Statečný svědek Kristův
Kardinál Wyszyński
„Lidé říkají, že čas jsou peníze, ale já vám říkám, že čas je láska.“ Tato slova řekl polský primas a kardinál Stefan Wyszyński, terciář řádu sv. Františka, od jehož smrti zítra uplyne třicet let. Láska ovšem zahrnuje i neúnavné úsilí o spásu duší, což si často žádá projevit odvahu tváří v tvář zlu a nekapitulovat před ním i za cenu osobních obětí. Že toto bylo kardinálu Stefanovi jasné, o tom vypovídá celý jeho život.
Narodil se ve vesnici Źuźela nad Bugiem na východě Polska. Pocházel ze starobylého selského rodu, u něhož v 19. stol. došlo k rozkolu. Zatímco jedna větev, z níž vzešel pozdější kardinál primas, se hlásila k polské národnosti a aktivně podporovala všechny vlastenecké iniciativy, druhá větev se přidala k Rusům a vydala ze sebe pozdějšího nechvalně známého generálního prokurátora Stalinovy éry téhož jména.
Mladému Stefanovi záhy zemřela matka. Otec se potom přestěhoval na západ Polska do diecéze Wloclawek. Tam Wyszyński r. 1920 vstoupil do semináře a r. 1924 byl vysvěcen na kněze. Poté pokračoval ve studiu na Katolické univerzitě v Lublinu, které ukončil r. 1929 doktorátem. Krátce kaplanoval v obci Przedcza, r. 1932 ho ale biskupství ve Wloclawku povolalo na kurii jako šéfredaktora měsíčníku „Ateneum Kaplańskie“. Wyszyński se ukázal jako schopný publicista a organizátor. Řídil diecézní mariánské družiny, založil křesťanskou dělnickou univerzitu a křesťanské odbory. Projevoval silné sociální cítění a velmi propagoval sociální encykliky papežů, především „Rerum novarum“ Lva XIII. a „Quadragesimo anno“ Pia XI.
Po vypuknutí II. světové války a obsazení země Němci a Rusy mu dočasný správce wloclawské diecéze biskup bl. Michal Koźal, později zavražděný nacisty v koncentračním táboře Dachau, doporučil odchod do ilegality, protože gestapo zatýkalo všechny polské kněze, kteří se před válkou veřejně angažovali. Pod pseudonymem „Radwan III“ se tak Wyszyński stal kaplanem ilegální Zemské armády, bojující proti německým a sovětským okupantům. Účastnil se též r. 1944 Varšavského povstání, a sice jako duchovní správce povstaleckého lazaretu.
Po válce jej papež Pius XII. r. 1946 nominoval biskupem v Lublinu, biskupské svěcení přijal z rukou polského primasa kardinála Augusta Hlonda. O dva roky později po Hlondově smrti se stal jeho nástupcem v úřadě arcibiskupa Hnězdna a Varšavy, jemuž příslušel zároveň titul „primas Polska“.
Polsko bylo v té době ovládáno komunisty, kteří ale na rozdíl od svých soudruhů v okolních státech se neodvažovali tvrdě zasáhnout proti Katolické církvi, neboť si byli vědomi silné religiozity obyvatelstva. Snažili se Církev získat a slibovali jí různé výhody, když uzná poválečnou východní hranici. Sovětský svaz totiž r. 1939 na základě dohody s hitlerovským Německem (tzv. Molotov-Ribbentropův pakt) zabral značnou část historického polského území, které Polsku nikdy nevrátil. Kardinál Wyszyński pochopil, že existují důležitější hodnoty než tahanice o teritorium a spolu s ostatními biskupy podepsal r. 1950 s polskou vládou tzv. „Porozumienie“, v němž Církev oficiálně uznala stávající hranici se Sovětským svazem, polský komunistický režim se na oplátku zavázal ponechat Církvi svobodnou výku náboženství na školách, kláštery a katolické školy, zejména pak Katolickou univerzitu v Lublinu.
Jenže bezbožní vládcové dokázali lehce podepsat a ještě lehčeji se potom všemu cynicky vysmát. V příkrém rozporu se zněním dohody začal režim ihned po jejím podpisu hromadně rušit kláštery a katolické školy a zatýkat kněze i biskupy. Kardinál Wyszyński nebojácně protestoval a také pranýřoval věrolomnost bolševiků z kazatelny. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. R. 1953 si pro něho přijela do varšavské rezidence tajná policie a internovala jej postupně na řadě míst (např. Prudnik, Komańcza aj.). Papež Pius XII. ihned reagoval ostrým odsouzením polského komunistického režimu a jmenoval Wyszyńského kardinálem. Své zážitky z internace zpracoval primas ve vzpomínkách pod názvem „Zapiski wiezienne“.
V roce 1956 uplynulo 300 let od Lvovských slibů polského krále Jana Kazimíra u příležitosti obsazení země Śvédy. Kardinál Wyszyński sepsal v internaci aktualizovanou obnovu těchto slibů – Jasnohorské sliby národa polského, která obsahovala přísahu věrnosti katolické víře navzdory pronásledování. Podařilo se mu propašovat ji z internace ven, věřící mládež ji potom rozvezla po biskupstvích a farách. Při slavnostní pouti k Čenstochovské Madoně na Jasné hoře za účasti statisíců věřících byly tyto obnovené sliby s pozdravem primasa přečteny a lid odpovídal „Přísaháme a slibujeme!“. Státní bezpečnost zuřila. Nic moc už ale nezmohla, protože na podzim téhož roku došlo k bouřím dělníků v Poznani a v důsledku toho k uvolnění poměrů. Kardinál Wyszyński se mohl vrátit do svého úřadu.
Noví komunističtí vládcové v čele s Wladyslawem Gomulkou učinili nejprve řadu ústupků Církvi především na úseku katolického školství a tisku, zastavili též další rušení klášterů. Nicméně na nátlak Sovětského svazu přistoupili r. 1958 opět k pronásledování Církve, které sice již nikdy nedosáhlo rozměrů 50. let, avšak vztahy mezi biskupy a státem byly neustále napjaté. Když z iniciativy primasa Wyszyńského poslali r. 1965 polští biskupové list německým biskupům, kde píší, že Němcům odpouštějí jejich válečné zločiny a na oplátku prosí za odpuštění zločinů polské komunistické armády na bezbranných německých civilistech po válce, rozpoutala komunistická propaganda nenávistnou kampaň proti biskupům, zvláště pak proti Wyszyńskému, jenž byl vylíčen jako zrádce národa. To se vystupňovalo ještě r. 1968, kdy Wyszyński odsoudil zostřující se teror režimu proti opozici pod pláštíkem „boje proti sionismu“.
Ani pád Gomulky r. 1970 nepřinesl zlepšení. K tomu došlo až po volbě polského kardinála Karla Wojtyly papežem r. 1978 a zejména po r. 1980, kdy dělníci v gdańských loděnicích zahájili stávku proti sociálním podmínkám a totalitní diktatuře a založili nezávislý odborový svaz „Solidarita“. Wyszyński se postavil nekompromisně na jejich stranu, nicméně potlačení Solidarity a výjimečného stavu se už nedožil, r. 1981 zemřel na rakovinu. Z iniciativy papeže Jana Pavla II. byl zahájen jeho proces blahořečení.
Epochální zásluhy kardinála Wyszyńského nejsou ale vyčerpány na rovině církevně politické. Wyszyński sehrál důležitou roli i na úseku duchovní stability národa. Díky jemu Církev v Polsku nepropadla pokoncilním zmatkům a destrukci nauky. Polští biskupové se účastnili v plném počtu (na rozdíl od biskupů jiných komunistických zemí) II. vatikánského koncilu, kde primas Wyszyński zastával teologické pozice blízké konzervativnímu kardinálu Ottavianimu. V 60. a 70. letech striktně trval na pravověrné výuce na fakultách a v seminářích, žádné hereze nebyly trpěny, za což se stal Wyszyński terčem útoků nejen komunistického, nýbrž i západního liberálního tisku. Wyszyński přijal r. 1969 Novus Ordo Pavla VI., polská církev ho ale zaváděla pomalu a liknavě, lze říci, že po dobu života primasa byli kněží, kteří se drželi tradičního ritu, respektováni. Liturgické excesy běžné tenkrát na Západě se v Polsku netolerovaly. Za zmínku rovněž stojí, že zásluhou kardinála Wyszyńského nebylo v Polsku uděleno povolení podávat sv. přijímání na ruku a konsekrační slova nad kalichem se přeložila správně „za wielu“ (tj. „za mnohé“, nikoli „za všechny“, jak je tomu ve většině jiných evropských zemí).
Kardinál primas Stefan Wyszyński náleží k trojici středoevropských hierarchů, kteří se nepodrobili komunistickému režimu a zůstali věrni Kristu a Jeho Církvi. Jsou to kromě něho český kardinál Josef Beran a maďarský kardinál József Mindszénthy. U všech tří probíhá proces beatifikace. Komunismus už ve střední Evropě není aktuální, mnohem větší ohrožení pro víru představují liberalismus (zvláště vnitrocírkevní), relativismus a morální permisivismus. Všichni tři hierarchové mají i k tomuto co říci, u každého snadno objevíme v pastýřských listech a v kázáních varování i před těmito zly. Wyszyński tak učinil zejména ve svých kázáních 70. let a také ve svých promluvách k zástupcům Solidarity v letech 1980-81. Jeho odkaz je tak pořád aktuální – a to nejen obecně v ohledu mravním, ale i v ohledu současného ohrožení Církve jinými ideologiemi, stejně nebezpečnými jako komunismus. Díky Bohu, že dal své Církvi takového svědka víry!
Radomír Malý
Fotografie kardinála Wyszyńského od neznámého autora pochází ze 70. let (zdroj).
K diskusím níže:
Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.
Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.
Věřím, že to byl hrdina a doufám, že bude brzo povýšen k úctě oltáře.
…
Nezapomeňme také na naše biskupy. Beran. Hlouch. Tomášek. Matoušek. Trochta….
Pax et bonum
Jan
Děkuji za hezký článek a za připomenutí tohoto statečného služebníka Božího.
Zmínka o jeho roli při zavedení správného překladu „pro multis“ a pohled do kalendáře mně připomíná že ČBK je nějak ve skluzu s aplikací oběžníku Kongregace pro bohoslužbu z r. 2006. Neví zde někdo z lépe informovaných jaký je stav v této věci?
Také by mě zajímalo, jak je to z právního hlediska. Dopustil by se prohřešku ten kněz, který by použil správný překlad? Možná že de-iure ano, ale dnes když svévolné kreativní modifikace NOM jsou běžně tolerovány, by to asi neměl být problém, zvláště když se de-facto jedná o uposlechnutí přání Svatého stolce.
Vážený pane, ta opičárna s protestantsko-židovským žehnáním gáblíku k hostině je nekatolická i s „pro multis“, nicméně si dovolím připomenout, že fakt, že biskupové ukazují, že na Ratzingera prostě kašlou svědčí pouze o tom, jak je ta humanistická sekta parazitující na Církvi vnitřně rodělená a nějaké duše je přísliš nezajímají.
Existuje dokument REDEMPTIONIS SACRAMENTUM vypracovaný Kongregací pro bohoslužbu a svátosti, přeložený z latiny a u nás vydaný RES CATHOLICOU v roce 2004 a dá se sehnat. Při dotazu na našeho místního kněze, proč se nedrží při liturgii pokynů těchto dokumentů, mě bylo odpovězeno, že pro ně(kněze) je směrodatný jen to, co určí jeho(Duka) biskup. Takže problám je asi v tom polidbiru ČBK.
No jejda, dodržování RS, to je myslím kapitola sama pro sebe. Tam je také mj. napsáno, že „Pokud hrozí nebezpečí znesvěcení, ať se svaté přijímání nepodává věřícím na ruku“, nebo že pokud už se na ruku podává, že ji komunikant musí vložit do úst před knězem. Nejlepší na tom je, že na RS dlabou právě ti co nejhalasněji adorují papeže, za jehož pontifikátu byla vydána.
„Pro multis“ – překlad.
…
Je jednoznačné, že překlady „za mnohé“ i „za všechny“ nemají vliv na platnost konsekračních slov.
…
„Řím“ však zveřejnil, že překlad „za mnohé“ je přesnější. A to v roce 2006.
…
Podle mých informací, v Maďarsku jednoduše došlo ke změně.
…
Chápu (teoretickou) obavu, aby věřící nepřijali „za mnohé“ v češtině jako jansenistický krok – Ježíš umírající nikoli za všechny, jen za mnohé – to by byl omyl.
…
Ale stačí přece malý dopis otců biskupů, kde se jasně řekne, proč „za mnohé“.
Ostatně:
„Kol“ není „rabim“, „peri pollon“ není „peri pantón“. Jde o nejsvětější slova. Právě zde je naprostá přesnost namístě. Je rok 2011. A stále nic. Otcové biskupové(to není politbyro!!!:) mají spoustu práce, zajisté. Ale – co by se stalo, kdyby aplikovali, co požaduje Kongregace? To není kritika. Jen přání.
Pax et bonum
Jan
Slova „za všechny“ mohou mít vliv i na platnost konsekrace Kalicha.
Jestliže jsou chápána tak, že je oběť obětována-aplikována „za všechny“ jedná se o urážku Boha, neboť za zavržené obětovat nelze.
Je-li „za všechny“ chápáno jen jako vyprávění o dostatečnosti oběti pro všechny a tedy chybí úmysl konsekrovat, či spíše je úmysl pouze vyprávět a neobětovat, je to neplatné.
To mi připadá jako poněkud velice pochybná konstrukce…
Ignaci, proc je pochybna?
Teologicky je zcela v poradku.
Věci ale nemůžou jen připadat, neřídíme se emocemi, páč jsme muži. Proto je potřeba přemýšlet a argumentovat. Je zcela jisté, že kde je úmysl protichůdný obětnímu, je konsekrace neplatná.
Smysl právnímu úkonu dává intence. Je-li intence zmařena, právní úkon je neplatný. Co je na tom k nevěření.
Tradiční ritus působí tak, že i když je kněz heretik, ritus sám formuje intenci a dá daleko větší dřinu mít intenci protichůdnou. Nové obřady naopak činí obtížným dodržet aspoň dlouhodobě intenci platnou. NOM sám svou strukturou formuje mysl kněze – someliéra a roznašeče občerstvení na hostině brášků.
Kněz musí chtít činit to, co činí Církev. Nemít intenci je pak o dost těžší, než se říká. Problém dnešních kněží je, že nevědí, co Církev činí, totiž, že obětuje. Ale myslím si, že i tito protestantsky naučení chtějí činit to, co činí Církev. Mýlí se však v tom, co to je.
Jinak taky z toho vyplývá, že k proměňování u odpadlého satanistického kněze při černé mši nedochází, neboť ten nechce činit to, co činí Církev, i když chce proměňovat. Chce totiž místo toho, co činí Církev, urážet Pána Boha.
Nad tím bych se pozastavil.
Činit to, co činí Církev nevisí jen tak samo o sobě ve vzduchu bez obsahu. Obsahem toho, co Církev činí, je obětování.
Tudíž i hypotetický kněz na satanské mši proměňuje, pokud proměňovat chce.
Naopak modernista, který si myslí, že Církev činí pouze připomínku, památku, neproměňuje, anžto má z věci samé negativní intenci.
Prosím případně pana Contrase o korekci.
Díky
Docela rád bych si od povolaných přečetl něco o vztahu kardinála Berana a 2. Vatikánského koncilu, přesněji: o jeho údajném přání rehabilitovat pana Husa.
To je zajímavé téma, pro začátek by stačilo mít možnost si kardinálův projev přečíst. Mně se nějak nedaří jeho text vypátrat. Nevíte někdo o něm? Mně se zdá, že všichni o něm píší aniž by znali originál, na netu jeden od druhého opisují větu „… kde se mimo jiné vyslovil pro rehabilitaci Jana Husa“, podle jiných zdrojů však jen litoval, jaké rozdělení v církvi jeho poprava vyvolala.
Zajímavé je svědectví http://www.halik.cz/ukazky/kap21.php, kde T. Halík říká, že tuto část kardinálova projevu připravil mons. Alexander Heidler z podnětu německých biskupů. Je ale divné, proč T. Halík to celé halí do takového hávu tajemství, když říká „o dramatickém pozadí papežových slov o Husovi v Praze budu snad moci něco říci mnohem později, třeba se to objeví v posmrtné verzi těchto vzpomínek“. To zní jako ze špatného špionážního románu 😉
To bude asi zase nějaký „šum“ a nepochopení věci …Sice se řada skutečně dobrých a pravověrně smýšlejících lidí už pokoušela nějak „zaléčit“ katastrofální ránu a rozdělení, kterou Hus, resp. husitismus v českém národě způsobil a nastolit nějaký smír nebo aspoň sblížení, jenomže blud zůstane prostě bludem a přes to vlak nejede, to zkrátka v žádném případě rehbilitovat nelze… Toto muselo být přece jasné i kardinálu Beranovi.
Milý karmelito, právě to předpokládám i já, proto mé přání poznat konkréta, aby vyšlo najevo, kdo a co…
Jak jsem zde psal před pár dny, nedaří se mi celý projev kard. Berana nikde vypátrat a jak vidím, na BERANovu výzvu zde nikdo zatím nereagoval. Jediné co jsem našel je část projevu, kde řekl:
„Tak se zdá, že i v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem
vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v 15. století upálení kněze Jana Husa, nebo v 17. století
vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru, podle zásady „Cuius
regio – eius religio“ … Proto vás, ctihodní bratři, žádám, abychom v závěru prohlášení připojili
tato nebo podobná slova: „Všechny vlády tohoto světa katolická církev naléhavě prosí, aby zásadu
svobody svědomí účinně rozšířily na všechny občany, tedy i na ty, kdo věří v Boha, a aby přestaly
jakýmkoli způsobem utiskovat náboženskou svobodu. Buďtež co nejdříve osvobozeni všichni kněží i
prostí věřící, kteří jsou po tolika letech stále ještě ve vězení pro svou náboženskou činnost,
třebas i pod různými záminkami. Biskupům a kněžím, kterým se v tak veliké míře zabraňuje vykonávat
svůj úřad, budiž dovoleno, aby se zase ujali duchovní správy svých věřících.“
Usuzovat z tohoto textu na to, že se kard. Beran vyslovil pro rehabilitaci Husa by vyžadovalo hodně bujnou fantazii. Já v něm spíše čtu mezi řádky snahu „propašovat“ na koncil přes hradbu „Ostpolitik“ téma Církve pronásledované komunisty.
Samozřejmě se nedá vyloučit, že v jiné části projevu o rehabilitaci Husa mluvil, přišlo by mi ale dost divné, kdyby se na koncilu pokoušel řešit nějaké takové „domácí“ téma.
Projev kardinála Berana je dostupný v časopisu Nový život, roč. XVII, čís. 11, s. 207-208. V textu není ani zmínky o nějaké rehabilitaci Jana Husa, jen tam říká, že „světská moc, i když chce sloužit katolické Církvi … ve skutečnosti takovými činy (pozn.: jako bylo upálení J.H.) způsobuje trvalou skrytou ránu v srdci národa. Toto trauma brzdilo pokrok duchovního života a nepřátelům Církve poskytovalo a poskytuje lacinou látku k námitkám„. Tvrzení, že se v tomto projevu vyslovil pro Husovu rehabilitaci (viz např. jakési jeho „oficiální“ stránky, odkud to patrně ostatní opisují), se nezakládá na pravdě.
Zajímavé je, že se v tomto projevu pokusil velmi opatrně apelovat na koncil, aby se zastal pronásledovaných křesťanů (předpokládám, že měl na mysli zejména komunistické pronásledování), což, jak víme, koncil odmítl. Dále také navrhl, aby deklarace Dignitatis humanae byla doplněna o jasný požadavek na osvobození kněží i laiků, vězněných pro svoji víru, umožnění svobodného výkonu úřadu biskupů a kněží a usnadnění jejich spojení se Svatým stolcem (to se také nestalo). Přestože bývá vyzdvihováno, jaké úctě se kardinál Beran těšil a jakou událostí koncilu jeho projev byl, koncilní otcové si z jeho projevu vzali jen co se jim hodilo (tedy jeho požadavek na jasné vyhlášení zásady náboženské svobody „bez výhrad, které by pramenily z oportunistických důvodů“).
Projev je také svědectvím o dnes již těžko pochopitelném tehdejším optimismu (kardinál Beran předpokládal, že vyhlášením zásady náboženské svobody „mohutně vzroste mravní autorita naší Církve“ a utlačovatelé Církve budou tak „spásonosně“ zahanbeni, že se „vzpamatují“).
Jak mohl být tak naivní. Copak neznal porušenou lidskou přirozenost, která tíhne spíše k špatnému, než dobrému? Ach jo.
Taky to nechápu, otázka je, jak to bylo s „podnětem“ německých biskupů, o kterém se zmiňuje T. Halík (pokud je to pravda) a proč vůbec si část tak významného projevu nechal připravit P. A. Heidlerem.
Rehabilitovat Husa, to znamená důkladně prostudovat jeho život, a to by mohlo být pro něho i jeho církev nebezpečné, možná i smrtelné. Tak jako Luther, jehož soulož z jeptiškou, kterou si pak vzal i noční ,,blouznění“ v kruhu na podlaze u něj vzbuzovala pochybnosti. A tak mu vlastně nic nezbylo, než si víru upravit pro svou potřebu. A že to je víra příjemná , bez obětí a tím i lákavá, našla mezi katolíkama dost přívrženců.
Mnozí modernisté by mohli zjistit, že Hus byl až „nezdravě“ mariánsky založený a, to především, v morálce se velmi blížil něčemu, co parazitující sekta už dávno vyhodila za ramena.
Hamishi,připisuji Vám +bodík! 🙂