Henri Fuseli, Lady Macbeth vidící nebezpečí, 1812

Protože je principem života a poznání duše, která není v těle lokalizovaná, ale nachází se celá v každé části těla, je organismus schopen reagovat na defekt, tak, že snižuje disaptibilitu a handicap prostřednictvím kompenzace, tj. určité náhrady defektní mohutnosti pomocí mohutností jiných. A. G. Litvak píše:

Jakýkoli defekt, tj. fyzický nebo psychický nedostatek, jehož důsledkem je narušení normálního vývoje, nevyhnutelně vede k automatickému zapojení biologických kompenzačních funkcí organismu. V tomto smyslu je možno definovat kompenzaci jako univerzální schopnost organismu v té či oné míře nahrazovat narušení nebo ztrátu určitých funkcí. V pavlovském pojetí je kompenzace „fyziologickou reakcí organismu“ jako odpověď na jakákoli narušení jeho funkcí.

Základem složitého mechanismu kompenzace je přestavba funkcí organismu, regulovaná vyšší nervovou činností. Tato přestavba spočívá v obnovení nebo nahrazení narušených či ztracených funkcí nezávisle na tom, která část organismu je poškozena. Například odstranění jedné plíce způsobuje změny funkcí dýchání a krevního oběhu, amputace kterékoli končetiny vede ke změnám v koordinaci pohybů, ztráta zraku nebo narušení činnosti kteréhokoli jiného analyzátoru vede k složité přestavbě činnosti zbylých analyzátorů.

Čím je defekt těžší, tím větší počet systémů organismu se zapojuje do kompenzace. K nejsložitějším funkčním přestavbám dochází při poruchách centrální nervové soustavy včetně analyzátorů. Stupeň složitosti mechanismů kompenzačních jevů tedy závisí na závažnosti defektu.[1]

Veškerá kompenzace však není nevědomá a biologicky podmíněná. K určitým kompenzačním procesům však nedochází zcela automaticky a spontánně.

Avšak ani vysoký rozvoj biologických kompenzačních přizpůsobení nemůže při těžkých poruchách vyšší nervové soustavy včetně poruch činnosti analyzátoru zabezpečit významnější výsledky. Jako příklad je možno uvést takový defekt, jako je trauma předního oddílu týlní části kůry mozkových polokoulí, v důsledku čehož postižení lidé při zachování normálního zraku ztrácejí schopnost číst. Pouze speciální cvičení (a ne biologická kompenzační přizpůsobení) jim vracejí tuto schopnost. Absolutní slepota bez ohledu na její původ činí člověka prakticky životaneschopným, nedostane-li se mu vůbec žádné pomoci. Fyziologické rezervy organismu jsou pro kompenzaci tak složitého defektu a jeho následků nedostatečné.

Avšak i lidé s úplnou ztrátou zraku, sluchu atd., a dokonce i při tak těžkých kombinovaných defektech, jako je slepohluchoněmota, ve značné míře překonávají následky poruchy činnosti analyzátorů, osvojují si řeč, přizpůsobují se k životu v nových podmínkách a někdy v něm dosahují významných úspěchů.

Nejnázornějším příkladem jsou život a činnost slepohluchých L. Bridgmanové, H. Kellerové, O. I. Skorochodovové a mnohých dalších. Všichni tito lidé bez ohledu na tak těžké narušení činnosti analyzátorů dosáhli vysoké úrovně intelektuálního rozvoje. Známé jsou knihy H. Kellerové Povídka mého života a O. I. Skorochodovové Jak vnímám a jak si představuji okolní svět (v českém překladu Můj svět bez zvuků a bez světel).[2]

Z těchto dvou textů pro nás vyplývá důležitý poznatek o vztahu habitu (rozumové ctnosti) a kompenzace. Jak ukazuje Litvak, organismus je schopen využít náhradní řešení při ztrátě schopnosti určité mohutnosti, ne vždy však zcela samočinně.  Zvýšená citlivost hmatu u nevidomých nevzniká automaticky proto, že nevidí, ale rozvíjí se díky zvýšeného užívání hmatových receptorů. Hmat je k větší citlivosti vycvičen. Navíc kompenzace lidských činností vyžaduje zapojení rozumu a vůle. Josef Smýkal píše:

Mimo náhradních smyslů se v kompenzaci uplatňuje intelekt, charakterové vlastnosti, pamět, přístroje a nástroje a kompenzace sociální. Z intelektuálních vlastností jsou to především znalosti z nejrůznějších oborů, schopnosti abstrakce, pohotovost, schopnost logického myšlení apod. Z charakteru jsou to hlavně jeho kladné volní vlastnosti jako je cílevědomost, soustavnost, trpělivost, pilnost, přímost apod. Významnou úlohu v kompenzaci má pamět. Musí být spolehlivým zásobníkem s rychlým a nezklamávájícím výběrem informací.[3]

Proto můžeme zvláštní typ činností, které provádějí lidé se smyslovým postižením a které jsou analogické činnostem lidem intaktním, včetně činnosti tvorby a vnímání umění, považovat za určitou zběhlost vzniklou na základě rozumového poznání, tedy rozumovou ctnost – habitus. Patrné je to při kompenzaci postižení vnějších smyslů, které nazýváme zrakovým, sluchovým, tělesným či kombinovaným postižením. Nicméně analogicky to platí i při postižení smyslů vnitřních, které řadíme k tzv. duševním poruchám a nemocem. Oliver Sacks píše:

Samotné nemoce v tradičním slova smyslu mě tedy zajímají méně než to, jak nervové poruchy ovlivňují osobnost, vlastní já. Takové poruchy mohou být nejrůznější a mohou být způsobeny jak přebytky, tak nedostatky funkcí. Myslím, že každá z obou kategorií se musí posuzovat zvlášť.

Musíme si ale uvědomit, že nemoc není nikdy jen ztrátou nebo přebytkem, že je tam vždycky také odpověď, snaha organismu nebo individua napravit, nahradit, kompenzovat, aby se zachovala identita, ať už jsou prostředky k tomu cíli jakkoli nezvyklé. Studium a ovlivňování těchto prostředků je úlohou lékařů neméně než studium a pokud možno i léčení vlastního poškození nervového systému. Přesvěčivě to vyjádřil Ivy McKenzie:

Co vlastně tvoří „komplex příznaků“ či „novou nemoc“? Lékaře na rozdíl od přírodovědce nezajímá široký okruh organismů v teoretickém průměru přizpůsobených průměrnému teoretickému prostředí; zajímá ho jeden určitý organismus, lidský subjekt, bojující o zachování identity v nepříznivých podmínkách.

Tuto dynamiku, ten „boj o zachování identity“, ať už jsou prostředky a výsledky jakkoli nezvyklé a zavádějící, poznala psychiatrie už dávno, a stejně jako tolik jiných věcí jsou spojeny s Freudovým dílem. Tak například pro něho nebyly bludy paranoiků primárním důsledkem choroby, ale pokusem (byť zcestným) o znovuzřízení, o obnovu světa, který postiženému rozpadl v naprostý chaos.[4]

V této kapitole budeme sledovat kompenzační činnost, díky které se jeden postižený smysl (vnější či vnitřní) nahrazuje smyslem jiným (vnějším či vnitřním) a vzniká tak habitus tvorby či recepce uměleckých děl.

V této kapitole poskytneme argumenty pro výchozí teze naší práce:

a) Tvorba a recepce umění je u osob se smyslovým postižením specifická.

b) Lidé se smyslovým postižením jsou schopni tvořit a recipovat umění.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR, č. 406/09/0374.