Tato trochu provokativní otázka je záměrným protimluvem. Je jasné, že pokud je těžký, tak nemůže  být lehký. Je to asi tak, jak ve známé hádance, co je těžší, zda kilo železa nebo kilo peří. Otázka však signalizuje problém, který někdy máme s rozlišením těžkého a lehkého hříchu. Mnozí si snad ještě pamatují katechizmovou poučku, že těžký hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona v závažné věci. Teoreticky je to jasné, v praxi to tak jednoduché vždy není. Dříve než postupně probereme tři hlavní prvky, které činí hřích těžkým, je dobré připomenout, že těžký hřích bývá též někdy označován jako smrtelný. Je to jen jiné označení téže skutečnosti. Smrtelný mu říkáme proto, že působí duchovní smrt a ve svém konečném důsledku vede ke smrti věčné. Hřích lehký někdy také nazýváme všedním či běžným.

Na určení závažnosti hříchu tedy působí tři podmínky. První je objektivní, další dvě subjektivní.

Závažná věc (materie)

Závažnost hříchu poznáváme na základě výroku autority, což je Písmo sv., všeobecné mínění církevních otců a teologů či vyjádření církevní autority. Druhý pramen poznání závažnosti hříchu je světlo rozumu (na základě přirozeného práva).

Existují hříchy, jejichž materie je vždy těžká (peccata ex toto genere suo gravia), jak např. nevěra v Boha, zoufalství, nenávist vůči Bohu, modloslužba, vražda, cizoložství, protipřirozené sexuální jednání. Druhou kategorií jsou hříchy v zásadě těžké (peccata ex genere suo gravia). Jejich předmětem je ale dobro podílné, mohou tedy v závislosti na velikosti morální škody být buď těžkými nebo lehkými. Jedná se např. o krádež, ublížení na zdraví nebo škoda na majetku bližního, hříchy týkající se Božího kultu apod. Z druhé strany se zase hříchy v zásadě lehké mohu někdy stát těžkými. Například lež je v zásadě lehký hřích, pokud ale způsobila bližnímu velkou škodu, je hříchem těžkým.

Vědomí hříchu

Všichni dobře znají větu, že „nevědomost hříchu nečiní“. Musí však jít o nevědomost nezaviněnou (nezaviněné mylné svědomí). U dospělého, v normálních podmínkách vychovaného člověka se předpokládá, že v závažných věcech má vědomí hříchu. Může se však např. stát toto: Někdo je pokřtěný jako dítě, byl sice u prvního sv. přijímání, ale nebyl správně katechizován a nebyl veden k praktikování své víry. V dospělosti se obrátí a jde po letech ke sv. zpovědi. Jelikož mu nikdo neřekl, že má povinnost roční zpovědi a sv. přijímání, nemá v této věci hřích. Pokud ale např. kradl nebo smilnil, nedostatek katolické výchovy mu v těchto věcech nemůže být omluvou, protože zde mu samo svědomí, bez dodatečných informací dává signál o závažnosti hříchu.

Platí také opačně, že pokud někdo s přesvědčením, že některé jednání je hříchem (ale ono objektivně nebylo), přesto jednal proti tomuto přesvědčení, dopustil se hříchu. Např.: Někdo se zpovídá, že o slavnosti sv. Cyrila a Metoděje nebyl na mši sv. a nesplnil tak sváteční povinnost. Tato slavnost sice není přikázaným svátkem, ale jelikož on si myslel, že ano, dopustil se hříchu.

Plné vědomí hříchu také může snížit např. stav polospánku, fobie, jednání v afektu…

Úplná dobrovolnost

Aby šlo o těžký hřích, musí jít o čin plně dobrovolný tedy vyplývající z vlastní determinace. Na vůli člověka není činěn žádný vnější ani vnitřní nátlak, který by ji závažně ovlivňoval. Není tedy těžkým hříchem objektivně zlý čin vykonaný ve velkém strachu z vnějších hrozeb nebo např. ve stavu, kdy je vůle oslabena v důsledku závislosti (alkoholik, narkoman). V případě závislosti ale pravděpodobně došlo k těžkým hříchům dříve. Pokud však jsou již vyznány a člověk závislý se snaží svou závislost překonat a ne zcela se mu to daří, aktuálně již nemusí jít o těžké hříchy. Znaky neúplné shody vůle mohu být např. jemné svědomí, zdržení se vnějšího skutku při částečném vnitřním souhlasu nebo vnímání pokušení jako něčeho nepříjemného a obtěžujícího. V pochybnostech je nutné se poradit se zpovědníkem nebo duchovním vůdcem.

Výše uvedené skutečnosti jsou řečeny z pohledu morální teologie. Z pohledu spíše praktického, tedy z pohledu duchovního života, by bylo třeba dodat toto: Přesně ocenit, zda a jak dvě subjektivní podmínky (vědomí hříchu a dobrovolnost) ovlivnily jednání člověka, a zda se tedy v případě konkrétního objektivně zlého jednání skutečně dopustil hříchu, může být někdy velmi obtížné. Proto je velkou moudrostí vyhýbat se morálním soudům o skutcích jiných osob. K tomu nás také na mnoha místech vybízí Písmo sv. (např. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“). Tuto povinnost máme většinou jen ve vyjímečných situacích. Máme především vědět, co je objektivně těžkým hříchem, abychom se ho my sami vyvarovali nebo případně mohli varovat druhé. Subjektivní posouzení konkrétních činů našich bližních však přenechme jejich svědomí a případně zodpovědné církevní autoritě. A taky samozřejmě Bohu, který „zkoumá ledví a srdce“ (Ž 7,10; Jer 17,10) a „vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí“ (1 K 4,5).

Z pohledu duchovního života je nutné dodat ještě jedno doporučení. Pokud chceme skutečně žít hlubokým duchovním životem, růst ve víře a směřovat ke svatosti (k čemuž jsme povoláni), je nutné nejen varovat se hříchů těžkých, ale usilovat také o to, abychom dobrovolně nečinili ani lehké. Z této perspektivy říká sv. Basil Veliký: „V Novém zákoně nenacházíme takové rozlišení (tedy na těžké a lehké hříchy). Mluví se tam o stejném soudu za všechny hříchy, protože Pán řekl: Kdo činí hřích, je otrokem hříchu (J 8,34) … Jestliže však již chceme mluvit o „velkém“ a „malém“ hříchu, pak je třeba jasně říci, že pro každého je velkým to, co ho ovládá, a malým to, nad čím on panuje.“ (Krátká pravidla, 294.)

P. František L. Juchelka OFM Conv.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.