Vnější znaky úcty jsou důležité

Z mnoha argumentů, které padají ohledně otázky přijímání na ruku, mne fascinuje jeden, který jsem v posledních týdnech zaznamenal několikrát. Ten argument tvrdí, že vnější znaky úcty nejsou důležité, protože Bůh vidí do našich srdcí. Přiznám se, že jen málokdy má člověk příležitost setkat se s tak ryzí pitomostí. Nebo nestoudností?

Jak si někdo může myslet, že fakt, že Bůh vidí do lidských srdcí, jej pardonuje od vnějších projevů úcty? Proč se tedy křižujeme, proč poklekáme, proč skláníme hlavu při mši, modlitbě či dalších příležitostech, když si tu úctu přece Bůh může sám přečíst v našich srdcích? Odpověď je prostá: protože Boží schopnost vidět do našich srdcí nemá na naši povinnost vykazovat Bohu odpovídající úctu v srdci i navenek absolutně žádný vliv!

A vůbec řekněte mi, jak může někoho, kdo opravdu má úctu k Bohu, vůbec napadnout myšlenka tu úctu vnějškově nevyjadřovat. Takhle přece člověk vážící si Boha nikdy neuvažuje. Ne nadarmo se přece bezdůvodné vynechání obvyklých vnějších projevů úcty považuje za urážku (samozřejmě za předpokladu, že jim nebrání nějaký závažný důvod).

A je zde ještě další problém. Ne nadarmo se člověk při svém konání obvykle snaží sladit formu a obsah. Je to důležité, neboť pokud dojde na výraznější nesoulad mezi formou a obsahem, obvykle to přináší veliké škody. Pakliže člověk přistupuje ke svatému přijímání, pakliže přijímá živé Tělo Kristovo, což vše si vyžaduje tu největší úctu, které je schopen, a zároveň vědomě zcela zbytečně ořezává projevy této úcty, vytváří velice podivnou dichotomii formy a obsahu. A to má své důsledky – neboť špatná/zanedbaná forma poškozuje i obsah a komplikuje jeho správné vnímání. V dlouhodobém hledisku, přes vědomí i podvědomí, je špatná forma obrovskou překážkou udržení si víry v Boží přítomnost v Eucharistii a správného vnímání Eucharistie.

Hrůzným výsledkem excesu přijímání na ruku pak může být například jeden nejmenovaný katolík, od něhož jsem se dověděl, že klečení při přijímání je extrémní (!) projev úcty a že on by v kleče nikdy nepřijímal, protože klečení při přijímání je ponižující (!!). Řekněte mi, kde zbyla jaká úcta k Bohu u člověka, který považuje pokleknutí před Bohem za ponižující úkon?

Ignác Pospíšil

Související články:

P. František L. Juchelka, Th.D.: Přijímání na ruku

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.

24 Responses to Vnější znaky úcty jsou důležité

  1. Paul Max napsal:

    Velmi trefný článek pro dnešní dobu. Pán Bůh nebývá posmíván a urážen. Každý těžký hřích s sebou stahuje a hromadí další těžké hříchy. Pohleďte na Holandsko, kam to ti moderní pánové dopracovali. Začalo to podáváním na špáru, pokračovalo používáním svatostánků na psí boudy či bary a dnes to končí v pedofilii a bezvěrectví. Kolik zbylo katolíků v Holandsku po čtyřicetiletém pokoncilním jaru?

    • Václav napsal:

      Holandsko se ale hromadně vzdalo katolické víry již někdy po roce 1621, kdy vypovědělo válku Španělsku a vybojovalo si na něm nezávislost. Od té doby je v něm minimální počet katolíků.

      • Holandsko po roce 1968 napsal:

        Katolíků bylo v Holandsku v 50. letech 20. stol. více, než si představujete. Jenže krize víry se zde projevila velmi radikálním způsobem, „odtud to všechno začalo“ :( po roce 1968, „Holandský katechismus, nejen bez andělů:)))“, „zbojnická“:)))) synoda v Nijmengen….:( !

        Pax et bonum

        Jan

  2. roman napsal:

    Já se rovněž domnívám, že klečení při přijímání je extrémní projev. A to z toho důvodu, že z lidí, kteří takto přijímají, obvykle cítím velice pyšný postoj vůči ostatním:
    Vy máte malou úctu, podívejte se na mě, já jsem ten/ta, kdo projevuje úctu správně.

    Myslíte, že přijímající vkleče má nějaké právo pyšně kádrovat ostatní?

    • cinicius napsal:

      Myslím, že zatímco Vy zde fabulujete nějaký dojem (či spíše velmi slabou výmluvu), jsou tu fakta. Myslím, že neklečet při přijímání nejenže je v rozporu s církevní tradicí a výslovně vyjádřeným přáním současného papeže, ale je to též evidentně menší úcty k Ježíši Kristu, než Církev doporučuje.

      Jinak klečení při přijímání navíc těžko může být extrémním projevem i proto, že se stále oficiálně jedná o ZÁKLADNÍ způsob, jak přijímat, jediný, na který má věřící právo kdekoliv a kdykoliv.

      Zde se k tomu vyjadřuje kardinál Arinze. Je to extremista? :-)

      http://www.youtube.com/watch?v=Ap1KL2D5ae4

      http://www.youtube.com/watch?v=EcZhjmYn1K8

      • roman napsal:

        V našich podmínkách je klečení při svatém přijímání extrémní projev. Resp. přesněji řečeno projev v jistém nepříliš pozitivním smyslu extrémně laděných sester a bratří.

        • cinicius napsal:

          Není a být nemůže, protože Církev jasně říká, že je to způsob základní a preferovaný. Opakuji – říkají to církevní normy. A papež Benedikt XVI. výslovně vyzval všechny katolíky (tj. i ty české!), aby přijímali na kolenou. Podle Vás je katolík, který poslechne přání papeže extremista? 😮 A klečení před kristem je extremistické. promiňte, ale Vy jste přesně ten typ „takykatolíka“, který dokazuje, jak velkou chybou bylo, že Církev umožnila přijímat jinak než na kolenou.

      • roman napsal:

        @cinicius: „Podle Vás je katolík, který poslechne přání papeže extremista? A klečení před kristem je extremistické. promiňte, ale Vy jste přesně ten typ „takykatolíka“, který dokazuje, jak velkou chybou bylo, že Církev umožnila přijímat jinak než na kolenou.“

        Je to bohužel tak: Lidé, kteří si v mém okolí klekají ke svatému přijímání jsou vesměs extremisté, kteří kromě úcty tím dávají najevo, že jsou lepší. Jak jde pýcha dohromady s úctou, to posuďte vy sám.

        A zamyslete se prosím i nad tím, jestli není projevem pýchy posuzování toho, jestli je někdo katolík nebo „takykatolík“. Myslím, že to byl přímo Kristus, kdo před takovýmto jednáním velice důrazně varoval.

      • Pan Contras napsal:

        Pane Roman, pokora není hrbení se před modernisty a odpadlíky, ale je to pravda, jak říká sv. Terezie. A ti, kteří v souladu s přáním papeže a s tradicích chtějí přijímat v kleče, prostě lepší jsou.

        Hříšníky zpravidla iritují ti, kdo s nimi nevyjí. Většinou je pak ostrakizují a pomlouvají, někdy i zabijí. Nihil novum sub sole.

    • MichalD napsal:

      Jestli jste ten stejný Roman jako v diskusi http://aktualityhvezd.wordpress.com/2011/06/07/letni-kurs-slouzeni-tradicni-mse-svate/#comment-9661, tak se prosím pokuste vystupovat alespoň trochu konzistentně. Tam odsuzujete posuzování vnitřních postojů na základě vnějších gest, tady vám nečiní žádný problém přesně to samé dělat sám.

      Nepřipadne Vám divné (až děsivé) kam jsme se to až dostali? Že věřící, který chce vzdát svému Pánu, reálně přítomnému pod způsobou chleba, úctu klečením, je nazírán jako nějaký extrémista? Pokud víra v Ježíše Krista a úcta k němu je extrémismem, tak chci být extrémistou. Jak jste mohl přijít na to, že když si při přijímání kleknu, že jsem pyšný a chci kádrovat ostatní? Co Vám to Satan nakukal? Cítíte se nějak špatně, pokud vidíte někoho klečet před Pánem? Nenapadlo Vás někdy, že to může být naopak Váš vnitřní problém? Zkuste si kleknout také a uvidíte, že se to spraví. Poznáte, že v tom okamžiku ucítíte něco zcela jiného, než pýchu a potřebu se zabývat okolostojícími.

      Jinak i zcela realisticky, logika toho, že klečení je projevem pýchy a stání pokory, mi zcela uniká. Ale žijeme v postmoderní době, takže na druhou stranu nic až tak překvapivého.

      • roman napsal:

        Převracíte příčinu a následek. Právě lidé, které znám jako poměrně extrémní, jsou ti, které vídám přijímat vkleče. Zároveň jsou to lidé papežštější než papež, kteří přesně ví, jako míru úcty a víry kdo kolem nich má.

        A další převracení: Nemyslím si, že když si kleknete, tak jste pyšný. Dojem, že jste pyšný jsem nabyl z vašich příspěvků, v nichž soudíte všechny, kdo mají jiný názor. K tomu vím, že přijímáte vkleče. Divíte se mi, když mám tolik příkladů kolem sebe, že mezi pýchou a přijímáním vkleče hledám příčinnou souvislost?

        • cinicius napsal:

          Zajímavé je osočení jiných, že jsou „papežštější, než papež“, od člověka, který se zde staví proti normám Církve i proti papeži, když to, co označují za správné a preferované, označuje za extremismus… Kde je Vaše konzistence? :-)

      • Pius napsal:

        „Zároveň jsou to lidé papežštější než papež, kteří přesně ví, jako míru úcty a víry kdo kolem nich má.“

        Zajímavé. Nikdo podle vás nesmí posuzovat jakou kdo má míru úcty a víry, zatímco vy smíte posuzovat, jakou kdo má míru pýchy. Hm…
        Nevím, jestli je MichalD pyšný nebo ne, ale vy jste zcela nepochybně.

      • roman napsal:

        Zatímco úctu, kterou k Tělu Páně člověk vnímá uvnitř nemůžete vidět a můžete se o ní pouze dohadovat, pýcha z některých příspěvků přímo čiší. Proto je možné ji poměrně dobře odhalit.

        Pokud ale přistoupíme na vaši praxi, kdy je možné soudit každého kdykoli, pak si prosím uvědomte, že pýcha má mezi hlavními hříchy No. 1.

      • MichalD napsal:

        @ roman: nějak jsem nepochopil, co myslíte tou příčinou a co následkem a co že to tedy převracím.

        Můžete mi ukázat, kde konkrétně ve svých komentářích projevuji pýchu a kde někoho soudím?

      • Hamish napsal:

        No ovšem!
        Každý, kdo se jen opováží ukázat na falešnou liturgickou praxi, nešvary a pochybení, už je pyšný a měl by raději držet ústa.
        Poměrně průhledný diskusní trik, který však je falešný, jak sedma.
        Poukazovat na hříchy a nešvary druhých nejen že lze, ale je to dokonce jedna z poviností každého katolíka. To, že vás někdo chytí za pačes a následně vymáchá ve vašich pochybeních (která navíc vy vydáváte za ctnost – viz vaše kecy o vnitřní pokoře a druhotnosti vnějších gest), neprojevu pýchu, ale naopak lásku k vaší osobě. Chce vás přivést na správnou cestu, tak přestaňte kopat kolem sebe a začněte používat rozum, který vám Pán Bůh nadělil. City jsou pro fňukny a slečinky :)

    • Pius napsal:

      Romane, vaše domněnky a pocity si strčte za klobouk. Jestli nevěříte nám, tady to máte přímo od papeže a jeho ceremonáře:

      http://offerimustibidomine.blogspot.com/2011/06/ppe-benedicts-intention-beyond-indults.html

      Mgr Marini also posited that kneeling before the presence of the Lord makes it all the clearer that it really is Jesus and implies our adoration of Him. Not that we just receive Him but that we kneel before Him. To kneel accomplishes the truth of our relationship with Him – we adore. This is true freedom because man submits to slavery to many other earthly things – we bow down before these false gods – but to kneel before Christ expressses the truth and therefore reveals the dignity of man before the Lord of Life. Kneeling is the TYPICAL sign of offering our hearts and lives. The Church that kneels in the body will adore in the heart.

      MGR. MARINI ASKED US TO LISTEN ANEW TO WHAT THE HOLY FATHER SAYS ABOUT THESE THINGS IN HIS WRITINGS AND BY HIS EXAMPLE IN THE PAPAL LITURGIES.

      Of the Holy Father’s example in the Papal liturgies where Holy Communion is now always administered by Pope Benedict on the tongue to kneeling communicants he said that it was the Holy Father’s practice and intention – BEYOND INDULTS AND PERMISSIONS – that this remains a law of universal character. That Holy Communion received on the tongue and kneeling was more than just the Pope’s personal desire. The Holy Father’s intention is that people and priests follow his example.

    • Paul Max napsal:

      Nejen že nehřeší ten kdo se klaní, nýbrž hřeší ten co se neklaní- takového názoru byl již sv. Augustin.
      Každý věřící má právo na úctu a lásku ke Kristu a to i svým zbožným chováním při sv. přijímání. Pokud je Vám trnem v oku to že někdo pokleká, nekádrujete náhodou Vy jeho? Máte-li rád Pána Ježíše poklekejte taky. Je-li Vaše láska chladná nebo jste nemocen, můžete zůstat stát.

  3. o. František napsal:

    V klasickém římském ritu se při Credo kleká k uctění Kristova vtělení. V NOM se zavedla úklona, klekání je jen při dvou slavnostech. A co se stalo? Dnes už téměř nikdo nedělá ani tu úklonu. A to jak u nás, tak např. v „zbožném“ Polsku. A to se týká i většiny kněží, které znám – zkuste se pořádně podívat! (Ale např. při Otčenáši ostentativně a nevhodně mnozí kněží zvedají ruce téměř až ke klenbě kostela.) To ukazuje, jak je odstraňování klekání (i v tomto případě) nevhodné. Pomíjejíc teologické důvody stačí si uvědomit, jakou máme psychologii. Když se člověku trochu „povolí“, udělá si úplný „pohov“. Po čtyřiceti letech zkušeností s liturgií typu „pohov“ je čas na návrat k disciplíně!!!

    • MichalD napsal:

      Přesně tak, na ledovém svahu stačí udělat první krůček a pak už to fičí samo …

      Jak jsem si např. všiml na záznamu (ČT2) poutní mše sv. ke cti sv. Jana Nepomuka Neumanna v Prachaticích, tam až na několik výjimek nikdo neklečel ani při Agnus Dei.

      • miroslav krabec napsal:

        Jak se chová člověk, když ho naplňuje pýcha? Vzpřímí se, zvedá hlavu, ramena a celé své tělo. Všechno v něm hovoří: „Jsem větší než ty! Znamenám mnohem více než ty!“

        Kdežto člověk pokorný duchem, který se cítí malý, sklání hlavu, sklání celé své tělo, prostě se ponižuje. Tím více, čím je větší ten, před nímž stoji. Tím více, čím on sám znamená méně ve vlastních očích.

        Kdy více pociťujeme svou malost, když ne ve chvílí v niž stáváme před Bohem? Veliký Bůh, který byl včera, stejně je i dnes i bude za tisíc let! Bůh, jenž naplňuje i tuto mou malou místnost, stejně jak celé město i široký svět i nesmírné nebe plné hvězd. Bůh, před kterým je všechno jako malý drobeček prachu. Svatý Bůh, čistý, spravedlivý, Bůh nekonečné nádhery… Jak je veliký…a já před ním jak jsem malý! Tolik malý, že se vůbec nesmím s ním srovnávat. Jsem natolik malý, že před ním jsem naprosté nic!

        Očividné je, že před Boží tváři se nikdo nemůže jevit hrdě. Člověk se stává malý, a nejradši by své tělo učinil ještě nižší, tak, aby se nezdál pyšný – a hleďte, jíž dál v oběť polovinu své velikosti: člověk klečí. A když i to nestačí, tak se ještě hluboce sklání. A skloněná postava říká: „Ty jsi veliký Bůh, zatímco já jsem nicota!“

        Když ohneš koleno, snaž se, aby to nebyla činnost nedbalá a spěšná. Vlož do toho celou svou duši! Však duši klekání je podmínka, aby se v hluboké úctě poklonilo Bohu také srdce. Když se blížíš k skutečnému Bohu v nejsvětější podobě chleba poklekni hluboce, pomalu, a celé tvé srdce ať promlouvá: „Můj velký Bože…!“

        Takto se projevuje pokora a pravda, a každé pokleknutí tvé duši přinese dobro.

        Romano Guardini, „O posvátných znameních“

        přeložil: MiKo

        * Romano Guardini byl významný německý filozof a katolický teolog.

  4. […] ten pseudoargument nad jiné pitomý: To je jen forma, kašlete na ni, důležitý je OBSAH. Již jednou jsem o tom psal v souvislosti se svatým přijímáním a vidím, že je třeba to napsat […]

  5. […] ten pseudoargument nad jiné pitomý: To je jen forma, kašlete na ni, důležitý je OBSAH. Již jednou jsem o tom psal v souvislosti se svatým přijímáním a vidím, že je třeba to napsat […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *