Katolická cesta J. Durycha XXIII. – Zmařené dílo

„Katolická cesta“ snad ani neměla být příliš obsáhlá. Jen jakýsi esej, který by nejvýš na stu stránek podával intelektuálovi z řad čtenářů Rozmachu návod ke katolickému způsobu života. Na prvním místě měl tento esej ozřejmit, v čem by se měla cesta katolíka odlišovat od „zlaté střední cesty“, kterou před nedávnem, v polovině dvacátých let, začal propagovat Ferdinand Peroutka s Karlem Čapkem.

V samých počátcích tohoto eseje se Durych pokouší definovat ateismus. Zvláště zajímavé je Durychovo členění ateismu na ateismus absolutní a ateismus příležitostný. Ateismus absolutní je více méně oficiální doktrínou ďábla, (třebaže to Durych přímo neříká), a k tomu se člověk v podstatě nikdy nemůže propracovat. Nemůže se totiž sám stát ďáblem ještě zaživa. Vše ostatní je jen ateismus příležitostný, cosi velmi nedokonalého a falešného. Jedině ateismus absolutní je prý hoden našeho obdivu; ateismus příležitostný je toliko jeho nezdařenou kopií a za to náš obdiv nestojí.

Je to rozlišení velmi jednoduché a v podstatě správné. Ateismus příležitostný však na sebe může brát nesčetný počet podob, které pro něj vymýšlí ďábel a tyto podoby se leckdy mohou zdát čímsi na výsost dokonalým a vznešeným. Příležitostný ateismus dokáže na čas nabýt i podoby ateismu absolutního a tím se mu může dostat nezaslouženého obdivu.

Tohoto prvního oddílu eseje „Katolická cesta“ jsem použil jako úvodu k prvnímu dílu této knížky a nebudu se k němu již vracet.

Další oddíly eseje nám poskytují pohled na katolickou cestu z různých úhlů. Pokusím se s některými Durychovými pohledy polemizovat zejména z hledisek současnosti.

Hned první věta druhého oddílu stojí za povšimnutí: „V naší vlasti jest odvrat od reality tak zřízen, že neznalost katolictví se považuje obecně za základní známku správné inteligence.“

„Správných“ inteligentů ve dvacátých letech nebylo mnoho. I když jsme měli pevnou měnu, ani zdaleka jsme ještě nedospěli tak daleko, abychom se dle západoevropských kriterií směli považovat za ´inteligentní´ národ. A co že nám v tom překáželo? Co že nám to vadilo, aby se Inteligence stala majetkem každého občana? Inu právě ta znalost katolictví. Tím, že si ještě tolik našich obyvatel uchovávalo katolický morální kodex, tím se kladla do cesty nepřekonatelná překážka vítězství Rozumu. Dnes už je jinak. Nejednou jsem slyšel konstatování, že u nás už všichni volové vymřeli, zůstali jen ti chytří… Co to s námi udělaly ty tři poslední čtvrti století! Dnes už skutečně může o katolictví něco vědět jenom hlupák. A protože o katolictví dnes už nic nevědí ani samotní katolíci, proto je té „správné“ inteligence tolik, že už si s ní ani nevíme rady.

„A co s katolictvím?

Jeho studium není u jeho odpůrců v módě. Řádný žalobce i obhájce snaží se vmysliti se v situaci protivné strany. Ti, kdož vystupují se žalobou proti katolické víře, neuznávají za nutno, aby se s katolictvím seznámili… velmi často se spokojují povrchností a uštěpačností, kterou ovšem dosahují cíle dvojího, jednoho žádaného a jednoho nežádaného. Boj proti víře jest ovšem sám sebou nesnadný pro povahu víry. Ale i víra připouští jakési místo k výměně názorů. Chce se hájit, chce ukázat, že jí jde o spravedlnost ještě více než o prestiž. Ale dosavadní odpůrci ji nechtěli uznati za kombatanta.

Za takového stavu jest ovšem tolerance obtížná…“

Několik slov o svobodě katolické:

„Různí mužové a ženy říkávali a psali králům, papežům, biskupům a jiným mocným tohoto světa tak nepříjemné, urážlivé a pobuřující věci, že by nejdemokratičtější soud je za to odsoudil do káznice. A papežové tyto lidi prohlásili za svaté.

Jsou či byly zákony na ochranu císařů, vlád a států, zákony, podle nichž se trestala urážka Veličenstva. Papežství tak despotické a absolutistické, jich nemělo a nemá. Každý mnich, poustevník a žebrák mohl a může vystoupiti proti papeži a komukoliv v Církvi. Může a smí. Hlavní podmínka ovšem jest ta, že se to nedotýká učení Církve.“

O sporech mocných tohoto světa se Stolicí apoštolskou hovoří dějiny dost obsáhle. O sporech mnichů, poustevníků a žebráků už se mnoho nepíše. Domnívám se, že by nebylo na škodu spory těchto malých lidí připomenout: úcta k Církvi by tím neutrpěla, spíše naopak. Bylo by zbytečné rozepisovat se o zřejmém neúspěchu těchto kritik. Bylo samozřejmě cenné, že se někdo kritiky odvážil a nebyl za to v zápětí popraven. ´Přišít´ kritikům hierarchů útok proti ´učení Církve´ nebylo jistě nic obtížného. Mnohem významnější byly ty kritiky, které se dotýkaly ´učení Církve´. Možno připomenout spor biskupa alexandrijského svatého Atanáše s papežem Liberiem, který není svatý. Statečný odpor proti papežovi a proti převážné většině ariánských hierarchů vskutku vynesl biskupu Atanášovi svatořečení. Byli tu však i jiní a ten, kdo by se dnes o nich pokusil pravdivě napsat, zasloužil by si naši nejvyšší úctu. Do nedávné doby by takováto historie mohla Církvi uškodit, dnes by to pro ni znamenalo účinnou pomoc, třebaže by se mnohým hierarchům taková pomoc nelíbila. Byla by to pomoc zejména pro onu část hierarchie, která si je vědoma krize a proto stojí o účinnou pomoc. Připomeňme si, že významnou kritičkou papežovou byla svatá Brigita, byl jím i Savonarola a řada jiných. Odváží se o nich někdo z ortodoxních katolíků napsat?

V několika dalších řádcích mluví Durych o rozporech sociálního rázu a uvádí: „Nechápe se, že pravý katolík chce vidět svou duchovní vrchnost v skvělosti a nádheře, poněvadž Církev není jen panstvím Krista chudého, ale i Krista vítězného a triumfujícího.“ Je až dojemné, jak si Durych právě v těchto místech uvědomuje, že se octl na tenkém ledě a tak od tohoto tématu až nápadně rychle odchází. A nevrací se k němu.

Katolíkům prý jejich odpůrci připisují perversní a úchylnou mentalitu, že je v řadách katolíků něco ošklivého, nemocného, zrůdného. Durych se brání:

„…jsme lidé jako jiní a bolí nás to, co bolí jiné, těší nás to, co těší jiné.“ Slavnostně prohlašuje:

„(Katolíci) touží upřímně a ze srdce po příležitosti, aby mohli ukázat, že jsou schopni a ochotni obětovati tolik svých životů pro vítězství a slávu národa, kolik jich tento národ obětoval ve všech svých marných bojích proti katolické víře.“

Je to jízlivé, ale spravedlivé a mužné.

„Pohodlná prý jest katolická cesta,“ hlásají naši odpůrci, „zatím co prý ostatní lidstvo se zmítá úzkostmi, nadějemi, nejistotami, bojem atd., katolíci se klidně a zbaběle zachycují zkostnatělých dogmat, uspávajících bájí, a strkají hlavu do písku, aby neviděli atd.“

„Nutno uznati,“ odpovídá jim Durych, „že katolická cesta opravdu jakéhosi pohodlí poskytuje, pokud totiž jistotu zákona lze nazývati pohodlím…“

Ta jistota zákona bezvěrcům a jinověrcům nedá spát, a proto na ni ze všech stran útočí. Především jsou průběžně popírány samotné základy katolické víry.

„Průměrným odpůrcům můžeme jen namítnouti, jaký mají mravní titul k tomu, aby základy víry katolické popírali. I tehdy, kdyby katolická víra byla jen zděděnou a zakořeněnou fikcí čistě lidskou bez nadpřirozeného původu, nemohlo by se kdekomu přiznati právo, aby ji podvracel. Jen ve jménu něčeho vyššího lze vyvraceti něco, čím se lidé spravovali a spravují. Lze uznati, že jednota jest lepší než partikularismus, že některé nové řády jsou lepší než staré. Ale nutno konstatovat, že dosud ani jednotlivcům ani kolektivu nepřišlo ani na mysl, že by mohli sestavit lepší názor světový než jest víra katolická. Dosud se vyslovovala pouze naděje, že se to snad jednou podaří. Ale co se děje a dálo? Truchlivé pokusy.“

Durych pak uvádí, že jednotlivci odpadali od katolické víry proto, že se jim jevila „nepřirozená a neudržitelná“. Takových prý byla většina. A z těch opět pro velikou většinu bylo prý „toto rčení jenom fingovanou omluvou či záminkou“.

V čem spočívá „nepřirozenost a neudržitelnost“ katolické víry? O tom Durych taktně mlčí, protože zde by musil uvést všecky nectnosti a neřádstva lidí všech věků.

Přirozenost lidská je založena na sedmi hlavních hříších, které samozřejmě katolická víra pranýřuje a tím se stává „nepřirozenou“.

„Neudržitelná“ je proto, že ji přece už dávno znehodnotily, zdiskreditovaly a zcela nahradily výdobytky lidského rozumu, a to zdaleka netoliko v dobách ´osvícenství´, ale už dávno před ním a samozřejmě i po něm. Kdo pak by chtěl postuláty katolické víry ´udržet´, stává se snílkem, fantastou, pošetilcem – ale i pokrytcem, lhářem a demagogem. Proto tedy, že si ´udržovatelé´ katolické víry vysloužili tato epiteta, nelze je buď brát vážně, nebo si zasluhují přísného odsouzení. Postupně budou všichni do jednoho znemožněni a z lidské společnosti vyloučeni. Pak už nebude nikoho, kdo by katolickou víru ´udržoval´.

Zní to všecko přesvědčivě, ale při podrobnější analýze se velmi brzy ukáže čertovo kopýtko. To ovšem člověku, který se s katolickou vírou rozhodl skoncovat, nevadí. Pod tento deštník „nepřirozenosti a neudržitelnosti“ se schová každý hříšník a protože je to deštník dobrý a trvanlivý, vyráběný a distribuovaný samotným ďáblem, je tak nesmírně obtížné hříšníka ´obracet´. To není možné bez Boží pomoci, přesněji řečeno: bez Božího milosrdenství.

Durych přiznává, že ne všichni odpadlíci a bezvěrci se schovávají pod tento deštník „nepřirozenosti a neudržitelnosti“, třebaže je jich daleko největší většina.

Zbytku prý se katolická víra nelíbí pro jejich skepticismus.

„Jsou lidé stvoření k skepsi a nelze jim to míti za zlé, jako nelze karikaturistům zazlívati jejich kusý pohled. Tato skepse však sama o sobě není ctností ani mandátem k reformě světa; skepse může býti velikým darem, výsadou; ale záleží na tom, k čemu se jí užívá. Skepse pro skepsi jest absolutním nihilismem. Její matematika může sice poesii, filosofii, revoluci nebo osobní bravuře dáti pro některý moment života nebo historie okamžitou skvělou linii, způsobit ojedinělý skvělý úkaz, ale víc nic. Jsou rozdíly mezi formami skepse. Mýlí se mocně a pošetile ti, kteří se domnívají, že skepse není katolíkům vrozena nebo že katolíci zásadně a všeobecně se před tímto pudem skepse utíkají k nějakému zbožnému pokrytectví. Je jisto, a odpůrci katolíků měli by si to už jednou vštípiti v paměť, že skepse, nevěra, blud a revolta jsou duševní stavy, které jsou či mohou být katolíkům mnohem lépe známy než nekatolíkům. Katolík spíše má v sobě všecky podmínky k tomu, aby pochopil velice jemně, ostře a objektivně všecky motivy, okolnosti, kolise a různé duševní stavy apostatů a bludařů – katolík spíše může se vžíti do duchovního stavu proslulých heretiků a apostatů než nekatolík; spíše cítí ten mocný žár vzpoury, vibraci skepse, úsilí o vyjasnění a osvobození, vzmach odvahy a hrdinství, napětí posledního zápasu před rozhodnutím i podivný stav po něm. Katolík to může viděti, cítiti a prožívati fysicky. Nekatolík si toho dopřáti nemůže, poněvadž již neví, co jest katolictví, které již mu vyšlo z krve. Jest to omyl, myslí-li se, že každý katolík, chce-li prožívati nebo zbadati duševní vývoj takového heretika nebo apostaty, musí býti proti němu předem zaujat. V apostasii a heresi byla určitá rozkoš. Katolík může se nechati touto rozkoší unášet, může si ji indukovat. Jest ovšem pochopitelno, že správa Církev takovýchto pokusů nemůže nikomu ze svých členů doporučit, poněvadž pokusy takové nejsou pro každého lhostejné. Ale z toho neplyne, že by Církev nařizovala zaslepenost, že by zakazovala nebo nesnášela objektivisaci. Kdyby nebylo víry, nebylo by bludů; tomu, kdo má víru, lze z této víry chápati bludy; nelze to však obrátit.“

Na otázku, zda je katolická cesta pohodlná či nepohodlná, není jednoznačná odpověď. Velmi mnoho záleží na kvalitě víry každého člověka. Věříme-li v Boha, máme ho i milovat, což není věc jednoduchá. Nejspíše máme milovat Boha ve svých bližních, ale ani to není věc jednoduchá. V celé řadě žalmů se jejich autor chlubí, jak miluje Boží přikázání, Boží zákon. Nepochybuji o jeho upřímnosti. Jestliže mu byla dána od Boha milost milovat Boží přikázání, pak je jeho život nesrovnatelně snazší než život toho člověka, který Boží přikázání plní jen proto, že to jsou přikázání Stvořitelova, přikázání Hospodinova, Pána všech věcí viditelných i neviditelných. Plnit Boží přikázání z povinnosti není ovšem totéž, jako je plnit z lásky. K plnění Božích přikázání z lásky je nutno se propracovat, spíše probojovat a to není nic pohodlného. Plnit Boží přikázání z povinnosti může být pohodlné tehdy, jestliže člověk si uvědomí, že v životě křesťana, tím spíše katolíka, není jiné alternativy než Boží příkazy plnit. Nechci, aby toto mé srovnání vyznělo relativisticky: skutečností je to, že katolická víra, jakož i veškeré křesťanstvo konání není a ani nemůže být pohodlné.

Durych dále říká:

„Zákon praví: toto musíte činit a toto nesmíte činit; v ostatních věcech máte svobodu; bojíte-li se někdy této své svobody užít, vyhněte se počínání, ve kterém nemáte jistoty; stačí, budete-li činit, co zákon velí a střežit se toho, co zakazuje.

To jest druhé pohodlí, které poskytuje katolická cesta. Ale kde nalézti jinou cestu, která téhož pohodlí neposkytuje?

Katolictví jest pro všecky: i pro slabé a mdlé. Tito potřebují péče a dozoru. Potřebují toho vlastně všichni dle individuálního stupně, poněvadž nikdo není zajištěn před pádem. Poněvadž katolictví má svůj cíl hlavně v životě věčném a není tedy pro pouhou světskou organisaci, poněvadž tento cíl jest nejvyšší, nepochybný a závazný, musí se Církev starati o slabé a mdlé, aby jí nebyli vyrváni a odcizeni, poněvadž pro ni má každá duše stejnou cenu. Je-li Církev o některé duše úzkostlivější, jest o její povinností. Udržuje-li je raději v prostotě než aby je pustila na volné moře, které jest v neustálé bouří proti ní, kde ne každý umí plouti či plavati, jest to od ní jen akt svrchované spravedlnosti. Neudržuje tuto prostotu víry násilím, nýbrž radou. Nemůže každému dáti do ruky všecko. I protestant je zneklidněn, čte-li jeho dítě živou katolickou knihu; lhostejným jest tenkrát, je-li mu i jeho víra lhostejna. Vyčítati tedy Církvi toto počínání, toť žádat, aby se bojovalo nerovnou zbraní. Církev má však za všech věků dosti lidí, kteří směli a smějí plouti všude, kteří sestoupili do všech jícnů a kteří vystoupili na všecky vrcholy. Ať se vybraní bojovníci nepřátel měří s těmito!“

Církev vskutku dokáže urovnat cestu slabým a umí o ně mateřsky pečovat, pakliže je dostatek dobré vůle na obou stranách. K nedobrým výsledkům vede zneužití moci, právě tak jako pýcha a namyšlenost těch nejslabších. „Nejslabší“ jsou ti pošetilci, kteří si své nedostatky neuvědomují, či spíše nechtějí si je uvědomit. Ti pak v lepším případě přivádějí na kraj propasti jen sami sebe; mnohem spíše, a to je veliké neštěstí, sem přivádějí své bližní, kteří se nechali svést. Tyto „nejslabší“ nutno ostře oddělovat od „nejmenších“, za které Ježíš Kristus děkuje svému Otci, že především jim zjevil tajemství království Božího.

Mnohdy naříkáme nad obtížností a nesnadnou srozumitelností toho či onoho novozákonního textu. Za to se nemusíme hanbit, mnohým řečem svého Mistra nerozuměli ani apoštolové, tj. lidé Kristu nejbližší. Kristova podobenství vedou člověka k přemýšlení, mnohdy i k přemýšlení obtížnému, ale toho je zřejmě zapotřebí k trvalému pochopení vznešené myšlenky a přijetí jí za své. I toto je tedy cesta poněkud nepohodlná. Náš Spasitel učinil tisíce zázraků a dalo by se říci, že tím maximálně zpohodlnil poznání, že se ´přiblížilo království Boží´ a přesto se tyto zázraky tisícům svědků staly kamenem úrazu. Bylo pro ně nepohodlné přijmout tyto divy od chudého, potulného učitele, který ´neměl, kde by hlavu složil´.

„Ale odpůrci katolictví nevěří tak zcela vážně na jeho pohodlnost, poněvadž obyčejně týmiž ústy naříkají na jeho nepohodlnost“, pokračuje Durych.

„A řeknou-li, že katolictví jest nepohodlné, pak nám katolíkům, padá zbraň z ruky, a my musíme říci: ano, katolictví jest opravdu nepohodlné; pro každého z nás aspoň někdy v životě a to v dosti vážných věcech může býti a jest krutě nepohodlné.

Jenže tuto nepohodlnost uznáváme, ať chtě či mrzutě, za spravedlnost a přirozenou nutnost.

Ale kdo zase má právo vytýkati víře tuto nepohodlnost?

S tou pohodlností jest to ošemetná věc. Lidé, kteří ztratili či odložili víru ve jménu nějaké domnělé vyšší pravdy, nalézali pak náhradu v různých roztodivných počinech: pečovali o ochranu zvířat, o ochranu matek a kojenců, o eugeniku, o racionální hospodářství, o boj proti některým speciálním chorobám, o služky, o všeobecné hlasovací právo a podobné věci. Měli přitom jakousi dobrou vůli, ale toto počínání nebylo groteskního rázu monomanie, takže i takové skutky, kterých sama Církev si váží a jež ukládá katolíkům za povinnost, nabývají v jejich rukou zvláštní odpuzující fasony. Tam totiž, kde jednota mravního zákona byla zavržena, jeví se těžká snaha zachycovat jeho střep, nahodilý zlomek. Svým výsledkem mohou to být užitečné činy, svým motivem jsou to však spíše úpadkové činy než dobré činy. A pozorujeme-li to, co nekatolíci budují jako ideál dobrého snažení, vidíme řadu humánních zařízení, organisací a plánů, ze kterých čiší chlad ztrnulé revolty, nedostatek absolutního cíle, resignovaná beznadějnost, která se spokojuje vegetováním místo nadpřirozené jistoty.

Pro cíle racionalistické humanity, pro speciální zásady internacionalismu, pacifismu, sociálních, politických a eugenických reforem se má skáceti stavba katolické víry, která obsahuje všecky tyto postuláty a to ve formě mnohem ryzejší a absolutnější.“

´Stavba katolické víry´ se již skutečně začala bourat, a to zdaleka ne jen pro výše uvedené ´ušlechtilé´ cíle. Katolická víra evidentně vadila a překážela všem Antikristovým prekursorům a emisarům a ti ji začali ničit ohněm a mečem. Nadělali přitom mnoho povyku a tím katolíky oklamali. Katolíci se totiž začali naivně domnívat, že pádem nacismu a evropského komunismu ztratili nepřítele, že nyní už není nikoho, kdo by jim škodil. Jenže namísto někdejších hlučných nepřátel přišli uhlazení budovatelé „racionalistické humanity, internacionalisté (globalisté), pacifisté, sociální, političtí a eugeničtí reformátoři“ a ostatní hmyz, který pilíře katolické víry počal rozleptávat nesrovnatelně silnějšími žíravinami, než jakých používal např. Dr. Goebbels či soudruh Ždanov. Tím se stalo, že ´stavba katolické víry´ za velmi krátký čas zchátrala natolik, že jistí svatí otcové – s nejzbožnějšími úmysly a předsevzetími – se rozhodli podrobit ji radikální „léčbě“ v podobě aggiornamenta.

Co pak bylo dál, netřeba rozvádět.

O tom všem – díky Božímu milosrdenství – se Durych nic nedozvěděl a třebaže mnohé věci tušil a dokonce i správně odhadl, možnost takovéto spásonosné léčby ho nenapadla ani ve snu.

Ve dvacátých letech ani zdaleka nebylo tak zle. Ozývalo se jen vzdálené hřmění. Až z Mexika…

Durycha velmi trápí, že k nepřátelům víry patří i umělci, či snad přesněji řečeno: lidé, kteří se za umělce považují. Takovíto naši bližní škodili katolické víře již po staletí, a to „ve jménu dobra psychického“. Znovu si však připomeňme, že dvacátá léta dvacátého století byla jen ´procházkou rajskou zahradou´ proti aktuální situaci počátku třetího tisíciletí.

K 70. narozeninám Jaroslava Durycha (roku 1956) přispěl svou nádhernou zdravicí Prof. ThDr. Josef Vašica, dlouholetý Durychův přítel ještě z Olomouce. Jeho zdravice má název „Laický apoštolát Jaroslava Durycha“. Vašica upozorňuje zejména na Durychovu publicistickou činnost v Lidových listech (v jejich slavných a poctivých počátcích) a samozřejmě i Rozmachu. Byla to činnost apoštolská. Vašica chválí Durycha za jeho nesmiřitelný postoj proti ateistickým výstřelkům popřevratové české kultury a důrazně upozorňuje, že tehdy Durych bojoval proti rašícímu plevelu, který se však do časů jeho sedmdesátin rozrostl do obludných rozměrů. Tedy zhruba za pouhých třicet let.

Často mě napadá, jak by se tento Vašica zděsil poměrů současných, tj. po dalších padesáti letech. Ten stále se rozrůstající plevel nemá dnes kdo hubit, rozrůstá se geometrickou řadou a jímá mne hrůza z toho, že nyní už nezbývá, než aby se naplnilo Kristovo podobenství o koukolu a pšenici. Že nyní už je třeba vyčkat doby sklizně, čímž je pravděpodobně myšlen konec časů (ale nemusí tomu tak být), kdy samotní andělé plevel sklidí a vhodí ho do ohně. Když nás Spasitel toto podobenství vyprávěl apoštolům a naslouchajícím Izraelitům, stěží koho napadlo, že pro tento koukol, který není ničím jiným než ďáblovou setbou, už záhy nebude vidět pšenici a že neustále toho plevelu bude přibývat tak závratnou rychlostí. Kristus zajisté svým posluchačům představoval běžně zaplevelené pole, kdy snad skutečně ještě mohli hospodářovi lidé pole pročistit vytrháním koukolu. Ti lidé věděli, že v podstatě by to ještě bylo možné, třebaže se v duchu obávali negativních důsledků takového počínání. Ty jim hospodář připomenul bez obalu a oni jeho argumenty uznali.

Bude se plevel ještě dál množit? Jistěže ano, třebaže nás dennodenně přesvědčuje Boží milosrdenství, že k nejhoršímu nikdy Bůh nenechává dojít.

Nad současností dvacátých let Durych takto naříká:

Ale i lidé nadaní jakousi intuicí pokoušejí se ve jménu dobra psychického zviklati pilíře víry. Učení o hříchu a milosti překáží určité volnosti obrazotvornosti. Teorie o helenismu nebo o právech ať rozumu či instinktů, řadí v hlavách polovičních básníků, spisovatelů a produktivních lidí. Uvádějí se samy ad absurdum, teoreticky i prakticky; závěry unikají, autoři jich ani neumějí domyslit, věty kulhají a díla se rozplývají v nicotě. Ruce i oči zhrubnou; nejduchaplnější autor nemůže se bez katolické tradice zpříma podívat do očí lidské přirozenosti; zkreslují lidský cit, chápavost jejich vystačuje jen na nižší a hrubší lidské pohnůtky; stávají se z nich neuvědomělí a neúmyslní karikaturisté či spíše pomlouvači života a světa. Stačí přečísti si různé ty spisy i dosti proslulých autorů o lásce a manželství, aby se poznala jejich duchovní inferiorita, úplný nedostatek jemnosti a těžkopádnost libertinů.“ – Horribile dictu. Ale do těchto „výšin ducha“ skutečně vystoupila jak literatura česká, tak i literatura světová, dokonce i literatura tradičně katolických zemí. Tato snad nejzřetelněji a nejvtíravěji. Aby rychle dohnala, co zameškala.

Je až dojemné, čeho všeho využívají proti katolické víře její nepřátelé. Durych si je všech těchto prostředků dobře vědom, bohužel nerozepisuje se o nich a dokonce je ani nenazývá jmény, která jim náleží. Odhazuje pouze rukavici, jako by čekal, že ji někdo zvedne. To už se však stát nemohlo; nebylo již rytířů a nebylo už – bohužel – ani gentlemanů. (Ve dvacátých letech!)

O totální absenci gentlemanů Durych, jak se zdá, ještě nebyl zcela přesvědčen. My dnes – s odstupem osmdesáti let – již víme a můžeme to i dokázat, že gentlemani vymřeli za
I. světové války. Masaryk toto období nazývá „Světovou revolucí“. Má-li TGM v této knize pravdy jen špetku, názvem tohoto svého díla trefil do černého. Ona se tehdy vskutku odehrála ´světová revoluce´, jenže trochu jinak. Ale i tato skutečnost potřebovala devadesáti let, aby už nikdo o ní nepochyboval.

Svět se nezvratně změnil.

„Byl to odpor proti víře, který zplodil všecku novodobou jalovost a frázovitost a zaplavil jí život a politiku. Tam, kde nebylo východiska z nejistoty a rozporů, vytvořila se fráze. Boj fráze proti dogmatu. Dogmat prý jest mnoho, tolik, že prý se pod nimi podstata křesťanství dusí. To by ovšem mohli posoudit křesťané sami. Ale kolik jest v životě mimo víru frází a co všecko se pod strašnou tíhou těchto frází opravdu udusilo, o tom se uvažovat nechce. Ani v nejtragičtějším případě nezavinilo žádné dogma tolik zla, jako kterákoliv fráze.

Pohodlná prý jest katolická cesta. Snad si všichni katolíci zahalují oči rouškami, aby se jim do nich nenaprášilo, aby neviděli těch krás světa mimo katolickou církev, aby se jim nezastesklo po příkladu nepřátel, aby jich nekousali komáři nepřátelského vtipu? Snad se stydí za to, že jsou katolíky?

To by ovšem od odpůrců katolictví byla přece jen domýšlivost neúměrná a svou jakostí by se nelišila nikterak od jakosti toho názoru, že katolíci zůstávají v Církvi jen za účelem časného užitku.

Čím by mohli nekatolíci lákat? Čestnější z nich se dnes jistě stydí za způsoby, jakými se dosud na katolíky působilo a působí, aby vystupovali z Církve. Bývalá zásada ´cuius regio´ měla v sobě aspoň něco souverenního, třebas siláckého; byl to boj. Ale to, co se nyní dálo, to nebyl boj, to byl obchod na burse či něco ještě špinavějšího. Mohli zlákat množství slabých a obojetných; příživníky a nespokojence. Měli kořist kvantitativní, ale kvalitu si pochvalovat nemohou. Jest to sice opovážlivé a nedovolené slovo, ale člověk by si skoro přál vidět takovou kvalitu českého protikatolického hnutí či nekatolického života, která by lákala mocným pokušením k odpadu. Toto nedovolené přání jest ovšem zřejmě nesplnitelné. Neukazuje se, že by tam na druhé straně chtělo něco zazářit a něco vyrůst.

Estétství se vytýká katolicismu.

Estétstvím ovšem může býti míněno všelicos. Je-li katolictví absolutně estetické, ač jiní nepřátelé to zase popírají – proč zase ty ostatní víry jsou tak bědně neestetické? Ale oni se neptají, čím je to. Lze vyčítati a za zločin pokládati všecko, cop, mikádo, pleš i paruku, pohodlnost i nepohodlnost, přirozenost i nadpřirozenost. Jsme církví hlupáků a pokrytců, jsme všecko možné i nemožné, jsme nespolehliví, zrádci. Posléze zní tyto výtky jako hymna ke cti víry, zpívaná zmatenými jazyky bláznů.“

 

V září 1926 navštívil Durych Josefa Floriana ve Staré Říši.

„Florian podrobil některé stichproby mé Katolické cesty pronikavému rozboru; ukázal mi, že některá místa jsou nejasná; jiná že připouštějí bludný výklad; posléze jiná že jsou zcela chybná; zvláště to místo, kde odsuzuji filosofii. Vysvětloval jsem, co se všecko musí bráti cum grano salis a kam se nese směr útoku. Ale Florian stál na tom, že přesnost a správnost musí býti dodržována. Zapochyboval též o účelnosti těch článků. Pro všecky ty věci má Církev své ustálené precisní názvosloví a já dosti neuměle se pokouším o formy nové. Katolíci se prý tím nepoučí. Odpověděl jsem, že jsem to nepsal pro něho, nýbrž jednak pro nekatolíky, jednak pro ty, kteří se bojí. – Lépe by bylo odkázati lidi na římský katechismus. Namítl jsem, že to sice bezvýhradně uznávám, že jest těžko pohnout lidi k tomu, aby jej četli.“

Dovedu si představit tento rozhovor. Čtyřicetiletý spisovatel už měl za sebou nějakou tu zkušenost. U Floriana obhajoval dosud nehotové publicistické a literární dílo. Či spíše jeho uměleckou kvalitu. Toto se však bál svému učiteli říci do očí.

Měli oba pravdu. Florian hájil vědu, Durych zase umění učinit tuto vědu přístupnou. Durych Florianovy argumenty přijal, protože ctil šediny svého Mistra. Florian Durychovu argumentaci přijmout nemohl, protože by se tím dopustil zrady na sobě samém. Nelze mu to vyčítat. On pro ortodoxii již přinesl nezměrné oběti, stal se jejím mučedníkem a nehodlal slevit ani milimetr.

Durych sice dále vypráví, že tento Florianův odsudek nezpůsobil, že přestal na KATOLICKÉ CESTĚ pracovat, nicméně jsem přesvědčen, že toto byl hlavní a rozhodující důvod.

Píše:

„Tato diference sama o sobě by mne neodvrátila od úmyslu dokončiti a vydati řadu těch článků. Našel jsem dobrého a milého přítele a vzdělaného theologa, který by se byl rád ujal censury těch článků, kdyby měly vyjít knižně. Za druhé bych pak já sám se nezdráhal dělati ze sebe ještě nějaký čas lidem blázna a neuměle jim vyprávěti leccos o takových věcech. Vím, že mne jakýsi počet lidí sleduje jako zvláštního blázna a z tohoto zájmu by čtli také Katolickou cestu. Možná, že někteří z nich by pak přece také jednou sáhli po římském katechismu. Kdybych měl o tom jistotu, dělal bych lidem kratochvíli a tropil bych pohoršení bez konce. Chtěl bych být jakýmsi chodícím a třebas i kozelcujícím plakátem katolictví. Neumím nic lepšího a mohu sloužiti jen tak, jak umím. Vždyť i pokrokáři slouží svému pokroku a svým modlám jen tak, jak umějí, totiž uboze, ale přece platně.“

Durych ještě uvádí mnoho dalších důvodů, proč nehodlá pokračovat v psaní „Katolické cesty“. Jen na první pohled se zdají být tyto důvody pádné. Jsou nepřesvědčivé i z toho důvodu, že jich je skutečně mnoho.

Píše:

„Nastává doba, kdy jest třeba odmlčeti se a nemluviti o věcech svatých. Dnes víra nesmí mluvit, nýbrž zářit. Dnes nelze nikoho bíti v jejím jménu, dnes je doba soucitu, který jest chmurnější než pohrdání. Ke komu z nekatolíků mluvit o katolických věcech? Disputovati s někým? Vracet někomu úder? Lehtat někoho? Ne! Víra jest příliš svatá věc.

Rozhodl-li jsem se upustit od dokončení a vydání Katolické cesty, jest to především akt pohrdání k těm odpůrcům, kteří ji vyprovokovali a kterým byla především určena. Snad se mi uvěří, že mi nedošel dech a že jsem ji v definitivní úpravě mohl podati lépe než dosud.

Ale byla určena též katolíkům, ovšem že jen těm slabým, tak trošku dost nerozhodným, dvousedadlovým a pokrčeným. Těm pak mohu s dobrým svědomím doporučit četbu katechismu, ne-li římského, tož aspoň školního; potřebují to; nevím, zda celé jedno procento katolíků v našich zemích zná aspoň hlavní věci z malého školního katechismu mimo školní děti.“

Čte se to velmi pěkně, třebaže dnes už dobře víme, že ve dvacátých letech dvacátého století víra v Československu nezářila, že to bylo jen zbožné Durychovo přání. Silně tvrdohlavé.

Četba, či spíše studium katechismu mělo nesporný význam, a to i četba katechismu školního. Tehdy byl katechismus pro všechny katolíky bez výjimky závazný. O novém katechismu se dnes říká, že jeho sestavení a vydání bylo posledním úspěchem tradicionalistů. Modernisté prý byli v zásadě proti sestavování jakéhokoli katechismu. Na každý pád mi nový katechismus připadá jako příručka katolíků, z níž by se dovídali, jak asi by měla vypadat jejich víra. Mnohem zřejmější je však skutečnost, že Durychova Katolická cesta je po všech stránkách zajímavější četba, která samozřejmě k četbě a studiu katechismu může přivést.

Pokud tedy toto Durych považoval za solidní důvod, proč že ustává v psaní Katolické cesty, pak mne tím rozhodně nepřesvědčil.

A dále:

„…jak já vlastně přijdu k tomu, abych mluvil o věcech, pro které nejsem kompetentní? Mohl bych býti výpomocným spolupracovníkem, ale nechci býti jako ten kostelník, který starému osmdesátiletému knězi u oltáře napovídal, co má dělat, aby to nespletl, když už stářím ho opustila paměť i smysly. Pustil jsem se trochu nerozvážně do věcí, které by kněz mohl říci lépe a lepším právem. Nechci provozovat fušérství v theologii.“

Zajisté jen takový kněz by mohl národu ukázat jeho ´katolickou cestu´, kdyby byl zároveň výtečným spisovatelem a především zkušeným publicistou. Kde ho vzít?

Kdyby mně Bůh dal takovou milost, abych stařičkému knězi směl napovídat a ukazovat mu místa v misále, která má přečíst, byl bych šťasten; protože to bych měl v Božích očích jen o trošičku méně ceny, než tento přestárlý, zato však hrdinský a statečný kněz, který se nechá z kostela vynést „nohama napřed“, místo toho, aby odešel na odpočinek.

Ani toto odůvodnění se Durychovi nepovedlo.

Dále:

„…nemám na to kdy. Psáti o katolické cestě, toť úloha pro světce. To znamená obětovati každé jednotlivé slovo Bohu. Vložiti do toho celou duši a celý život. To nelze psáti na kvap jako novinářský článek, to vyžaduje askesi, bdění a zpytování. A já na to nemám kdy. Ne proto, že by mi tyto věci nebyly nanejvýše drahocenné, ale proto, že jsem byl povolán k něčemu jinému, totiž k umění; jest to sice méně, ale to jest mé pravé povolání a určení a proti tomu se nedá nic dělat…“

V pozdějších letech musil Durych mnohokrát dokazovat, že čas si člověk musí umět najít a to i tehdy, když ho najít nelze. To mohu samozřejmě dosvědčit a nebylo by to svědectví obveselující.

A jak se člověk dozví, k čemu že byl skutečně povolán?

„…jest jakási potřeba odpočinku. Pracoval jsem snad nejpilněji ze všech dělníků Rozmachu až do určitého přepjetí sil; to napsání těch článků není všecko; člověk se moří čtením, pozorováním, uvažováním, čekáním, nadějí, steskem, osamělostí i nebezpečím. Přijde chvíle, kdy člověk potřebuje nějakou dovolenou, ne aby si odpočinul, ale aby se znovu soustředil a znovu nabral sil… i práce publicistická musí býti tvořivá… Práce pasivní zotročuje a otupuje; práce aktivní vyžaduje určité stravy a touto stravou je občasné mlčení a samota; dobrovolná klausura.“

To je hluboce vážný povzdech uštvaného člověka. Nicméně sám Durych tu říká: občasné mlčení, nikoli odmlčení trvalé.

A ještě:

„Psát o náboženství – toť stálé vydávání se v nebezpečí, že přestoupíme zákaz: Neházejte perel sviním!“

Kdyby tento zákaz platil absolutně, nebylo by dobrých básníků.

„A posléze… snad hlavní věcí byla určitá chyba taktická. Nač bylo třeba dělati z katolické cesty improvisaci pro čtenáře, když by bylo bývalo mnohem lepší a účelnější trochu rozhrábnout tu provokující cestu střední? (Viz úvod I. dílu „Katolické cesty Jaroslava Durycha“.) Nač se dovolávat Církev a věcí posvátných, když stačil kopáč obyčejné logiky a obyčejné ironie na to, aby střední cesta pozbyla kreditu? Jíti proti střední cestě cestou katolickou, to bylo přece snad jen trochu málo katolicky sebevědomé; tyto profanace katolického jména, neoprávněná hyperbola; nač tahat na to takový těžký kalibr?…“

Prvotní impuls ke „Katolické cestě“ dal zajisté nebožtík Ferdinand Peroutka v službách Karla Čapka (či naopak?). Nic naplat, to nebyli ledasjací protivníci! Ale jinak – a mně doopravdy se takto Durychova Katolická cesta jeví – toto Durychovo dílo bylo určeno především katolíkům, i když jen těm „nerozhodným, dvousedadlovým a pokrčeným“….

Durych tedy svou rozpracovanou Katolickou cestu odsoudil ke skartaci. Z mnoha, až z příliš mnoha důvodů. Více méně jediným důvodem však byl odsudek Josefa Floriana. Ten byl nespravedlivý. Florian nebyl žádný teolog a už vůbec nebyl spisovatel. Neměl žádné právo toto dílo zakazovat. Zakazovat ovšem směl, neboť učitelé smějí dávat zákazy svým žákům.

Jak neomluvitelně se Florian mýlil, dokazuje tato poslední kapitola Durychovy Katolické cesty.

 

„Kdo prý jest katolíkem, tím samým jest poddaným římského papeže, tedy cizí, zahraniční moci, která žije v nepřátelství s československou republikou a vydává nařízení, která přímo odporují československým zákonům; tím jest prý každý katolík přímo zavázán k boji proti tomuto národu, státu atd. Katolíci tedy jsou zásadní velezrádci.

Těmito slovy se vlastně jen podle pravdy dokumentuje snaha, aby tento stát byl vystavěn přímo jako bašta proti katolické církvi. Za hlavní dějinný úkol československého lidu se prohlašuje boj proti Římu.

Církvi katolické se vykládá ve zlém její internacionálnost. Jest to výtka příliš nestydatá. Pěkně se mluví o domácí vládě, o tom, že vláda nad věcmi národa se vrátila do rukou národa, o integrální moci národní a státní, o absolutní nezávislosti politické i kulturní a o jiných podobných věcech. Ale jednak jsou s tím spojovány omyly, jednak lži. A těmto lžím mají sloužiti skvělá hesla nacionalismu, hanobená v svatokrádežných spárech.

Předně ti, kteří se dovolávají integrální moci státní proti Církvi, jsou lidé hrubí a podvodní, i když se marně zdobí titulem, hodností nebo funkcí. Integrální moci státní nejen tu není, ale i každá snaha o její uskutečnění byla by krajně nepříjemná těm, kteří nejvíce se jí dovolávají ať proti Římu či proti Moskvě. Správa věcí veřejných jest věc až příliš kompromisní a otrocky závislá na různých efemerních situacích různých států cizích, než aby sebe menším právem si mohla přisvojovati nějakou speciální československost, leda by se charakterem československým mínila bezcharakternost, zásadovost bursovní. Nelze mluviti o české autochthonní politice domácí, zahraniční, kulturní; nelze mluviti o speciálním československém poslání, o státní myšlence, o jakémkoliv programu. Není takových věcí; jednak pro duchovní neplodnost těch, kteří pouze svými fysickými těly, v nichž vlastně vůbec ducha není, zastavují nebo mění směr chudého a lenivého životního proudu ve státě, jako když několik tlustých neohrabaných lidí si v létě sedne do potůčka v olšinách, jednak proto, že duchovní život se ubírá jinými isobarami a opravdu živým a živoucím lidem pomalu začíná býti lhostejno to, co se děje v pásmech nižších a vedlejších.

Ale to by byly pouhé defekty inteligence horlitelů proti internacionálnímu rázu církve katolické. Jsou však defekty horší, kterých nelze odpouštět ani lidem zaostalým a slabomyslným, totiž defekty čestnosti. Nemohou-li tito lidé poukázati na žádné reální, integrálně české snahy, které by jim propůjčovaly ať sebe pochybnější, ale přece jakýs takýs mravní titul k oposici proti internacionalisujícímu vlivu katolické církve, jest to jen skrovný právní nedostatek proti faktu, že není nikde lidu, tak slepě a zbaběle propadlého všem internacionalisujícím maniím jako v těchto zemích. Od prvního do posledního písmene v slabikáři politického a kulturního vědění všecko křičí a řve cizotou a cizinectvím nejhoršího zrna a nejzchátralejší jakosti. Není v něm jediné české myšlenky, jediného českého slova, celá morálka národní jest jen nejhorší odpadovou tekutinou cizozemských fabrik. Vládne tu takové množství internacionál, že tu skoro již nezbývá místa pro nic českého. Pojem češství i československosti, ba i domáckosti jest perhoreskován. Liberalismus, socialismus, konstruktivismus i reformismus, jakmile se ocitnou v českých mozcích, dosahují ohyzdnosti, vzácné po celém světě. Oficiózní národ, který nemá již nic vlastního než jakousi řeč, kterou beztak považuje za věc nouzovou, přisuzuje si právo ozývati se proti internacionálnímu rázu Církve.

Mužové, kteří chtějí mluviti a mluví k zamýšlenému prospěchu autority státní proti autoritě církevní, nedorostli ještě ani k zdánlivé úctyhodnosti, které je třeba k takovým funkcím. Nemají dosti intelektu, aby si sami představili svůj fysický a duchovní obraz ve filmu dějin. Nejsou dost stateční ani dost poctiví, aby připustili, že jejich potomci budou tento film, jejich tváře a jejich jednání pozorovati zdáli s pocity úžasu, studu a hanby nebo i s posměchem či s ledovou ironií. Většinou však nemyslí na svou památku v dějinách, nýbrž jen na přítomnost.

Žijeme v jednom ze států, jejichž ideálem jest, aby Církev byla poddána národu a státu. Bylo zde již dosaženo jakéhosi reálního úspěchu. Národ si udělal svou národní církev, která dobrovolně slouží státu. Není třeba proti této církvi bojovati a kritisovati. Až jednou některý příslušník této národní církve napíše její pragmatické dějiny, stačí, když se toto dílo přeloží pak do některé světové řeči zcela sine ira et studio, nechť potom cizina soudí sama. Nebude souditi pak tuto národní církev, nýbrž tento národ, který ovšem žvavě praví, že si od ciziny nenechá předpisovati.

Národ, jejž žinýruje vlastní národní a státní vědomí, který se vrhá ne v tu internacionální všeobecnost, která spojuje všecko lidstvo v jedinou rodinu, nýbrž v pouhý internacionání kal, staví se proti internacionále katolické a nestydí se při tom za to, že jest k tomuto postavení nucen před očima světa za bílého dne bičem nacionálních impressariů protikatolické internacionální manéže. Nestydí se za to, že tyto falešné skoky provádí ne ze své přirozenosti a zaujatosti, ale hlavně pro krásné oči pochybných veřejných i zákulisních vladařů světa zahraničního. Pro mdlý, hladový, komediantský zisk, jako když opice tančí v hadrech na ulici, aby od diváků vybrala potupné krejcary pro své majitele. Národ, který by se stejně lehce prodal Turkům i Japoncům, kdyby tito uznávali užitečnost takového podniku.

Tím se praví jen to, že nikdo nemá u nás práva mluvit proti internacionálnímu rázu Církve ve jménu nacionality a státní integrálnosti.

Snad by se nechalo proti němu něco namítat, kdyby poměry byly jiné než jak se skutečně ukazují; kdyby totiž skutečná a opravdová snaha o úplnou nezávislost a samostatnost v tomto státě se reelně uplatňovala, třebas ne hned, se žádaným úspěchem. Pak by se mohl takový odpor uznat za logicky přípustný. Anebo kdyby se to u nás s kteroukoliv jinou internacionálou mínilo jakž takž čestně a vážně, mohly by se takové internacionály kriticky srovnávati. Prakticky se takového stavu už asi nedočkáme. Připusťme jej tedy teoreticky.

Viditelná církev jest jen částí Církve a to tou menší částí; větší část Církve jest neviditelna. To jest jedna věc, kterou třeba míti na paměti. Co se týče té viditelné části, skládá se z různých lidí; na většině není to vidět, že jsou katolíky; nemají zvláštního, stálého viditelného znamení a podobají se lidem ostatním; jiná část nosí kněžské roucho. Pod slovem „církev“ se míní často jen administrativa církevní; míní se papež jako předseda, kurie jako správní rada, provinciálové a preláti jako zástupci, nunciové jako agenti, ostatní duchovenstvo jako zřízenci; činnost Církve se vidí v její diplomacii, administrativě, v lokálním postupu, v poměru k občanským institucím a k jiným společnostem. Jsou-li pronásledováni katolíci v Mexiku, pohoršují se tím třebas katolíci někde v Belgii. Ale to jest jen výsek života církevního; podobné zřízení může míti kterákoliv a jakákoliv společnost. V korespondencích, apelacích, v úpravě diplomatických a právních styků jest vlastně jen ta nejmenší část podstaty. Jest mnoho dobrých katolíků, kteří nemají o těch věcech ani vzdálené představy. Podstata je ve víře a ta je transcendentní. Potírat Církev, to neznamená jen potírat Řím, preláty, kněze a exponované laiky, to znamená boj proti známým i neznámým katolíkům, živým i mrtvým, boj i proti té Církvi neviditelné. Proti víře se bojuje tenkrát, je-li uznána za škodlivou.

Církev katolická se nepovažuje za jednu z církví nýbrž za Církev jedinou. Tady není kompromisu. Buď její Zakladatel byl Bůh, nebo si úplně právem zasloužil potupnou smrt na kříži a dnes by si ji zasloužil právě tak. Slova o tom, že byl jedním z nejlepších duchů lidstva, vycházejí z mozků shnilých a z úst zbabělých; odpustit by se mohla jen pohanům. Proto Církev hájí své učení o samospasitelnosti a svrchovanosti nad veškerým lidstvem a všecky ostatní církve považuje za nepravé, se kterými se nelze dohodnouti na polovic, nýbrž které jsou vybízeny k úplné kapitulaci. Tím činí rozdíly mezi lidstvem, kterých nečiní stát. Katolík musí aspoň v některých věcech jinak posuzovat katolíka a jinak nekatolíka.

Mezi Církví a lidmi mimo ni jest určitý poměr; buď určitá inklinace nebo určité nepřátelství. Není však cesty střední; lhostejnosti Církev nezná. Tyto momenty mohou působit na vnitřní život v národech a státech.

Mohly by působit na škodu státu. Víra sama jest určité privilegium a podle ní se lidstvo dělí na privilegované a profánní. Vědomí toto posiluje i sebevědomí a tím i vitalitu. Vždyť jest to vidět i u židů, kterým vědomí privilegia o vyvoleném národě dodalo vitalitu úžasnou. Ale i církve odpadlé mají svou vitalitu, někdy dosti mocnou, ale ta má jiný ráz; jest to vitalita odboje a vydráždění svobody a hazardní odvahy.

Boj trvá a církev katolická nemůže uzavříti mír; pro ni mír vestfálský neplatí; nemůže uznati ani to, že by platil pro státy. Nemusí uznávati toleranci, poněvadž tolerance popírá nebo obmezuje její práva. Všecko právo jest na její straně. Ale právě proto, že má svrchovanost práva, může používat i svého práva k milosrdenství. Prokazuje milosrdenství, aby nehynuly životy, dopouští některé ústupky a kompromisy, nelpí na úplném a důsledném dobývání některých svých práv. Nečiní tak ze slabosti a její moudrost není chytráctvím. Jedná ze své noblesy.

Stát smíšený může to nelibě nésti. Mnohé církve se považují za sestry a za rovnocenné. Těžko jest jim tolerovati církev, která odmítá uznání rovnocennosti. Těžko jest jim snášet to před pozorujícími zraky katolických občanů téhož státu. Vědí, že tu není věčné smlouvy, věčného míru. Kdykoliv se boj může obnovit a forma milosrdenství může ustoupit formě spravedlnosti. Může nastati boj mezi občany téhož státu. Stát si toho nepřeje a nebezpečí vidí v církvi katolické právě pro tuto její neochotu k definitivnímu kompromisu.

Jest to jaksi nepříjemná věc pro státníky, ale spíše v teorii, než ve skutečnosti. Ve skutečnosti čili v dějinách vyhlíží to poněkud jinak. Nesmiřitelná církev katolická jest schopna velkého a dlouho trvajícího milosrdenství, shovívavosti a mlčení. Katolíci mohou milovat nepřátele své, mohou s nimi pracovat a nevidět jejich nekatolictví více než jest z opatrnosti nutno. I tenkráte, jsou-li v menšině, pro určité dobro celku mohou býti oddáni společnosti, národu, státu; jsou učeni poslušnosti a kázni, trpělivosti a sebepřemáhání.

Na druhé straně nikde tolerance nebyla tak skvělá jako na papíře. Církve, vzniklé z odboje, hlásající svobodu svědomí a rozumu, vynikají dosud fanatickou nesnášenlivostí. Není krutějších a krvelačnějších lidí nad hlasatele všelidské kultury a nad bojovníky za svobodu přesvědčení a rozumu. Nejnetolerantnější lidé jsou hlasatelé tolerance. Projevy českého tisku v těch věcech by si zasloužily pozornosti historie. Nebyl-li dosud u nás Řím souzen a odsouzen ohněm a mečem, nelze za příčinu toho považovat nedostatek dobré vůle. Té by bylo nadbytek a tak zvaná vysoká i střední inteligence by s gustem přihlížela ať již z diskretních zákoutí anebo zcela veřejně. Neboť nikdo už se nemýlí krásnými slovy.

Nyní se však jedná o pravou funkci katolické internacionály. A ta má dvě vlastnosti.

Předně tu, že katolická církev nezpůsobuje žádnou internacionalisaci podle obecného smyslu, která porušuje národ nebo stát; ba že naopak katolická církev jest mnohem spíše způsobilá k tomu, aby národu a státu dávala svou vitalitu vlastní. Mohlo by se tvrzení obrátit a říci, že katolická víra spíše povzbuzuje a stupňuje národní a státní šovinismus. Cítí-li jednotlivec v sobě působení víry na své sebevědomí, což teprve kolektivum! Katolická víra jest aktivní a aktivizující; není to víra, která sebevědomí zúžuje, jest v ní dosud místa pro avancement lidí, neboť hlásá hierarchii a to nejen administrativní.

Za druhé tu, že její internacionalisační působnost jest mnohem přirozenější a ušlechtilejší než působnost všech jiných internacionál, jejichž cíle jsou mlhavé a metody násilné a dobrodružné. To, po čem tyto se křečovitě pachtí s použitím všech, i pochybných prostředků, jest již dávno jasno v celé úplnosti a v primérní moudrosti učení církve katolické. Katolická církev chce tvořit a také skutečně pomáhá tvořit z lidstva jednu rodinu, vrací svobodu, svobodu kázně a kázeň svobody, naplňuje či pomáhá naplňovati všecky ideály lidstva a nezbavuje při tom lidi jejich přirozenosti tak jako to činí filosofie a vědy sociální a příbuzné. Právě šíře jejího rozhledu a hloubka její svobody jí umožňuje, aby poskytovala blaho individuální, blaho státní i blaho všelidské, aby se v jejím světle a teple rozvíjel sám pro sebe poustevník, umělec, vynálezce a vůdce, i obec, národ, stát, třída, i obec celého světa, veškeré kolektivum. Jediná umí nikoli smířiti, ale přirozeně a harmonicky sjednotiti systémy, kterých nesjednotí žádná vůle a chytrost pouze lidská. Neboť jest katolická, to jest způsobilá pro všecky časy, země a lidi, za všech okolností.

Církev jest nad státem. Není to popírání svrchovanosti státní, leda by jím byla i slova: Adveniat regnum tuum! Jen úředník či správce zřejmě a okázale zlé vůle mohl by v této tesi hledati ponížení státu. Církev má mnohem vážnější věci na starosti, než aby se pletla do administrativních záležitostí, které stát si může udělat bez ní; pracuje-li tato administrativa proti ní, musí se ovšem bránit, ač je lépe, ozvou-li se v takovém státě katolíci jako jednotlivci dříve než je nucena tak učiniti církev z úřední povinnosti.

Ale v takových sporech se světu nikdy nejedná o principy. Pohnůtky bývají jiné a idea svrchovanosti státu jen pouhou záminkou. A začne-li se někdo dovolávat svrchovanosti státu proti Církvi, obyčejně tím kryje buď nějakou špínu nebo ctižádost podezřelého rázu.

Církev není něco heterogenního, co je mimo nás jako jiná rasa, jiná třída lidí s přísnýma a zvláštníma očima, kterých musíme zasmušile poslouchat. Církev – to jsme přece my, ona je v nás a její hlas je též hlasem našeho svědomí.

V našich modlitbách se nazývá Svatou Matkou, což jest jméno krásné a něžné i vznešené, které všecko obsahuje a všecko vysvětluje.

Katolíci ji přirovnávají k panně z Velepísně; nepřátelé ji líčí jako starou a zlou nestvůru. Ona jest pro všecky, i pro ty nekatolíky. A každý v ní vidí svou vlastní duchovní tvář; i její nepřítel; jaký jest kdo sám, takovou se mu jeví i tvář katolické církve. I toto zrcadlení jest její tajuplnou a božskou funkcí.

Církev přijímá národy, uznává státy, chrání lidské dílo; v ní se neděje žádná nivelisace; nepokoušela se nikdy o setření přirozených vlastností a funkcí lidských, nýbrž jen o jejich regulaci. Nesjednocovala lidi různých jazyků v jeden národ jednoho jazyka, nýbrž v jednu rodinu jedné víry. Správa Církve zachovávala vždy určitou přirozenou mez ve svém zásahu do věcí politických; věděla, co může spraviti sama a co je zase nutno ponechati na vůli Prozřetelnosti, znala hranici mezi moudrostí lidskou a božskou a v té věci se jí obdivují i její nepřátelé. Právě přirozená moudrost lidská dosáhla v ní nejvyššího stupně. Církev viditelná – to jsou lidé a národové a také oni sami se v ní spravují. A nejvyšší správa Církve jim nikdy nebrání ve svobodě rozhodování, není-li k tomu nucena z příčin obzvláště vážných, jejichž spravedlnost vždy bývá uznávána, třebas někdy až pozdě. A tam, kde Církev uznává stát s obyvatelstvem různého vyznání, nelze nikdy mluviti o nedostatku noblesní konciliantnosti na straně její.

Církev ponechává státům právo války; na té i oné straně může kněz žehnati zbraním a není-li spravedlnosti či nespravedlnost nade vše jasna, hlava Církve zachovává neutralitu. Uznává, třebas s bolestí, válku za zjev přirozený, jehož vývoj záleží na vůli Boží. Nepřisuzuje si moc, která jí nebyla dána. Neučí a nedovoluje učiti, že by bylo možno války definitivně znemožnit, poněvadž by to odporovalo slovům jejího Zakladatele o posledním čase. Tím však uznává svobodu národů a států. Netvoří jejich osudy; jen je pomáhá zřídit, pokud se jí svěřují.“

(Skončeno dne 2. srpna 2002)

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.

One Response to Katolická cesta J. Durycha XXIII. – Zmařené dílo

  1. JiKu napsal:

    Sháním kontakt na pana Václava Durycha. Mohl by se mi někdo s touto informací ozvat na jiku@sdh.cz?
    Předem díky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *