Všichni v kupé strnuli. To malé děvčátko se okamžitě ukrylo za matkou. Věděl jsem, že mé doklady jsou v pořádku a že tedy nemohu mít problém při případné perlustraci, nicméně tísnivý pocit vždy zůstane.

Policista vkročil do kupé, vytrhl z rukou plastikové kartičky, které nyní sloužily jako průkazy totožnosti, a projížděl jimi skrz svůj kontrolní minipočítač na své ruce. Námořníkovy karty si ani nevšiml, takže ten ji zase s viditelně otráveným výrazem schoval do kapsy uniformy.

„Kam jedete?“

Zazněla náhle otázka. Díval se přitom na mne. Začal jsem neobratně lovit jízdenku.

„Chlape, jste hluchej, nebo co?“

Policista nebyl evidentně v dobrém rozmaru.

„Promiňte beji, já špatně slyším, tedy já jedu do Mnichova, tady je má jízdenka.“

Podal jsem mu jí a on jen přelétl očima text a vrátil mi ji. Když se otáčel, zamumlal si.

„Blbe hluchej.“

Oba policisté se sebrali a odešli, zřejmě do dalšího kupé… V kupé po jejich odchodu zavládla poněkud tísnivá atmosféra. Chtěl jsem prolomit ledy a tedy jsem řekl:

“Nezlobte se, já opravdu neslyším.“

Mladá maminka se na mne otočila a odpověděla:

“Víte, oni vás mohou klidně zbít, nebo vás odvedou a než se nadějete, jste na cestě do arbeitslágru.“

Při těchto slovech se starý pán otočil a suše poznamenal:

„Jako za Adolfa…“

„Táto, co to povídáš?“

Jeho paní se bála.

„Vždyť je to pravda, ještě ani nevrátili všechny zajaté z války a pořád se zavírá!“

Bylo vidět, že je rozzloben.

„A to nemluvím o tom, co teď všechno je zakázané…“

„Táto, nech toho, nebo tě zavřou!“

Tenhle argument zabral. starý muž se otočil a tiše vzdorně seděl na místě. Námořník mlčel, maminka s holčičkou ani nemukly a já si to celé přebíral ještě jednou. Vlak uháněl rovinou severního Německa, projeli jsme Berlínem, zlatá kupole Velké Sulejmánovy mešity zářila do vybledlé odpolední hodiny. V Berlíně se námořník odpojil a v kupé jsme zůstali sami.

„Mami a jak dlouho ještě pojedeme do Prahy?“

Malá se ve vlaku nudila, maminka to s ní asi nemá jednoduché.

„Leiluško, ještě projedeme horami a už budeme v Čechách.“

„Je živá, viďte?“

Oslovil jsem maminku plynnou, trošku pomalejší němčinou, protože to nebyla její mateřština.

„Ano, je celá po tátovi. Toho máme v lágru, snad se vrátí… Víte.., dědečka zastřelili během razie a já jsem to byla oznámit jeho příbuzným.“

Malá si mě prohlížela, cvrnkl jsem jí lehce do nosíku a ona se naoko uraženě otočila.

Vlak s námi kolébavě projížděl Drážďanami, na nádraží vystoupili oba starouškové, podpírajíce jeden druhého a malá na ně ještě zamávala z okna. Díval jsem se na ně a přemítal o věcech, které mne předtím nenapadly.

Možná si my, rytíři pláště a dýky, vedeme své války a boje, ale vedle nás stále je ten obyčejný, všední život udřených, obyčejných, prostých lidí, které ani zatím nedokážeme osvobodit. Nebylo mi z toho dvakrát nejlíp.

Vyndal jsem si sendvič, který mi pečlivě připravil kuchař na Upholderu, a zakousl se do něj, když jsem ucítil Leilin pohled.

„Maminko, ten pán má krásný bílý chleba!“

Strnul jsem. To mě tedy nenapadlo, že bílý anglický sendvič tu může tak vyčnívat. Mladá žena se na mě zvláštně podívala.

„Vy utíkáte, že?“

Nevěda, co dělat, přikývl jsem.

„Ale obvykle to bývá naopak!“

Vyhrkla překvapeně mladá žena.

„Jak to myslíte?“

Zeptal jsem se jí zaujatě.

„Kdybyste jel opačným směrem, už by vás sebrali. Kdo se pokouší dostat se k pobřeží a na sever do Skandinávie, toho vždy seberou…“

Vida, to by mě nenapadlo. Další z souvislostí, které nám v Londýně unikaly.

“Leilo, nebudeme nikde říkat, že jsme tohohle pána potkaly, ano?“

„Ano, mami!“

Malá byla evidentně zvyklá ve stresových situacích poslouchat. Rychle jsem odlomil půlku a podal jsem ji malé do ruky. Netrvalo dlouho a nebezpečný důkaz zmizel jak mávnutím proutku.

„Jestli utíkáte domů, dávejte si pozor. Nevíte, kdo všechno vás může udat!“ dodala tiše, přitáhla si přitom čádor a upravila i šátek malé Laily.

„Ano to máte pravdu,“  odpověděl jsem.

Co taky jiného jsem mohl říct. Nenapadlo mě, že si Evropané opět vybudují onen zvláštní přístup, který jim pomáhá přežít už celá léta pod rozličnými režimy. Směs lehkého fatalismu a jindy činorodé aktivity je prostě neopakovatelná.

Blížily se české pohraniční hory, v kupé jsme zůstali jen my tři, vypadali jsme jako manželé vracející se odkudsi z dovolené, kdyby něco takového jako dovolená bylo vůbec možné.

Mladá maminka do mě pěchovala všechny možné informace, které by se mi mohly jako útěkáři hodit. Nevyvracel jsem jí to, její slova byla zajímavá, jen jsem doufal, že si to vše budu moci zapamatovat. Všechny ty slova o všudypřítomné korupci, černém trhu, tajném obchodování s otroky, sice oficiálně popíraném, o to však skutečnějším.

Zajímavá byla i slova o alkoholismu mezi důstojníky. Mladá žena se nerozpakovala je označit za „opilá prasata“, což bylo z jejích úst opravdu zvláštní. Zdá se, že islamistům nejvíc potíží dělá jejich vlastní pseudomorálka a nemožnost to utajit.

Malá neuměla moc německy, takže nehrozilo, že by nám rozuměla. Když už se blížil Děčín, uvědomil jsem si náhle, že po dlouhých letech zase budu doma. Překvapivě jsem ale nic necítil, protože jsem věděl, že teď ještě není ta správná doba radovat se z návratu domů.

Před Prahou se obě zvedly a mladá žena mi palcem na čelo udělala křížek.

„Ať vás Pán Bůh opatruje!“

Těmito slovy se rozloučila a byla pryč. Jen Leiliny culíčky jsem ještě zahlédl při vystupování. Vlak se zase trhavě rozjel a já ujížděl vstříc Mnichovu o další zkušenost bohatší. Musela to být křesťanka, protože jinak by tak nemluvila. Přemýšlel jsem, co mi na tuto příhodu asi odpoví doktor Luther.

Mnichov se blížil, projeli jsme Landshutem a já jsem z paměti vylovil adresu, kde se mám sejít se spojkou, která mne navede k Uluře/Kristýně.

Mnichovské hlavní nádraží vypadalo stále stejně, jak jsem si ho před válkou pamatoval, když jsem na něm vystoupil z vlaku na nástupišti číslo 26.

Vplynul jsem do davu a pokračoval v cestě do centra, kde jsem se měl zkontaktovat se spojkou.

Pokračování příště. Předchozí díly: I, II, III, IV,V, VI,VII,VIII, IX, X, XI, XII,

Antonín Šalanský

Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.