„Doktore Luthere, buďte ujištěn, že mne za Vámi přivádí pouze a jen pracovní zájem.“

Takto nějak jsem zahájil svůj rozhovor s prošedivělým elegantním šedesátníkem, vypadajícím jako penzionovaný profesor. Seděli jsme v jeho londýnské pracovně a popíjeli nezbytný čaj. Doktor byl menší, nikoliv štíhlé postavy, nicméně jeho osobní charisma jej činilo nepřehlédnutelným.

Nedalo se říci, že by byl opominutelný, ať už by se zabýval čímkoliv. Nicméně nyní to byl člověk, který měl asi nejlepší informace o Klárce, a bylo jasné, že mi je hodlá prozradit jen s největším sebezapřením.

„Vím, že Klárka je někde v prostoru jižního Německa, nicméně potřebuji nějaké přesnější informace,“ začal jsem, abych byl vzápětí přerušen tvrdou odpovědí.

„Milý a vážený pane kolego, pokud se domníváte, že vám prozradím, co je nám vše o celé věci známo, tak se velmi mýlíte.“

To byla první uměřená doktorova odpověď. Modré oči skryté za brýlemi byly studené jako led. Chápal jsem ho, měl na ni plné právo.

„Mám to považovat za Vaše jednoznačné odmítnutí?“ vrátil jsem mu míček na jeho polovinu hřiště.

„Ne, to ne…“

Doktor si povzdechl.

„Máme jen pocit, že to, co vám řekneme, si nijak nezasluhujete… Nebudu předstírat své nadšení z toho, že vám vůbec něco sdělujeme, ale jestliže je to nutné, učiníme to.“

Luther mi podal složku spolu se záznamovým diskem. Potřásli jsme si rukou a když jsem odcházel, otočil se náhle ke mně.

„Vyřiďte Kláře, že jsem její nabídku oznámil na patřičných místech. Ona už bude vědět …“

Přemýšlel jsem druhý den ráno, oč asi tak mohlo jít, ale to už mne vezla neoznačená nenápadná dodávka do Portsmouthu na východním pobřeží Británie. Na přístavním molu na mne bude čekat ponorka, která mne dopraví skrz průliv Kattegat na severní pobřeží Německa, odkud se už budu muset na jih do mnichovské oblasti dopravit sám. Na palubě si pobudu asi několik dní, bude také záležet na kapitánovi ponorky, kdy mne vypustí ven.

HMS „Upholder“ byla ponorka na vodíkové palivové články, s posádkou asi čtyřiceti mužů a žen. Byla to jedna z moderních ponorek, které se nyní začaly stavět, aby nahradily ty, jež byly ztracené v Evropě, či byly potopeny během první fáze války. Namísto jaderného reaktoru, který byl sice výkonný, ale také drahý a provozně náročný, měla pohon založený na na vzduchu nezávislém motoru a sadu revolučních elektrických článků, které jí umožňují zůstat pod hladinou až tři týdny bez nutnosti vynoření. Nebyla dlouhá, asi jen sedmdesát metrů, což je na plavidlo tohoto typu málo. Při pohybu v mělkých vodách Severního moře a Baltu je malý rozměr spíše výhodou.

Docela jsem byl zvědav na kapitána. Nakonec to bude on, komu svěříme nyní naše životy. A nebyl jsem zklamán. Štíhlou, energickou postavu, jejíž dlouhé vlasy byly ukryty pod slušivým kloboučkem uniformy Královského námořnictva, bylo vidět na můstku.

Kapitánka Brookesová byla jedním z nejmladších velitelů ponorek , které teď ozbrojené síly Spojenců měly. Když mne po uvítání přijímala ve své kabině, posazená za maličkým stolkem, strohé obroučky brýlí umocňovaly dojem z „profesora v sukních“. Ale to jsem se spletl. Byla typický agresivní ponorkový kapitán, co rozděluje lodě na dvě skupiny: na ponorky a jejich cíle.

„Mám li být upřímná, tak vůbec nejsem nadšená z rozkazů generála Blackwatche.“

Tak se na mne obrátila, když mi na monitoru počítače ukazovala trasu, jíž se budeme muset pohybovat, abychom zmátli hlídkové lodě Islámského svazu. Neměli jich hodně, obecně se dalo říci, že služba v ledových vodách severního Atlantiku se mezi nimi považovala za trest.

Tudíž se dalo říci, že jejich posádky budou spíš demoralizované. Ale spoléhat se na to úplně nedalo, pročež jsme po vyplutí nabrali kurs na severovýchod, abychom při pobřeží Norska, pod ochranou norských letadel a lodí, proklouzli okolo Bergenu do Severního moře. Kapitánka Brookesová byla na podobném „výletu“ poprvé, jejím obvyklým úkolem bylo sledovat ponorky a hladinové lodě islamistů, vyplouvající z francouzských přístavů.

Muslimské lodě obvykle manévrovaly okolo Britských ostrovů, pokoušejíce se dostat do pozic vhodných k odpálení střel s plochou dráhou letu. Upholder byl odvolán právě z jedné takovéto mise, kdy sledoval muslimské střelonosné ponorky v  severním Atlantiku.

Docela jsem chápal její rozladění, namísto lovu na obrovské raketové ponorky či bitevní křižníky se nyní musí tiše a nenápadně pokusit o proniknutí mezi Skandinávií a severoněmeckým pobřežím. Jedinou naší výhodou bylo, že Seveřané o nás věděli a tudíž nám nenápadně pomáhali. To už se Upholder blížil k vjezdu do průlivu, doslova přilepen na záď velkého švédského tankeru, který svými mohutnými šrouby vířil vodu a maskoval tak před podvodními naslouchacími přístroji naši loď.

Seděl jsem v bojové centrále ponorky a pozoroval kapitánku při velení. Byla plně soustředěna na svůj úkol, člověk si doslova mohl představit, jak si do své vnitřní paměti ukládá vše potřebné. Tanker posléze otočil na jih, blížili jsme se k dánskému pobřeží.

„Kapitán toho tankeru ví, že jsme pod ním, protože jinak by nedělal tak pomalé pohyby se svou lodí,“ prohodila kapitánka, skloněná nad obrazovkou počítače, kde se zobrazovala naše pozice a kurs.

„Myslíte, že mu řekli, co a jak,“ otázal jsem se poněkud naivně.

„No o tom není pochyby, protože jinak se tihle obři naplnění naftou či kapalným plynem nezastavují,“ odpověděla kapitánka. Mírně se potila a obroučky brýlí měla už zamlžené. Bylo na ní vidět, že je pod velkým tlakem. Stačilo by, aby se nějaký iniciativní muslimský kapitán na hlídkové lodi rozhodl prozkoumat pomocí sonaru okolí tankeru, a objevili by nás.

Ale to už se obří tanková loď zvolna dostávala do vyšší rychlosti na otevřeném prostoru po vjezdu do Baltského moře. Až za Bornholmem se od ní oddělíme a budeme pokračovat směrem na Rostock. Pak už jen stačí aby se naše loď dostala na dohled pobřeží a já budu moci skrz torpédovou komoru opustit loď. Kapitánka Brookesová se potom na tichý elektropohon doslova odplíží co nejvíc na sever, kde počká na tanker, který ji zase protáhne zpátky na otevřené moře.

Byli jsme na cestě již patnáctý den, čili asi v polovině plánované délky plavby. Náhle mne kapitánka oslovila.

„Pane, pomalu se blížíme k Rostocku, místo nazývané Markgrafenheide je nyní asi dvacet mil na jihozápad od naší současné pozice.“

Markgrafenheide bylo rybářské a rekreační místo, ukryté v borových lesích na písčitém pobřeží severního Německa, o kus dál se nacházela Rujána a bývalé raketové centrum Peenemünde-Usedom. Nyní to byla oblast obsazená pohraničníky Muslimské federace a rybáři, kteří pod dohledem těch prvně jmenovaných lovili ryby v Baltu, majíce sever Švédska a ostrov Bornholm na dohled. Skoro jako za „kružítkové“ republiky. vzpomněl jsem si na bývalou německou republiku „dělníků a rolníků“, jinak Stalinovu gubernii.

Upholder manévroval co nejtišeji na nyní už mělkém dně, jeho maskovací systémy zbarvovaly trup ponorky co nejblíže barvě okolního mořského dna, které bylo nyní pouhých pětadvacet metrů pod trupem ponorky. Teď bude nutno vyčkat ranního úsvitu a během něj se dostat na pláž, zamaskovat stopy a pokračovat na jih. Seděl jsem v přídi, v prostoru torpédometů, oblečen do neoprenového skafandru, u sebe na podlaze lahev s dýchací směsí a pogumovaný vodotěsný vak, který ukrýval mé šaty pro pobyt v Německu.

Nedá se říci, že jsem byl nervózní, nicméně představa, že se musím vyplazit šedesát pět centimetrů úzkou torpédovou šachtou, kterou ponorka posléze zaplaví vodou a vyvrhne mne ven, mne nenaplnila nijak velkým nadšením. Zatím jsme však stále seděli na dně a kolem mne se pohybovali námořníci věnující se své obvyklé činnosti.

Pokračování příště. Předchozí díly: I, II, III, IV,V, VI,VII,VIII, IX, X

Antonín Šalanský

Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.