Helena Kellerová

Smyslový handicap je privace[1] vzniklá privací funkce smylového orgánu, tedy částečnou či úplnou privací činnosti smyslové poznávací mohutnosti. Privace je stav, kdy chybí něco, co od přirozenosti nemá chybět, jde o nedostatek něčeho, co za normálních okolností dané jsoucno má. Tím se privace liší od prosté negace, která je nedostatkem něčeho, co se od přirozenosti na daném jsoucnu nevyskytuje. Tak slepota je u člověka privací, protože pro lidský rod je normální mít funkční zrakovou mohutnost, zatímco pro rostlinu je její nevidění pouhou negací. Privace smyslové mohutnosti se nazývá defekt,[2] privace činností, které na základě defektu nelze vykonávat se nazývá v obecné rovině disaptibilita.[3] Disaptibilita je pak zdrojem handicapu,[4] což je omezení činností konkrétního člověka vznikající na základě defektu.

Smyslový defekt je třeba považovat za tělesnou privaci, za nedostatek ve funkci tělesných orgánů smyslů, ať už jde o orgány smyslů vnějších či vnitřních. Protože pro estetiku jsou relevantními mohutnostmi zrak, sluch,[5] představivost, city a rozum,[6] budeme se zabývat defekty právě těchto mohutností.

Z tohoto pohledu je potřeba rozlišit defekty vnějších a vnitřních smyslů. Defekty zraku budeme nazývat zrakovým postižením, defekty sluchu postižením sluchovým a defekty spojené s vnitřními smysly budeme nazývat duševní poruchy či nemoci.

K tomu je třeba učinit drobnou poznámku. Protože považujeme rozum za mohutnost na těle formálně nezávislou,[7] tzn. že rozum není mohutnost, která má nějaký tělesný orgán, jako zrak má oko, sluch ucho a představivost mozek, nemůže být duševní porucha projevující se nesprávným myšlením tělesnou privací orgánu rozumu. Rozum je však závislý na těle jako na zdroji materiálu, který je rozumu dodáván prostřednictvím vnějších a vnitřních smyslů. Protože myšlení úzce souvisí s představami, které tvoří materiální příčinu[8] pro abstraktní pojmy, je třeba považovat duševní nemoc za poruchu vnitřních smyslů, konkrétně představivosti a smyslové paměti. Rozumová disaptibilita vzniká tedy defektem vnitřních smyslů.

Protože lidské poznání počíná u smyslů, je velmi důležité rozlišovat, zda je defekt vrozený a člověk určité mohutnosti nikdy nebyl schopen užívat, nebo jde o defekt vzniklý po určité fázi užívání dané mohutnosti. Je totiž důležité, zda-li je smyslová paměť uchovává představy vzniklé na základě užívání určité mohutnosti či zda takové představy zcela v paměti absentují.

Protože mají smyslové orgány svoji žádostivou složku, vzniká na základě smyslového handicapu určitá informační deprivace, která je vnímána jako nelibá. Organismus pak ve snaze odstranit tento svůj nerovnovážný stav usiluje o kompenzaci handicapu, a to jak na biologické úrovni, tak (u člověka) prostřednictvím rozumu a vůle.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/01/0374.