Radujme se společně se svatým Robertem Southwellem a Janem Zahradníčkem z narození našeho Spasitele! Přejeme všem čtenářům Koutku poesie požehnané a milostiplné svátky. 

Narození Krista Pána

Pohleď na otce: vlastní dcery syn,
ptáček se vylíh´ v hnízdě jež sám stvořil.
Teď sama věčnost vešla do hodin
a před hodinkou odvěký tu ožil.
Pláč radostí je, Slovo nemluvnětem,
slabostí síla, všemoc křehkým květem.

Hle, duše mroucí, pramen života,
ó prozři, oko, k slunci milosti,
slyš, ucho hluché, slova Slova ta,
pokleslé srdce, vzhůru k radosti!
Už zmar i smrt i strach i rmut je pryč,
teď život, světlo Slova, nebe klíč.

Dar Sebe lepší nemůže Bůh znát,
dar Boha lepší nemůž´ člověk chtít,
toť dar, jejž chce nám daný dárce dát,
jen dej se tomu daru, chceš-li vzít.
Bůh je můj dar a v lásky jeho věnu
jsem Boží dar, dejž, abych oddal se Mu.

Kdys hříchem člověk ke zvířeti kles´,
jež žije senem, senem každé tělo,
Bůh stal se tělem, v jeslích leží dnes,
jak seno, jehož hovadu se chtělo.
Ó šťastné pole, na němž rostla tráva,
jíž spasením se člověkem zas stává.

Koleda

Co načekal se kámen,

co strom se nazelenal,

co listí spadlo s ramen

jesením před potopou…

A znova vítr stenal,

a znova věků věky

kopyty pohrom kopou,

přelévajíce řeky,

hnětouce v sopek díži

krystaly, zřídla, kovy,

ženouce stáda k stříži,

stelouce hnízda, rovy.

Co načekal se kámen –

dějiny pospíchaly

k podhradí Babylona,

a zpívajíce amen

dál v děsný spěch se daly.

Vzdouvá se zhouby clona,

svět krokem armád duní,

Pergama, Karthagina

se mihnou na výsluní,

svět zdupán legiemi

se k budoucnosti vzpíná

tiskne se země k zemi.

Co načekal se kámen,

Kameni zneuznaný!

Co čas se nastal zmámen

nad konvalinkou v lese,

než vzešel matky Panny

květ čistý z kořen Jesse,

než zazářil nám Betlém!

Ó pojďme, nečekejme,

smrt tmám se ochalebí,

ó pojďme za tím světlem,

a Krále přivítejme,

jenž vládne zemi, nebi.

*

Báseň Narození Krista Pána přeložil Petr Osolsobě.

Zahradníček, Jan. Korouhve. NLN: Praha, 2001.