Vyhýbejte se těm, co po vás mnoho nechtějí…
Když jsem chodil na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, dostávalo se mi společně s ostatními studenty od učitelů jednoho moudrého postřehu, jedné velmi dobré rady: „Vyhýbejte se těm, co po vás mnoho nechtějí. Protože ti to s vámi nemyslí dobře.“
Je to velmi přesný a výstižný postřeh. Platí nejen pro učitele, ale i pro přátele a (zejména) naše duchovní vůdce. Koneckonců, sám Bůh toho po nás chce sakra hodně, a kdo to s námi myslí dobře, musí ta měřítka sdílet. Když Ježíš odpouštěl hříchy, říkal zároveň „jdi a už více nehřeš!“ Na to bychom neměli zapomínat, protože to není žádný malý požadavek – jak my všichni velice dobře víme.
Všichni jsme jistě zažili to slavné odhodlání při zpovědi, či jiném vzedmutí svého ducha – už žádný hřích, už nikdy tohle, nebo tamto. Jenže zatímco předsevzetí se snadno říkají v době, kdy jsme silní a odhodlaní, pokušení přichází v době, kdy jsme slabí a unavení, zachvácení duchovní lenorou a lhostejností. Přesto Kristus říká „jdi a už více nehřeš!“ Ne „snaž se být lepší…“, „hřeš míň“, nebo dokonce „když Tě to nebude stát až příliš mnoho úsilí, zkus pro začátek udělat nějaký první krůček k lepšímu životu…“, pokyn je jasný: „nehřeš více!“.
Ano, nehřešit je těžké. Někdy víc, někdy míň. Málokdy zcela uspějeme, vždy budeme začínat znovu a znovu. Ale alespoň jasně víme, kam směřujeme, a selhání zůstane selháním. Jakýkoliv pokus tohle změkčit dělá všem zúčastněným medvědí službu. Přesto se s tím setkáváme na každém kroku. V tvrzeních, že reálný život je něco jiného, než schematické morální poučky, které je na něj nutno „citlivě aplikovat“. U „chápavých“ přátel a zpovědníků. U hlasatelů „menšího zla“. Vlastně je to největší pokušení a výzva pro křesťana dneška. Vytrvejme. Nebo se alespoň snažme vytrvat.
Ignác Pospíšil
K diskusím níže:
Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.
Vyšlo i na iDnesáckém blogu:
http://ignacpospisil.blog.idnes.cz/c/168249/Vyhybejte-se-tem-co-po-vas-mnoho-nechteji.html
Katolické slovo! Tvoje řeč je jasná..:-)
Anton.
Jiná poučka praví, že člověk jdoucí od zpovědi by se měl zaměřit na nejmenší hřích, který spáchal a toho se vyvarovat (čímž se neříká, že ostatní může provozovat do nekonečna), u další zpovědi vzít zase ten nejmenší, atd. Nikdo se skokem změnit nedokáže, proměna a boj s hříchem je nutně cesta.. Takže nezoufat, ale kráčet malými krůčky vpřed..
To je zvláštní – já vždycky věřil, že křesťanství věří v obrácení, což určitě je skoková změna. Jinak ona poučka mi připadá zcela absurdní. Nevymyslel ji nějaký evangelík?
Nevím kdo ji vymyslel, jsem si jist, že ji mám od katolického kněze. Myslel jsem, že jsi katolík a ne evangelikál? Ti se ptají „kdy jsi uvěřil“ a ptají se po konkrétním okamžiku.. Určitě je „uvěření“ procesem..
To je možné. Ne každý katolický kněz je dnes katolík.
Cinik: A obdobně (nejenom dnes) – ne každý pozná, kdo je a kdo není katolík..
Já bych si tipl že je to od nějakého psychologa. Taky si myslím že je to velmi nebezpečné, protože přece je zřejmé, že konání i jednoho malého hříchu otevírá vrátka pro hříchy další a závažnější. Z tohoto pohledu je úplně nesmyslné to pořadí od nejlehčího k nejtěžšímu.
@Papo: prosím pozor – slova „evangelík“ a „evangelikál“ nemají tentýž význam, zdaleka ne každý evangelík je evangelikálem.
@Miloš Hlávka – děkuji za upozornění, jsem si toho vědomý.. nicméně mám za to, že dotaz „kdy jsi přijal Ježíše?“ je záležitosí evangelikální. Pokud se mýlím, prosím o opravu a předem se omlouvám.
Tu otázku nekladu. 🙂 Myslím, že to je každého věc. A myslím také, že ač je konverze/přijetí Krista proces, u mnoha lidí má konkrétní časový bod, kdy dojde k realizaci.
Konverzi jsem chápal jako Benediktovo „obrácení mravů“. A jako takové sám u sebe nemohu říct konkrétní datum, konkrétní okamžik.
Znám datum, kdy jsem prvně přišel na faru, datum, kdy jsem se nechal pokřtít (Štědrý den), ale to je vše.
U mne to rozhodně proces byl. A stále je.
Hamish: díky, mám podobný pocit.. některá data jsou dohledatelná, ale jinak je to kontinuální proces..
Zajímal by mne způsob aplikace poučky: třeba na takovýto případ – ke zpovědi půjde notorický hospodský rváč a opilec, co už pár lidí zmrzačil, bigamista a který včera navíc ukradl sousedovi hrst třešní… Radíš mu, aby se soustředil na to, že už nebude krást třešně?
Zdá se mi to podivné.
U svaté zpovědi se vyznávají těžké hříchy a těžko se dá říct, který z nich je nejmenší.
I kdyby i lehké. Pokud nebudu litovat všech těžkých (což zahrnuje i předsevzetí, že jich už nedopustím), zpověď je neplatná.
Nelze jít ke zpovědi s tím, že stejně potom bude činit totéž, co před ní.
Ano, to jsou známá fakta a co jsem napsal proti nim nejde. U zpovědi člověk vyzná hříchy a přeci se vrací (ve většině případů) s těmi samými, ačkoliv si dává předsevzetí, že už je nikdy, ale opravdu nikdy nebude opakovat – ani jeden z nich.
Poučka neříká, že předsevzetí „nehřešit“ se vztahuje jen na jeden z těch hříchů. Říká, že opravdu soustředit by se člověk měl na jeden z nich. Ten, který páchá nejméně (pokud se nelíbí výraz „ten nejmenší“ – jde o pointu). Příště s ním už nepřijde a bude se moct soustředit na něco dalšího, co odstraní.
Obdobou by bylo zbavování se zlozvyků – jen těžko se člověk zbavuje více zlozvyků najednou, ale posílem úspěchem, že se zbavil jednoho se může soustředit na další atd. atp. než nedělat nic, pak podlehnout prvnímu a druhému a upadnout do deprese, že to nejde..
Já to chápu, ale pokud se pravidelně dopouštím několika smrtelných hříchů, tak kněz, který mi pokaždé dá rozhřešení, se dopouští svatokrádeže.
Nemůžu se prostě snažit vyvarovat se toho, kterého se dopouštím nejméně, ale všech, které zabíjejí duchovní život.
Pokud budu opravdu prosit a opravdu se snažit nevyhledávat třeba špatnou společnost, špatné prostředí, vyhýbat se zahálce, atd. není to nemožné.
I zlozvyky se dají vyřešit hned. Stačí jen chtít.
Ale tohle jsou diskuse, které patří právě do poučení po svaté zpovědi a jsou určené každému jednomu člověku. Nejsme stejní, takže se ke každému musí přistupovat individuálně. A dobrý kněz to umí. Zpětilci se však rozhřešení dávat nemá.
To je naprosto zvrácené. Je třeba usilovat o pokrok především v tom, čím nejvíce urážíme Boha. Jak psal Hamish, v jedné zpovědi půjde o ukradené třešně, v druhé o sprostý vtip, ve třetí o lež finančáku, ve čtvrté o zanedbání modlitby – a tento „penitent“ přitom žije aktivně svoji homosexualitu. Kdo usiluje o cokoliv méně než o největší dobro, tak i když je úspěšný, skončí v pekle. Naopak kdo usiluje o největší dobro, pak i když neuspěje, může být z Boží milosti ospravedlněn.
Jsem reagoval na Papa, ne Hamishe.
Solipso: Už jsem psal, že to neznamená „řešit jediný hřích“. Víc asi netřeba dodávat.
Taková poučka platí, pokud chodíme ke zpověti zatíženi jen hříchy lehkými. Ale i v takovou chvíli bychom měli mít předsevzetí v budoucnu se jich snažit vyvarovat. Je pravda, že důkladně se můžeme zaměřit na jeden z nich, pak na další atd.
Pokud však – jak praví jedno zpovědní zrcadlo – jsme tak nešťastní, že jsme se dopustili i hříchů těžkých, je naprosto jasné, že své úsilí musíme nasměřovat, abychom se vyhli právě jim. Tedy ne zaměřit se na nějaký hříšek! Je absurdní, aby se člověk, který se dopustil cizoložství a kterému hrozí, že v tom bude pokračovat, snažil odstranit nepozornost v modlitbě.
Celý život hledám zpovědníka, který by mi jasně řekl, co a jak dále. Nebo poradil průběžně. Jsem asi idealista…
Minimálně jednoho vynikajícího znám.
Nemyslím, že je úlohou kněze řídit a plánovat někomu život..
To také správný kněz nečiní, nemá toho za potřebí. Na rozdíl od heretiků s podivným učením o predestinaci ctí Církev svobodu. A to i tak, že ponechává svobodu v konání a z toho implicitně i svobodu v hřešení. Což neznamená, že hřích schvaluje, či omlouvá..!
Anton: No, mno, tak jo.. predestinace je OT a to co píšete spíš smyšlenka na předsudku, řekl bych..
Plně se ztotožňuji s myšlenkou článku. Vytknul bych však formulaci „…po nás chce s…a hodně…“. Je to prohřešek proti druhému přikázání.
„Koneckonců, sám Bůh toho po nás chce sakra hodně“
až do přečtení této věty jsem autora považoval za čistého a upřímného katolíka. Teď vidím, jak jsem se hluboce zmýlil
🙁