhve nebo naopak z ní vzduch upouštět. Tím docílíme stavu, kdy se potápěč ve zvolené hloubce volně vznáší, aniž by klesal či stoupal. Ideální stav k obdivování dosud nepoznaného Božího stvoření a rozjímání! Doporučit lze i tichou modlitbu na mořském či sladkovodním dně. Rozhodně je to rozumnější činnost než nedávno pořádaná soutěž v podvodním žehlení či harpunování nebohých vodních tvorů. Jen je vhodné předem upozornit na svůj úmysl potápějící se kolegy; až se uvelebíte na dně a přestanete vykazovat viditelnou činnost, mohli by dospět k závěru, že například trpíte takzvaným dusíkovým opojením, a snažit se vás i proti vaší vůli dostat nad hladinu.

Ovšem i kdyby k nějakému podobnému nedorozumění pod vodou došlo, není nic ztraceno. Potápění je totiž sport univerzální (až by se chtělo napsat v původním slova smyslu katolický) a komunikace o podstatných věcech není hloupě omezena na národní jazyky. Potápěči mají vlastní mezinárodní posunkovou řeč, kterou lze dobře varovat před hrozícím nebezpečím, upozornit na okolo se nalézající zajímavosti, sdělit, jaká je vaše zásoba vzduchu či zda máte, nebo nemáte nějaký problém. Výraz pro modlitbu, na rozdíl od výrazů pro nejrůznější druhy ryb či pro popis všech možných pocitů, ovšem zatím ostudně chybí. Bezpochyby je to výzva pro všechny katolické potápky!

Z univerzality potápění také plyne, že rozšířit řady potápěčské může téměř každý, bez ohledu na původ, stav nebo pohlaví. Dámy jistě potěší, že nejsou v podvodním světě vůči svým mužským protějškům nijak znevýhodněny, jak tomu bývá u většiny jiných sportů. Zde je tomu často naopak. K vlastnímu potápění není totiž potřeba žádné zvláštní síly – pohyb pod vodou v takřka beztížném stavu je neporovnatelně lehčí a méně namáhavý než běžné plavání. Doba pobytu pod hladinou je přitom limitována především množstvím vzduchu, který vám ještě v lahvi zbývá. Ve výhodě proto není svalnatý sportsman, ale ten, kdo „pomaleji“ dýchá, a to bývají ve většině případů ženy a děti.

Jak se tedy stát plnoprávným potápěčem alias diverem? Jako ke všemu, co za něco stojí, je třeba přiměřené přípravy pod vedením k tomu certifikovaného instruktora a potápěčského vedoucího. Rozhodně je nutné, v zájmu zachování života a zdraví, se vyvarovat všech samozvaných „potápěčských katechetů“. Správný instruktor má doklad o svém ustanovení od některé z celosvětově uznávaných asociací, jako jsou třeba SSI, PADI, SDI, CMAS a další. Rozdíl mezi těmito asociacemi a jimi schválenými školami je minimální a jejich množství je dáno spíše historicky než „potápěčskoučně“. Po úspěšném absolvování kursu a složení zkoušky, která se sestává z písemného testu z teorie a praktické části, při níž adept předvede, že zvládá základní techniku potápění a dovede řešit nejběžnější podvodní problémy, získáte potápěčskou licenci. Bez ní by vám žádná potápěčská instituce či soukromá osoba neměla zapůjčit výstroj, naplnit láhev vzduchem a už vůbec by vás neměla přibrat do potápěčské výpravy. První stupeň této kvalifikace je nazýván Open water diver (OWD), případně bývá označen jednou hvězdou. Její držitelé se smějí potápět až do osmnáctimetrové hloubky. Pokud budete chtít sestupovat hlouběji nebo se účastnit náročnějších potápěčských podniků, je možné si kvalifikaci rozšířit o další stupně včetně toho instruktorského. Nejvyšším stupněm je potom instruktor, který smí připravovat a zkoušet budoucí instruktory. Kromě odborného kursu a složení odpovídající zkoušky je pro každý vyšší stupeň třeba doložit absolvování příslušného počtu ponorů.

S uvedeným souvisí nutnost disciplíny, která by měla být každému dobrému katolíkovi vlastní, a důvěra v potápěčské parťáky. Jedno z nejdůležitějších pravidel bezpečného potápění totiž zní: nikdy se nepotápějte sami. V potápěčském slangu se tomu říká „buddy systém“, přičemž „buddy“ je označení vašeho partnera pod vodou. Prakticky to znamená, že každý potápěč si hlídá toho, s kým se potápí, a zároveň s důvěrou očekává, že je rovněž bedlivě střežen svým bratrem v neoprenu. Pochopitelně platí, že veškeré dění pod vodou se přizpůsobuje těm nejslabším a nejmenším. Tedy například s návratem na břeh, loď či základnu se započne ihned, když první ze skupiny ohlásí, že množství jeho vzduchu v lahvi se blíží nutné bezpečnostní rezervě, a to i kdyby všichni ostatní měli zásobu na několik dalších hodin! Obdobně se postupuje, když kdokoliv oznámí, že je mu třeba jen zima. Názor co je bez chvění, není pevné byl totiž generacemi potápěčů empiricky bezpečně vyvrácen. Člověk, který se chvěje chladem, rychle ztrácí síly, rychleji dýchá a nebezpečně hazarduje s životem. V tomto případě naštěstí jen pozemským.

Všechny, kteří alespoň o výpravách za podvodními krásami Božího stvoření uvažují, zdravím potápěčským pozdravem: „Přeji stejně tolik vynoření jako zanoření!“ Pokud by se vám tyto počty nerovnaly, je víc než jisté, že jste nečetli pozorně, anebo jste někde udělali chybu.

Miloš Cihelka

Tento článek, tak krásně zapadající do času dovolených a červencových veder, byl s laskavým svolením šéfredaktora převzat z časopisu Te Deum (č. 1/2009).

Fotografie uživatele 3coma14 byla převzata z Wikimedia Commons (zdrojový soubor) a je z rozhodnutí svého autora volně použitelná.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.