Už je to tak. Umřu v práci. Najdou mě pod pracovním stolem. Opodál budou ležet brýle s dvanácti dioptriemi a funebrák nejspíš zakopne o berle, co jsem zapomněl uklidit za skříň.

Včera večer mi na stanici ČR 6  radili, jak v pracovním procesu vydržet co nejdéle.  Žádné mazlení s vnoučátky nebo vysedávání s fajfkou pod hrušní. To bych vypadl z rytmu, rychle přišel o pracovní návyky a tak trochu spáchal vlastizradu.

U Čechů je pes zakopaný v mentalitě. Zatímco jiné, rozuměj vyspělé, národy dřou do sedmdesáti s patřičným nadšením, Češi mají pořád plné hlavy sbírání hub, lenošení na chalupách nebo  plavovlasých vnuček na klíně. Přitom není nic krásnějšího, než pocit uspokojení a seberealizace z podání výkonu ve vysokém věku.

Paní redaktorka a její hosté mně dali cenné rady. Vím, jak se v křesle udržet, když mi mládí dýchá na záda. V teoretické rovině jsem připraven efektivně plánovat svůj čas. Hodinka na ranní opuštění lůžka, polibek pravnoučat před odchodem do školy a hurá do práce. Kolem páté krátká, rozuměj kondiční,  procházka po nábřeží, večeře spojená s brainstormingem se zaměstnanou chotí a rychle na kutě, přirozeně v zájmu regenerace sil. K smíchu je univerzita třetího věku. Jen prací, řekli mi v rádiu, člověk skutečně žije.

A pak přišla spásná věta, na kterou jsem čekal. „Člověk je tak starý, jak se sám cítí.“ Musím vypeskovat svého bezmála devadesátiletého dědečka. Kdyby se začal cítit na dvacet, neměli by s ním moji rodičové, strýcové a tety vůbec žádnou práci. A místnímu fotbalovému klubu by se vrátila posila, která přispěla k postupu do 1A třídy v roce 1962. Jen jestli se děda necítí na svých devadesát schválně? Možná se mu zpátky na levé křídlo nechce?

V redakci chyběl oponent.  Asi žádného nesehnali. Vůbec se tomu nedivím. Ještě by tam trapně švejkoval, jak je Čechům vlastní, a narušil tak vzácnou shodu na podobě seniorského ráje.

Už se moc těším. Bude to pěkné. Čert vem artrózu, loupání v kříži a občasné výpadky paměti. Budu tvořit hodnoty. Za děti, které se nenarodily, za lemply, které nic nenutí dělat, za lumpy, co je zavřeli, za chytráky, co žijí z leváren a úplatků. A budu tak činit radostně.

Usínal jsem sladce, s pocitem, že o mé budoucnosti je na padesát let dopředu rozhodnuto.

Nevím přesně, čím  to bylo, ale nějak jsem nemohl  dospat. Vkrádaly se mi podivné myšlenky. Kdo se postará o tátu s mámou, když budu v práci? Postavíme pro přestárlíky bez výkonu nové ústavy? Nebo je, moderně, zbavíme trápení z nenaplněného života milosrdnou injekcí? Svého dědy i táty bych se zastal! Zastane se mě můj syn či vnuk, když ho nebudu mít čas chovat na klíně? Když nebude znát dědu s fajfkou, který na něj má čas? A kdo bude hlídat děti mým zaměstnaným dětem? Další ústavy? Nebo si děti raděj nepořídí?

Asi  na mne leze ta česká mentalita. Zvoní budík. Sláva, práce. Ta mne z nebezpečných myšlenek zaručeně vyléčí. Alespoň v rádiu něco podobného včera říkali.

Tomáš Valer

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.