„Kněz je u Durycha gigant, jakýsi Atlas, který vzpíná k nebesům celým vzepjetím své bytosti břemeno lidské bídy a lidského hříchu.“

Takto hodnotí F. X. Šalda Durychovu úctu ke kněžím.

Nutno zdůraznit, že kněz je opravdovým gigantem, a to  j e n  proto, že se mu dostalo svěcení, které je nadpřirozené povahy. Tohoto svěcení se kromě katolíků dostává pouze pravoslavným kandidátům, žádné jiné církvi. Tím pádem ani žádná jiná „církev“ není církví a žádný její kněz  n e n í  k n ě z e m.

Pražskému arcibiskupu Janu Rokycanovi se více méně toliko z důvodů politických nedostalo biskupského svěcení od papeže či od jiného biskupa. Proto pak se stávalo, že utrakvističtí kněží  se nemohli stát skutečnými kněžími, že si to až příliš dobře uvědomovali a že si pro toto svěcení chodili do ciziny. Tam se jim ho po určitých svízelích dostávalo, ale málokdy to bylo zdarma. Italští biskupové tímto svěcením českých kališnických kněží prosluli. Svěcení poskytovali za úplatu, která asi nebyla malá, a tradovalo se o nich, že tuto úplatu v zápětí propili a jinak prohýřili. Aby ukonejšili své svědomí, podrobovali kandidáty přísné zkoušce z teologie. Naštěstí pro naše utrakvisty nebyly tyto zkoušky nejhorší překážkou; jejich vědomosti často přesahovaly znalosti zkoušejících. Podle všeho se zdá, že čeští utrakvisté druhé poloviny patnáctého a šestnáctého století byli vesměs lidé hluboce věřící – ale toto všechno je už dávno rozlitým mlékem: když Řím nakonec musil uznat podstatu a pravost bazilejských kompaktát, bylo už pozdě. Kališníky věčná hra na schovávanou už unavila. Stali se z nich v lepším případě katolíci, v horším případě luteráni.

Katolické kněžské svěcení je cosi absolutně mimořádného. Knězem člověk nepřestává být, i kdyby se byl stokrát zpronevěřil svému poslání, kdyby stokrát zradil svou víru a jeho duše propadla ďáblu.

Nikdy si dost jasně neuvědomujeme – a je to jen k naší škodě – co znamená každé naše obcování s knězem, třebas jen letmé potkání a letmý pozdrav. Říká se zcela právem, že kněz je víc než anděl, protože on má právo proměnit chléb a víno v Tělo a Krev Kristovu, zatímco anděl toto právo nemá. Nad aktem Proměňování nemá význam se zamýšlet: to je zázrak, který si v plném významu jen málokdy uvědomujeme. Podstata tohoto faktu nám skoro vždycky uniká; brání nám v tom jednak absence Boží milosti Posvěcující, ale jak se zdá i důsledky, které zanechává na naší duši snad každý hřích. Je dobře známo, že světci, u nichž hřích byl vzácností, upadali do vytržení, kdykoli u oltáře vykonávali Akt Proměňování. Vzpomeňme, že v době nedávné to byl Padre Pio.

Kněz ovšem má i řadu jiných pravomocí, jimž člověk porozumí zpravidla až příliš pozdě. Kněze si zkrátka neumíme vážit: je však mnohem horší, že samotní kněží si nedovedou vážit toho, čím jsou, a tak dokonce provokují své laické okolí k tomu, že se k nim ani zdaleka nechová tak, jak by se slušelo.

Kněz si musí být vědom své vznešenosti, nikoli té, která mu byla propůjčena tímto světem, ale té vznešenosti, která je mu dána samotným Bohem. Pokud je si kněz vědom této nadpřirozené vznešenosti, je všecko v pořádku, stává se skutečně tím gigantem, vzpínajícím k nebesům veškeré břemeno lidské bídy a lidského hříchu. Toto břemeno on Bohu obětuje – rozumějme této oběti poněkud metaforicky – a za to přináší z nebes Boží požehnání a Boží milosti, o jejichž existenci mnoho tušíme, ale  v í m e  tuze málo. Boží milost  n e n í  fyzikální veličina.

Takovýto kněz si nepotřebuje zajišťovat žádnou povinnou úctu: tuto nadpřirozenou kněžskou moc lidé (a dokonce i zvířata!) sdostatek pociťují podivuhodně jasně a jen člověk zcela otrlý o této nadpřirozené kněžské moci pochybuje. Bohužel, je však čím dál tím víc lidí slepých, hluchých a citově prázdných.

A k těmto se Durych obrací s touto podivně nadepsanou výzvou.

Na první pohled se zdá, jako by je Durych prosil: Neplivejte na vyvolence Boží, nezaslouží si to, nemají snadný život, nestěžujte jim ho svou nenávistí a pohrdáním!

Kněz je pro každého jiného člověka především jen člověk, není nadpřirozeným zjevením, a tudíž „na kněze se může plivati právě tak jako na kteréhokoliv jiného člověka nebo na kteroukoliv věc a to způsobem původním či přeneseným.“

Žijeme v materiálním světě a každá připomínka světa nehmotného nás přivádí do rozpaků. Jde jen o to, abychom si tuto skutečnost včas uvědomili a abychom se právě my, katolíci, svým vztahem ke  s v ý m  kněžím odlišili od jinověrců a bezvěrců. Nazveme-li svého kněze velebníčkem či panáčkem, nespatřuji v tom nic zlého. Takto nazývali kněze naši předkové zejména na venkově a nebyl v tom ani stín ironie. Čteme-li někde  p á t e r  a ne pater a zlobíme-li se kvůli tomu, pak se zlobíme zbytečně. Čeština je jazyk mnohotvárný a je schopna připodobnit „k obrazu svému“ každé cizí slovo. Toto připodobňování je vlastností všech slovanských jazyků, ale čeština je zde nepřekonatelná. Bohužel se však kněžím říká mnohem hůř a já se tyto názvy ani netroufám připomínat. Je dobře, že se na ně pozapomíná.

Na kněze se jistě plivalo v dávných dobách. Naši předkové byli bezprostřední a v projevech své nevole nevybíraví. Přesto se domnívám, že se skutečným pliváním jako takovým se skončilo někdy za první republiky: ve dvacátých letech, kdy už ochabla první vlna masového odpadu od katolictví. Na kněze si ještě plivli lidé, kterým se tento odpad nezdal dost důsledný. Za celý svůj život jsem jakékoli opravdové plivnutí na kněze neviděl, neslyšel jsem o něm, ani o něm nečetl v našem tisku. Tím větší bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděl až v devadesátých letech, že na kněze se plivá ve Španělsku. Nevěřil bych tomu, kdybych to býval neslyšel od osoby nejvýš důvěryhodné, od poúnorové emigrantky, která ve Španělsku našla svůj druhý domov. Španělé jsou velmi podivná ráce lidského rodu. Své kněze – a jsou to zejména katoličtí kněží, protože ve Španělsku se jiným „církvím“ nedaří – buď uctívají, a to až příliš zjevně, nebo je rovnou vraždí. Plivají-li tedy na kněze španělští mladíci v 90. letech dvacátého století, je to známka toho, že by je nejraději zabili, že tedy jejich skutečné, rádoby „poctivé“ plivnutí, je projevem jejich prudké nenávisti. Lidská paměť je vskutku krátká: před šedesáti lety směli být ve Španělsku kněží pobíjeni hromadně, v tisících; pak sice byli vrazi potrestáni, ne však důsledně. Nyní už na sebe tito hoši přivolávají trest Boží…

V naší republice se na kněze neplive. Snad to i odporuje české povaze, která svou nenávist nemanifestuje viditelně. Ono plivání na kněze, před nímž varuje Durych, se u nás děje pouze obrazně.

„Plivnutí přenesené děje se pak za tisícerých okolností a jeho následky a výsledky nenechají se tedy posuzovat všeobecně.

Plivnutí se projevuje nesouhlas, odpor a nepřátelství a to buď k jednotlivci nebo k celému stavu. Na jednotlivce zvláště se plivá, je-li osobně znám a nenáviděn z nějakých důvodů věcných, třebas pro nezřízenost v řeči, v mravech, nebo pro nějaký soukromý spor; častěji se však plivá na kněze osobně neznámého a cizího a to proto, že třebas jeho tvář nebo figura není na pohled příjemná, nebo se někdy zdá až příliš příjemná a spokojená, nebo se plivá z nevážnosti a nepřátelství vůči celému stavu kněžskému.

Plivající je často nutkán pocitem, že má spravedlivě trestati neřestného člověka, oděného v roucho duchovního stavu. Ale běžná zkušenost učí, že lidem se podaří jen ve zcela vzácných případech plivnout na takového kněze, kterého osobně znají a proti kterému chovají nepřátelství buď pro způsobenou škodu, pro nějakou jeho neřest, pro jeho uštěpačnost. Nejčastěji si lidé na takového kněze netroufají a ani se jim nedostává příležitosti, aby se mohli ocitnouti v jeho blízkosti za takových podmínek, kdy lze na něho plivnouti bez velkého nebezpečí pro vlastní osobu. Proto lidé obyčejně neplivají na ty kněze, o nichž něco zlého vědí nebo proti nimž něco soukromého mají, nýbrž na ty, kteří se jim namanou do cesty tehdy, když se nemohou dovolat ochrany, když nejbližší lidé jsou proti nim zaujati či lhostejni, a když plivající má snadnou možnost, aby se zjištění vyhnul anebo je zmařil.

Plivající se často domnívá, že koná spravedlivý čin. Tváře a figury kněží bývají často odlišné od jiných lidí a lidé se dívají na kněze jako na odlišný, nepříjemný typ a tuto odlišnost považují za výsledek jakési abnormálnosti mravní, kterou považují za hodnou posměchu, potupy a trestu.“

Durych se rozepisuje o zvláštnostech kněžského života a zčásti i tyto zvláštnosti vysvětluje. Jako jiní lidé jsou i kněží různých povah, mají různý způsob jednání a tuze se od sebe liší i vzezřením. Mají však prý cosi společného „společný ráz, způsobený vlastnostmi kněžského života, tuhou a přísnou výchovou v starožitných seminárních budovách při seminární stravě a školské dřině, časným vstáváním po celý rok a po celý život, ranním postem před bohoslužbami, pobytem v chladném kostele, vysedáváním, krčením se a namáhavým šepotem ve zpovědnici, hlasitým kázáním, klečením, návykem obřadní chůze a gestikulace, psaním, čtením, studiem a úředním i pastoračním stykem s lidmi.“

Durych takto přesně vystihuje kněze „předválečného“, snad ještě i kněze „předkoncilového“ ražení, avšak nemusí to být vždycky pravda. Jsou a byli kněží, kteří jsou jakoby nad všecky tyto příčiny povznešeni, jako by se jich netýkaly. Snad je toto poněkud zavádějící názor: můj otec se ve většině případů stýkal s kněžími „nejlepší jakosti“, kteří byli ozdobou svého stavu, byli to lidé pevných charakterů a vůle. Nejlepší vysvědčení jim daly především československé gulagy, kde tito kněží byli starostlivě po dlouhá léta přechováváni.

Se všemi kněžími se samozřejmě Durych nestýkal.

Durych nezakrytě poukazuje i na kněžské „potlačování tělesnosti“ spojené zcela zákonitě s celibátem.

Toto potlačování tělesnosti „na jedné straně vyžaduje mnohdy náhrady na druhé straně, jako je třebas rozptýlení mysli ve společenské zábavě, v požitku tabáku, v nějaké hře, v péči o hospodářství a podobně… Otylost, která je často známkou nemoci, vyčítá se jim jako známka blahobytu. Pomalost a těžkopádnost, plynoucí z navyknutí pohybům liturgickým, nebo též z nemoci či únavy, se jim vykládá za pýchu či za pohodlnost a lenivost.“

Toto snad může uznat každý člověk. Má-li se katolický kněz do důsledků zhostit se ctí všech svých povinností, musí hodně obětovat. Kněžství je nutno obětovat ducha i tělo. Duch, jak známo, víc vydrží.

Ze všech těchto zřejmě viditelných znaků těla „postiženého“ důsledným plněním kněžského úřadu, vycházejí nepřátelé kněží, (nutno zdůraznit  k a t o l i c k ý c h  kněží, protože nekatoličtí kněží zpravidla nemají nepřátel).

„Plivající člověk (to jest právě tento  n e p ř í t e l  kněží) jest velmi vnímavý pro všecky takové příznaky a jejich příčiny hledá v neřestnosti kněžské. Podle něho a pro něho kněz, kýchne-li, nastudil se cestou z hospody; rdí-li se, je to vlivem trávení po tučné hostině; je-li hubený, jest to z lakoty anebo z tajných neřestí; žádná jeho slabost nepochází z jiné příčiny, než z nějaké zlé a pěstěné neřesti. Proto plivající člověk sebe považuje za spravedlivého, vzorného, čiperného a vtipného a svým pliváním činí jen zadost spravedlnosti, kterou považuje za základ života.

Kdyby se však na tyto různé kněze plivalo ve chvílích jejich veselosti, netečnosti, v jejich dobré či zlostné náladě, v jejich pohodlí a nečinnosti, bylo by to sice nespravedlivé, zlé a kruté, ale nebylo by to to, co máme na mysli. Neboť jest to skutečně pravdivé, že na kněze se neplivá, když jdou třebas na procházku, na zajíce, na ryby, když se právě nudí, čtou noviny nebo si pokuřují a lelkují. Nikoliv. Plivajícího spravedlivce téměř ani nenapadne v takové chvíli na kněze plivnouti. Zdá se, že to jest jakési nadpřirozené tajemství, že na kněze se plije pouze v určitých vyhrazených případech, z nichž tady uvedeme aspoň některé.“

(Následuje krátká litanie různých stavů a rozpoložení kněze. Je opět nezbytno připomenout ten děsivý rozdíl, který se utvořil za tři čtvrtě století, které uplynuly od napsání tohoto Durychova článku. Kdyby nebylo známé skutečnosti, že zejména venkovští kněží spravují hned několik farností najednou, což ani nelze fyzicky zvládnout, musili bychom se domnívat, že dnes už je kněz od všech těchto níže uvedených povinností osvobozen, či provádí je spíše jen jako zájmovou činnost.

Bohužel dnes se plive na katolické kněze téměř po celém světě. Snad by se našla i výjimka, potvrzující pravidlo.)

Tedy:

„Plije se na úplně neznámého kněze, který se vrací zchvácen po práci v útulku pro nezhojitelně nemocné;

když se vrací z návštěvy u nejtěžších zločinců v trestnici;

když se vrací po celodenním a celonočním zpovídání z misií;

když někde u nejchudších a nejspustlejších lidí konal skutky milosrdenství;

když se vrací bez haléře a bez košile, rozdav všecko chudým;

když se modlí vnitřní modlitbu, nemaje sepjaté ruce;

když právě někam jde či jede sloužit mši, někoho těšit či zachránit před zoufalstvím;

když je sklíčen nějakým zármutkem duševním;

když trpí právě největší únavou ať z práce či z neduhů tělesných.

Tedy v takových a podobných případech obyčejně se plivá s bezpečím a se zdarem na kněze, řeholníky, jeptišky a jiné duchovní osoby. Obyčejně jest to plivnutí, které značně pomáhá k svatosti.

To však asi nebývá úmyslem plivajících…“

AKORD, ročník III., č. 7, 1. září 1930

Jaroslav Durych, Václav Durych

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.