Monthly Archives: Březen 2011
Poznání – postižení – umění. II.3.1.2 Hmat, motorika a hudba
Deaf Drums
Hudba může být ventilem, kterým je možné kompenzovat přebytek nervové energie, kterému se říká Tourretův syndrom. Oliver Sacks[1] vypráví příběh muže postiženého tímto syndromem, který byl vynikajícím bubeníkem. Z přemíry tiků bezděčných pohybů se u něj rodily vynikající bubenické improvizace, se kterými měl velké úspěchy. Tlumící léky u něho působily ztrátu schopnosti koordinovat pohyby až k jisté katatonii. Nakonec na léčivou látku přivykl a byl zbaven své poruchy, což mu pomáhalo běžně žít. O víkendech však lék vysazoval, aby byl schopný svých pověstných bubenických improvizací.
Rozhlédnutí před postní dobou
V dnešním poněkud stručném a opožděném shrnutí připomínáme dva těžké případy pronásledování křesťanů – mučednickou smrt pákistánského ministra Bhattího a pogrom na křesťanskou komunitu v Egyptě. Z domácích událostí se věnujeme jmenování královéhradeckého biskupa a ne zrovna potěšujícímu vyjádření na téma potratů od lidoveckého kandidáta do senátu.
Pokud jde o očekávané události tohoto týdne, připomínáme především, že popeleční středou začíná postní období.
Jednota ano, ale ne za každou cenu
Můj minikomentář k rozhovoru pana Rovenského některé lidovce příliš nepotěšil (některé naštěstí rozhodně neznamená všechny). Ti někteří mi vyčetli, že křesťanů je málo, a mají-li něčeho dosáhnout, musejí být jednotní. A že se s lidmi jako jsou Miroslav Rovenský či Lucka Kmentová jistě shodnu na takových 85 % věcech, takže bych neměl trhat partu kvůli těm zbylým 15 % rozdílných názorů. Protože mi tuhle hloupost řeklo/napsalo více lidí, považuji za nutné se k tomu vyjádřit.
Poznání – postižení – umění. II.3.1.1 Hmat a výtvarná umění
Pavla Kovaříková, ilustrace z knihy Nevídáno
Rozdíly mezi hmatovým a zrakovým vnímáním, které jsme vyjádřili tabulkou, způsobovaly domněnku, že hmat nemůže nahradit zrak ani při tvorbě či recepci děl výtvarného umění, které díky své trojrozměrnosti jsou hmatatelné (sochařství, architektura). Proto byl výtvarný projev nevidomých považován za aktivitu, která nedosahuje požadavků kladených na umění. Viktor Löwenfeld[1] však díky zkušenosti s tvorbou slepých dětí si všiml, že bez ohledu na zrakové postižení se v populaci vyskytují dva umělecké typy: vizuální a haptický. Vizuální typ vychází z vnější zkušenosti, kterou se snaží zobrazit. Haptický typ naopak vychází ze svého nitra, ze svých vnitřních hmatových počitků, do díla se snaží promítnout svůj vnitřní svět. Prvnímu typu v dějinách umění odpovídá realismus, druhému kupříkladu expresionismus. Podle Löwenfelda se tyto dva typy vyskytují nezávisle na zrakové ostrosti, takže je možné, aby člověk s výborným zrakem patřil k typu haptickému a naopak slepec k typu vizuálnímu. Rovněž poukazuje na to, že hodnocení umění v Evropě (až do nástupu moderních směrů) bylo pod vlivem vizuálního přístupu k zobrazování a haptický způsob byl považován za primitivní a méněcenný. Takovýto postoj k možnostem slepců v tvorbě i vnímání sochařství zastává Pierre Villey:
Falešné představy o křížových výpravách a křižácích – II. díl
Zejména v poslední době začínají v řadách široké veřejnosti převažovat názory, které stavějí tuto etapu našich křesťanských dějin do velmi špatného světla. Tento pohled na problematiku křížových výprav, rytířských řádů a obrany Svaté země je většinou zcela zkreslený. Většina lidí o této době ví jen velmi málo, nebo v horším případě čerpají své vědomosti z naprosto neseriózních zdrojů, často tendenčních a poplatných době, popřípadě skupinám, které je vědomě šíří. Rád bych zde uvedl několik asi nejrozšířenějších mýtů a omylů, jakož i důvody, proč jsou mylné.
Poznání – postižení – umění. II.3.1 Kompenzace hmatem a umění
Edy Legrand, Uzdravení slepce
Hmat je hlavním smyslem, kterým se kompenzuje zrakové postižení.
V dřívější tyflopsychologii při řešení otázky, který receptor je po úplné nebo částečné ztrátě zraku hlavní, dávala velká část vědců přednost sluchu.[1]
[…]
V současné době je experimentálně dokázáno, že ztracené zrakové funkce se z větší části nahrazují činností kožně pohybového analyzátoru. Dávný spor tyflopsychologů, kterým počitkům – sluchovým nebo kožně pohybovým – dát přednost, se s konečnou platností vyřešil ve prospěch počitků kožně pohybových.[2]
Poznání – postižení – umění. II.3 Habitus a kompenzace smyslového handicapu
Henri Fuseli, Lady Macbeth vidící nebezpečí, 1812
Protože je principem života a poznání duše, která není v těle lokalizovaná, ale nachází se celá v každé části těla, je organismus schopen reagovat na defekt, tak, že snižuje disaptibilitu a handicap prostřednictvím kompenzace, tj. určité náhrady defektní mohutnosti pomocí mohutností jiných. A. G. Litvak píše:
