Na Smrtelnou neděli zveme čtenáře k zamyšlení nad uplynulou částí postní doby při četbě veršů Jaromíra Zelenky.

Zdiměřice

Jak polykáte slunce, černáte, hrušně. V kosterných korunách

koupete prostovlasy tří dívek, jež sklánějí se po stupních

ptačího zpěvu k mé hlavě; chráníte bělostnou kapli

průhlednou rouškou, průjezdným tělem mohu se dotknout.

*

Bledulkami až tady a teď pro mne zbořena zima.

Klečící žena, smavá, je dýchá, to u nich, to u nich na hlíně

vykvetl roztálý sníh, včelám, jež probudí se,

vzkazuje: toto je svíce.

*

Jsem pyšný, že beze mne, avšak i pro mne kvetou.

Ach,  jsem-li plamen, jen tehdá. Leč je to hloupost,

co říkám, vždyť i pro vyhořelého platí ten obraz.

Setrvávání prohřešek není.

*

Rozvážím jaro po dlouhé cestě. Co zbořila zima,

vykrápím pohledem, jejž před Bohem tajím.

A s tím pak i to, co přečkalo ji a padlo až teď:

na silnici, táhnoucí mě domů, přejetou kočku, černou,

a kosa, černého, oba u obrubníku polehlé milníky,

od nichž se odráží sluneční jásot a kypí.

*

V noci na Vzkříšení se všeho zlého zříkám.

Na boty kape mi ze svíce vosk,

takové skvrny kněz v bílém mi chválí.

*

Zdroj: ZELENKA, Jaromír. Objetiny. Praha: Triáda, 1997.