V dnešním zamyšlení nad poselstvím Božích služebníků se budeme zabývat pojmem Boží lásky. Slýcháme často, že tradiční  katolíci příliš podceňují tento aspekt Boží tváře (milosrdenství, láska k člověku) a ochuzují se tím o prožitek Jeho péče a útěchy. Pochopitelně by bylo velmi hloupé a špatné odmítat projevy Boží útěchy a milosrdenství. Kritika „prožitkového křesťanství“ nechce vyjádřit pohrdání nad těmito dary ani vyloučit ze života víry pocity radosti a pokoje. Není ani snahou o „zákaz emocí“, které jsou také Božím darem a k duchovnímu životu patří. Ona kritika je namířena spíše k faktu, že moderní formy zbožnosti z těchto darů nevyvozují patřičné důsledky a příliš na nich lpí. Člověk má přijímat z Boží ruky příjemné i nepříjemné situace, milovat ho stejně za příznivých i nepříznivých  podmínek, a když se mu dostane zvláštních darů a milostí, náležitě na ně odpovědět svými  skutky. A když se tyto milosti nedostaví, pokračovat dále neohroženě ve své cestě a neznepokojovat se příliš, že nejsem stále nadšený a své povinnosti plním se sebezapřením.

Blahoslavená Alžběta od Nejsv. Trojice nás překvapuje radikálním zvratem svého života. Před odchodem na Karmel byla temperamentní dívkou, která ráda chodila do společnosti, uměla se hezky oblékat, skládala básně a milovala přírodu. Zjeména mořské břehy jí byly velikou duchovní inspirací a a vhodným místem k rozjímání. Už v tomto období „rozkvětu života“ svědomitě plnila své povinnosti. Ačkoli milovala prázdniny a jejich závěr ji naplňoval steskem, do svého deníku odhodlaně píše, že vítá zpět „sladkou a vzácnou námahu.“ O prázdninách se totiž mohla procházet na pobřeží a obdivovat krásu stvoření, skrze kterou naslouchala volání Toho, jenž ji později povolal ke kráse mnohem hlubší a bohatší.

Tato mladá dívka na Karmelu na první pohled ztratila vše, co ji dřív lákalo a těšilo. Její vnitřní trýzně a nevyhnutelná duchovní zkouška nastoupila velmi brzo a zdaleka nebyla snadná ani dobře pochopená. Přes to všechno naše obdivuhodná karmelitka mlčela a usilovala nikomu neprozradit, jak temná noc obléhá její duši. Spolusestry zpočátku neměly ani tušení o tom, že se k této vnitřní tmě záhy přidala také tělesná muka. Blahoslavená Alžběta ve dvaceti pěti letech onemocněla tehdy neznámou Addisonovou chorobou, jejíž příznaky snášela více než dva roky bez jediné stížnosti. Nyní již můžeme pochopit, proč jí dobrý Bůh nedopřál ani chvíli pokoje a jal se tříbit její hrdinskou duši tak záhy po vstupu do řádu. Podobně jako její duchovní sestra, malá květinka Terezie, měla být utržena v rozkvětu mládí, a podobně jako ona měla svou cestu vykonat skoky, nikoli ploužením.

Blahoslavená Alžběta, jako každá karmelitka, byla bytostí úzce lnoucí ke Kristově církvi, kterou milovala nadevše. Ve své smrtelné nemoci se dává Kristu jako oběť pro Jeho slávu, přeje si  být „zasvěcena při mši svaté jako oběť chvály vzdávané Boží slávě“, aby „Otec, když se na mě zahledí“, nepoznal Alžbětu, ale „mohl poznat Krista a to, že jsem mu podobná ve smrti a že trpím, co zbývá vytrpět pro jeho tělo, to je církev“.

„Tato víra dokáže věřit v ‚příliš velkou lásku‘ a dostává schopnost osovobodit duši od ‚choutek a sentimentů‘.“ Rádi slyšíme, když tato řeholnice, která se dobrovolně odevzdává utrpení, zdůrazňuje nejen to, že „Bůh je láska“, ale že Bůh je „příliš lásky“, že nás miluje nezměrně a my ho tedy také musíme milovat. Ne však emocionálními výstřelky a neuspořádanou smyslovostí (v těch totiž tkví spíše sebeláska skrytá  pod sugescí velké zbožnosti), ale skutečně čistou a věrnou  oddaností, která nelpí na útěchách.

„Takovou víru ‚jen okrajově zajímá, zda cítí Boží přítomnost nebo ne. Bůh se jí jen pramálo dotýká, když jí dává zakoušet radost nebo utrpení: ona v jeho lásku věří. Čím více je tato víra  zkoušena, tím více roste, protože je schopna překonat všechny překážky, jen aby si odpočinula na klíně nekonečné Lásky, která nemůže konat nic jiného než skutky lásky.'“

Vidíme tedy život mladé ženy, která milovala Boha a Jeho stvoření a rozhodně nepohrdala  krásami světa a života, jejž žila mimo klášter. Její cesta za nejvyšším cílem nebyla skutkem strachu nebo touhy po odměně, ale aktem čisté lásky. Neobětovala se pro Kristovu Církev v domnění,  že dělá velké a obdivuhodné věci, ale protože chtěla oplatit „příliš lásky“ tím jediným, co my lidé Bohu můžeme věnovat – věrnost a oddanost až k smrti.

Blahoslavená Alžběta neměla velkolepá vidění, nenapsala strhující knihy, nereformovala řády. Žila ve skrytu a jednoduchosti a to nejvelkolepější dílo vykonala ve vlastním nitru. Budiž nám povzbuzením, že jakkoli nepatrní, neznámí a bezvýznamní jsme, smíme usilovat o lásku do krajnosti, aniž  bychom očekávali jakoukouli odměnu, kromě přátelství se Spasitelem.

Moje ukřižovaná láska

Jedna světice napsala o svém Pánu:

„Kde je jeho příbytek,

jestliže není v bolesti?“

Já tam chci také žít,

má Matko a můj kněže,

a vysoko vyzdvihnout kříž svého Spasitele.

Ale potřebuji tebe; ve stínu tvých křídel

budu moci proniknout do Božího příbytku,

vstoupím do té pevnosti, do to ho opevněného města,

kde odpočívá v nezničitelném pokoji duše.

David zpíval o Kristu:

„Jeho bolest je nesmírná.“

V ni já  přicházím přebývat.

Tam, v posvátném tichu se chci obětovat,

abych byla proměněna v „oběť lásky!“

(Blahoslavená Alžběta od Nejsvětější Trojice)

Nea Marie Brkičová

V článku je citováno z knihy Alžběta od Nesvětější Trojice. Giovanna della Croce. Překlad Jiří Plhoň. KNA: 2003. ISBN 80-7192-493-8.