Bylo to krátce po mé konverzi, kdy jsem se jistému známému, mimochodem stoupenci tzv. charismatické obnovy, svěřil, že mi dělá velké potíže modlitba k Panně Marii. U bývalých protestantů se jedná o jev poměrně rozšířený, neboť protestantismus považuje mariánskou úctu (navzdory tomu, „co nás spojuje“) za ďábelskou modloslužbu. A i přes rozumové přijetí pravé křesťanské víry, tj. víry katolické, zůstávají v člověku podivné skryté pocity, jako by se úctou Matky Boží dopouštěl něčeho nedovoleného, či přinejmenším přepjatého. Můj známý mi ochotně nabídl pomoc, pozval mě do „spolča“ a s výrazem svobodného zednáře, který adeptovi nabízí povýšení do lóže, dodal: „U nás je to jiné. U nás se nemodlíme jako drmolící babičky v kostele.“ Musím přiznat, že mě ta slova z úst katolíka překvapila, neboť podobné věty jsem slýchával ve „spolču“ protestantském.

Záhy jsem zjistil, že můj známý není se svým názorem na „drmolící babičky“ v Církvi osamocen. Také ze slov některých kněží jsem nabyl dojmu, že babičky tvoří jistou zvláštní skupinu vyznačující se vírou nižšího řádu, která si sice zaslouží blahosklonný úsměv osvícenců, avšak s ohledem na dobro mládeže je nutné poukázat na její temnější středověký ráz. A tak když jeden nejmenovaný, dnes již monsignore hovořil psal s intelektuálním znechucením o „příšerných nasládlých soškách, pobožných časopisech a brožurkách, které obsahují třaskavé koktejly z naivity, hloupé pověrčivosti a zapšklé bigotnosti“ nebo když označil časopis Světlo za Temno, již jsem dobře věděl, jaký svět popisuje… svět „drmolících babiček“. Pokorně přiznávám, že jsem se tímto po jistý čas nechal klamat, v čemž mi vydatně pomáhala i má pýcha a ješitnost. Své rozpoložení bych vyjádřil parafrází studentského pokřiku ze 17. listopadu: „Nejsem jako ony!“ Jinými slovy: „Jsem lepší!“

Někteří moderní kněží se patrně domnívají, že haněním zbožnosti starých žen dosáhnou pastoračních úspěchů u mladých. Jako by říkali: „Podívejte, chlapci a děvčata, já jdu s dobou, víra babiček je mi cizí.“ Byl jsem několikrát svědkem toho, jak se dole v kostele před mší babičky a jejich přívrženci modlili růženec, zatímco mládežnická úderka ladila kytary a chystala bubny na rockový doprovod zpřítomnění Kristovy kalvarské oběti. A když nebyl rock, mladé jsem v kostele nepotkal, jen opět ty staré (doslova) tváře. O pevnosti víry mnoha mladých, kteří pohrdají vírou babiček, mám jisté pochybnosti. Už jen proto, že pevnost jejich víry není, na rozdíl od těch druhých, dějinně vyzkoušená.

V porevoluční Francii se tradovalo, a do velké míry právem, že muži dělají revoluce a ženy uchovávají víru. Jistě ne náhodou si známý francouzský liberál a antiklerikál Jules Michelet stěžoval: „Našim ženám vládnou naši nepřátelé.“ V mnoha rodinách byla právě díky babičkám, často navzdory nelibosti osvíceného otce, předávána víra novému pokolení. Konec konců, nemusíme chodit tak daleko. Vždyť i u nás za komunistického režimu hrály babičky nezřídka roli prvních katechetek a „předávaček“ tradice. A jejich modlitby zcela jistě přispěly k tomu, že náš národ byl uchráněn větších pohrom, než jaké na něj z Božího dopuštění dopadly. Jsem přesvědčen, že také dnes jejich „drmolení růžence“ podpírá hroutící se zdi naší církve, aby nespadly zcela a nepohřbily duše dětí.

Dostalo se mi té milosti, že jsem měl možnost takovou babičku poznat zblízka. Bylo to má babička. A když na ni teď vzpomínám, zdá se mi, že jedním ze strůjců mého pozdějšího obrácení byl právě její příklad. Často vyprávěla o svém životě, a já si bezděky povšiml, jak vždy v souvislosti s nějakou těžkou zkouškou zmínila také modlitbu, jíž se utíkala pod ochranu Pána Ježíše a Panny Marie. Když jí na Haliči coby dvacetileté polské učitelce vyhrožovali místní Ukrajinci smrtí a jí se podařilo uniknout (její přítelkyni svázali do kozelce a hodili na rozpálenou plotnu). Když ruští bolševici odvezli skoro celou vesnici na východ, její rodinu však ušetřili, neboť se v chalupě ubytovali armádní důstojníci, kteří patrně chtěli ukázat lidštější tvář. Když na práh chalupy dopadla letecká puma a nevybuchla. Když se modlila za mého dědečka, aby se vrátil živ z odboje. Když se modlila za mého dědečka, který vyhodil důstojníka NKVD z jedoucí tramvaje, aby ho komunisté nechytili a aby se vrátil živ z dalšího odboje. Když prosila Pannu Marii Čenstochovskou o pomoc s výchovou a uživením svých dvou dcer, zatímco byl můj dědeček pryč. Když se zlobila na mého dědečka…

Vzpomínám si na její večerní tiché, „drmolivé“ modlitby před usnutím. Otčenáš, modlitbu k Čenstochovské Královně… Jedna mi však zvlášť utkvěla v paměti. Jakožto bezvěrci, byť v dětství pokřtěnému, se mi zdálo, že se k babičkám vůbec nehodí. Byl to chvalozpěv krále Davida – žalm 90:

Pod záštitou Nejvyššího přebývá,

ve stínu Boha nebes odpočívá,

kdo říká Pánu: „Tys ochrana má a hrad můj,

Bůh můj, v něhož naději svou skládám.“

Neboť on vysvobodí tě z osidla lovců,

od slova, které přináší zkázu.

Perutěmi svými zastíní tě,

pod křídly jeho najdeš útočiště,

štítem obestře tě věrnost jeho.

Nebudeš se báti hrůzy noční,

ani střely létající ve dne,

ani moru, co se plíží za tmy,

ani útoku zloducha o polednách.

Padne jich po boku tvém tisíc,

deset tisíc po pravici,

ale k tobě se nepřiblíží.

Ty na oči své to spatříš,

na odplatu hříšníků budeš hledět.

Protožes řekl: „Pán naděje má jest,“

učiniv Hospodina svým útočištěm:

nepřihodí se ti nic zlého,

rána se nepřiblíží k tvému stánku.

Neboť andělům svým přikázal,

aby tě ostříhali na všech tvých cestách.

Na rukou budou tě nosit,

abys o kámen nohou svou nezavadil.

Po zmiji a bazilišku chodit,

po lvu i draku šlapat budeš.

„Protože lne ke mně, vysvobozuji ho,

budu mu hradem, neboť zná mé jméno.

Vzývá mne, a vyslyším ho; jsem při něm v tísni,

ubráním ho a obdařím slávou.

Dlouhého věku dosyta mu dávám,

a ukážu mu svou spásu.“

Dnes už mi je jasné, že výše uvedený mužný a bojovný žalm není duchu „drmolících babiček“ cizí. A ačkoli nesplňují „obnovené charismatické“ normy, ani nevyhovují standardům vkusu postmoderních teologů, tak při posledním soudu uvidíme, co všechno vybojovaly, kolika duším pomohly do nebe, a jak moc jim někteří křivdili.

Martin R. Čejka

Tento velmi pravdivý a nadčasový článek prvně vyšel v časopisu Te Deum (č. 2/2009).

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.