Dnešní básně o lidském prozření, nahlédnutí skutečnosti a úžasu z krásy pocházejí ze sbírek Jenom vzlyk temnot Františka Lazeckého a Elegie z Duina Rainera Marii Rilka.

MILOSRDENSTVÍ

Ptal ses věcí, věci neměly slova.

Ptal ses ticha, tichu zkameněl jazyk.

Mlčel jsi. Už jsi nečekal nic.

A náhle je odpověď zde: Blesk v tobě,

který tě rozčísl v jedinou ránu.

Právě tím vsázením blesku sis uvědomil.

že nekořeníš v sobě. Tvůj kořen je někdo mimo,

určitě v tom, co jej zapaluje jako blesk svíci.

Tam v tom, co odpovídá a co tě  vyvolalo

jak volající ránu, která dokazuje jedno:

Že odpověď byla už dávno před otázkou

a že jsi kus jejího těla. Jen vyrvat se nemůžeš z  něho.

Budeš dál trpět. Budeš ranou tak dlouho,

až smrtí odpovíš na to, co jsi byl zde.

Potom tvé dílo pozná milosrdenství času.

Anebo čas, který nic neví o milosrdenství.

Můžeš volit. Ale nemůžeš prchnout.

VI

Růže, ty vladařko, starého věku dětem

bylas jen kalichem a lístky v něm.

Nám jsi však plným a nesčíslným květem,

nevyčerpatelným předmětem.

Nádhera tvá je za šlářem šlář, i chrání

to tělo stkané jen ze záře snad;

než každý tvůj plátek zároveň hanbí a haní

každý, ať sebekrásnější šat.

Vůně tvá po celá staletí

volá k nám svoje nejsladší jména;

a náhle jak sláva ve vzduchu tkví.

My však ji nevíme nazvat,  hádáme spíše-

V ní vzpomínka jenom přichází tiše,

na drahých chvílích vyprošená.

*

Zdroj: LAZECKÝ, František. Jenom vzlyk temnot. Vyšehrad: Praha, 1971.

RILKE, Rainer Maria. Elegie a sonety. BBART: Praha, 2002.