V první adventní neděli Vám opět přinášíme básně manželů Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové, ve kterých znovu pozorujeme tematickou spřízněnost  jejich tvorby a výjimečný cit pro zachycení kouzla krajiny a ročních období. Je zajímavé sledovat kontrast v atmosféře obou básní, zvláště při vědomí, že to byla Suzanne, kdo si na ostré zimy v Čechách  špatně zvykal a snášel je s melancholií a zármutkem. Naopak Bohuslav Reynek byl na drsné přírodní podmínky zimní Vysočiny zvyklý a nepředstavovaly pro něj žádnou mimořádnou změnu.

PRVNÍ SNÍH

V zahradě s jesenními ptáky ze zlata,
hle, lehounká jsou tenata:
sníh.

Růže má ještě rudé plameny,
ztracený skvost, grál ztajený,
třpytí se grál, a na něm rozpjatá
andělů křídla: sníh.

Pěšinky ptáků, loučení léta,
písmenky z křišťálu záře,
čte si je vítr, stírá a splétá,
tu šepot, tu váhavá věta,
čárky a znamení snáře,
sníh…

První mrazy

Stříbrem noci náměsíční

okuta je mýtina.

Listy těžké snášejí se

jako chleby do vína,

s šeptem do kalicha dnění.

Záhy už jen pokvete

ptáků let na stoncích touhy,

okno ve zdi staleté.

Zajíc sám se bude pásti

plachý v polních tišinách,

až se večer k zemi skloní,

daleká modř, bližší nach.

Ratolesti oloupené

zastíní mrak veliký,

stromy siré, jako zimy

rozeklané jazyky.

*

Zdroj: RENAUD, Suzanne. Chvála oběti. Atlantis: Brno, 1948.

REYNEK, Bohuslav. Setba samot. In Básnické spisy. Archa: Zlín, 1995.

Autorkou fotografie je Jana Drengubáková.