Edy Legrand, Uzdravení slepce

Hmat je hlavním smyslem, kterým se kompenzuje zrakové postižení.

V dřívější tyflopsychologii při řešení otázky, který receptor je po úplné nebo částečné ztrátě zraku hlavní, dávala velká část vědců přednost sluchu.[1]

[…]

V současné době je experimentálně dokázáno, že ztracené zrakové funkce se z větší části nahrazují činností kožně pohybového analyzátoru. Dávný spor tyflopsychologů, kterým počitkům – sluchovým nebo kožně pohybovým – dát přednost, se s konečnou platností vyřešil ve prospěch počitků kožně pohybových.[2]

[…]

Kožní počitky hrají důležitou úlohu v procesu odrazu objektivní skutečnosti. Odrážejí nejen mechanické, prostorové a časové znaky a vlastnosti předmětů, ale účastní se také vytváření „schématu těla“, tj. pomáhají člověku uvědomit si celistvost vlastního těla a určitou souvztažnost mezi jeho jednotlivými částmi. Kromě toho kožní počitky, a to je nejpodstatnější, vytvářejí signální základnu aktivního hmatu – hlavního typu vnímání nevidomých při smyslovém odrážení okolního světa. Významnost kožní, především taktilní senzibility (počitek doteku a tlaku) pro nevidomé vedla k zaměření tyflopsychologických výzkumů převážně na tento druh senzibility.[3]

Chceme-li uvažovat o kompenzaci zraku hmatem, je užitečné nejprve srovnat oba smysly. V následující tabulce[4] jsou porovnány vlastnosti hmatového a zrakového vnímání. 

Tabulka 1. Hmatové a zrakové vnímání

U lidí nevidomých dochází často k vytvoření tak silného habitu hmatového vnímání, že u nich převažuje i tehdy, když se jim vrátí zrak. Naopak, pokud u nich nevznikl habitus zrakového vnímání, pak jim i po navrácení zraku působí příjem vizuálních informací potíže a neobejde se obvykle bez podpory hmatem. Oliver Sacks[5] popisuje případ muže, kterému se zrak díky operaci vrátil asi po čtyřiceti letech úplné slepoty. Habitus zrakového vnímání u něj téměř neexistoval, proto mu vnímání zrakem působilo značné potíže, dařilo se mu jen při silné koncentraci pozornosti a v běžných situacích zrak téměř neužíval. Zrakové informace se mu stávaly celistvými obvykle jen za podpory hmatu. Oliver Sacks píše:

Nakonec jsme šli k velkému výběhu opic, protože Virgil chtěl vidět gorilu. Ale byla mezi stromy, a on ji vůbec nemohl rozlišit. Když vyšla, prohlásil, že vypadá jako mohutný muž, jen se jinak pohybuje. U výběhu naštěstí stála bronzová socha gorily v životní velikosti a Virgil šiji mohl důkladně ohmatat. Rychle a kratčeji prozkoumal oběma rukama, aby získal jistotu, jak zvíře vypadá. Bylo to na něm vidět: tak nevypadal, když cokoli zkoumal jen očima. Napadlo mě — a asi to napadlo nás všechny —, jak samostatný a zdatný byl, dokud neviděl, jak přirozeně a lehce mohl uchopit svět rukama a jak moc jsme ho teď hnali tak říkajíc proti proudu. Nutili jsme ho, aby se vzdal všeho, co pro něj bylo snadné a svět aby vnímal neuvěřitelně obtížným a cizím způsobem.

Jakmile pocítil sochu pod rukama, obličej se mu rozsvítil poznáním. „Vůbec to není podobné člověku,“ mumlal si. Když byl se sochou hotov, obrátil se k opici, která stála v ohradě přímo proti němu. Teprve teď popsal gorilu dopodrobna, tak jak to dříve nedokázal. Popsal její postoj, způsob, jakým se klouby opírá o zem, malé křivé nohy, velké tesáky, ohromné nadočnicové oblouky, na všechno postupně ukazoval.[6]

Kromě kompenzace ztráty zraku, umožňuje hmat vnímání některých kvalit, které jsou spojené se sluchovým vnímáním (rytmus atd.).

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR, č. 406/09/0374.