Albrecht Dürer, Melancholie, 1514

Lidské poznání začíná u smyslů, smyslové představy jsou základem pro tvorbu pojmů. [1] Tedy i vnímání krásy začíná u člověka u smyslů a představ, z nichž rozum abstrahuje. Rozlišujeme krásu fyzickou a duchovní[2] podle toho, jakému typu jsoucen (hmotné – nehmotné) krása náleží. Umění pak zprostředkovává fyzickou i duchovní krásu člověku přístupným způsobem – je smyslovým médiem krásy. [3]

Protože u člověka je rozumové poznání závislé na smyslech a doprovázené smyslovými představami, na jejichž základě vzniká, participují při vnímání krásy smyslových předmětů i vnější a vnitřní smysly, a to ty, které jsou nejvíce poznávací – tedy zrak, sluch a představivost. Svatý Tomáš hovoří přímo o zalíbení smyslů: „Tedy krásno spočívá v náležité úměrnosti, protože smysly těší věci náležitě úměrné jako jim podobné, protože i smysl i každá poznávací schopnost je jakýsi rozum.“ [4]

Důvodem zalíbení smyslů (ale nakonec i inteligence) je jistá podobnost, soulad mezi předmětem poznání a smyslem (rozumem).

Vnímání krásy smyslových věcí na samém počátku začíná zálibou smyslů, které jsou nejvíce poznávací. Svatý Tomáš píše:  

[P]roto též ony smysly obzvláště se týkají krásna, které jsou nejvíce poznávací, totiž zrak a sluch, rozumu sloužící; říkáme totiž „krásná na pohled“ a „krásné zvuky“. U poznaných pak jinými smysly neužíváme jména krásy; neboť neříkáme „krásné chuti nebo vůně“. [5]

Hmat, čich, chuť se na vnímání podle sv. Tomáše krásy neparticipují, to však neznamená, že skrze ně nemůže být krása rozumu zprostředkována. 

Krása se totiž vnějškově na smyslových předmětech projevuje jako jednota v rozmanitosti (unitas multiplex).[6] Právě tato jednota jako uměřená smyslům a rozumu je důvodem souladu mezi předmětem a poznávací strukturou. Nižší smysly (hmat, chuť, čich) ji mohou rozumu zprostředkovat, i když ji samy ji nepostřehují. 

Uveďme si příklad principu jednoty v rozmanitosti. Na obrázku níže máme dvojí způsob rozložený stejného počtu identických čar – jde tedy o dvojí rozložení o stejné rozmanitosti.   

[7]

Bylo by pravděpodobné možné experimentálně ověřit, že druhý způsob se většině lidí „více líbí“, tedy přisuzují mu větší estetickou hodnotu. Proč? Protože vedle rozmanitosti je ještě sjednocen (integrován) v určitý řád, v celek, který dává smysl (čáry jsou uspořádány vodorovně od nejdelší po nejkratší). Tento řád rozeznáváme a tento řád se nám při tomto poznání líbí. Řád, který se nám líbí, je pak vnějším projevem dokonalosti věci. 

Za základní poměr uspořádanosti částí a celku, který v nejvyšší míře působí estetickou libost, je od dob pythagorejců, považován tzv. zlatý řez (sectio aurea).[8] Jde o poměr, kdy se má menší část k větší jako větší část k celku. Tento poměr je 1 : 0,618. Experimentální estetika prokázala,[9] že takto uspořádaný útvar považuje drtivá většina lidí za nejkrásnější, jakož i to, že takový poměr nacházíme ve velké části kulturních artefaktů i přírodních struktur. V tomto poměru je například výška lidského těla od země k pasu s výškou od pasu až po vrchol hlavy. Část od země k pasu lze rozdělit na další části, které jsou rovněž v poměru zlatého řezu. Menší část je od země k začátku kolenou, větší část od začátku kolenou k pasu. Rovněž tak horní polovina lidské postavy (od pasu výš) je v poměru 1 : 0,618. Větší je část od pasu po konec krku, menší část tvoří hlava. 

K zprostředkování určitého poměru částí k celku smyslových předmětů může posloužit i hmat, i když on sám podíl na zalíbení rozumu z těchto proporcí nemá – není schopen nazřít  tyto proporce jako zrak či sluch. Podobně chuť či čich mohou vést k tomu, že rozum má zalíbení z určitého poměru látek obsažených kupříkladu v jídle, i když pro čich a chuť je jídlo jen příjemné, nikoliv krásné. 

---

[1] Tomáš Akvinský, Summa theol. 2-2, 173, 2co

[2] POSPÍŠIL, J. Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského. Sv. 1. 1. vyd.  Brno, 1883. Krása, s. 391-409.

[3] VODIČKA, T. Filosofie umění. Brno, 1948.

[4]Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 5, 4, ad 1: „Unde pulchrum in debita proportione consistit, quia sensus delectatur in rebus debite proportionatis, sicut in sibi similibus; nam et sensus ratio quaedam est, et omnis virtus cognoscitiva.“

[5]Tomáš Akvinský. Summa theol. 1-2, 27, 1 ad 3: „Unde et illi sensus praecipue respiciunt pulchrum, qui maxime cognoscitivi sunt, scilicet visus et auditus rationi deservientes, dicimus enim pulchra visibilia et pulchros sonos. In sensibilibus autem aliorum sensuum, non utimur nomine pulchritudinis, non enim dicimus pulchros sapores aut odores“

[6] Aristotelés. Metaphys. XIII. ; Poet. 7 ; Polit. VII, 4

[7] Převzato z: DURDÍK, Josef. Všeobecná aesthetika : a rozpravy filosofické. Sv. 2. 2. laciné vyd. Praha, 1875. Složenost krásna, s. 13.

[8] Viz kupříkladu: LIVIO, M. Zlatý řez. Praha, 2007.

[9]FECHNER, G. T.Vorschule der Ästhetik. Teil I. Leipzig, 1876.

---

 

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/01/0374.