„Co se stalo, že na doprovod zásobovacího letu je poslán někdo jako vy?“

Vlaminckovi bylo jasné, že jsem k němu do bojové zóny neseskočil bezdůvodně.

„No popravdě řečeno…, oficiálně mám zkontrolovat, jestli používáte námi dodávaný materiál efektivně, neoficiálně tu jsem proto, že potřebuji hovořit s vámi.“ 

„Prosím, obojího se vám má dostat, náš průzkum nám hlásí, že Emíráty posílají verbovací komanda opět sem k nám na jih, tyhle lovce otroků nenávidí moji lidé snad nejvíc na světě. Muslimové se snaží doplnit své jednotky násilím odvedenými nováčky, obvykle je sváží nákladními vozy v konvojích na sever, jeden takový jsme objevili a plánujeme, že na něj zaútočíme.“

To znělo zajímavě, navíc se mi stýskalo po vůni spáleného střelného prachu. Jak se říká, přivoníš a už se té vůně nezbavíš.

„Pokud vám to nebude vadit, rádi bychom se s Elisabeth přidali, nahlásím satelitním telefonem souřadnice prostoru na Spojené kosmické velitelství, aby připravili rušení prostoru a nechali průběh akce sledovat pomocí satelitů.“

Kosmický prostor byl místem, kde si Evropské síly ještě zachovávaly určitou, především technologickou převahu. Spojené vesmírné velitelství, umístěné na bývalé francouzské raketové základně v Kourou ve Francouzské Guayaně, bylo klíčovým článkem v  celé bojové sestavě zbývajících sil Západu. Celá velká základna byla na souši střežena oddíly Ludvíkovy legie, hlídky složené z bývalých cizineckých legionářů patrolovaly v džungli a dávaly pozor na případné diverzní oddíly muslimů.

Na moři se pro změnu neustále vzájemně hlídaly letadlové lodě muslimského Guinejského operačního svazu s brazilskými a argentinskými letadlovými loďmi. Pod hladinou moře se zase navzájem kontrolovaly ponorky. Základny islámských sil, hlavně pak velký vojenský přístav v Conakry, pak byly bedlivě střeženy našimi ponorkami a satelity, pro případ možného námořního útoku na Kourou, neboť na setrvání vesmírné obrany ve funkčním stavu závisel celý svobodný svět.

Vesmírné velitelství vypouštělo různé sledovací družice na různých dráhách, jedna z nich, taktická družice pro podporu pozemních sil, se pomocí svých pomocných raketových motorů přesune na jinou dráhu a začne sledovat prostor, ve kterém se odehraje celý přepad.

Jakmile počítače satelitu oznámí Vlaminckovi pohyb islámské kolony, celá léčka bude spuštěna. Ještě předtím se jeho oddíl přesune, podpůrné složky jako lazaret a sklady se přemístí do neohrožovaného prostoru, zatímco úderné části zaujmou pozice na trase konvoje, kde ho ve vhodném místě napadnou a bezezbytku zničí.

Ano, Afrika byla tedy stále bojištěm, na rozdíl od okupované Evropy, kde mezi Anglií a kontinentem vládlo jakési nevyhlášené příměří.

Nebyl jsem to jen já, kdo tvrdil, že přes omezené zdroje musíme toto bojiště udržovat žhavé, aby se muslimové stále pomalinku vyčerpávali, problém však byl v tom, že Emíráty to vůčihledě nijak nevyčerpávalo, měly všeho dost, otrockou prací vyždímávané národy v jejich područí dodávaly stále mnoho materiálu, o lidských zdrojích ani nemluvě.

Británie a její spojenci si byli vědomi, že pouze a jen vojenská zdatnost Legií a britské armády udržuje zelený příval na uzdě.

Nebylo pochyb, že kterýkoliv prapor naší armády převyšoval celé pluky muslimských sil, ale právě v bitvách o střední Evropu se ukázalo, že těch pluků je moc, příliš mnoho, než dokázaly sebelepší západní prapory zvládnout.

Takto patově tedy vypadala situace toho roku, když jsme vyráželi na přepad.

Elisabeth dokončila výslech zajatce, seržant toho mnoho neřekl, z malých hodností moc informací nedostanete a k velkým šaržím se zase nedostáváte snadno. Pak dostane injekci, po které se už nevzbudí. Nemůžeme jej zastřelit, to by dělalo hluk a ten je nežádoucí, chcete li se vyhnout prozrazení.

Seděl jsem už oblečen v bojové vestě, podle vlastní zkušenosti jsem věděl, že čím dřív si na váhu plné vesty tělo zvykne, tím lépe se mu pak pochoduje. Munici jsem si nastrkal všude, do zásobníků, do všech možných volných kapes a brašen. Obvykle si vždy beru munici navíc, protože prohrát přestřelku jen proto, že vám dojde munice, je fatální a hloupá chyba.

Vyrazili jsme v otevřené sestavě, Dini jako stopař a průzkum první, dál pak Elisabeth, která měla zapojený scanner rádiových signálů, pro případ že by nás někdo sledoval pomocí elektroniky.

Já jsem šel s Vlaminckem, doprovázel nás obrovitý súdánský křesťan, jemuž nevím proč říkali ostatní „Doc“, čili doktor.

Doc nesl nové zbraně z posledních dodávek, vyvinuté právě pro účel speciálních operací, byla to individuální směrová mina. Takto eufemisticky se říkalo novým výbušným pouzdrům, které když po zaměření vybuchnou, zasáhnou vždy jednoho nepřátelského vojáka, kterého propálí proud roztaveného kovu a plynů z vybuchlé nálože. Ani neprůstřelná vesta mu nebude nic platná. Miny se daly umístit na trojnožkách do směru léčky a odpaloval je pomocí mikrosekundových pulsů bitevní počítač velitele léčky.

Tento nový zbraňový komplet zaručí, že případní zajatci, tedy pokud je nenapadne sebrat zbraň po nějakém padlém muslimovi, protože podle toho se ty nálože zaměřují, přežijí.

Proti starým minám to byl dost významný pokrok, ty zabíjely vše živé bez rozdílu.

Seděli jsme pod maskovacími sítěmi a skládali soukromou zkoušku vytrvalosti, neboť v údolí, kudy měla kolona projet, se teplota držela na stabilních pětatřiceti stupních.

Náhle se u vstupu do údolí ozval hluk motorů a všichni jsme se podvědomě napjali, neboť se přiblížil okamžik střetnutí. Vlaminck nařídil Docovi nainstalovat nálože u kmenů stromů, lemujících prašnou stezku.

Nálože byly zamaskovány sítěmi a vegetací, takže byly ze silnice takřka neviditelné.

Když se po pár vteřinách náklaďáky objevily, čidlo registrující chvění aktivovalo rozbušky v náložích a odjistilo je.

Elisabeth zamaskovaná na stromě,vybavená odstřelovačskou puškou a zařízením pro identifikaci „svůj-cizí“, aby ji nezasáhly naše nálože, zahájila léčku. V okamžiku kdy nálože vybuchnou, se vše okolo promění ve smrtící vír roztaveného kovu a střepin. Když zazněl její výstřel, kterým zastřelila řidiče v kabině prvního náklaďáku, přidal jsem se i já a zasáhl muže v posledním voze kolony. Řidič se zhroutil nad volantem, čímž zablokoval vozům před sebou cestu. Byli v pasti a museli se probojovat ven.

Konvoj se zastavil, důstojníci s křikem začali vyhánět vojáky v pískových uniformách se zelenými výložkami ven, aby zlikvidovali drzé útočníky.

Když bylo jasné, že jsou všichni vojáci z nákladních automobilů venku, bojový počítač ve Vlaminckově vestě odpálil rozbušky v náložích, nad silnicí začaly exploze a vzduch byl náhle plný poryvů tlakových vln, výkřiků bolesti a hrůzy spolu s vlnami horka a pachu spálených lidských těl.

Směrové nálože byly tedy úspěšnou novinkou, toto bylo jejich první použití v Africe, s opravdu účinným efektem. Satelit nad námi vše zaznamená a průběh akce odšle i s mým komentářem na Spojené velitelství v Londýně.

Ostatní partyzáni se přidávali k palbě, kterou zahájila Elis, a po chvilce už nikdo na silnici nekladl odpor. Hořící zohavená těla jsme posypali prachem, aby uhasla, a odtahali je ze silnice do podrostu. Pak jsem pochopil Docovu přezdívku, protože předtím některé těžce zraněné muslimy podřízl nožem.

Dva muslimští vojáci, které počítač nevyhodnotil jako cíle, protože díky tlakovým vlnám přišli o zbraně, byli rychle svázáni, kupodivu nebyli ani zraněni, pokud nepočítáme šok.

Zarážející bylo, že na korbách náklaďáků nebyli žádní černoští otroci. Záhada se objasnila až tehdy, když v novém táboře začal výslech obou zajatců a kombinace látek prolomujících vědomé blokády paměti nám pak objasnila vše.

Jeden ze zajatců byl důstojník, který jel v prvním voze, a prozradil, že nemají žádný „lidský materiál“, protože žádný nemohou najít. Celé černošské vesnice migrovaly po savaně, v obavách, že budou deportovány, a tím nedávaly muslimům mnoho příležitosti k lovu otroků.

Poté je Elizabeth vyslechla, udělala jim odběr otisků prstů a scan oční duhovky, oba zajatci byli dost staří, aby mohli zažít první léta války na evropském kontinentu. Doba, kdy si muslimové počínali na dobytém území zcela v souladu s jejich tradicí boje, byla příšerná a mnozí v Británii na to stále nezapomínali. Proto se všichni zajatci fotografovali a identifikovali.

Tohle však nebyli žádní hledaní muži a tak je čeká milosrdná smrt z rukou bílé důstojnice v podobě jednorázové smrtící injekce. Doc a ještě další partyzáni přidrželi oba zajatce, aby se necukali, když jim jehly projely uniformami a Elisabeth je jemně zmáčkla, aby je vyprázdnila.

Když jsem se později ptal Elisabeth, proč se na ty umírající muže vždy usmívá, vysvětlila mi, že ji umírající vojáci považují za jednu z „hurisek“, pannu v Alláhově „ráji“, a tak se moc nevzpírají. Už jsem za ta léta války viděl dost, ale nikdy mne nepřestane děsit, s jakou lehkostí mladí lidé, kteří by si za jiných okolností zabíjení právem ošklivili, nyní popravují zajatce. Válka je přeci něco děsivého. Ta partyzánská obzvlášť.

Elis už ani nepřipadalo divné,vidět, že oba muži pomalu přestávají dýchat a jejich pohled vyhasíná.

„Elisabeth, to vám to nijak nevadí, dívat se na ně?“

Zeptal jsem se jí. Chvíli mlčela, zatímco Doc s ostatními odnášeli bezvládná těla, aby je někde poblíž zakopali.

„Víte, má sestra je již několik rok nezvěstná.“

Odpověděla mi s posmutnělou tváří.

“Byla jako pracovnice Dobrovolného zdravotního sboru v Súdánu v době, kdy se tam vevalily muslimské armády. Vím jen to, že je nyní v harému jednoho z vysokých činitelů muslimské vlády kdesi v Evropě. Takže od mne nemohou očekávat nějaké slitování, když mají mou sestřičku.“

Mlčel jsem, na toto se nedá nic říct, další kamínek příšerností spáchaných těmi prasaty.

Nebylo to jen tohle, když jsem viděl videozáznamy poprav a mučení,“trestů“ jak to ti noví páni nazývali, byla moje první reakce dost zmatená a pamatuji se, že nejen moje. Mnozí z nás se domnívali, že jde o trik a počítačovou animací vyrobený podvrh. Záběry na podřezávání krků zajatcům, uřezané hlavy nabodnuté na klaccích, postřílení lidé s rukama svázanými drátem v příkopech, které zahrnovaly buldozery. Až později nám došlo, že toto je prostá vláda strachem, levná, protože mrtvé živit nemusíte, a dosti efektivní, protože postihovala celé rodiny. Prostě vláda teroru spolu s občasnými kostkami cukru pro porobené obyvatelstvo.

Po cestě do dalšího, trvalejšího tábora, který mezitím podpůrné jednotky vybudovaly, jsme prošli řetězem hlídek s kulomety připravenými k palbě, a po výměně hesel se dostali dovnitř.

Elisabeth se vytratila umýt se kamsi do podrostu a já vyrazil za svou hlavní úlohou, totiž vyzpovídat Vlamincka.

„Co pro vás mohu udělat?“, zeptal se mne Vlaminck, zatímco jeho sluha a osobní strážce Doc připravoval kávu v džezvě.

„Než se začnu ptát, mám jen poznámku… Proč jste nechal ta těla tam rozvěšená po stromech?“

Vlamick se pohodlně uvelebil na dece na červenavé zemi.

„Znal jste Páté komando Mike Hoareho ze Stanleyville? Ten takhle Súdáncům a Nigerijcům nechával vzkaz. Něco jako Nechte nás na pokoji!!“

Zašklebil se na mne.

„Tak to používám taky.“

Vzal jsem si od Doka šálek vynikající vřelé kávy a upíjel.

„A nemyslíte, že to může mít opačný účinek?“

„Tady? Těžko!“

A tím byla celá záležitost uzavřena.

Vlaminck tedy seděl na zemi a prohlížel si mne, jako by uhadoval, na co se ho asi budu ptát. Nedělal jsem chvíli nic, jen jsem dál z plastového hrnku, který nám Doc oběma přinesl, upíjel silnou kávu, horkou jako Afrika.

„Kommandeure Vlamincku, ptám se vás zcela neoficiálně a vaše odpověď jedno jaká, nebude mít na naši spolupráci žádný vliv.“

To ho překvapilo, nečekal takové formální zahájení.

„Nuže, ptejte se.“

Odpověděl, mhouře přitom oči proti zapadajícímu slunci.

„Generál Blackwatch mi sdělil, že znáte jisté detaily týkající se jednoho ruského tajného projektu jménem Koště.“

„Koště?“

Pokračování příště.

Antonín Šalanský

 Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.