Zejména v poslední době začínají v řadách široké veřejnosti převažovat názory, které stavějí tuto etapu našich křesťanských dějin do velmi špatného světla. Tento pohled na problematiku křížových výprav, rytířských řádů a obrany Svaté země je většinou zcela zkreslený. Většina lidí o této době ví jen velmi málo, nebo v horším případě čerpají své vědomosti z naprosto neseriózních zdrojů, často tendenčních a poplatných době, popřípadě skupinám, které je vědomě šíří. Rád bych zde uvedl několik asi nejrozšířenějších mýtů a omylů, jakož i důvody, proč jsou mylné.

1) Křížové výpravy byly nevyprovokované agresivní války proti islámskému světu.

To je tak nesprávné, jak jen to může být. Od Mohamedových dob se muslimové snažili dobýt křesťanský svět. A také v tom směru dokázali pěkný kus práce. Celý systém šíření islámu vycházel z čistě expanzionistických myšlenek a sám Muhammad porušoval mnoho zákonů islámu, jen aby dosáhl svých mocenských cílů. Počínaje sňatky s vlivnými rodinami, přestože povolený počet manželek již dávno přesáhl, konče výboji, v nichž o nic jiného, než o rozmach a získání dalších území a moci, ani nešlo. Proto můžeme zejména o dobách středověku zcela zodpovědně říci, že islám se šířil především a téměř výhradně mečem.

Po několika staletích výbojů dobyly muslimské armády celou severní Afriku, Střední Východ i Malou Asii a ještě převážnou část Španělska. Jinými slovy: do konce 11. století se muslimské síly zmocnily dvou třetin křesťanského světa! Palestiny, vlasti Ježíše Krista; Egypta, kolébky křesťanského mnišství; Malé Asie, kde svatý Pavel zakládal první křesťanské obce, včetně Nicei, kde byly na Nikájském koncilu položeny základy církve, tak jak ji známe dnes — to nebyla periferie křesťanského světa, to bylo jeho jádro! A růst muslimského impéria tím ještě nebyl u konce. Rozšiřovalo se ve směru na západ od Cařihradu, jejž nakonec minulo, a pronikalo dále do Evropy. Konečně pozdější dějiny ukázaly, že islám byl schopen dosáhnout až do Vídně.

Sám Saláh ad Dín Júsuf ben Ajjúb, známý jako Saladin, měl v úmyslu směrovat své výboje přímo do francké západní Evropy. Jak uvádějí jeho současníci, islámští kronikáři, nechal se po dobytí Jeruzaléma slyšet, že ihned poté, co dobude poslední zbytky Svaté země, rozdělí tato území mezi své emíry a vyrazí do zemí Franků šířit ohněm učení Alláhovo. V okamžiku, kdy Byzantský císař Alexios žádal papeže Urbana II o pomoc proti islámským výbojům (1095), ovládali muslimové území až k břehům Marmarského moře, tedy ke Konstantinopoli! Nikája, kde tehdy vládl seldžucký sultán Kilič Arslan, od ní leží necelých 80 kilometrů. Poté co zmasakrovali křesťany v Kibotos, stáli muslimové přímo na břehu moře proti Konstantinopoli. Zde už se nejednalo jen o Svatou zemi, ale o samotnou Evropu. Pokud jde o nevyprovokovanou agresi, byla celá na muslimské straně. V jistém okamžiku měl už křesťanský svět na vybranou pouze bránit se, nebo prostě podlehnout islámským výbojům.

2) Křížové výpravy byly také namířeny proti Židům.

Žádný papež nikdy nevyhlásil žádnou křížovou výpravu proti Židům. Těsně před hlavním vojem první křížové výpravy táhly velké tlupy chátry, jež nebyly nijak spojeny s hlavní armádou, porýnskými městy a Prahou. U několika z těchto skupin došlo k nepokojům, které vyústily v olupování a zabíjení Židů. Částečně z hladu, částečně z čiré chamtivosti, částečně také na základě nesprávného přesvědčení, že Židé jsou legitimním sekundárním terčem války jakožto ti, kdo ukřižovali Krista. Když táhly Evropou hlavní voje křižáků pod vedením svých pánů a velitelů, nedocházelo již k žádným podobným incidentům a tyto hlavní uskupení skutečné první křížové výpravy již byly organizované a ukázněné.

Papež Urban II. i následující papežové tyto útoky na Židy důrazně odsuzovali. Místní biskupové, kněží i laici se snažili Židy hájit, třebaže s omezeným úspěchem. Podobně v počáteční fázi druhé křížové výpravy zabila v Německu skupina odpadlíků mnoho Židů, než se sv. Bernardovi z Clairvaux podařilo je dostihnout a učinit tomu konec. Tyto „rány vedle“ byly politováníhodným vedlejším důsledkem křižáckého nadšení, ale nebyly v žádném případě záměrem křižáckých výprav.

Moderní obdobou tohoto jevu byly případy, kdy se například američtí vojáci v zámoří dopouštěli zločinů, jak během 2. světové války, tak i v současnosti. Byli za ně souzeni a potrestáni. Záměrem Spojenců ve 2. světové válce, ani v pozdějších válkách, však nebylo páchat zločiny.

3) Křížové výpravy nebyly nic jiného než středověký kolonialismus převlečený do náboženského hávu.

Je důležité si uvědomit, že Západ nepředstavoval pro Střední Východ mocnou, nadřazenou kulturu, která vpadla do primitivní nebo zaostalé oblasti. Naopak muslimský Východ byl mocný, bohatý a blahobytný, byl supervelmocí středověkého světa. Vůči němu byla Evropa roztříštěným Třetím světem. Křižácké státy založené po první křížové výpravě nebyly novými osadami katolíků v muslimském světě, něčím jako britskou kolonizací Severní Ameriky. Katolická přítomnost v křižáckých státech nebyla nikdy velká, na většině území nejspíš pod 10% obyvatelstva. Tvořili ji vládci a úředníci, italští obchodníci a členové rytířských řádů. Převážnou většinu populace tvořili muslimové. Křižácké státy proto nebyly koloniemi ve smyslu plantáží nebo dokonce faktorií, jako později například Indie. Byly to spíše zahraniční vojenské základny vybudované pro obranu těchto území.

Hlavním posláním křižáckých států bylo hájit posvátná místa v Palestině, zejména pak Jeruzalém, a vytvářet bezpečné prostředí pro křesťanské poutníky, kteří je navštěvují. K tomu samozřejmě potřebovaly ovládat pobřeží, odkud byly zásobovány a odkud také mnoho poutníků přicházelo. Neexistovala žádná mateřská země, s níž by měly křižácké státy hospodářské vazby a Evropané z nich neměli žádný hospodářský prospěch. Naopak náklady na udržování Latinského Východu odčerpávaly ohromnou část evropských zdrojů. Jakožto zámořské základny měly křižácké státy především vojenský význam. Dokud muslimové válčili navzájem mezi sebou, byly tyto státy v bezpečí, ale jakmile se muslimové sjednotili, dokázali dobývat pevnosti, zmocňovat se měst, celých oblastí a roku 1291 křesťany vypudili definitivně.

Milan Bártík z Winterbergu

Thomas Madden

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.