Radnice vypadala pořád stejně, neměl jsem dojem, že by se na ní něco změnilo. Kupodivu stejně, alespoň zdánlivě, vypadalo i město. Mnichov byl plný lidí, a i když jsem se obával případných kontrol na nádraží, na místo setkání s mnichovským kontaktem jsem se dostal bez obtíží.

Na místě schůzky se po chvíli objevil asi třináctiletý výrostek s dohodnutým znamením, jímž byla křiklavá nákupní taška. Ověřili jsme si, že za námi nikdo nejde, ani na nás není zaměřen žádný mikrofon, či kamera, a já jsem se vydal za tím mládenečkem ve vytahané mikině s klátivým krokem pubescenta.

Pomalu jsme se proplétali Mnichovem, lidé vypadali stále stejně, selky v šatech, důstojní staří pánové v zelených kamizolách, jen mladých mužů bylo jaksi málo. Pokud tedy nepočítám turecké policisty postávající na nárožích, nebo v hlídkových autech. Všichni měli neprůstřelné vesty a přilby, což o lecčems svědčilo.

Asi tu mají někdy trošku veseleji, než by sami chtěli. To už jsem došel k velkému činžovnímu domu poblíž Obersendlingu, s typickými okny čtvercového tvaru a pseudostylizovaným vjezdem do dvora á la selský dvorec.

Kluk zmizel, asi už pokračoval jinam, což svědčilo o dobré konspirační práci, a já poznával rukopis školené osoby.

Před domem byla maminka s kočárkem, což byla druhá dohodnutá spojka, sedl jsem si vedle ní a trpělivě čekal.

„Máte krásné miminko, to je po vás, nebo po tatínkovi?“

První část hesla.

„ Ne, myslím, že je po prarodičích.“

Odpověď na první část hesla. Vedle mne sedící žena rukou zakrytou kočárkem ukázala na prstech pět jako pět minut čekání. Pravděpodobně analyzovali můj hlas a vzhled, aby se ujistili o mé pravé totožnosti. Seděl jsem na lavici zalité sluncem a opíraje se o opěradlo, čekal jsem, až mne vyzve k následování.

„Promiňte, ale nepomohl byste mi s kočárkem nahoru?“

To byl signál k následování.

Konspirační byt byl hned v prvním patře, a když mne ta mladá žena dovedla dovnitř, sama zmizela i s kočárkem a útočnou puškou v něm, položenou vedle panny, co měla přestavovat miminko.

„Pojďte dál, co si dáte k pití? Nebo něco k snědku?“

Asi tak pětadvacetiletý plynnou bavorskou němčinou mluvící mladý muž se objevil v obývacím pokoji, v ruce dvě skleničky s čirým destilátem. Pití to bylo dobré, od hostitele jménem Thomas jsem se dozvěděl, že tomu místní říkají krycím jménem Ovocná šťáva. Asi trik jak od tvrdého alkoholu odvrátit pozornost muslimské náboženské policie.

„Budete muset chvíli počkat, dr. Luther tu bude za chvíli.“

Jemný a uhlazený mladík, jenž jen elegantním pohybem dával tušit nebezpečnost levharta na lovu. Nějak mi připomínal Baghýru z Kiplingova Mauglího. Jeho pracovní náplní bylo zaručovat bezpečnost doktora Luthera a jeho hostů.

Asi po několika desítkách minut vzájemné konverzace, kterou jsme oba věnovali nejnovějším událostem, se ozval zvonek.

Pokračování příště. Předchozí díly: I, II, III, IV,V, VI,VII,VIII, IX, X, XI, XII, XIII

Antonín Šalanský

Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.