Na novinařině (takové, jakou tu zrovna zdráhavě skládám) je nešikovné, že titulek, tedy to co čtenář čte první, je obyčejně tím, co autor píše naposled. To samozřejmě neplatí o této stránce s jejím pevně daným záhlavím, ale v novinařině jako takové je to zdroj hrůzy. Titulek se chápe jako vysoce symbolický erb, i když ve skutečnosti je to spíš poněkud roztažený a trčící ocásek. A slova, jež se obyčejně hodí do záhlaví sloupku rozhodně nejsou obvykle vhodná jako začátek argumentace. Máme proto titulky toho druhu, které jsou spíš než hlavou věci jakýmsi jejím hadovitým zakončením.

Když jsem včera spěšně listoval novinami, všiml jsem si následujících slov napsaných velkými písmeny v záhlaví článku: „Chleba bez oslích kostí“ Neměl jsem čas zjišťovat, co to znamená. Ujištění v titulku pro mě bylo sice uspokojivé, ale (v mé prostotě) sotva překvapivé. Hrozbu, která zde byla rozptýlena a uklidněna jsem vůbec neočekával. Kdybych někdy musel (při nějaké sérii dobrodružství, na jaká mohu sotva pomyslet) vykopat kostru osla, ani by mně nenapadlo hledat ji v řadách bochníků za penny. Mí duchaplní protivníci by jistě poznamenali, že kdykoliv jím chleba, vkládám ho do čelistních kostí osla, ale moje čelist by byla šokována ba zraněna, kdyby se někdy potkala s jakoukoliv jinou částí podobného zvířete. Nu, nepochybuji, že tento (pro mně) nesrozumitelný titulek uvádí docela srozumitelná, možná i zcela jasný a výmluvný článek, který nepochybně nejprve vysvětlí, proč si lidé mysleli, že jsou ve chlebu oslí kosti, než přejde k velké a dobré zprávě, že tam žádné nejsou. Velmi typicky to ale ukazuje, jak bývá v novinařině první věta tou ve skutečnosti poslední a jak se všechny články tisknou vzhůru nohama.

Kvůli tomu jsem se dostal do velkých potíží s některými svými dopisovateli, jelikož jsem před týdnem či dvěma poukázal na to, že když jde o válku a mír, trpíme zlozvykem začínat na začátku článku a ne otvírat od začátku příslušnou otázku. Jde o to, že začínáme ne myšlenkou, ale frází. Mluvíme o „mírové propagandě“ nebo „válečné horečce“ a nechápeme, že všechny tyto žurnalistické fráze jsou docela pozdními výsledky skutečného filosofického sporu, který trvá tisíc let. Mluvit takhle proto znamená nezačínat na začátku, ale na konci—prostě proto, že konec leží nejblíž.

Poukázal jsem na to, že vztahovat války k nenávisti znamená spokojit se s druhotnou příčinou místo prvotní. Není pochyb o tom, že kdyby britská armáda napochodovala do Berlína, mohl by mít nějaký Němec sklon mě nenávidět a jsem si docela jist, že kdyby nad Nelsonovým sloupem zavlála německá vlajka, měl bych silné předpoklady nenávidět Němce. Nenávist ale vzniká ze střetu, který nevyváří. Vytváří ho láska—nějaký druh náklonnosti či touhy, dobré či špatné, ubohé nebo vznešené. Vysvětloval jsem obzvláště to, že války vznikají z positivních choutek, které jsou mnohem horší, než nepřátelství, že vznikají z dychtění po penězích, nebo z oné definitivní známky zbabělství, totiž dychtění po moci někoho druhého. Tvrdím jen tolik, že těmito přisvědčujícími tužbami, ať už jsou dobré nebo špatné, to začíná. Válka mezi dvěma kmeny vypukne, když jeden najde zlato v hoře, již druhý uctívá jako posvátnou. Druhé z obou zalíbení se vzmachuje vzhůru jako nebesa, první je plochá jako peklo. Obojí jsou ale náklonnosti, nejsou to odvrhování či přirozené nelibosti. Hrdinové jsou nad nenávistí, finančníci pod ní.

Někdy, ale kvůli příliš vážnému riziku velkých válek nepříliš často, vstupuje do hry ještě další pozitivní zalíbení, totiž zalíbení v samotném boji. Ani to nemá nic společného s pouhou nenávistí, ale v našich stojatých a vyčpělých městech je natolik zapomenuté, že když už se objeví, nelze mu porozumět. V jednom velmi dobře psaném týdeníku jsem viděl článek o ozbrojených nepokojích v East Endu, nazvaný „Fascinace děsem“. Přítomnost velkých spoust lidí v přelidněné čtvrti, kde lidé na každém kroku riskují život, vysvětluje jakousi zvláštní psychologickou theorií o přitažlivosti ošklivého a špinavého. Prostá odpověď podle mě zní, že když se jeden člověk bije se stovkou dalších , není to ani ošklivé ani špinavé, byť by to byl ničema. Pokud někdo chápe, co to bylo, nešlo o fascinaci děsem. Byla to fascinace bojem, jíž rozumí každý člověk, jemuž nezlámalo páteř otroctví. Jsem ochoten přidat toto výslovné a zřejmé potěšení z pohledu na vzdor a troufalost k seznamu výslovných potěšení, která mohou vyvolávat válku. Jak jsem ale už řekl, právě tohle ji ale vyvolává jen velmi zřídka, protože je to v posledku jakýsi hrdinský vtip, a moderní válka není ani vtipem a zpravidla není ani příliš hrdinská. Obecně řečeno, v moderním světě k válkám nedochází vyjma velmi silných beprávných dychtění a velmi silných oprávněných náklonností.

Nu, to co jsem se pokoušel na adresu obdivuhodného mírového propagandisty říci, je tohle—že jelikož tyto konflikty povstávají z reálných tužeb, ať už jsou dobré či zlé, lze je trvale překonat jen dvěma způsoby. Jeden znamená říct, že lidé nemají takhle lnout k ostrovu či údolí, oděvu či vyznání. Druhý znamená říct, že lidé tyto náklonnosti mít mají, ale mají též mít jiný velmi živý a téměř hmatatelný vztah, který je může všechny pokrýt a ovládat. Může to být uctívání konkrétního boha, křížové tažení proti společnému nepříteli, nebo přijetí společného zákona svědomí. Mírovému propagandistovi říkám: „Buď musí Ir milovat Irsko, nebo musíte vymyslet něco, co by mohl milovat více, než Irsko. Docela rád bych viděl, jak se o to pokusíte.“ Určitě je ale naprosto zbytečné mluvit o míru jako o pouhé nepřítomnosti nenávisti. Je zbytečné vzájemně představovat německé a rakouské editory a žádat po nich, aby se přestali nenávidět. Nechovají vůči sobě nenávist. Editorův život zanechává jen málo místa pro tak silné emoce. Anglický editor ale v jakýmsi mlhavým způsobem miluje Anglii a německý editor svým vlastním safraportským způsobem miluje Německo. Ani jeden z nich neví, kdy může být to, co mají v největší oblibě, ohroženo tím, čemu ani trochu nerozumí. Jedním lékem je odstranit náklonnost. Nechť Angličan nadále nemá zalíbení v těžkých snídaních, neuspořádaných vsích, osobní svobodě. Ať Němec nadále nemá zalíbení v dlouhých závažných jídlech, vysokých sklenicích lehkého piva, složitých narozeninových formalitách a zvyku sedávat docela tiše s rozzářenou tváří. Druhou metodou je, že budou mít nějakou jinou konkrétní věc za ještě posvátnější než tyhle. Třetí možnost žádnou nevidím.

Tento článek jsem napsal jako určitou odpověď nespočtu pisatelů, kteří si patrně představovali, že se kochám vražděním lidí a popíjím horkou krev. Rád bych poukázal, že se ani zdaleka nestavím proti míru a dal jsem tu práci, abych promyslel jediné dvě cesty jimiž ho lze dosáhnout. Jedna spočívá v buddhistickém potlačení všech tužeb. Druhá jde myslím křesťanskou cestou společného náboženství.

Gilbert Keith Chesterton (Ilustrated London News 1911)

Převzato pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.