Spravedlnost (Katolická cesta J. Durycha XXXII)

Že je „hlídačem bez čísla“, to si Durych bolestně uvědomil až za druhé republiky, kdy pro Národní obnovu napsal článek tohoto názvu.

Za první republiky bývali hlídači značeni viditelným číslem, zejména hlídači v parcích, ale i jinde, třebas i ve švestkových alejích. Viditelnými čísly byli značeni i policisté a konduktéři v tramvajích a autobusech. Pravděpodobně byli značeni čísly i hajní v lesích. Toto číslo bylo čímsi převelice důležitým. Není mi už známo, zda všichni jeho nositelé byli eo ipso úředními osobami, nicméně byli to přísežní činitelé a soudila-li se s takovouto osobou osoba  n e o č í s l o v a n á, pak tato osoba měla před soudem mnohem menší naději na úspěch. Nebyla tak hodnověrná. Že toto prosté číslo silně zvyšovalo zákonnost všeho života, je samozřejmé, a to i přesto, jestliže nějaká osoba užívala čísla falešného. Avšak to snad ani nestálo za to: kdo by byl s falešným číslem přistižen, byl mu zpravidla prokázán nepoctivý úmysl a s takovým člověkem to pak dopadlo zle. To  n e b y l  žádný přestupek, to byl docela obyčejný trestný čin s náležitým „ohodnocením“.

Odpustím si kritiku  s o u č a s n é  legislativy, i když mě svrbí celé tělo; obávám se, že bych čtenáře uvedl do takových emocí, že by už pak s chladnou rozvahou nemohl přijmout následující řádky. Stručně řečeno, dnes již nezáleží na tom, má-li hlídač číslo či nemá, a tak se Durychův povzdech musí jevit poněkud samoúčelně. Musil jsem se proto v úvodu o

o č í s l o v a n ý c h  hlídačích zmínit.

Jako „hlídač bez čísla“ Durych vystoupil již roku 1919 ve svém letáku „Výstražné slovo českým básníkům“, který vydal v Přerově vlastním nákladem a rozeslal ho všem českým literátům, na které sehnal adresy. Leták byl napsán příliš slušnou formou, a to také zřejmě byla jeho jediná vada. Škoda přeškoda, že se tehdy Durych tak úzkostlivě „držel zdi“. Nemusil. Zdi se tehdy držet nemusil nikdo. Podle všeho v tu dobu byl již pevně rozhodnut, že se vzdá služby ve svazku s československou armádou a pokoušel se postavit se na vlastní nohy. Měl v úmyslu otevřít si soukromou ordinaci, což bylo na výsost nerozumné právě v nejnešťastnější době poválečné hospodářské krise. Netušil tehdy ještě, že se svou ordinací velmi brzy zkrachuje, a tak si pravděpodobně nechtěl u veřejnosti vysloužit podezření a následné odsouzení, že je příliš ústnatý. Když pak po čase se dal znovu aktivovat do armády, to už si vůbec žádnou ústnatost nesměl dovolit; za to by byl pohnán přímo před vojenský soud.

„Výstražné slovo českým básníkům“ z roku 1919 žalostně neuspělo. Ozval se na ně jediný SKN v Červnu, a to silně negativně. „Výstražné slovo“ by se stalo slovem, házeným na stěnu i tehdy, kdyby byl Durych k sepsání této stati pověřen někým významný. Jak se zdá, Durych si nechtěl uvědomit, že všude kolem se nachází „revoluční kvas“, či aspoň atmosféra „převratová“ a že při převratu bývá zpravidla všecko převráceno. Adekvátnímu chování Durycha nenaučilo ani klasické gymnázium v Příbrami, ani Lékařská fakulta Karlo-Ferdinandovy university, ani služba císaři pánu v haličských zákopech.

Pak už Durych žádná „výstražná slova“ a memoranda nepsal. Usoudil, že tohle pro českého člověka není.

Arbitrem katolické ortodoxie se za první republiky stal Dr. Alfréd Fuchs, člověk vynikající inteligence a úžasných znalostí. Jiným, neméně význačným arbitrem katolictví, se stal prelát Šrámek, vynikající politik, který svým heslem „dohodli jsme se, že se dohodneme“ zachránil katolíkům nejen hodně peněz, ale snad jim ušetřil i nějakou tu slzu a možná i sem tam nějakou krůpěj krve. Za cenu katolické cti. Traduje se o tatíčku Masarykovi, že prý neměl rád kompromisy: tvrdil že jsou nemorální. Nicméně Magre Šrámka a  j e h o  lidovou stranu si hřál na svých stařeckých prsou jako hada a „římský prelát“ svému ochránci za to nezůstal nic dlužen. Řekne-li se  d n e s  „lidová strana“, hned nám vytane na mysli další had, tentokrát „na tři“, a to pak inženýr Lux, co by „dojemný zastánce českých rolníků a všeho české zemědělství“. – Řeklo-li se před válkou a snad i ještě krátce po válce „lidová strana“, ihned se v nadživotní velikosti zjevil P. Jan Šrámek. Nikdo ho neměl rád, jen se ho všichni báli: katolíci neměli nikoho jiného a odpůrci katolíků měli před Šrámkem nepochopitelný respekt, včetně komunistů.

Alfred Fuchs se pokoušel o jakési špatně maskované „nadstranictví“; toto mimikry se mu příliš nedařilo, ale dokázal zmást obrovské zástupy katolíků. Proslul výrobou ilusí, které nepřestal vyrábět ani za protektorátu a to ho nakonec připravilo o život. Šrámek před Němci uletěl do Londýna, Fuchs skončil v koncentráku.

Článek „Spravedlnost“ byl otištěn v Akordu na prvního máje roku 1930, t. j. necelé dva měsíce po Durychově provokativní zdravici k 80. narozeninám „Presidenta Osvoboditele“ „Zrcadlo věčnosti“Lidových novinách (7. března 1930). Durychovo březnové blahopřání vyvolalo trapné mlčení. Vždyť Durych zde svolává na hlavu presidenta Masaryka všemožné Boží požehnání a tisícery Boží Milosti,  zejména tu nejcennější, aby president po své veleúspěšné životní pouti přijal víru v Krista a tím své obdivuhodné dílo korunoval nejskvělejším klenotem. Blahopřání vyšlo v Lidových novinách, t. j. v listu Karla Čapka a nelze se nedomnívat, že by tato zdravice byla presidentu ušla. Jistě neušla ani Čapkovi a všemu Masarykovu „komonstvu“. Co však ti chudáci měli odpovědět? Měli se Durychovu blahopřání bránit? Vždyť Durych zde Masarykovi přál vskutku to  n e j l e p š í, co přát mohl, presidentovy zásluhy zde natolik vychválil, že by to nikdo nedokázal lépe. V mlčení bývá souhlas: zde sice byl absolutní  n e s o u h l a s, ale ani zde nešlo odpovědět ničím jiným než mlčením.

„Zrcadlem věčnosti“ se Durych zaskvěl jako výtečný diplomat a taktik. I pochvalný „Svět Karla Čapka“ dal zajisté Durychovi mnoho přemýšlení a vážení každého slova, ale stálo to za to. Málokdy se Durychovi povedlo něco lepšího.

„Spravedlnost“ je však přece jen něco odlišného. To je apel na presidenta, apel nadmíru přátelský, který mi, třebaže toto přirovnání poněkud skřípe, připomínalo v dobách mnohem a mnohem pozdějších ono slavné Pražské jaro, které zcela  k ř e s ť a n s k ý m  z p ů s o b e m  hlásalo odpuštění, generální pardon nejen komunistům „pomýleným“, kterým třídní boj toliko pomátl rozum, nýbrž i vysloveným zločincům let padesátých, kteří mučili a vraždili ze zlé vůle.

To nebylo jen laciné „co jsem si, to jsme si“, to byl pokus upřímné resignace nad tím, že  l i d s k ý  soud  n e d o k á ž e  postihnout lidské hříchy a že tedy jediná možnost, jak jít dál, je  n e v z p o m í n a t. Odpustit všecko, s čímž už se tak jako tak nedá nic dělat. Tato nezvyklá doktrina Dubčekových komunistů kupodivu u našeho lidu zabrala a z valné většiny ji náš lid přijal za svou. Tato doktrina byla zničena „vstupem vojsk“ a to pak pro národ znamenalo nesrovnatelně větší  m o r á l n í  neštěstí, než dvacetileté oddálení nástupu  n e j s v ě t ě j š í h o  liberalismu. V roce devětaosmdesátém už bylo na odpouštění pozdě. A už ani dnes nikdo nikomu nic neodpustí. Buď nám za to Bůh milostiv a odpouštěj nám naše viny i když už my sami svým viníkům odpouštět nedokážeme a ani odpouštět nechceme.

Ve „Spravedlnosti“ Durych maluje „tlustou čáru“ za činností Masaryka před tím obdobím, než se stal „z Boží milosti“ presidentem československé republiky. Masaryk, jak známo, byl mluvčím tzv. českého realismu, třebaže nebyl jeho původcem. Český realismus zrál jako pozdní výhonek ateistického liberalismu západního. Tak trochu na štěstí pro náš národ, protože tento ateistický liberalismus západní už se na počátku druhé poloviny devatenáctého století začal na Iberském a Apeninském poloostrově, jakož i ve Francii a v Němcích, poněkud přežívat. (Opět jakási analogie s katolickým modernismem po II. Vaticanu, který – chvála Bohu – nebyl s to prokousat se Železnou oponou v letech sedmdesátých a osmdesátých a tak zaplavit příliš ničivě naše pole, nivy, zejména však kostely. Když se mu pak zčista jasna otevřela vrata v drátěných zátarasech a odstranila se minová pole, byl už silně vyčpělý, rozdrobený na „sekty“, že by ho už jen málokdo přirovnal – jako blahé paměti Pavel VI. – k čoudu ďáblově.)

Masaryk cosi hlásal; silně tím zaneřádil naše vysoké školství, naše učitelské ústavy a reálky; gymnázia pak – díky latině – jen v míře omezené. Českým realismem se dala zpitomět Praha, Brno, města krajská i leckterá města okresní; na Moravě nikoli s toutéž intensitou jako v Čechách; venkovu český realismus nikdy příliš mnoho nechutnal.

S českým realismem přicházel ateismus nikoli v soustředěném náporu v neutuchající ofensivě, nýbrž podobě, jak nedávno velmi pěkně osvětlil protestant Erazim Kohák, že zbožnost přichází i odchází v sinusoidách – jednou toho ateismu bylo víc, jindy méně. Za Rakouska a za dob I. republiky to byly sinusoidy velmi pravidelné; dnes se z vrcholů sinusoidy ateismus rozhlíží do dálek a jako by se mu nechtělo sestupovat dolů. Ale on sestoupí a nebude to už tak dlouho trvat.

„Spravedlnost“ nutno považovat za „neoficielní“ manifest českých katolíků. Oficielním mluvčím katolíků – ale právě tak možno říci: samozvaným – byl Dr. Alfréd Fuchs. Jako „hradní politik“ žádné „manifesty“ sepisovat nemohl a nesměl, třebaže by to jistě dokázal. Lze i míti za to, že Fuchs byl mnohem čestnější, než aby mu stačilo šrámkovské „dohodli jsme se, že se dohodneme“. Cítil sice, že jsou u nás katolíci přehlíženi, že nikde v celém státě nehrají tu roli, která by jim příslušela už jen z důvodu jejich skutečného počtu, ale byl si dobře vědom i zavilého odporu jejich nepřátel, kteří přece jen zachovávají jakés takés příměří.

Toho, podle Fuchsova názoru, bylo katolíkům tuze mnoho zapotřebí. (O příměří vůči katolíkům Durych nechtěl ani slyšet; celý život rozvažoval o mučednictví. Měl pravdu; nic tak katolíkům neškodí jako hájení a tolerance od světské moci. V době nacistického a bolševického útlaku katolické povědomí národa narůstalo; sotva nastalo uvolnění, katolictví dospívalo ke krisi.)

Fuchs byl programový katolík „mlčící“. Mlčení však není vždy jen projevem skromnosti a pokory, mnohem častěji je mlčení projevem zbabělství. Dr. Fuchs, místo aby jako pokřtěný žid včas před Němci utekl, (nebyl by to pro něj tak velký problém), pokusil se svým „mlčením“ obalamutit Němce, což se mu nemohlo podařit. Dlouho po válce vyšlo na jevo, že gestapáci s jeho zatčením vyčkávali a nedokázali pochopit Fuchsovo setrvávání na žhavé půdě.

Durych nemlčel. Negoval by tím sám sebe. Nemlčel, třebaže jako důstojník mlčet  m u s i l. Kdyby byl býval mlčel v dobách prvorepublikového liberalismu, vzbudil by dojem, že už se nenachází mezi živými. Za mrtvého pak lidé Durycha považovali za komunistické vlády, kdy Durych nic jiného, než mlčet, dělat nemohl.

Entrée:

„My, Češi katolické víry, jsme trvale mentorováni od Čechů nekatolických jako živel odcizený, rozkladný, nespolehlivý, mravně a kulturně méněcenný. Ve státě jest veliká většina katolíků, k nimž patří zase veliká většina Slováků, Němců a Maďarů. Druhým národům se jejich katolictví nevytýká, pouze nám, katolickým Čechům. Máme se podrobiti jakési české víře a českým názorům na historii: máme se říditi směrem, vyznačeným mimo jiné jmény Hus, Komenský, Palacký, Havlíček, Masaryk. Své děti nemáme považovati za svoje děti, nýbrž za jakousi mládež, která po způsobu sovětském nepatří nám, nýbrž jakémusi národu, jehož definici sice si nikdo netroufá vyslovit, jež však je naznačena výše uvedenými jména.“

Bože můj!

Kde už jsem jen tato slova slyšeli? Nebylo to  z r o v n a  v č e r a, nebo dokonce  d n e s, v novinách, v televizi, jak jen jsme ráno otevřeli oči a pak se to na nás lepilo celý den až do pozdních nočních hodin? Vždyť něco podobného říkávali i němečtí Nadlidé (i když trochu jinak přičísnuté), ale přesně tak to bylo slyšet za národněsocialisticko-komunistické koalice v letech 1945–1948, tak a nejinak to bylo slyšet po celých 41 let bolševického panství a nejinak to zní za našeho „sametu“, z něhož už se nám všem dávno, tuze dávno zvedl žaludek a teď dávíme, zvracíme a nejsme schopni si žaludky vyčistit…

Katolíci, uvědomte si, že nejste nic jiného než spolek zahrádkářů či chovatelů angorských králíků! Tak nás už kdysi dávno spasitelně poučil nynější pak president z Boží nemilosti, ale jsme mu za to vděčni, protože mluvil od srdce. On už totiž neříká, že jsme národ Husův a Komenského, třebaže pilně navštěvuje Betlémskou kapli. Podle něho už nejsme ani katolíci, ani protestanti, nejsme už ani volnomyšlenkáři, či tzv. bez vyznání. Proč také? Což nějaké vyznání vůbec kdy bylo či je? Zabývat se takovými zbytečnostmi!

Ale ostře nás rozlišují druzí. I kanál ČT 1, který s dojemnou péčí zařazuje do svých zpráv tuze často nějakou noticku z katolického života. Vypadá to až dojemně demokraticky a snad (ó hrůzo!) je to tak i myšleno. Sejde se na nějaké náboženské slavnosti pár tisíc lidí. To je v pořádku. Máme přece svobodu. Ale v nejtěsnější blízkosti jsou nám předvedeni „gayové“ – ale to ne vždycky, jistou míru vkusu přece jen ještě televize zachovává – vedle oné náboženské slavnosti figurují pojídači švestkových knedlíků, či jiná světodějná událost, například že byla vyrobena nejdelší jitrnice všech dob. Tak to asi musí být: občané mají být informováni naprosto o všem. My, katolíci, jsme pak natolik vstřícní, že o nás ví každá šlapka i každý bezdomovec s bohatým kriminálním rejstříkem. I to musí být. Právě pro tyto lidi bylo Slovo učiněno Tělem. Jenže  t a t o  událost už nikoho nezajímá.

Čech nemůže a ani nesmí být katolíkem, to je něco nepatřičného, to se nehodí a ničím na světě se to nedá vysvětlit. Kdybychom byli aspoň trošičku odlišní od jiných bělochů, kdybychom třebas měli delší uši, pak by to šlo vysvětlit rasismem, ale ono nic takového. Jsme toliko Češi a to se s katolictvím nesrovnává. A ten, kdo je Čech a zároveň katolík, si to až moc dobře uvědomuje. Sám nad tím faktem kroutí hlavou a nic naplat, stydí se za to. Vždyť my, katolíci, máme holé ruce: nemáme žádnou historii (prý!), nebylo českých věrozvěstů (to byli Řekové či Makedonci), svatý Václav byl ubohý slaboch, svatý Vojtěch náhončí latinizujícího kléru, pak to ubohé, žabomyší bratrovražedné období až do Husova vystoupení! Teprve pak jsme se ukázali a to už nastal nepřetržitý sled před Želivského, Chelčického, Augustu, Komenského, zpoloviny odpadlého kněze Dobrovského, protestanti Palackého, zkaženého seminaristy Havlíčka až k deistu Masarykovi a od Masaryka – Bůh nás uchovej! Nelze ani vypočítat všecky ty, kdo nám vytvořili dějiny a ovšem i „národní identitu“. (Nutno zdůraznit, že my, zbylí katolíci si mnoha těchto lidí vážíme, avšak jinak, než si jich vážil Masaryk a třebas i Dr. Farský.)

Ani Jaroslav Durych všecky tyto „tvůrce moderních českých dějin“ nevypočítává: „Nezáleží na tom, koho vlastně zastupují lidé, kteří takto (t. j. jak bylo výše uvedeno) mluví a píší, ani na tom, kolik jich jest. Záleží na tom, že hlavním jejich argumentem proti nám jsou výroky a autorita T. G. Masaryka. Neděje se tak pouze pokoutně od osob bezvýznamných a obskurních, na místech odlehlých a v novinách posledního řádu; naopak, osoby tyto a způsob jejich činnosti svědčí o tom, že se spoléhají, ať právem či neprávem, na souhlas presidenta republiky či osob jemu blízkých.“

Durych bohužel tyto lidi nesmí jmenovat. Zmínil jsem se už na jiných místech, že Durych, jako aktivní armádní důstojník se  n e s m ě l  účastnit politického života, t. j. nesměl ani  p o l i t i c k y  psát. Politickým psaním se rozuměla  a d r e s n o s t. Nevadilo, že se vypočítávaly davy ubožáků, odkázaných na žebračenku, nebo těch, kteří přespávali v jeskyních či pod mosty. To ještě politika nebyla, politikou už ovšem bylo, jestliže někdo napadl například poslance Myslivce, že si nakradl tolik a tolik. Jak by nám takový jmenný rejstřík pomohl! Vždyť právě z těchhle zbabělých vlastenců, kteří se úzkostlivě drželi podvlékačkových tkaniček tatíčkových, (protože jinak by zřejmě skončili v ústavech kázeňských či v ústavech pro choromyslné), právě z těch se za protektorátu rekrutovali udavači, kolaboranti a hlasatelé Hitlerovy Nové Evropy. (Nic ti ta Nová Evropa nepřipomíná, milý čtenáři?)

Právě z tohoto „výkvětu“ národa povstala ta nová pokroková inteligence, která se „cele oddala věci dělnické třídy“ a odhodlaně se vydala na pochod pod rudými prapory Míru. Z jejich dcer se vyklubaly komunistické desítkářky, které budily hrůzu ve všech našich městech. Ale to se ještě za první republiky nevědělo, co nás čeká. Tehdy to všecko byla „zdravá“ mládež. Dobří Češi a dobré Češky, vlastenci a vlastenky, třebas i obětaví Sokoloví a Sokolky (co všechno musil ke konci své slávy vydržet a strávit náš Sokol, který tolik přispěl k svobodě a k nezávislosti českého národa!)

Z tohoto obsáhlého entrée Durych vyvozuje:

„Budiž tedy vzato obecně na vědomí, že my, Češi katolické víry, naprosto nejsme ochotni podrobit se ve věcech víry a mravů jakémukoli diktátu, který nepřichází z Říma. Z toho plyne též, že své děti považujeme též za své vlastní děti, kterým ihned z hlavy vytlučeme, cokoliv se jim kdekoliv a od kohokoliv do hlav natlouká proti úctě ke katolické víře, a nikdy nedopustíme, pokud je to v naší lidské moci, aby se naše děti přizpůsobovaly takovým diktátům; autorita Církve jest nám přednější.“

Kdyby byl Durych tehdy něco věděl o „sexuální“ výchově našich děti, vypadal by tento odstavec jinak. Máme na své děti bohužel příliš málo času, (což je ovšem náš vlastní hřích). Jen částečně za to mohli komunisti i nynější vladaři. Naše vina vskutku není toliko „naše vina“, je to  v e l i k á  vina.

Za druhé my, Češi katolické víry, naprosto nejsme ochotni uznati, že jsme nějaké cizí těleso v českém národě; nejsme ani ochotni považovati se za nějakou minoritu; chtějí-li se Češi nekatoličtí od nás odtrhnout, jest to jejich věcí, dojde-li k roztržení národa; v našem zájmu takové roztržení není, ale nelze od nás žádat, abychom pro mlhavou představu o všenárodní svornosti oklestili svou víru.

Jak známo, k žádnému takovému rozkolu nedošlo. Rozkol nehrozí ani v současné době, třebaže mnoho věcí k němu nahrává. Rozkolu je vskutku proč se obávat, podobně jako „rozvodu od stolu a lože“. Těžko pak se může odestát, co se jednou stalo. Odtržení katoličtějšího Slovenska od méně katolických zemí Koruny svatováclavské nebylo důsledkem náboženských neshod. Že se dnes českým katolíkům po katolících slovenských nestýská, je smutným důsledkem českého hrdopyšství i pošetilého slovenského nacionalismu. Setrváním Slovenska ve svazku s Čechy by naší zbožnosti příliš neprospělo. Miloslav kardinál Vlk by jen hrozil většímu poštu biskupů.

„Za třetí: K loyalitě jsme vedeni už svou vírou, ale naše loyalita smí býti jen lidská a čestná, nikoliv psovská a podlézavá, jak se jeví v ohromné většině příležitostných a nepříležitostných projevů. Chceme ctít a milovat svůj stát a svého presidenta se ctí, se zdravým rozumem a upřímným srdcem. Nemůžeme se snížiti k nízké a nestoudné loyálnosti hochštaplerů a kreatur, jaká plní velkou část tisku protikatolického. Jako katolíci rozumíme oběti a povinnosti a nepotřebujeme býti o nich z druhé strany poučováni. A jsou-li též mezi námi lidé s nepoctivými a zlými úmysly, není jich více než na straně protější.“

„… nepomýšlíme na ústup, tím méně na kapitulaci. Záleží na tom, kdy a jak nastane modus vivendi, neboť jen velmi naivní odpůrci se mohou domnívati, že se jim podaří nás rozdrtit.“

Stať je durychovsky sebevědomá a kdyby nebylo následné žádosti k osobě presidentově, mohla by se zdát i samoúčelná. Ale pozor!

 „Naší podmínkou jest, aby se účinně, trvale a ihned znemožnilo užívati proti nám jména Masarykova. Jeho osoba jest chráněna jednak zákonem na ochranu republiky, jednak zákonem o jeho zásluhách o vlast. Tím zákon znemožňuje odezvu proti jeho autoritě, pokud se jí užívá proti učení církve katolické, a všechna bezuzdnost nepřátel katolíků může se zbaběle chránit těmito dvěma zákony.“

O čem pak Durych píše dále,  v tom nikdo nemůže hledat útok proti osobě presidentově. Jako vysokoškolský profesor Masaryk silně útočil proti katolické církvi a činil tak nevybíravě, zejména však tuze často a prakticky neustále. Nicméně roku 1918 se Masaryk stal i presidentem katolické většiny a svého protikatolického boje se více méně vzdal. Učinil tak správně a lze ho zato jen a jen pochválit. (Bylo nezbytně třeba, aby podobné gesto učinil i náš současný president Václav Klaus, který při nástupu do presidentského úřadu se netoliko vzdal svého členství ve své Občanské demokratické straně, ale přislíbil, že se stane presidentem apolitickým, Není to bohužel tak snadno proveditelné, ale musíme být shovívaví. „Ut desint vires…“ Klaus se však od Masaryka podstatně liší: má u národa podstatně menší kredit. Masaryka mohla za jeho předpresidentskou éru chválit většina národa. Už jen proto, že se stal naším osvoboditelem. Jeho protináboženská vystoupení občany československé už tolik nezajímala. Klause za jeho předpresidentské období již zdaleka tolik nechválí. Nadělal se přece jen mnoha chyb v oblasti ekonomické, která zajímá téměř každého.)

Když se Masaryk stal presidentem, utvořila se kolem něho smečka lokajů, kterým byla společná nenávist vůči katolictví. Chopili se příležitosti: kdo jiný, než jejich guru tak pregnantně kdysi katolictví odsoudil a dokonce i „znemožnil“. Není pak nic lehčího než k útoku proti katolictví vyhrabat nějaký Masarykův výrok, se kterým už nyní – dost možná – jeho autor ani nesouhlasí! Za to se přece nikomu nemohlo nic stát!

Podle Durycha by tedy měl Masaryk své patolízaly napomenout. Velmi důrazně, kategoricky:

„…Potřebujeme, aby president republiky podal národu svůj dnešní názor na tyto věci a to takovým způsobem, jakým mu podával své názory dříve, aby totiž to vešlo v obecnou známost jako názor authentický, zveřejněný a definitivní.

Splnění tohoto požadavku není pouze potřebnou naší. Život duše jest věčný. Po rodičích žijí děti, pak zase jejich děti. Záleží na tom, aby naše děti a naše potomstvo mohlo zdědit úctu k prvnímu presidentu republiky bez stínu a bez hořkosti pro zapomenutou či nedokonanou spravedlnost. T. G. Masaryk není jen presidentem těch na protější straně, nýbrž pro nás jest presidentem naším a nemělo by smyslu, kdyby této skutečnosti odepřel uznání.“

Tak jako k nedávnému blahopřání k osmdesátinám v „Zrcadle věčnosti“ se Masaryk nevyjádřil ani k této „Spravedlnosti“. Nebylo by ani logické jakékoli vyjádření od samotného presidenta očekávat. President nemusí odpovídat ministrům, tím méně poslancům, ani svým důstojníkům. Je však na pováženou, že Durychově žádosti nevyhověl ani v nejmenším a jak se zdá, ani ve snu by ho nenapadlo v čemkoli katolíkům vyhovět. Nenávist Masaryka vůči všemu katolickému byla neochvějná  a vydržela mu až do smrt. Domnívám se, že tato skutečnost Durycha nepřekvapila.

Ozvali se však Masarykovi lokajové, lidé, jichž se Durychova Spravedlnost týkala nejvíce. Jistě i na tuto odezvu Durych čekal. Nebylo a ani v ní nemohlo být nic významného. S Durychovými požadavky nebylo možno polemizovat. Durych ani zdaleka nežádal nic nemožného. Masarykovi v podstatě nabídl ruku smíru a přátelství

Ozval se Karel Čapek. Jsem přesvědčen že nikoli za Spravedlnost samotnou, na níž mu asi vůbec nezáleželo. Čapek, jak známo, byl katolík „na tužkové baterie“, šlo mu jen a jen o to, aby neztratil své místo na výsluní největšího muže. To mu nelze zazlívat. Někdo „hradním bardem“ být musil. A jako se říká, že Maksim Gorkij z titulu Leninova barda zachránil přece jen tu a tam něco, jistě se o to  pokoušel i Karel Čapek. Masaryk ovšem nemordoval lidi, tak jako to činil kremelský vladař; Masaryk toliko moudře hovořil, nicméně jeho slova měla platnost zákona. A tak dobře, předobře, že mu snad Čapek něco dobrého napověděl…

V roce 1930 už Čapek nebyl Durychovým přítelem. Durych si ho tuze rozhněval svým „Světem Karla Čapka“, kde ho nepříjemně pošimral nikoli v otázce jeho poměru ke katolické víře, ale zejména za to, jak nerytířsky se Čapek zachoval k Mimi v Loupežníku. Čapek ani neuspěl v polemice s Durychem ve věci loyality katolíků k republice. V této polemice Čapek zakopával o vlastní nohy, dal najevo, že ani dost dobře neví, co to ta loyalita je. Je-li pak někdo k takovému kiksu dotlačen, na to pak nezapomíná a nikdy neodpouští.

Pod šifrou –G– Čapek  Durycha velmi ostře napadl, aby se jako prostý voják obracel „imperativně“ na svého nejvyššího velitele a chtěl po něm nějaké vysvětlení (třebaže podle něho nebylo co vysvětlovat). Nakonec se šifře –G– podařilo Durycha pohnat před vojenský soud. Podařilo, nepodařilo. Předvolán Durych nakonec nebyl, prý přičiněním samotného Masaryka.

Toho jediného tedy Durych svou „Spravedlností“ dosáhl.

AKORD, ročník III., č. 5, 1. května 1930

 Jaroslav Durych, Václav Durych

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *