Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.7. Poruchy vnitřních smyslů a literatura
Oldřich Kulhánek, Zrádné srdce
Již třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto Katze a za tu dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha, aby si Švejk přišel pro polního kuráta.
Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý namol a nechce jít domů.
Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří na zemi a dřímá.
Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči, Švejk zasalutoval a řekl: „Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jsem zde.“
„A co zde – chcete?“
„Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane feldkurát.“
„Vy tedy máte pro mne přijít – a kam půjdem?“
„Do vašeho bytu, pane feldkurát“
„A proč mám jít do svého bytu – copak nejsem ve svém bytě?“
„Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jste na chodbě v cizím domě.“
„A – jak – jsem – se sem dostal?“
„Poslušné hlásím, že jste byl na návštěvě.“
„Na – ná-návštěvě jsem ne-nebyl. – To – se vy mý-mýlíte.“
Švejk zdvihl polního kuráta a přistavil ho ke zdi. Polní kurát se mu kácel ze strany na stranu, navaloval se na něho, přičemž říkal: „Já vám upadnu. – Upadnu,“ opakoval ještě jednou usmívaje se pitomě.
Konečně podařilo se Švejkovi přimáčknout polního kuráta ke zdi, který v nové pozici počal opět dřímat.
Švejk ho probudil. „Co si přejete?“ řekl polní kurát, dělaje marný pokus svézt se po zdi a posadit se na zem. „Co jste zač?“
„Poslušné hlásím,“ odpověděl Švejk, přidržuje polního kuráta opět ke stěně, „že jsem váš pucflek, pane feldkurát“
„Já žádného pucfleka nemám,“ řekl namáhavé polní kurát, dělaje nový pokus skácet se na Švejka, „já nejsem žádný feldkurát. – Já jsem prase,“ dodal s upřímností pijáka, „poste mne, pane, já vás neznám.“
Malý zápas skončil naprostým vítězstvím Švejkovým. Švejk využil svého vítězství tím, že polního kuráta stáhl ze schodů do průjezdu, kde polní kurát kladl odpor, aby nebyl vytažen na ulici. ,“Já vás, pane, neznám,“ tvrdil neustále při zápase Švejkovi do očí. „Znáte vy Ottu Katze? To jsem já. – Já byl u arcibiskupa,“ hulákal, drže se vrat v průjezdu. „Vatikán se o mne zajímá, rozumíte?“
Švejk shodil „Poslušné hlásím“ a mluvil s polním kurátem čistě důvěrným tónem.
„Pust se, povídám,“ řekl, „nebo té seknu přes tu pazouru. Jdeme domů, a basta. Žádné řeči.“
Polní kurát pustil se vrat a navalil se na Švejka: „Pojďme tedy někam, ale k Šuhům nepůjdu, tam jsem dlužen.“
Švejk vytlačil ho i vynesl z průjezdu a tahal se s ním po chodníku směrem k domovu.
„Copak je to za pána?“ otázal se někdo z diváků na ulici.
„To je můj bratr,“ odpověděl Švejk, „dostal dovolenou, tak mne přijel navštívit a z radosti se opil, poněvadž myslel, že jsem mrtvej.“
Polní kurát, který zaslechl poslední slova, pobručuje si nějaký motiv z operety, kterou by nikdo nepoznal, vztyčil se k divákům: „Kdo je z vás mrtvej, ať se přihlásí u korpskomanda během tří dnů, aby mohla být jeho mrtvola vykropena.“
***
Zrádné srdce (E. A. Poe)
Komisaři byli spokojeni. Mé vystupování je přesvědčilo. Počínal jsem si naprosto nenucené. Seděli -já jsem bodře odpovídal na jejich dotazy, mluvilo se o běžných věcech. Ale netrvalo dlouho a začal jsem pociťovat, že blednu, a přál jsem si, aby odešli. Rozbolela mne hlava a měl jsem dojem, že mi zvoní v uších; ale oni pořád seděli a pořád povídali. Zvonění se začalo ozývat určitěji, znělo vytrvale a stále určitěji. Rozpovídal jsem se ještě nenuceněji, abych se toho pocitu zbavil, avšak zvonění neustávalo a bylo stále zřetelnější a zřetelnější – až jsem konečně poznal, že ten zvuk mi nezní v uších.
V tu chvíli jsem nepochybně silně zbledl; hovořil jsem však ještě plynuleji a zvýšil jsem hlas. Ten zvuk však sílil – co jsem si mohl počít? Byl to hluboký, dutý, pospíchavýzvuk-tolik podobný zvuku hodinek zabalených do bavlnky. Dech se ve mně zatajil – ale vidím, komisaři nic neslyší. Hovořil jsem rychleji a důrazněji, avšak tlukot ustavičně sílil. Vstal jsem a začal se hádat o hlouposti, zvyšoval jsem hlas, až mi přeskakoval, rozhazoval jsem divoce rukama – avšak tlukot neustále sílil Proč už jen nejsou pryč? Pobíhal jsem po místnosti, dupal, jako by mne poznámky těch lidí vydražďovaly k hněvu – avšak tlukot ustavičně sílil. Můj Bože, co jsem měl dělat? Zuřil jsem. běsnil, proklínal. Popadl jsem židli, na které jsem seděl, a rachotil s ní o podlahu, ale tlukot přehlušoval i to – a nepřetržitě sílil, stoupal výš a výš! A ti muži se stále bezstarostně baví a usmívají. Jeto možné, že to neslyší? Všemohoucí Bože – ne, ne, oni to slyší! Mají podezření! Oni to vědí! A posmívaj se mé hrůze! To jsem si tehdy pomyslil a stále si to myslím. Ale vše bylo lepší než tato muka! Vše bylo snesitelnější než tento výsměch ! Již jsem nemohl snášet ty jejich pokrytecké úsměvy! Cítil jsem, že musím vykřiknout- anebo zemřu! Ateď-poslouchejte – zas ten zvuk stoupá! Výš a výš a výš a výš!
„Lotři!“ zaječel jsem. „Konec přetvářky! Doznávám se – udělal jsem to já! Vytrhejte prkna – zde, zde! To jeho hnusné srdce tak tluče!“
***
Bratři Karamazovi (F. M. Dostojevskij)
Nejsem doktor, ale přece jen cítím, že přišla chvíle, kdy je mi rozhodné nutno, abych vysvětlit čtenáři aspoň něco o povaze nemoci Ivana Fjodoroviče. Předbíhaje, řeknu jen jedno: byl tohoto večera právě před záchvatem horečky s blouzněním, jež konečně již úplně ovládla jeho organismus, dávno již rozrušený, ale nemoci se úporně vzpírající. Naprosto se nevyznaje v lékařství, odvážím se vysloviti domněnku, že vskutku snad mohl hrozným napjetím své vůle na čas nemoc oddáliti, doufaje ovšem, že ji úplně zdolá. Věděl, že není zdráv, ale bylo mu odporné býti nemoceným a nechtělo se mu onemocněti v této době, v těchto blížících se osudných chvílích života, kdy bylo potřebí, aby tu byl, aby vyslovil své slovo směle a rozhodně, a aby se sám „ospravedlnil před sebou“. Ostatně zašel jednou k doktorovi, přibyvšímu z Moskvy, kterého objednala Kateřina Ivanovna, vedena jsouc svou jednou fantasií, o které jsem se již dříve zmínil. Doktor, vyslechnuv a prohlédnuv ho, usoudil, že má cosi dokonce jako by porušení mozku, a nikterak se nepodivil jistému doznání, které Ivan Fjodorovič, ač s odporem mu učinil. „Halucinace jsou ve vašem stavu velmi možné,“ rozhodl doktor, „ač bylo by potřebí také je přezkoušeti… Vůbec je nutno, začíti léčení vážně, neztráceti ani chvíle, jinak bude zle.“ Ale Ivan Fjodorovič, odešed od něho, rozumné rady neplnil a odmítl si lehnouti a léčiti se: „Vždyť chodím, sílu zatím mám, až se svalím, – to bude něco jiného, pak ať mne léčí kdo chce“, rozhodl, mávnuv rukou. A tak teď seděl skoro si uvědomuje, že blouzní, a jak jsem již řekl, upřeně se díval na jakýsi předmět na pohovce u protější stěny. Tam se náhle objevil kdosi, seděl, Bůh ví jak vstoupil, protože ho tu v pokoji ještě nebylo, když
Ivan Fjodorovič vstoupil, vrátiv se od Smerďakova. Byl to jakýsi pán, nebo lépe řečeno ruský gentleman známého druhu, léty již ne mladý, „Qui frisait la cinquantaine“, jak říkají Francouzové, s nepříliš silnými šedinami v tmavých, dosti dlouhých a ještě hustých vlasech a s bradou, přistřiženou klínovitě. Byl oblečen v jakýsi skořicový kabát, zřejmě od nejlepšího krejčího, ale již obnošený, ušitý asi ještě předloni a tedy již naprosto vyšlý z módy, takže ze zámožných lidí ze společnosti nikdo takový kabát již dva roky nenosil. Prádlo, dlouhý nákrčník v podobě šály, všechno bylo takové, jako bývá u všech elegantních gentlemanů, ale prádlo, podíval-li ses blíže, bylo zašpiněné, a široký šál silně otřelý. Kostkované kalhoty hostovi seděly výtečně, ale opět byly příliš světlé a jaksi příliš úzké, jaké se teď již přestaly nositi, stejně i bílý. měkký plstěný klobouk, který host s sebou přinesl, byl již až příliš nikoliv podle sezóny. Slovem byl to vzhled slušnosti při velmi slabých kapesních prostředcích. Podobalo se to tomu, že gentleman náleží k tomu druhu bývalých statkářů běloruček, jakým se dobře vedlo za nevolnického práva; zřejmě vídal svět a slušnou společnost, měl kdysi styky, ba má je až doposud, ale pomalu, podle toho, jak přicházel na mizinu po veselém životě v mládí a nedávném zrušení nevolnického práva, se změnil v jakéhosi parasita dobrého tónu. který se potuluje po starých dobrých známých, kteří ho přijímají pro jeho snášenlivou, povolnou povahu, a také ještě proto, že je to přece jen slušný člověk, kterého lze dokonce s kýmkoliv usaditi za stůl, ač ovšem jen na skromné místo. Tací parasiti. gentlemanové povolné povahy, kteří dovedou zajímavě vypravovati, sestaviti partii v karty a kteří rozhodně nemají rádi žádných poručení, dají-li se jim, – jsou obyčejně osamělí, budto svobodní, buďto vdovci, snad také měli děti, ale jejich děti se vychovávají vždy kdesi daleko, u jakýchsi tet. o kterých gentleman nikdy ve slušné společnosti se skoro ani nezmiňuje, jako by se trochu styděl za takové příbuzné. Pomalu docela dětem odvyká, zřídka dostává od nich ke svým jmeninám a k vánocům blahopřání a někdy dokonce na ně odpovídá. Fysiognomie neočekávaného hosta byla ani ne tak dobromyslná, jako zase jen povolná a ochotná podle okolností ke všelikému laskavému výrazu. Hodinek neměl, ale na černé stužce želvový lornoň. Na prostředním prstě pravé ruky stkvěl se masivní zlatý prsten s nedrahým opálem. Ivan Fjodorovič zlostně mlčel a nechtěl začíti hovor. Host čekal a seděl zrovna jako parasit, který právě přišel shora z pokoje, který mu byl vykázán, dolů na čaj, aby dělal pánovi společníka, ale pokorně mlčel vzhledem k tomu, že pán domu má něco jiného v práci a přemýšlí zamračeně o něčem; ale je ochoten ke každému příjemnému rozhovoru, jakmile jen jej pán zahájí. Náhle vyjádřila jeho tvář jako by jakousi náhlou starostlivost.
– Poslyš, – začal k Ivanu Fjodoroviči, – odpusť, já jen abych ti připomněl: vždyť jsi k Smerďakovu šel proto, aby ses dověděl o Kateřině Ivanovně, ale odešel jsi, ačkoliv ses o ní nic nedověděl, jistě jsi zapomněl…
-Ach ano! – vyrvalo se náhle Ivanovi, a jeho tvář se zachmuřila starostí, – ano. zapomněl jsem … Ostatně teď je to všechno jedno, všechno až zítra, -zabručel si náhle pro sebe. A ty, – podrážděně se obrátil k hostu, – to jsem si já sám měl teď vzpomenouti, protože právě to mne tísnilo steskem! Když jsi vyskočil, myslíš, že ti tedy ihned uvěřím, že to ty jsi mně napověděl, ale že já sám jsem si na to nevzpomněl?
– Ale nevěř, – laskavě se usmál gentleman. – Jaká pak víra násilím? A k tomu ve víře nepomáhají žádné důkazy, zejména ne matehelní. Tomáš uvěřil ne proto, že spatřil Krista vzkříšeného z mrtvých, nýbrž proto, že ještě před tím si přál uvěřiti.“ Hle, na příklad spiritisté … Velice je mám rád … Představ si, oni se domnívají, že jsou užiteční víře. protože jim čerti s onoho světa ukazují růžky. ‚To prý je důkaz, aby se tak řeklo, materielní. že existuje onen svět.“ Onen svět a matehelní důkazy, oj, lidé! A konečně, je-li dokázán čert, tedy je ještě neznámo, je-li dokázán také Bůh? Chci se zapsati do idealistického sdružení, budu tam u nich dělati oposici: „Jsem realista, řeknu, ale ne materialista, he-he!“
– Poslyš, -vstal náhle Ivan Fjodorovič od stolu. -Jsem teď jako by v horečce … A ovšem jistě v horečce .. lži si, co chceš, mně je všechno jedno! Dnes mne neuvedeš do zběsilosti, jako minule. Je mi jen jaksi hanba … Chci se projíti po pokoji… Někdy tě nevidím a dokonce ani tvého hlasu neslyším, jako minule, ale všechno uhaduji, co meleš, protože jsem to já, já sám mluvím, ale ne ty! Nevím jen, spal-li jsem minule, nebo jsem tě viděl, když jsem bděl. Hle, namočím ručník do studené vody a přiložím jej na hlavu a snad se vypaříš.
– Líbí se mi, že jsme si s tebou začali přímo tykati.
– Hlupáku, – zasmál se Ivan. – proč pak bych ti začal říkati vy? Teď jsem vesel, jen ve spáncích mne bolí… a v temeni… Jen, prosím tě. nefilosofuj jako minule. Nemůžeš-li zmizet, tedy tlachej aspoň něco veselého. Klepej, vždyť jsi příživník, tedy klepej. Vnutí se člověku takováhle můra‘ Ale já se tě nebojím. Já té překonám. Neodvezou mne do blázince‘
-C’est charmant – příživník. A já, opravdu, skutečně jsem ve své podobě. Čímpak jsem na světě, ne-li příživník? Při té příležitosti: já tě poslouchám a trochu se divím: na mou duši, začínáš mne pomalu považovati za něco a skutečného, ale nejen za pouhou svou fantasii, jak jsi na tom trval minule …
– Ani na minutu tě nepovažuji za reální pravdu, – jaksi zběsile až vykřikl Ivan. – Ty jsi lež, jsi má nemoc. Jsi můra. Nevím jen, čím tě vyhubím, a vidím, že jistou dobu budu musiti protrpět. Jsi má halucinace. Jsi vtělení mne samého, ostatně jen jedné mé stránky … mých myšlenek a citů. jenže těch nejhanebnějších a nejhloupějších. S této stránky mohl bys býti dokonce i zajímavým, kdybych jen měl kdy. abych se s tebou bavil…
***
Obraz Doriana Graye (Oscar Wilde)
Když přišel domů, zastal sluhu ještě vzhůru. Poslal ho spát, natáhl se na pohovku v knihovně a začal přemýšlet o lecčems, co mu řekl lord Henry.
Je to vskutku pravda, že se člověk nikdy nemůže změnit? Cítil nezkrotnou touhu po neposkvrněné čistotě svého jinošství – po tom jinošství bílém jako růže, jak to kdysi řekl lord Henry. Věděl, že se pošpinil, že si mysl přesytil zkažeností a obraznost naplnil hrůzou; že měl na jiné špatný vliv a že mu to působilo strašné potěšení; že z životů, jež se setkaly s jeho životem, uvrhl do hanby právě ty nejbezúhonnější a nejslibnější. Ale což je to všechno neodčinitelné? Což mu nezbývá žádná naděje?
Bože, jak nestvůrný byl ten okamžik pýchy a žádostivosti, kdy se modlil, aby tíhu jeho dní nesl portrét a on aby si uchoval nezkalený lesk věčného mládí! To zavinilo celý jeho pád. Lépe by pro něho bylo, kdyby mu byl každý jeho hřích vynesl jistou a okamžitou odplatu. V trestu je očista. Nikoli „odpusť nám naše viny“, ale „stíhej nás za všechno zlé“, tak má znít modlitba člověka k nejvýš spravedlivému Bohu.
Na stole stálo pozoruhodně vyřezávané zrcadlo, jež mu už před tolika lety daroval lord Henry, a kupidové s bílými údy se smáli na jeho rámu jako za stará. Dorian je zvedl, stejně jako v oné hrůzné noci, kdy zpozoroval první změnu na osudném obraze, a divokýma zaslzenýma očima pohlédl do jeho lesklého štítu. Jednou dávno mu kdosi, kdo ho strašně miloval, napsal bláznivé psaní, končící modlářskými slovy: „Svět se změnil, vždyť vy jste stvořen ze slonoviny a ze zlata. Křivky vašich rtů přepisují dějiny.“ Ty věty se mu teď vynořily v paměti a znovu a znovu si je opakoval. Pak pocítil ke své krásné tváň odpor, mrštil zrcadlem o podlahu a rozdupal je podpatkem na stříbrné střepy. To vlastní krása ho přivedla do neštěstí, krása a mládí, které si vymodlil. Nebýt toho, mohl být jeho život bez poskvrny. U něho je krása stejně jen maska, mládí jen šalba. A co je i to nejlepší mládí? Zelený, nezralý čas, čas mělkých rozmarů a neduživých nápadů. Proč jen nosí jeho livrej? Vždyť mládí ho zkazilo.
Lépe je nemyslet na minulost. Tu nelze ničím změnit. Na sebe musí myslit, na svou budoucnost. Jamese Vanea skrývá bezejmenný hrob na hřbitově v Selby. Alan Campbell se jedné noci zastřelil ve své laboratoři, ale tajemství, které byl přinucen poznat, neprozradil. Všechen ten rozruch nad zmizením Basila Hallwarda brzy pomine. Vždyť už teď se ztrácí. Odtud mu vůbec nehrozí nebezpečí. Smrt Basila Hallwarda vlastně ani příliš netíží jeho mysl. Sužuje ho to živoucí umírání jeho duše. Basil namaloval portrét, který mu přinesl zmar. To malíři odpustit nemohl. Všechno zavinil ten portrét. Basil mu řekl nesnesitelné věci, ale on je přece trpělivě snesl. K té vraždě došlo jen v okamžitém šílenství. Co se Alana Campbella týče, to byla jeho věc, že spáchal sebevraždu. Sám se k tomu odhodlal. S tím nemá Dorian nic společného.
Nový život! To je jeho přání. Na ten čeká. A jistě ho už zahájil. Vždyť se bezesporu zachoval šetrně k jedné nevinné bytosti. A nikdy už nebude nevinnost uvádět v pokušení. Bude dobrý.
Když pomyslil na Hetty Mertonovou, napadlo ho, zda se portrét v zamčené místnosti nezměnil. Jistě už není tak hrozný jako dřív. A kdyby teď žil Dorian čistým životem, snad by mohl z té tváře vypudit všechny známky zlých vášní. Snad už teď jsou ty známky zla ty tam. Půjde se podívat.
Zvedl se stolu lampu a plížil se nahoru. Když odstraňoval z dveří závoru, mihl se mu podivuhodně mladistvou tváří radostný úsměv a na okamžik mu setrval na rtech. Ano, bude dobrý, a ta ohyzdná věc, kterou kdysi ukryl, mu přestane nahánět hrůzu. Měl pocit, jako by už teď byl zbaven toho břemene.
Klidně vešel dovnitř, zamkl za sebou, jak měl ve zvyku, a stáhl s portrétu purpurový závěs. Z úst se mu vydral bolestný a rozhořčený výkřik. Neviděl žádnou změnu, až na to, že oči se teď dívaly zchytrale a kolem úst se křivila vráska pokrytectví. Obraz byl stále odporný – ba, možno-li, odpornější než dřív – a šarlatové krůpěje, jimiž byla potřísněna ruka, mu připadaly jasnější a podobnější krvi právě prolité. Pak se zachvěl. Což vykonal svůj jediný dobrý skutek opravdu jen z ješitnosti? Či z dychtivosti po neznámém vzrušení, jak s posměšným smíchem nadhodil lord Henry?
Či z té vášnivé touhy zahrát si nějakou roli, z touhy, jaká nás někdy přiměje k činům ušlechtilejším, než jsme sami? Či snad ze všech těchto pohnutek? A proč je ta rudá skvrna větší, než byla? Zdá se, že se rozlezla po svraštělých prstech jako nějaká hrozná choroba. I na namalovaných nohou je krev, jako by tam byla skapala,- dokonce je i na ruce, která nesvírala nůž! Má se přiznat? Znamená to, že se má přiznat? Udat se a dát se poslat na smrt? Zasmál se. To je obludný nápad. Ostatně, i kdyby se ke všemu přiznal, kdo by mu uvěřil? Po zavražděném není nikde ani stopy. Všechno, co mu patřilo, je zničeno. Sám přece spálil, co bylo dole. Řeklo by se prostě, že zešílel. A kdyby na té historce trval, někam by ho zavřeli… A přece je jeho povinností všechno doznat, nést veřejné zneuctění a veřejně se kát. Je přece Bůh a ten vyzývá lidi, aby se vyznali ze svých hříchů nejen nebi, ale i zemi. Nic z toho, co by mohl udělat, ho neočistí, dokud se nevyzná ze svých hříchů. Ze svých hříchů? Pokrčil rameny. Smrt Basila Hallwarda mu nepřipadala tak závažná. Myslil na Hetty Mertonovou. Vždyť je nespravedlivé to zrcadlo duše, do kterého hledí! Ješitnost? Zvědavost? Pokrytectví? Což v tom jeho sebezapření nebylo nic víc? Jistě v něm bylo víc. Domnívá se aspoň, že bylo. Ale kdo ví… ? Ne. Nic víc v něm nebylo. Jen z ješitnosti se k té dívce zachoval tak šetrně. Jen z pokrytectví si nasadil masku dobroty. Jen ze zvědavosti zkoušel, jak chutná odříkání. Teď to vidí jasně.
Ale ta vražda – cožpak se mu bude celý život věšet na paty? Stále má na něm ležet tíha jeho minulosti? Či se má opravdu přiznat? Nikdy! Svědčí proti němu jen jediný nepatrný důkaz. Ta malba – to je svědectví. Zničí ji! Proč ji tu vlastně nechal tak dlouho? Kdysi mu působilo rozkoš pozorovat ji, jak se mění a stárne. Poslední dobou už takovou rozkoš nepociťuje. V noci kvůli tomu plátnu často bdí. A když není doma, mívá hrůzu, aby je nespatřily cizí oči. Vneslo zádumčivost do jeho zálib. Pouhá vzpomínka na ně mu zničila mnohý okamžik radosti. Chová se k němu jako svědomí. Ano, je to jeho svědomí. Zničí je.
Rozhlédl se a uzřel nůž, kterým probodl Basila Hallwarda. Mnohokrát už ho čistil, až na něm nezbyla ani poskrvnka. Třpytil se a leskl. Tak jako zahubil malíře, zahubí teď malířovo dílo a vše, co to dílo znamená. Zahubí minulost, a až bude minulost mrtvá, on bude volný. Zahubí ten obludný život duše, a bez jeho ohavných výstrah on bude žít v klidu. Uchopil nůž a probodl jím obraz.
Bylo slyšet výkřik a zadunění. Ve výkřiku zazněl takový děs ze smrti, že sluhové se s leknutím probudili a vyklouzli ze svých pokojů. Dva páni, kráčející dole po náměstí, se zastavili a zvedli oči k tomu velkému domu.
Pak šli dál, dokud nepotkali policistu, a vrátili se s ním. Policista několikrát zazvonil, ale nikdo nepřišel otevřít. Až na světlo v jednom z nejhořejších oken bylo v celém domě tma. Po chvíli strážník odešel, postavil se do sousedního portálu a vyčkával.
„Čí je to dům, konstáble?“ ptal se starší z pánů.
„Pana Doriana Graye, pane,“ odvětil policista.
Páni se na sebe podívali, ušklíbli se a vykročili. Jeden z nich byl strýc sira Henryho Ashtona.
Uvnitř v domě, v křídle pro personál, hovořili spolu tichým šepotem polooblečení sluhové. Stará paní Leafová plakala a lomila rukama. Francis byl smrtelně bledý.
Asi po čtvrthodině si přibrali kočího a jednoho lokaje a kradli se nahoru. Zaklepali, ale neozvala se žádná odpověď. Zavolali. Všude bylo ticho. Nakonec, po marných pokusech vypáčit dveře, vylezli na střechu a spustili se na balkón. Dveře lehce povolily; zástrčky na nich byly už staré.
Když vstoupili do místnosti, spatřili na stěně skvostný portrét svého pána, jak ho naposled viděli, se vší tou podivuhodnou nádherou jeho mladosti a krásy. Na podlaze ležel mrtvý muž ve večerním úboru a s nožem v srdci. Byl povadlý, vrásčitý a měl odporný obličej. Teprve když si prohlédli jeho prsteny, poznali, kdo to je.
***
William Wilson (E. A. Poe)
Jednou v Římě jsem se v době karnevalu účastnil maškarního plesu v paláci neapolského vévody Di Broglia. Dopřával jsem si vína ještě hojněji než jindy a dusné ovzduší přeplněných sálů mne nesnesitelně rozněcovalo. K mé popuzené náladě přispělo nemalou měrou i to, že jsem si musil svízelně razit cestu spletí hustého zástupu; hledal jsem totiž dychtivě (netřeba říkat zjak nízké pohnutky) mladou, veselou, krásnou choť stařičkého a dětinského Di Broglia. S bezostyšnou důvěrností mi předtím vzkázala, do jakého kostýmu bude přestrojena, a jakmile jsem nyní zahlédl její postavu, nedočkavě jsem se k ní začal prodírat. V tomto okamžiku jsem ucítil lehký dotyk ruky na rameni a zaslechl nezapomenutelný, tlumený, zlořečený šepot.
Rozběsněn nepříčetným vztekem, otočil jsem se bleskurychle k rušiteli a zuřivě jsem ho popadl za límec. Byl oblečen, jak jsem očekával, do kostýmu, který se ve všem shodoval s mým; měl na sobě španělský plášť z modrého sametu, obepnutý karmínovým pásem, v němž vězel rapír. Černá hedvábná škraboška zcela zakrývala jeho tvář.
„Darebáku !“ sípal jsem zlostí a každá hláska, kterou jsem ze sebe vyrazil, jako by mě ještě víc rozběsňovala. „Darebáku ! Komediante ! Ničemný lotře ! Já ti nedovolím, abys mě uštval k smrti! Pojď se mnou – nebo tě na místě probodnu!“ A již jsem si klestil cestu z plesové síně do malé přilehlé komnatky a vlekl ho neúprosně s sebou.
Jakmiie jsme osaměli, vztekle jsem ho od sebe odstrčil, až zavrávoral ke zdi Zaklel jsem a přirazil dveře. Pak jsem ho vyzval, aby tasil. Zaváhal, ale jen na vteřinku; pak s mírným povzdechem mlčky vytasil zbraň a přichystal se k obraně.
Souboj byl věru krátký. Byl jsem posedlý, šíleně vzrušený a v jediné paži jsem cítil nezdolnou moc zástupu. Hrubou silou jsem ho v několika okamžicích zatlačil k ostění pokoje, a když mi byl takto vydán na milost a nemilost, s ukrutnou zběsilostí jsem mu vrazil rapír do hrudi a znovu a znovu jsem jej tam nořil.
Vtom se kdosi pokusil otevřít dveře. Rychle jsem knim přiskočil, abych mu vtom zabránil, a pak jsem se ihned vrátil k umírajícímu soupeři. Ale žádný lidský jazyk nemůže vypovědět ohromení a děs, jež se mne zmocnily při pohledu, který se v tu chvíli naskytl mým očím. Krátký okamžik, kdy jsem odvrátil zrak, stačil patrně ktomu. aby se v uspořádání hořejšího či vzdálenějšího konce pokoje odehrála podstatná změna. Spatřil jsem tam veliké zrcadlo – tak mi to zprvu v mém zmatku připadalo – ačkoli tam předtím vůbec žádné nebylo, a když jsem k němu v neskonalé hrůze zamířil, vykročil mi vstříc malátným, potácivým krokem můj vlastní obraz, má bledá a krví potřísněná podoba.
Tak mi to připadalo, říkám, ale nebylo tomu tak. Byl to můj sok – byl to Wilson, kdo tam tenkrát stál přede mnou v agónii smrti. Jeho maska a plášť ležely na zemi -jak je tam odhodil. Nebyla jediná nitka na jeho oděvu, jediný tah v jeho výrazné, osobité fyziognomii, které by se naprosto beze zbytku neztotožňovaly s mými.
Byl to Wilson; ale už nemluvil šeptem, a zdálo se mi, že promlouvám já sám, když říkal: „Zvítězil jsi, podlehl jsem. A přece jsi od této chvíle i ty mrtev – mrtev pro svět, pro nebe i pro naději! Existoval jsi ve mně – a hle, moje smrt ti v tomto obraze, který je tvým obrazem, zjevuje, jak dokonale jsi zavraždil sám sebe.
***
Funes, muž se zázračnou pamětí (A. Borges)
Ireneo nejprve latinsky a španělsky vyjmenoval případy zázračné paměti, jak je zaznamenává Naturalis historia: perský král Kyros, který znal jménem všechny své vojáky; Mithri-datés Eupator, který konal spravedlnost v dvaadvaceti jazycích své říše; vynálezce mnemotechniky Simonides; Metro-doros, ovládající umění, jak přesně opakovat to, co jen jednou slyšel. Bylo vidět, jak se Ireneo upřímně diví, že něco takového může vzbuzovat údiv. Řekl, že až do toho deštivého odpoledne, kdy ho shodil grošák, byl jako ostatní lidé: slepý, hluchý, přihlouplý, zapomnětlivý. (Snažil jsem se mu připomenout, jak přesně určoval čas a jak si pamatoval jména lidí, ale on si toho nevšímal.) Devatenáct let prý žil jakoby ve snu: díval se, a neviděl, poslouchal, a neslyšel, všechno, skoro všechno zapomínal. Při pádu s koně pozbyl vědomí. Když přišel k sobě, přítomnost mu svou bohatostí a zřetelností připadala skoro nesnesitelná. Právě tak mu připadaly nejstarší a nejobyčejnější vzpomínky. Krátce nato zjistil, že je chromý. Skoro ho to nezajímalo. Pomyslel si (cítil), že nehybnost je nepatrná cena, kterou zaplatil. Měl teď neomylnou schopnost vnímání a neselhávající paměť.
My jedním pohledem obsáhneme tři sklenice na stole. Funes obsáhl všechny výhonky, hrozny a bobule na dřevěné mříži porostlé vinnou révou. Pamatoval si podobu všech mraků na jižní obloze za svítání třicátého dubna roku osmnáct set osmdesát dva a mohl ji ve vzpomínkách porovnávat s žilkováním na kožené vazbě knihy, kterou viděl jen jednou, i s pruhy pěny, kterou na hladině řeky Río Negro zanechalo veslo v předvečer bitvy u Quebracha. Přitom nešlo o jednoduché vzpomínky. Každý jeho zrakový vjem byl spojen se svalovými a tepelnými pocity atd. Mohl si znovu vybavit všechny sny i obrazy z polospánku. Dvakrát nebo třikrát rekonstruoval průběh celého dne. Nikdy přitom neměl nejmenší pochybnosti, ale každá taková rekonstrukce si vyžádala celý den. Řekl mi: Já sám si pamatuji víc, než si asi pamatovali všichni lidé od doby, co svět je světem. A řekl taky: Když se mi ve spánku něco zdá, je to, jako když vy ostatní bdíte. Už skoro za svítání řekl taky: Má paměť, pane, je jako veliké smetiště. Kružnice na školní tabuli, pravoúhlý trojúhelník, kosočtverec, to všechno jsou formy, jejichž podobu můžeme v plném rozsahu vytušit. Stejně tak Ireneo mohl vytušit bouřlivě rozevlátou hřívu divokého koně, stádo dobytka na protáhlém pahorku, měnivý oheň a nespočetný popel, mnohé tváře mrtvého na márách, kolem kterých bdí pozůstalí a známí. Nevím, kolik hvězd viděl Ireneo na obloze.
Tohle všechno mi povídal a já jsem o tom nepochyboval ani v tu chvíli, ani později. Tenkrát ještě nebyly biografy ani fono-grafy, přesto však zní nepravděpodobně, ba dokonce neuvěřitelně, že nikdo neudělal s Funesem žádný pokus. Je zřejmé, že neustále odkládáme, co se dá odložit. Snad je v nás hluboce zakořeněno vědomí, že jsme nesmrtelní a že dříve nebo později každý člověk všechno vykoná a bude všechno vědět.
Ve tmě dál zazníval Funesův hlas.
Řekl mi, že kolem roku 1886 přišel na originální početní soustavu a že v několika málo dnech v ní dospěl za číslo dvacet čtyři tisíc. Nic si z toho nezapisoval, protože cokoli mu jednou vstoupilo na mysl, nikdy už nezapomněl. Prvním podnětem byla myslím jeho nelibost nad tím, že pojem třicet tři Uru-guayců vyžaduje dva číselné znaky nebo dvě slova namísto jednoho znaku či jednoho slova. Svůj nesmyslný princip pak aplikoval na další čísla. Místo sedm tisíc třináct říkal (například) Maximo Pérez, místo sedm tisíc čtrnáct železnice. Jiná čísla byla Luis Melián Lafinur, Olimar, síra, žaludy, velryba, plyn, kotel, Napoleon, Agustín de Vedia. Místo pět set říkal devět. Každé slovo mělo zvláštní znak, jakousi značku, a ty poslední byly velmi složité. . . Pokusil jsem se mu vysvětlit, že takováto rapsodie nesouvislých slov je pravým opakem početní soustavy. Řekl jsem mu, že říci 365 znamená říci tři stovky, šest desítek a pět jednotek. U „čísel“ Černý Timoteus nebo hovězí maso není tato analýza možná. Funes mi nerozuměl nebo nechtěl rozumět.
V XVII. století Locke postuloval (a zavrhl) nemožný jazyk, v němž by každá jednotlivá věc, každý kámen, každý pták, každá větev měla vlastní jméno. Funes několikrát promýšlel něco obdobného, ale upustil od toho, protože mu takový jazyk připadal příliš obecný, příliš dvojznačný. Funes si totiž pamatoval nejen každý list na každém stromě v každém lese, ale pamatoval si také každý okamžik, v kterém ten list vnímal nebo si ho představoval. Rozhodl se omezit každý den svého dosavadního života na přibližně sedmdesát tisíc vzpomínek, které by potom očísloval. Svůj záměr nakonec neuskutečnil ze dvou důvodů: Byl si vědom, že by to byl nekonečný úkol, a byl si také vědom, že by to bylo zbytečné. Napadlo ho, že by do smrti nedokončil ani klasifikaci všech vzpomínek z dětství.
Oba zmíněné plány (nekonečný slovník pro přirozenou řadu čísel a zbytečný duševní katalog všech obrazů zaznamenaných pamětí) jsou nesmyslné, ale zračí se v nich jakási žvat-lavá velikost. Dávají nám nahlédnout do Funesova závratného světa nebo nám umožňují učinit si o něm přibližnou představu. Nelze zapomínat, že obecné, platónské ideje byly Funesovi skoro nedostupné. Pro něho bylo nejen těžké pochopit, že rodový znak pes zahrnuje odlišné jedince různé velikosti a různého tvaru, ale bylo mu také na obtíž, že pes, kterého spatřil (ze strany) ve tři hodiny čtrnáct minut, má stejné jméno jako pes, kterého spatřil (zepředu) ve čtvrt na čtyři. Pokaždé byl překvapen svou vlastní tváří v zrcadle, svýma vlastníma rukama. Swift vypráví, že liliputánský císař rozeznával pohyb minutové ručičky. Funes neustále rozeznával, jak tiše postupuje rozklad, sněť a únava. Neuniklo mu, jak se šíří smrt a vlhkost. Byl samotářským a jasnozřivým pozorovatelem mnohotvárného světa, viděného s téměř nesnesitelnou přesností v každém jednotlivém okamžiku. Lidskou obrazo~ tvornost zaplavila divoká záře Babylónu, Londýna a New Yorku, ale nikdo v lidnatých věžích a spěšných ulicích těchto měst nepocítil horkost a tlak tak neúnavné reality, jaká dnem i nocí soustředěně doléhala na nešťastného Irenea v ubohém jihoamerickém předměstí. Stěží spal. Spánek odvrací naši pozornost od světa. Funes, ležící v šeru na zádech na palandě, viděl v duchu každičkou škvíru a každičkou římsu na všech domech v nejbližším okolí. (Opakuji, že Funes si i tu nejbezvýznamnější věc pamatoval podrobněji a živěji, než my dokážeme vnímat fyzickou rozkoš nebo fyzické utrpení.) Na východ od jeho obydlí, na zpola zastavěném prostranství, stály nové, neznámé domy. Funes si je představoval černé, hutné, zbudované z jednolité hmoty. V tu stranu obracel tvář, když chtěl spát. Někdy si také představoval, že je na dně řeky, jejíž proud ho kolébá a ničí.
Snadno se naučil anglicky, francouzsky, portugalsky a latinsky. Přesto se však domnívám, že neměl valné schopnosti k myšlení. Myslit znamená zapomenout na rozdíly, generalizovat, abstrahovat. Ve Funesově napěchovaném světě existovaly jen detaily, téměř bezprostřední detaily.
***
Berenice (E. A. Poe)
A tak mne zastihl večer – a pak přišla tma, chvíli nade mnou prodlela a odešla – vzešlo jitro – a již se znovu kupily mlhy druhé noci – a já jsem stále seděl bez hnutí v opuštěném pokoji – stále pohroužen do meditací – stále v strašlivé moci přízraku těch zubů, přízraku, který se s pronikavou, ohavnou zřetelností vznášel v proměnlivých světlech a stínech pokoje. Pak do mých snů dolehl výkřik hrůzy a děsu a po chvilce se ozvaly vzrušené hlasy a mezi nimi tichý nářek zármutku či bolesti. Zvedl jsem se z křesla, otevřel dveře pracovny a spatřil jsem v předpokoji plačící služebnou, která mi oznámila, že Berenice již není mezi živými! Časně zrána ji stihl záchvat padoucnice – a nyní na sklonku večera jejiž připraven její hrob i všechno ostatní k jejímu pohřbení.Uvědomil jsem si, že sedím v knihovně a že zde opět sedím sám. Připadalo mi, jako bych znova procitl z jakéhosi zmateného a vzrušeného snu. Věděl jsem, že je půlnoc, a dobře jsem si uvědomoval, že Berenice je od západu slunce pohřbena. Ale o truchlivé době, která mezitím uplynula, jsem neměl určitou představu. Přece však vzpomínka na ni překypovala hrůzou – hrůzou o to strašnější, že byla tak matná, a strachem o to úděsnějším, že byl tak zmatený. V knize mého života byla to ohavná stránka – počmáraná ohavnými, mlhavými, hnusnými, nesrozumitelnými záznamy. Snažil jsem se je rozluštit, avšak marně. Přitom mi v uších bez ustání zazníval ječivý, pronikavý výkřik ženského hlasu jako duch již doznělého tónu. Něco jsem spáchal – co to bylo? Zeptal jsem se sám sebe nahlas a šepotavé ozvěny pokoje mi odpovídaly: Co to bylo?Na stole vedle mne hořela lampa a blízko ní ležela malá skříňka. Nebylo na ní nic zvláštního, vídal jsem ji už dříve – patřila rodinnému lékaři. Jak se však octla zde, na mém stole, a proč jsem se zachvěl, když jsem na ni pohlédl? Nedovedl jsem si to vysvětlit. Posléze jsem se zahleděl na otevřenou stránku knihy a na větu v ní, která byla podtržena. Byla to podivná, ale přitom prostá slova básníka Ibn Zijáda: Dicebant mihi sodales, si sepulchrum amicae visitarem, curas meas aliquantilum fore levatas. Proč mi ale při čtení těchto slov vstávaly vlasy na hlavě a krev mi tuhla v žilách?Na dveře pokoje pak někdo lehce zaklepal – a po špičkách vešel sluha, bledší než umrlec. Měl pohled šílený hrůzou a promlouval ke mně třaslavým, zastřeným, ztichlým hlasem. Co říkal? Slyšel jsem jen úryvky vět. Říkal cosi o zoufalém výkřiku, který rozbouřil noční ticho – o tom, jak se sběhl celý dům – jak všichni šli za tím zvukem. Náhle hovořil s příšernou zřetelností – šeptal mi o znesvěceném hrobu – o zohyzděném těle v rubáši, těle, které dosud dýchalo dosud se chvělo – dosud žilo!Ukázal na mé šaty – byly zablácené a zkrvácené. Mlčel jsem. Uchopil měkce mou ruku – byly v ní vyryty otisky lidských nehtů. Upozornil mne na jakýsi předmět opřený o stěnu. Chvíli jsem na něj civěl – byl to rýč. S výkřikem jsem skočil ke stolu a uchopil skříňku, která na něm ležela. Ale zaboha jsem ji nemohl otevřít a v rozechvění jsem ji pustil na zem; rozlétla se na kousky a z ní s chřestivým lomozem vypadlo několik zubařských nástrojů a mezi nimi se po celé podlaze roztrousilo dvaatřicet drobných, bílých alabastrových korálků.
***
Na západní frontě klid (E. M. Remarque)
Jak je to pěkné někde tiše sedět, na příklad v protější hostinské zahradě, pod kaštany, blízko kuželníku. Listy padají na stůl a na zem, ale jen trochu, těch prvních. Přede mnou stojí sklenice piva, pít nás na vojně naučili. Sklenice je poloprázdná, mám před sebou tedy ještě několik dobrých, chladivých loků, a mimo to, když budu chtít, mohu si objednat druhou a třetí. Neexistuje raport ani bubnová palba, děti hostinského si hrají na kuželníku a pes mi položil hlavu na klín. Nebe je modré, mezi listím kaštanů tyčí se zelená věž kostela svaté Markéty.
To je dobré, a mám to rád. Ale s lidmi se nemohu srovnat. Jediný, kdo se neptá, je má matka. Ale už s otcem je to jinak. Chtěl by, abych vypravoval něco z venku, má přání, která se mi zdají být dojemná a hloupá, k němu už nemám toho pravého poměru.
Nejraději bych chtěl pořád něco poslouchat. Chápu, že neví, že o něčem takovém se nemůže vypravovat, a taky bych mu rád vyhověl; ale pro mne je v tom nebezpečí, když vyjádřím ty věci slovy, bojím se, že pak vyrostou do nesmírna a nedají se už zvládnout.
Kampak bychom přišli, kdyby nám bylo všecko, co se venku děje, docela jasné.
Tak se omezuji na to, že mu vypravuji několik veselých historek. Táže se mne, byl-li jsem v boji muže proti muži. Řeknu ne, a vstanu, abych odešel.
Ale tím si mnoho nepomohu. Když jsem se na ulici párkrát vyděsil, poněvadž skřípám tramvaje mi připadlo jako granát, který s vytím přilétá, zaklepá mi někdo na rameno.
Je to náš němčinář, který mě přepadne obvyklými otázkami. ,,No, tak, jak to vypadá venku. Strašné, strašné, co? Jo, je to děsné, ale musíme právě vydržet. A konečně tam venku máte alespoň dobrou stravu, jak jsem slyšel, vypadáte docela dobře, Pavle, jadrně. Tady je přirozeně hůř, docela přirozeně, je to taky samozřejmé, to nejlepší vždycky pro naše vojáky.“ Vleče mě do své stolní společnosti. Jsem velkolepě přivítán, nějaký ředitel mi podává ruku a povídá: „Tak, tak jdete z fronty? Jaký je tam duch? Skvělý, skvělý, co?“
Vykládám, že by každý chtěl rád domů.
Směje se dunivě: „To věřím! Ale nejdřív musíte nasekat Francouzkům! Kouříte? Tady máte, zapalte si! Pane vrchní, přineste našemu vojáčkovi taky jedno pivo.“
Bohužel jsem cigáro vzal, proto musím zůstat. Všichni blahovůlí jen překypují, proti tomu nelze nic namítat. Ale přece jsem podrážděn a dýmám, seč mi dech stačí. Abych aspoň něco dělal, převrátím do sebe jedním tahem sklenici. Hned mi objednají druhou; ti lidé vědí, co dluží vojákovi. Debatují o tom, co budeme anektovat. Ten ředitel se zlatým, řetízkem u hodinek, chce toho mít nejvíc: celou Belgii, uhelné revíry francouzské a velké kusy Ruska. Udává přesné důvody, proč to musíme mít. Pak začíná vysvětlovat, kde ve Francii se musí udělat průlom, a obrací se mezitím ke mně: „Tak se tam venku konečně trošku hejbejte s tou vaší věčnou posiční válkou. Vyhoďte ty chlapy, a bude mír hned.“
Odpovídám, že podle našeho názoru není průlom možný. Ti tam mají příliš mnoho reserv. Kromě toho že válka je přece jen něco jiného, než si tak člověk myslí.
Z vysoká odmítá a dokazuje mi, že ničemu nerozumím. „Jednotlivec jistě,“ řekne, „ale záleží na celku. A to nemůžete takhle posuzovat. Vy vidíte jen svůj malý úsek a proto nemáte přehled. Děláte svou povinnost, nasazujete svůj život, to je hodno nejvyšších poct, každý z vás by měl dostat Železný kříž, ale především musí být nepřátelská fronta ve Flandrech prolomena a pak shora dolů svinuta.“
Funí a otírá si vousy. „Docela svinuta musí být shořejška až dolů. A pak na Paříž.“
Rád bych věděl, jak si to představuje a leju do sebe třetí sklenici. Hned dá přinést novou.
Zvedám se. Vstrčí mi ještě několik cigár do kapsy a propustí mne s přátelským poklepáním: „Mnoho štěstí! Doufám, že teď brzy od vás něco pořádného uslyšíme.“
– – –
Představoval jsem si tu dovolenou jinak. Před rokem taky byla jiná. Jsem to asi já, kdo se změnil. Mezi dneškem a tehdejškem leží propast. Tenkrát jsem ještě válku neznal. Byli jsme v klidnějších úsecích. Dnes pozoruji, že, sám o tom nevěda, stal jsem se nedůtklivějším. Nejsem tu už doma, je to pro mne cizí svět. Ti se ptají, ti se neptají, a člověk jim vidí na nose, jak jsou na to pyšní; často to dokonce řeknou a k tomu ještě s výrazem, že jako vědí, že se o tom nemůže mluvit. Zakládají si na tom docela.
Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s těmito věcmi.
Příliš mnoho mi mluví. Mají starosti, cíle, přání, která nemohu chápat, tak jako oni. Mnohdy sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přiznávají to, shledávají to taky, ale jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co myslím.
Když je tak vidím v těch jejich pokojích, kancelářích, povoláních, tu mě to neodolatelně přitahuje, chtěl bych být taky v tom a zapomenout na válku; ale zároveň mne to též odpuzuje, je to příliš úzké, jak to může vyplňovat celý život, mělo by se to rozflákat, jak to všechno může tak být, zatím co venku sviští nad jamami střepiny a rakety vyletují, ranění v celtách jsou odvlékáni a kamarádi se krčí po zákopech!
Tady jsou jiní lidé, lidé, které dobře nechápu, jimž závidím a kterými opovrhuji. Musím myslet na Kata a Alberta a Műllera a Tjadena, co asi dělají?
Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/09/0374.
