Pokrok jest slovo moderní ražby, kterého se užívá jako zaklínacího hesla při různých příležitostech k tendenčním účelům a má již svůj vlastní rituál jako přísaha, takže se mu přisuzuje náboženská nebo aspoň vědecky dogmatická hodnota. Všimneme-li si jeho smyslu blíže, vidíme jednak, že jeho existence dosud nebyla potvrzena spolehlivými či aspoň přípustnými vědeckými důkazy, což by konečně nevadilo, jednak to, že učení o pokroku odporuje principu zkušenosti o tom, že index dobra a zla jest veličinou stálou.

Na poli materielním na první povrchní pohled svědčí pro možnost pokroku rozvoj některých věd moderních, zvláště technických. Ale i index vývoje a úpadku techniky jest veličinou stálou, neboť lze zjistiti, že mnoho vědeckých odvětví současně upadá velice hluboko a že i v technických vědách dějí se vynálezy a zdokonalování jen na úkor mnoha jiných technických odborů. Díla starých národů skýtají dnešnímu technickému bádání velmi mnoho záhad. Zvýšením výkonnosti strojové upadala úměrně výkonnost a dovednost manuální. Vynálezy vedly k jednostrannosti bádání a k zapomenutí starých a mnohdy osvědčených prostředků a mnoho starých cest bylo opuštěno pro pohodlnost cest nových, aniž se zjistilo, že staré cesty se staly trvale neupotřebitelnými. Mnohem horší obtíže skýtal by pokus dokázati nějaký pokrok v duševním nazírání lidstva. Denní zkušenost tisíckrát za hodinu teorii pokroku vyvrací.

Slova pokrok se užívá tendenčně proti reakci, ale proto není nutno se toho slova báti. Lze je vzíti do ruky a prohlížeti jako vycpaného hada. Lze zjistiti, že ve skutečnosti patří k plazům nejedovatým a neškodným a že jen opar tendence dodává tomuto slovu zdání jakési útočnosti, kousavosti nebo explosivnosti. Jest to strašidlo nevinné a hodné, které za nic nemůže a nechá se ochočiti od každého, kdo má toho potřebu.

Jest to pojem relativní a jako s pojmem relativním lze s ním souhlasiti a třebas je i převzíti do inventáře. Můžeme třebas velmi dobře ukázati, že lidé, kteří si heslo „pokrok“ dávají na svůj štít, nemají ani s nejrelativnějším pokrokem pranic společného a že by pokrok nejraději zadusili, lhostejno, ke které třídě společenské patří. Zvláště české pokrokářství jest právě takovou homaisovštinou[1] jako homaisovština vlastenecká a klerikální. Není mezi nimi jiného rozdílu než rozdílu stranických barev a mohli by si všichni svorně podat ruce. Homais zůstane Homaisem. Jsou ovšem i mezi nimi určité stupnice a za nejpokrokovější platí les Mangeurs-de-choses-immondes[2], abychom již zůstali při terminologii Flaubertově. Ale lze-li ve skutečnosti u nás o nějakém pokroku mluviti, kde ho budete hledat? Hlavním jeho dílem může býti zachování kultury. Pokrok není zbraní proti kultuře, leda pro propadlé studenty a odsouzence pro jisté zločiny.

Slyšel jsem v jedné akademické společnosti slova:

„Mohl jsem ji dostat, kdyby nebylo toho blbého, zatraceného a sprostého zákona na ochranu děvčat, kterým není ještě čtrnáct let.“ A ostatní právníci rozhorleně přizvukovali proti zpátečnictví zákonodárství, které nejde s duchem doby.

Ale ne vše, co má stigma pokrokovosti, patří na hnůj. Zavržení rakušáctví jistě nebylo a není špatnou věcí, třebas se také pokládá za pokrokovost. Ale byl to pokrok, či jen návrat k staré tradici a k staré kultuře?