Mučednictví nebo „fanatismus“?
Útoky liberálních médií proti Katolické církvi při každé příležitosti snad už překvapí jenom naivku. Často si k tomu vybírají též světce, kteří jsou věřícím obzvlášť sympatičtí a jejichž příklad a životní osud zasahují svědomí jako řízená střela. Právě oni jsou obzvlášť nebezpeční. V nedávných letech se západní média rozepisovala o „fanatismu“ sv. Marie Goretti, 12leté dívky, která nechtěla být po vůli násilníkovi.
Příběh je známý. Mladík Alessandro Serenelli, který spolu se starým otcem bydlel v domě Gorettiových v italském Farriere di Conca u Nettuna, se ji pokoušel přinutit, aby mu byla po vůli. Když odmítla, začal ji bodat nožem. Nepovolila a neustále volala: „Alessandro, to je přece hřích!“ Následujícího dne v nemocnici zemřela (5.7.1902). Podle dnešních liberálů prý šlo o „typickou ukázku katolického antisexuálního fanatismu“, jak jsem četl v několika vlivných západních periodikách.
Ze svého úhlu pohledu mají pravdu. Tam, kde se vytratil pojem hříchu, je jakýkoliv odpor proti zlu „fanatismem“, „bigotností“ apod. Světice se prý raději měla nechat Serenellim znásilnit a potom podat trestní oznámení (resp. za nezletilou její matka). Lpění na panenské čistotě – to současný sekularizovaný svět nechápe.
Jenže vžijme se poněkud do toho jiného světa, do něhož se sv. Maria Goretti narodila. Pocházela z těch nejchudších vrstev venkovského obyvatelstva, její otec byl pachtýřem, nájemcem půdy od velkých vlastníků. Bylo to v kraji močálů, odkud komáři přenášeli zhoubné nemoci. Jedna z nich zasáhla Mariina otce, který r. 1900 zemřel. Marie se musela starat o mladší sourozence, zatímco matka pracovala na poli. Byli tak chudí, že si musela šaty k prvnímu sv. přijímání půjčit, rodina na ně neměla.
Itálie byla v té době jednotným královstvím. Církevní stát padl r. 1870 za oběť Garibaldiho vojskům, papež bl. Pius IX. se stal „vatikánským vězněm“. Vládli svobodní zednáři, proti Katolické církvi byly organizovány neustálé provokace – v divadlech a na náměstích se recitovala Carducciho báseň „Hymnus k poctě satana“ apod. Vláda podporovala zejména města a rozvoj průmyslu, venkov ale čím dál více zaostával a propadal se do bídy. Zatímco papež bl. Pius IX. kladl v Církevním státě důraz právě na zvelebení života na vsi, italští liberálové nikoliv. Vesnická hospodářství krachovala a půda se koncentrovala v rukou bohatých vlastníků, kteří často na orné půdě stavěli továrny. Zkrachovalým zemědělcům nezbývalo, než si půdu pronajmout za lichvářský peníz a dřít bídu s nouzí, což byl případ manželů Gorettiových.
Naštěstí katolická víra byla u prostého lidu tak silně zafixována, že si vláda nedovolila zahájit vůči Církvi tvrdé administrativní pronásledování jako ve Francii nebo později v Portugalsku. Venkov byl Církvi upřímně oddán. Děti chodily do náboženství, které se vyučovalo pravověrně, jsme v éře papežů Lva XIII. a později sv. Pia X., velkých obránců ortodoxie a bojovníků proti modernismu. Odtud sv. Marie čerpala své poznání, co je to hřích. Ačkoliv absolvovala pouze jednu třídu obecné školy (do níž kvůli povinnostem doma spíše nechodila než chodila), měla díky solidní katechezi lepší náboženské vzdělání než leckteří dnešní mladí „moderní“ katolíci, pro něž je slovo hřích neznámým pojmem. Věděla, že těžkým hříchem se ztrácí posvěcující milost, již si cenila nade vše.
Z tohoto zorného úhlu je potom její jednání naprosto normální a přirozené. Aby neztratila věčný život, raději obětovala ten pozemský. Samozřejmě by se nedopustila hříchu, kdyby pod hrozbou zavraždění Serenellimu podlehla, jenže po ztrátě panenství by pokušení k těžkému hříchu proti 6. přikázání bylo mnohem silnější. Krom toho panenství považovaly tehdejší věřící dívky za úžasný poklad, který jednou dají svému manželovi po uzavření sňatku. K tomu je Církev vedla, tak byly vychovávány. Za tyto hodnoty stálo za to obětovat tento pozemský život.
A ještě zbývá poslední otázka. Je známo, že Serenelli, jemuž světice na smrtelné posteli odpustila, se obrátil a po odpykání trestu začal nový život jako pomocník v jednom kapucínském klášteře. Obrátil by se, kdyby mu Marie podlehla? Z psychologického hlediska asi těžko. Marie snad podvědomě a z nadpřirozené inspirace vycítila, že aby zachránila duši Alessandrovu pro nebe, musí obětovat svůj vlastní život. Jinak on těžko pochopí, že „toto je hřích“, jak mu neustále připomínala. Dodejme, že mladý Serenelli měl doma pochybnou literaturu a kdykoliv světici potkával, zesměšňoval Krista a Jeho Církev. Patřil k té části mládeže, která podléhala tehdejší liberální propagandě. Teprve Mariino hrdinství, s jakým bránila své panenství, mu otevřelo oči.
Kolik bude třeba současných Marií Goretti, aby se dnešní mládež – často i ta katolická – odvrátila od života ve hříchu? Na to zná odpověď jenom Bůh. Jenže sv. Maria Goretti, světice panenské čistoty až k prolití krve, zajisté zmůže mnoho svojí přímluvou. Proto tedy: Sv. Maria Goretti, oroduj za nás!
PhDr. Radomír Malý
Obraz Marie Goretti namaloval v roce 1929 Giuseppe Brovelli-Soffredini a byl převzat z Katopedie (zdrojový soubor). Ochrana autorských práv vypršela.
K diskusím níže:
Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.
Nedá mi to nedloubnout si. Opravdu si někdo myslí, že po ztrátě panenství znásilněním zesílí pokušení porušovat 6. přikázání? Mám za to, že je tomu právě naopak.
Přiznám se, že vidím podstatu celé věci trošku jinde. Alessandro nešlo o to Marii znásilnit. Chtěl po ní výslovně, aby se mu podvolila a aby výslovně souhlasila s tím, že se s ním vyspí a spolupracovala na tom. Riziko tedy vidím spíše jinde: když člověk jednou ustoupí zlu tímto způsobem, příště mu ustoupí snáz.
Nicméně hlavní je, že mučednictví, je-li podstoupeno pro věc, která za to stojí, je hodnotou samo o sobě, jako akt hrdinství a věrnosti Bohu a jeho příkazům.
Však já s hlavní myšlenkou článku souhlasím. Ale myšlenka kterou jsem komentoval mi přišla natolik zvrácená, že jsem si komentář k ní nedokázal odpustit.
někdy ne někdy ano, viz třeba film Horalka, kde je to velmi dobře ukázáno…nejde o to, že by se zvýšilo pokušení, ale oběti začnou někdy natolik pohrdat samy sebou, že jakoby ztratí schopnost a touhu bránit se…
Ad obraz v umění: „Kašpar Lén mstitel“. Márinka končí v nevěstinci, Lénovi vysvětluje, že ji domácí „zkazil“, ačkoliv šlo de facto o akt násilí: sex vynutil pod výhružkou, že nechá zavřít jejího otce, kterého přistihl při krádeži. Otec končí sebevraždou. V této situaci je pro Márinku nevěstinec „jasnou volbou“.
Přitom stačilo jen slovně poslat pana domácího do háje, na fyzické násilí by se asi nezmohl. Otec mohl být zavřený, ale živý, Márinka si mohla vážit sama sebe a nemít pocit, že jinam než do nevěstince nepatří.
Myslím si totéž co Lot, a neříká to jen zdravý rozum, ale i psychologická a sociologická empirie – ostatně, vždyť i léčení alkoholismu nebo jiných závislostí probíhá tak, že se léčenému spojí s něčím hnnusným.
A Cinik to myslí tak, jako že se ten kluk naštval, že s ním nechtěla spát, a ubodal ji? No, možné to je. Jinak ale některé vývody pana Malého postrádají smysl: z čeho plyne, že by dnešní doba zakazovala se proti tomu bránit? Naopak, pokud by ho v takové situaci třeba při své obraně ta holka zabila, byla by určitě osvobozena. Bránit se je úplně v pořádku. Spíš by asi doporučovali při bezprostřední hrozbě smrtí bez možnosti obrany se podrobit, ale prvním krokem je obvykle co nejúčinnější obrana, rozhodně dnešní psychologie ani právo neradí se prostě hned poddat. A pokud poddat se není hřích při hrozbě smrti (myslel jsem si, že pro striktní katolíky to hřích je), pak tam moc velký rozdíl oproti dnešnímu většinovému postoji není.
„Nejúčinější obrana“ – bylo jí necelých 12, i když tedy vypadala na víc, Serenellimu necelých 20 a svou akci si pečlivě připravil (i s tím detailem, že si připravil zbraň s tím, že buďto se poddá, nebo ji zabije). Jak si při takovém poměru sil představujete „co nejúčinější obranu“?
šancí moc neměla, tenkrát. dneska by asi stačilo chodit do juda nebo karate, o nůž ho připravit a bodnout ho. no, ale je jasné, že šance neměla. myslím, že dnes holkám v podobných situacích doporučují řvát, volat o pomoc. ta hranice mezi obranou a podvolením není ani dneska úplně jasná, záleží asi na okolnostech.
jinak ale vlastně tím, že se mu nepodvolila, nepřímo způsobila, že se stal vrahem. kdyby se „neobrátil“ a jen by ho to trápilo do smrti, nebo kdyby to dokonce znamenalo pro jeho osobu další sešup (což se taky stává) a stal by se třeba profesionálním zabijákem, jestlipak by tu holku na nebesích netrápilo, že mu radši nepodlehla?
To sou typické kecy postmoderního rozumáře.., který zamnění zlo s dobrem a příčinu s následkem.., první byl na vině on a to proto, že nerespektoval její svobodu.., to je to samé, když musí být utraceno nevinné dítě, protože jeho existence je proti matčině právu na „svobodnou volbu“. Stejná rétorika, stejné lži.., ist es zu kotzen.
To byla zcela volba Serenelliho, na které neměla žádný podíl. Kdyby se poddala, šance na to, že by se napravil by byla IMHO menší.
tohle jsem vyhrotil schválně, samozřejmě, že to byla jeho vina a ona měla právo udělat cokoliv. ale občas prostě existují případy, kdy se snažím minimalizovat zlo z té situace vzešlé, i za cenu své oběti. ad cinik: no, to právě není jasné, neřekl bych, že někdo potřebuje udělat co největší zlo, aby vzrostla jeho šance napravit se.
Na, ale potřebuje dobrý příklad a lidi, co mu dají jasně najevo, že dělá zlo. Znáte nějaké „silnější trknutí“, než to, kterého se mu dostalo?
taky se doporučuje myslím znechutit se útočníkovi (pustit moč a svěrače, s prominutím). pokud o tom dnešním většinovém postoji v právu a psychologii víte někdo víc, tak to sem napište.
zajímavá je otázka, jestli se třeba (v principu, z katolického hlediska) může holka v takové situaci účinně bránit tak, že útočníka třeba i zabije. Z právního hlediska myslím jo (můžete použít silnější obranu, než je útok, a nemůžete předem vědět, jestli vás ten útočník nechce kromě znásilnění i zabít). A z katolického hlediska asi taky, protože ta hrozící újma je vnímána adekvátně smrti.
Může. V náboženství na gymplu jsem se učil, že znásilnění je zločin rovný vraždě a že při obraně ženy před znásilněním je možno i zabíjet, je-li to nutné, stejně jako při obraně života. To pochopitelně platí i pro sebeobranu dotyčné ženy.
Jistě je to dovoleno. Na větší vzdálenost je vhodný teleskopický obušek, dá se tím poměrně dobře prasknout lebka či přerazit hnáty nadrženého prasáka bez velké síly při švihu, nablízko – není-li zbytí – je velice vhodný šroubovák, který se dá vrazit pod žebra, pod ohryzek nebo do oka.
Trošku se tady v těch diskusích předpokládá, že Maria Goretti měla věštecké schopnosti a tak věděla, že když bude odporovat, násilník na ní vytáhne nůž a párkrát ji s ním bodne… Pak asi ještě s klidnou hlavou navíc řešila to, jestli když jí zabije, tak se spíš obrátí a nebo spíš, když pustí moč a svěrač nebo když se prostě nechá nebo když bude dělat, že s tím vlastně souhlasí a bla bla bla… Nebo třeba ty její věštecký schopnosti byly zpomalený, a tak musela chvíli čekat, než uvidí do daleké budoucnosti, jak to s ním dopadne, a než viděla svoje svatořečení, u kterého byl on již jako katolík přítomen, tak jí začal bodat, neboť včas neodpověděla. Nebo možná přemýšlela, jestli pro on bude mít větší naději na věčnou spásu, když jí jenom znásilní nebo když zabije… Zamyslete se prosím vás na chvíli, než začnete psát hlouposti.
Prostě se snažila ubránit svojí čest a to s tím rozdílem oproti jiným ženám v podobné situaci, že násilníka milovala křesťanskou láskou, bylo jí líto, že páchá tak těžký hřích, odpustila mu a modlila se za jeho věčnou spásu. Zavražděných žen v podobné situaci je samozřejmě mnoho, ale nejsou svatořečené a nejsou mučednice.
Tohle jsme kdysi rozvedli na pedagogice, zda je lepší učit dítě, že nemá klást odpor, s tím, že bude žít s hroznými vzpomínkami? Většina dnešních autorů soudí, že záchrana života je nadřazená všemu ostatnímu. Problém je v tom, že mnoho zločinců oběť znásilní a potom ještě zabije, aby je nemohla udat.
Pořád se mi zdá, že ten rozdíl mezi katolickým a současným postojem není tak velký. Kdybych to zpřesnil: podle současného postoje je účinná obrana (kam patří i to řvaní apod.) OK, podle katolického je OK. Případné zabití útočníka v sebeobraně je taky v obou OK. Nebránit se, pokud hrozí bezprostředně smrt a není šanci na účinnou obranu, je taky podle obou OK, tj. bezhříšné (teda, u katolicismu to tvrdí pan Malý, kdyžtak to někdo potvrďte). Ty důvody, co pan Malý uvádí pro neúčinné bránění se, jsou vlastně dva: první neplatí skoro v žádném případě a druhý neplatí tak v polovině případů, odhadem. Takže zásadní důvod (že by nebránit se bylo hříchem) podle něj neplatí, a dvě věci, které uvádí, jsou mimo.
při tom pokusu o znásilnění je vlastně obět z hlediska katolicismu v docela ošemetné situaci: protože násilník ji může skoro vždycky znásilnit, aniž by ji (předtím) zabil, a ona se nemůže, i kdyby tím fchtěla zabránit tomu znásilnění, ani sama zabít, protože to by byla sebevražda a tudíž hřích (předpokládám, že větší než mu podlehnout, pokud ne, tak mě někdo opravte).
Ano, je to tak. Pokud máte zájem o nějakou četbu, pak na několika stránkách to rozebírá sv. Augustin v Boží Obci hned zpočátku knihy, kdy se zabývá případem Lucrecie. Dokonce dle katolického učení žena znásilněná proti své vůli neztrácí panenství v nadpřirozeném slova smyslu. A kdyby tak např. vstoupila do kláštera a byla prohlášena za svatou, byla by uctívána jako panna, ač tělesně o panenství proti své vůli přišla.
Myslet si něco jiného je primitivní a vede některé jedince k plastikám hymenu a dalším podivnostem.
Znásilněné řeholnice ve španělské občanské válce jistě neztratily svou čistotu před Bohem, nanejvýš snad před některými fundamentalistickými literaristy.
a ještě jedna věc mi vrtá hlavou. Pan Malý píše, že ten kluk podléhal liberální propagandě. Liberalismus je ale (na rozdíl od libertariánství třeba makýze de Sade) založen na uznávání svobody druhých lidí, na dobrovolnosti vzájemných vztahů, zvlᚍ citových a sexuálních. Liberální propaganda by ho tedy měla spíš vést k tomu, aby na Marii v sexu netlačil a respektoval její odmítnutí, ne? Dvanáctileté holky málokdy přece chtějí s někým spát ze své vůle. Spíš se mi zdá, že je to přesně naopak: liberální propaganda postupně vedla k tomu, že si holky začaly vybírat své partnery dobrovolně a už se nestávalo, že by je jejich rodiče vyvdali třeba ze své ziskuchtivosti a proti jejich vůli (i když se jim pokořily a u obředu souhlasily, ostatně co měly dělat) – ve Vatikánu třeba je myslím oficiálně nejnižší věk na vdávání 12 let, de iure dodnes. A velmi pochybuju, že by se dvanáctiletá holka chtěla někomu oddat a že by měla šanci si ho sama vybrat, když už by to vůbec chtěla.
Bohužel se zdá, že o liberalismu nevíte skoro nic a co je to liberální propaganda vám také nic neříká. Doporučuji k četbě encykliky Lva XIII., zejména Libertas praestantissimum (http://www.vatican.va/holy_father/leo_xiii/encyclicals/documents/hf_l-xiii_enc_20061888_libertas_en.html), popř. nějaké další katolické pojednání o tom, co to znamená SVOBODA, a jak liberalismus tohoto pojmu zneužívá. Myšlenky liberalismu vedly jinak např. k masivnímu vraždění katolíků ve Francii, nebo masivnímu vraždění nenarozených dětí v moderním světě. Inu – svobody máme všichni, kromě těch, co nemají svobodu vyjadřovat svůj vlastní názor o tom, že svoboda vraždit lidi není svobodou skutečnou.
no, o liberalismu něco vím, i když ne tolik o speciálním významu toho slova, jak s ním pracuje katolicismus. a psal jsem o konkrétním zlu, které liberalismus do značné míry vymýtil a které se dost úzce týká daného tématu. Samozřejmě svobodu si každý může definovat jak chce, ale nějaký společný základ by tam kvůli dorozumění být měl: obecně svoboda znamená možnost si něco zvolit (vůbec) a udělat to bez vnější sankce. Jinak liberalismus jako takový myslím k vraždění katolíků nevede, a u embryí k němu vede jen u těch, kdo je nepovažují za lidi. U těch, kdo je za lidi považují, k tomu nevede. Všichni se totiž shodují v tom, že lidi se zabíjet nesmí (jen tak, nebo zde speciálně z důvodů, z jakých by se to u emryí dělat mohlo, pokud by lidmi nebyla).
Bohužel se zdá, že když se někde vyskytne slovo liberalismus, tak hned vidíte rudě a nejste schopen reagovat k věci. Ale díky, že jste nás poučil o tom, co si vy a někteří v 19. století mysleli, že je liberalismus.
1) Musel byste dokázat, že zlo, o kterém mluvíte, se skutečně tak často odehrávalo a dnes se neodehrává.
2) Po splnění bodu 1) stále nemáte žádnou oporu v tvrzení, že dané zlo vymýtil liberalismus, ale nebylo vymýceno na základě jiných příčin.
3) Dle učení kttolické Církve manželství uzavírají ti snoubenci a navzájem si tu svátost udělují. Pokud by k němu byl někdo nucen a nechtěl jej ze své vůle uzravřít, bylo by takové manželství neplatné a vůbec by nevzniklo.
4) Tehdejší lidé, a tedy i rodiče, byli sami od sebe asi tak špatní, jako dnešní lidé. Pokud dnes si o svém sňatku rozhodují sami děti, pak rozdíl je akorát v tom, že se s rodiči už neradí, popř. na jejich rady prostě dlabou. Ve spoustě případů se už ani neberou, ale žijí na psí knížku, sexuálních partnerů mají ještě jako svobodní tucty, když už se vezmou, mohou se zase rozvést… Pokud někdo dnešní klasickou mládež s jejich rodiči a jejich nevázaným (liberálním) způsobem života považuje za nějaký mravní pokrok, pak by si měl promnout oči a pročistit hlavu.
ad Mena: Skutečně si přečtěte tu enckliku Libertas praestantissimum, než se k tomu budete vyjadřovat a myslet si, že z jednoho příspěvku na internetu poznáte, jak chápe svobodu a liberalismus katolicismus. Pokud budete chtít, můžete se SVOBODOU jako takovou věnovat jako tomistický filosof třeba do konce života, ale to asi nechcete. Ta encyklika je ale skutečně kraťoučká a na tomistice staví… A když to přečtete, můžete si být jist, že o chápání svobody v katolickém smyslu budete vědět víc, než naprostá většina dnešních katolíků včetně kněží.
ad smajlík: no, mravní pokrok to je určitě (samozřejmě to záleží i na vnímání, někdo může vnímat jako mravní pokrok i koncentráky, ale s ním bych tedy nesouhlasil): právní systém (a samozřejmě i církev, která ty lidi oddávala a vůbec jí nepřišlo divné, že si nějaký sedmdesátiletý satyr bere dvanáctiletou holku) netvoří tomu násilí oporu, jako dřív tvořil: dvanáctileté holky nejsou do manželství nuceny a pokud to někdo (obvykle z náboženských důvodů) udělá a k takovému „sňatku“ ji dotlačí, právo jej naopak potrestá a sňatek zneplatní. Lidé si vybírají své partnery sami a pokud udělají chybu, mají možnost ji napravit a nejsou zvnějšku nuceni v ní setrvávat do konce svého života. Lidi se mnohem méně než dřív berou z hmotných důvodů, apod.
ono těm hokám, co byly k sňatkům de facto donuceny, to mohlo být celkem jedno, jestli je jejich sňatek platný nebo neplatný: stejně s těmi chlápky musely spát a zůstat do konce svých životů, a pokud to odmítaly, právo i církev byly proti nim.
opravuji: sadovského libertinství, ne libertariánství
Liberalismus je do latinské slova „liberó“ tedy „osvobozovat“. Od čeho chtěli během francouzské revoluce liberálové osvobodit Francii? Chtěli ji osvobodit od tzv. katolické tmářství (nauky a mravů) a zlikvidovat monarchii, která byla o středověku postavena na praticipaci královské autority na autoritě Boží, s to skrze Kristem založenou Katolickou církev, a dobrovolné akceptaci panovnické moci nauky Církve (věrouka a morálka). Vláda krále byla totiž smlouvou mezi Bohem, panovníkem a lidem. Pojem svobody liberálové zvrátili v pojem svévolnost. Svobodu vykládají jakožto právo činit cokoliv, co sám uznám za vhodné, a to bez ohledu na nějaké veroučné či morální, objektivně platé normy. Svoboda v pojetí liberálů je otevřeným bojem proti víře otců (Katolické církvi), proti morálce, která z této víry plyne, přičemž tato víry a morálka je zároveň podmínkou pro dobrý a šťastný rozvoj státu a jednotlivce. Svoboda liberálů je to nejodpornější co nás mohlo potkat, neb jde o vstupní bránu do pekela pozemského (z liberalismu vyrostly veškeré politické totality) a jest přípravkou do pekla za branami naší individuální smrti.
Z toho hrozného liberalismu vyrostla také dnešní demokracie a občanská práva, díky kterým tady či jinde můžete volně diskutovat a kárat mravy (jde vám to, gratuluji).
Jinak další „podmínkou pro dobrý a šťastný rozvoj státu a jednotlivce“ je spravedlivá participace různých složek společnosti na moci. To ve Francouzském království nefungovalo, král nejevil snahu o reformy, a tak to buržoazie vzala do svých rukou. Já se jí vůbec nedivím, jednali toliko v duchu sebezáchovy.
„Z toho hrozného liberalismu vyrostla také dnešní demokracie a občanská práva, díky kterým tady či jinde můžete volně diskutovat a kárat mravy (jde vám to, gratuluji).“
Nejsem si úplně jist, zda to kárání a diskutování je natolik volné, že se neprojevuje v podobě sice mírné a existenci neohrožující, ale přece jen perzekuce.
V katolickém nedemokratickém státu bysme si diskutovali a kárali mravy mnohem svobodněji.
To je skutečně k smíchu. Takže liberalismus, aby zavedl občanská práva, která dle vás jinak nebyla, šel a pozabíjel statisíce nevinných katolíků jenom proto, že to byli katolíci, popř. kněží… Nepřijde Vám, že si trochu protiřečíte? To přeci nemůžete myslet vážně…
Nejsem si jistý, že Ludvíkův absolutistický galikanismus byl zcela košér. Podle katolického pojetí vlády, katolického království, rozhodně nikoliv.
Čímž neříkám, že Revoluce byla v pořádku, samozřejmě.
Jen si myslím, že ty věci nebyly tak černobílé. Revoluce byla zlo, ale Ludvíkova Francie nebyla dobro.
no, že by jakobíni byli zas tak velcí liberálové… všimněte si, že pokud jde o liberální státy a vraždění katolíků, uvádíte 200 let starý příklad, navíc velmi sporný (protože to byla spíš diktatura než liberální stát). nebo máte dojem, že by vás třeba dnes v česku chtěl někdo z liberálních důvodů zabít?
V dnešní době jsou z „liberálních“ pohnutek vražděny nenarozené děti a pracuje se na povolení vraždění starých lidí. Co je rovněž podstatné, ve Spojeném království se dnes už dá mluvit o pronásledování křesťanů a projevů křesťanské víry ve jménu liberálního sekularismu.
Povolení potratů je ale záležitost epistemická (poznání a názoru, zda je emryo člověk), z liberalismu nijak přímo neplyne – z toho plynou jen lidské svobody, kvůli kterým se to povolilo a kvůli kterým by se to zase zakázalo, pokud by většina lidí dospěla k názoru, že embrya jsou lidé. „Povolením vraždění starých lidí“ myslíte povolení, aby doktoři na výslovné projevené vůle nevyléčitelně nemocných starých lidí jim mohli pomoci k sebevraždě? To ale přece samo o sobě jejich práva rozšiřuje. (Teď nechávám stranou možné zneuřití, to je samozřejmě závažná námitka.)
@MD:
a) nerozšiřuje, takové právo člověk nemá
b) starého člověka vhodným nátlakem snadno přesvědčíte, aby tu žádost podal
c) povolení euthanasie vždy vede k „euthanasii“ i těch, co si ji nepřejí
@MD: pokud jde o potraty, tak lékaři moc dobře vědí, že jde o člověka a tak si nadefinovali, že lidská práva nepatří ke člověku, ale k osobnosti, kterou se člověk stává až … JInak Vás ubezpečuji, že znám pár potratářů, co mne ubezpečili, že nepochybují o tom, že embryo je člověk a nemají s potratem problém – je prý přece „věcí ženy, jak se rozhodne zacházet se svým tělem“.
ad cinicius: ad a) svobodu to určitě rozšiřuje, to je už z definice: pokud máte v jedné chvíli možnost udělat jen X a v další udělat X i Y, tak se vaše svoboda rozšířila. S tím nic nenaděláte. Jiná věc je, jestli na to máte mít právo v nějakém zákonném smyslu, nebo jestli to odpovídá vaší přirozenosti.
ad b) souhlasím, toho se bojím taky, proto nejsem příznivcem právního vymezení euthanasie. Asi by to mělo zůstat na té rovině, jako dneska nebo jak to ukazují nějaké filmy: že to je prostě věc mezi dvěma lidmi a ten, kdo mu k sebevraždě pomůže, prostě holt musí riskovat právní trest. Mimochodem, řešil to už křesťanský spisovatel Graham Green v Ministerstvu strachu, myslím, tam chlápka, co to udělal, osvobodí z psychologických důvodů, ale on si to pak stejně klade za vinu, i když to udělal čistě z lásky a ze soucitu.
ad c) neplyne. ale možné to je, považuju to za vážné riziko. takže zčásti souhlasím.
Jinak se mi zdá, že u definic člověka jde o terminologii: čemu říkají jedni „osobnost“ a „člověk“, tomu druzí říkají „člověk“ a „biologický život (jako podklad budoucího ještě neexistujícího člověka“. Při další diskusi s nimi by se to asi vyjasnilo. Pokud jde o můj postoj: kloním se k prolife.
„pokud máte v jedné chvíli možnost udělat jen X a v další udělat X i Y, tak se vaše svoboda rozšířila“
Tak tomu není, alespoň v tradičním tomistickém pojetí. Možnost páchat zlé je sice jakýsi atribut svobody, ale tato možnost nepatří k svobodě volby. Volit zlo není svobodou. Svoboda volby znamená možnost volit mezi dobrými alternativami. Volba zla je zneužitím svobody.
ad jjs: svoboda volby znamená volit mezi dobrými alternativami? A podle čeho byste mezi nimi volil, asi podle toho, že je jedna lepší než jiné, ne? a pokud je jedna lepší, tak jsou přece ty ostatní horší než ona. Obecně: jakákoliv volba znamená volit to, co pokládáme v dané chvíli za lepší – nějaké kritérium volby prostě potřebujeme a tohle je to nejobecnější. Pokud byste volil jen z dobrých variant (nějak zásadně, podstatně dobrých, i když byste třeba v rámci téhle podstatnosti mohl ještě rozlišit „mírně lepší“ a „mírně horší“ varianty). A mít svobodu volit to, co nám připadá jako lepší (byť by to třeba, námi ale v dané chvíli nepoznávaně, objektivně lepší nebylo) patří ke svobodě volby určitě.
Jinak ale, k vnitřní svobodě samozřejmě stačí možnost volit právě tu jednu jedinou věc, kterou v dané chvíli považuju za lepší – a vnitřní stav, díky kterému vůbec pokládám aspoň jednu věc za lepší a přitom dostatečně dobrou k tomu, abych svou volbu nevnímal jako „nejlepší ze špatného“.
Je asi jediná výjimka, a to je samotná podstata člověka jako volící bytosti, bytosti, pro kterou je důležitější zvolit dobré, než dobré prostě dostávat. Aby mohla zvolit dobré, potřebuje ho ale odlišit od horšího, a k tomu potřebuje to horší dostatečně a zevnitř znát. Tohle je asi jediný případ, kdy člověk, který k tomu nemá žádný jiný důvod (volit špatné), tedy který v dostávaném dobru přímo nevnímá žádný nedostatek (něco, co by mu chybělo), volí špatné. Logicky: „Co chybí člověku, kterému nic nechybí? Leda to, že mu nic nechybí“.
„A podle čeho byste mezi nimi volil, asi podle toho, že je jedna lepší než jiné, ne? a pokud je jedna lepší, tak jsou přece ty ostatní horší než ona. Obecně: jakákoliv volba znamená volit to, co pokládáme v dané chvíli za lepší – nějaké kritérium volby prostě potřebujeme a tohle je to nejobecnější.“
Ano, kritérium je dobro.
„Pokud byste volil jen z dobrých variant (nějak zásadně, podstatně dobrých, i když byste třeba v rámci téhle podstatnosti mohl ještě rozlišit „mírně lepší“ a „mírně horší“ varianty). A mít svobodu volit to, co nám připadá jako lepší (byť by to třeba, námi ale v dané chvíli nepoznávaně, objektivně lepší nebylo) patří ke svobodě volby určitě.“
No, ano. Nikdo nevolí zlo jako zlo, ale zlo jako zdánlivé dobro. Považovat zlo za dobro může ve výjimečných případech nezaviněné, ve většině případů je to zaviněné, takže nevědomost neomlouvá. Také může člověk volit něco, co mu připadá aktuálně žádoucí dobré, ačkoliv je to hřích – třeba smilstvo, cizoložství. Je motivován dobrem sexuálního uspokojení, ale ví, že jde o zlo z hlediska řádu, podle kterého sexuální uspokojení patří jen do manželství. Pokud volí dobro sexuálního uspokojení navzdory tomu, že je hříchem, pak vědomě a dobrovolně hřeší.
Zabít ne ale poslat do kriminálu případně ano.
Vypadla mi tam půlka věty: Pokud byste volil jen z dobrých variant, tak byste vlastně nevolil.
Hlavně to ale už odvádíme od původního tématu. Já jsem psal o tom, že vztah liberalismu a znásilnění (i ve srovnání s tradicí v této oblasti v katolických zemích) je přesně opačný, než ve svém textu naznačoval pan Malý.
To není pravda. Liberalismus vede k uvolnění morálky a morálních norem, čímž nepřímo ovlivňuje i toto téma.
no, jak kterých. pokud jde o naše téma, liberalismus vede k silnějším zákonům, postihujícím násilí v sexuální oblasti v mnohem větší míře (zákony proti domácímu násilí, větší práva žen, celková atmosféra společnosti – včetně silně antipedofilního postoje společnosti (asi nejsilnějšího v historii všech kultur), do značné míry odstraňuje nátlak rodičů v těchto věcech a jeho právní background, apod., apod. … I třeba postihování prostituce nezletilých, respektive jejich pasáků. Obecně, ochrana dětí a dospívajících (nevím jak ten věk 12 let přesně označit, asi puberta) je mnohem větší než ve starších křesťanských dobách.
@MD: To není pravda – liberalismus sice na jedné straně v této věci někde stanoví hranice přísněji, někde ale naopak benevolentněji a především radikálně snižuje tresty. Celkově bych řekl, že ochrana je mnohem horší, než v křesťanských dobách. I když samozřejmě záleží na tom, co si stanovíme jako křesťanskou dobu.
pro MD: Váš názor je velice rozumný. Souhlasím s Vámi a dávám palec nahoru.
pro autora: záleži na tom, co si představujete pod pojmem morálka, morální normy a ochrana. Přijde Vám morální například to, že např. 18letá dívka byla přinucena svými rodiči vzít si 50 letého muže, kterého vůbec neznala, v den svatby nevěděla o tom, co se bude dít o svatební noci zhola nic, její vlastní manžel ji noc co noc prakticky znásilňoval, za morální??? Nebo to, že domácí pánové znásilňovali beztrestně služky, které,když otěhněly, tak je vyhnali i s „outěžkem“ a ony pak žily celý život i s dítětem opovrhované? Ti „hodnější“ jim dali peníze na andělíčkářku. Toto byla realita, to není žádná moje fantazie (moje babičky na tyto tehdejší „morální normy“ vzpomínávaly). Morálka nebyla o nic lepší než dnes. Bylo jen větší pokrytectví. A o nějaké ochraně žen před násilím už nemůže být ani řeč. Nikdy nikdo neochránil ani se nezastal ani těch „prodávaných“ dcer, ani těch služek.
Jo, a taky byly žebračenky a armáda nezaměstnaných!
Dnes však pod vedením strany
zahnali jsme mocipány –
zkrátka dobře máme se,
což reakce nesnese.
(Švandrlík: Černí baroni)
Naši předkové to někdy (ne vždycky) brali tak že milujeme pokrevní příbuzné které si nevybíráme jako jsou rodiče, sourozenci a děti a stejně dobře můžeme milovat i hodného a zbožného muže nebo ženu se kterým se setkáme až na svatbě. Třeba i starého vdovce a jeho sirotky. Jestliže někteří pánové zneužívali své služebnice tak o dnešních šéfech to platí mnohanásobně, přestože je to podložené „jenom“ ekonomicky. Jestliže ráda čtete tak bych Vám doporučil knížky paní Vlasty Pittnerové, jedné z největších českých spisovatelek všech dob kterou obrozenci nenáviděli pro její zbožnost a pravdomluvnost a která napsala cca 400 románů a povídek kde jsou dokonalé reálie ze života všech vrstev 19. století, rub i líc tehdejší společnosti. Momentálně vychází značná část jejího díla v levných papírových vydáních. Dobrá je třeba i Popelka Biliánová, důstojný pán Zahradník-Brodský a Ignát Hermann, i když ten psal o Praze spíš ze světského hlediska.
Život našich předků je opředen mnoha lživými legendami.
Klostermann
Zahradník-Brodský – ten je obzvlášť důstojný, zejména svým porušením celibátu a založením Československé církve husitské.
Ale ano, samozřejmě – hodného a zbožného muže, byť vybraného rodiči, jistě bylo možné milovat . Ale buďme upřímní, kolik jich takových bylo? Tehdy byli muži mnohem tvrdší než jsou dnes. A když takového tvrďáka (kterého by si právě pro jeho tvrdost sama nevybrala) poznala dívka až o svatební noci, přičemž v podstatě netušila, co se s ní bude dít, tak nevím, nevím…..
Vím, že někteří dnešní šéfové rovněž požadují tyto“služby“. Ale dnes, když s tímto návrhem šéf přijde, tak může žena na hodinu dát výpověď a neumře hlady. Tehdy neměla kam jít. Podloženo to bylo v podstatě také ekonomicky, jednalo se o holé uživení sebe, někdy i o finanční pomoc mnoha mladším sourozencům.
Při tom, co jsem napsala v mém prvním příspěvku jsem čerpala z vyprávění mých babiček. Jednalo se o skutečné příběhy, které se tehdy stávaly.
Já už fakt nemám co říct. Připadám si, jak v rozmluvě s děckem na základní škole. Bez urážky, paní Magdaleno.
To vaše zevšeobecňování by se dalo brát jako alibismus, nebo hloupost, nebo já nevím co.
Muži byli možná tvrdší, ale taky byli věřící, opakuji věřící. Pořád nic?
Tak ještě jednou, věřící!!!
to, že vaše babička a její kamarádky nevěděly, co s nimi bude o svatební noci, je úsměvné a poměrně naivní. Nepopírám, že některé slečny neměly šajna, ale většina věděla.
A dvakrát na venkově, protože prasátka, kravičky a slepičky jim čáp opravdu nenosil 🙂
Nevím jistě, jestli jste pochopila podstatu, ale morální normy určuje Církev a pro vámi zmiňované excesy byste hledala v její Nauce oporu těžko.
Na domluvených sňatcích nevidím ale nic moc špatného. Je to komplexnější problém a nemyslím, že zrovna my, s nevyšším počtem rozvodů v Evropě (nebo snad na světě?) máme právo kritizovat sňatky, které místo slepé zamilovanosti byly založeny na skutečné lásce – nejprve lásce rodičů k dětem a poté i lásce mezi manžely. Protože se brali lidé věřící, ne dnešní pohani.
Netvrdím, že se nevyskytovalo cizoložství, ale nikdy to nebylo považováno za morální.
já také nepíšu nic proti morálním hodnotám, které určuje církev. Bylo by bývalo krásné, kdyby se dodržovaly v minulosti, a bylo by pěkné, kdyby se dodržovaly i dnes. Já jsem reagovala na příspěvek, ve kterém je psáno, že liberalismus uvolňuje morálku a morální normy, a že je při něm menší ochrana. Proto jsem napsala, že morální normy byly uvolněny již dávno před liberalismem, a ještě k tomu se těch nešťastnic nikdo nezastal.
Nevím, z jakých pohnutek jste ženil vy, jestli vám manželku vybrali rodiče, a tím pádem máte vlastní dobrou zkušenost s takovým sňatkem. Ale my s manželem jsme spolu chodili dva roky, žádná slepá zamilovanost, ale opravdová láska. A jsme věřící, žádní pohani. Děkuji Bohu, že žiji v době, kdy jsem si mohla vybrat takového manžela, jakého jsem chtěla já. Ano, je pravdou, že i takové „sňatky z rozumu“ kolikrát vyšly, a manželé spolu spokojeně žili. Častokrát to ovšem bylo i o tom, že rodiče „prodali“ dceru tyranovi.
Morální normy těžko mohou být uvolněné. Morální normy jsou pořád stejné, proto jsou to normy. Tyto normy stráží Církev a ona (respektive Bůh Církev řídící) je garantem, že rozvolněny nebudou.
Praxe byla možná uvolněná, ale to je tak vše.
Já jsem se neženil, jsem svobodný mládenec 🙂
„Ano, je pravdou, že i takové „sňatky z rozumu“ kolikrát vyšly, a manželé spolu spokojeně žili. Častokrát to ovšem bylo i o tom, že rodiče „prodali“ dceru tyranovi.“
Promiňte, ale tohle už je jen vaše představa a snaha zmasírovat druhé idiologií. Tudíž – váš dojem, subjektivismus, relevance nula.
„Proto jsem napsala, že morální normy byly uvolněny již dávno před liberalismem, a ještě k tomu se těch nešťastnic nikdo nezastal.“
Tak to pozor! Před liberalismem nebyly morální normy uvolněny! Praotec Adam a pramáti Eva žili v ráji v souladu s morálními normami až do té doby, co vymysleli liberalismus. Liberalismus přišel na svět s prvotním hříchem. Ale teprve v „novověku“ se začíná uplatňovat jako norma zaručovaná státem.
„Ano, je pravdou, že i takové „sňatky z rozumu“ kolikrát vyšly, a manželé spolu spokojeně žili. Častokrát to ovšem bylo i o tom, že rodiče „prodali“ dceru tyranovi.“
Doporučoval bych méně číst červenou knihovnu a jiné šestákové škváry z dob Rakouska-Uherska a první republiky.
„Děkuji Bohu, že žiji v době, kdy jsem si mohla vybrat takového manžela, jakého jsem chtěla já.“
A zítřky budou stále světlejší!
„Promiňte, ale tohle už je jen vaše představa a snaha zmasírovat druhé idiologií. Tudíž – váš dojem, subjektivismus, relevance nula.“
To není ani tak představa paní Magdaleny, jako tvůrců laciné literatury a filmů (dnes už) pro pamětníky.
Nepřátelé Boha a církve odjakživa nenávidí oficiálně uznávané světce i světice a vysmívají se našim hodnotám, i když ten úsměšek často vypadá jako maska nelepená na úplně jiném obličeji. Stejně jako nenávidí a pomlouvají každého kdo žije zasvěceným životem a každého úspěšného misionáře který získává duše pro Krista. Každého kdo takové lidi poslouchá a vidí v nich darované a pověřené pastýře. Komunisti také obvykle vraždili a zavírali v první řadě úspěšné kazatele a misionáře, zakazovali jim sloužit a některé z nich psali na seznamy STB pro pozdější potřebu. Terčem nenávisti tohoto druhu je i otec Halík, papežský prelát a monsignore.
Ať ho chrání Všmohoucí Bůh, Panna Maria a všichni andělé a svatí.
pro jjstodola: žádnou červenou knihovnu ani šestákovou literaturu z dob Rakouska jsem v životě nečetla!!!!! Čerpala jsem jen a pouze z vyprávění mých předků. Taková prostě BYLA realita, ať se to komu líbí nebo ne.
A jestli je podle vás špatné, že jsme se manželem mohli vzít, protože jsme se měli rádi, tak to je mi vás opravdu líto 🙁
Pro Hamish: a víte, že jsem si to hned myslela. (že jste svobodný. Svobodní mládenci mají úplně jiné názory na život, než ženatí. 🙂
Jo a jen dodatek: o tom, že jsou uvolněné morální normy psal Cinicius. Já jsem na to jen reagovala. Tak nevím, proč to v posledních příspěvcích vkládáte do úst mně.
„Proto jsem napsala, že morální normy byly uvolněny již dávno před liberalismem, a ještě k tomu se těch nešťastnic nikdo nezastal.“
Aha…
Pokud s tím začal cinik, vy jste navázala. Toť vše.
Cituji co napsal cinicius:“Liberalismus vede k uvolnění morálky a morálních norem, čímž nepřímo ovlivňuje i toto téma.“ – na toto jsem reagovala.
No však.
Liberalismus si totiž vytváří vlastní „morální normy“, které jsou však zcela nemorální.
Morální normy jako takové jsou ovšem neměnné.
Viz výše.
Tak jste se neměla ptát, když jste tak kongeniální.
Svobodní mládenci někdy vidí víc věcí, než ženatí. Nejsou totiž pod pantoflem a mohou si tudíž dovolit odstup.
Ptala jsem se, jen abych se náhodou nemýlila.
Svobodní mládenci vidí víc. Hlavně o tom, jakým způsobem si vybrat manželku, že jo.
🙂
Oni ti ženatí ani tak nejsou pod pantoflem, jako se spíš musí postarat o děti a uživit je.
Jsou pod pantoflem.
Svobodný jsem proto, že chci. Ne proto, že musím.
Všichni svobodní mládenci jsou neženatí. (Every bachelor is unmarried).
Jo.
A ty jsi pod pantoflem taky 😀
@Hamish: Být pod pantoflem jistě nebude špatné, je-li to ten správný pantofel… 🙂
O tom není sporu 🙂
Správná žena to umí nastrojit tak, že si pod tím patoflem skutečně lebedíš.
A ani ti tolik nevadí lítat s tím smetím, nebo luxovat hnízdečko lásky.
@Hamish: Dobře, tedy ještě jinak, určitý pantofel v sobě nese každé dobré manželství a je to tak správné. 🙂
Ale dost už, jsme mimo téma…
To si nemyslím, ale asi každý pokládáme za pantofel něco jiného.
Tedy příště.
Tyhle jsou třeba docela nevkus:
http://t0.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcTs4Ne3nobKuocmhdUO61CdVy0j5RPZX7aL2fZdrQeuG1nF1mk&t=1&usg=__EepmV7-5nn9wEcUrSrZCY_-RTpQ=
Máš pravdu, jsou out. Dnes jsou v módě řvavě oranžový umělohmotný dřeváky… 🙂
cinicius: ano, dnešní muži jsou častěji pod umělohmotnými dřeváky. Doba je vyměklá.
„Čerpala jsem jen a pouze z vyprávění mých předků.“
To museli být vášniví čtenáři červené knihovny.
Koukám, že u svatých panen žár sociologických polemik vyhasl a přesunulo se to všecko sem 🙂
:D!
nesmíte všechny posuzovat podle sebe.Kvůli tomu, že jste vášnivým čtenářem červené knihovny sám, neznamená, že jsou jimi i všichni ostatní. Mojí předci žili v reálném životě, a z něj také vycházely jejich paměti.
Autor píše „Samozřejmě by se nedopustila hříchu, kdyby pod hrozbou zavraždění Serenellimu podlehla“. Myslím, že povinností osoby, kterou se někdo snaží znásilnit je se bránit, zmítat se apod. a pokusit se násilníka zneškodnit (což ovšem mohdy se nemůže podařit). Mám za to, že by to byl těžký hřích, kdyby pokud třeba za situace, že by útočník přiložil nůž na krk oběti,dotyčná by se chovala pasivně a nechala se bez odporu znásilnit.
Mě se to právě taky zdálo, že ze stanoviska konzervativního katolicismu je to spíš takhle, jak to popisuje pan Kretschmer. Samozřejmě nevím, jak by se na to díval dnešní papež a Vatikán vůbec – dost možná by za tento názor pana Kretschmera exkomunikovali, podobně jako biskupa Lefebvra za jiné věci. (A pak by se tady třeba strhla polemika, jestli by ta exkomunikace byla platná a kdo má v katolické církvi právo ji vyhlašovat, apod.) Ale taky mi přišlo, že tenhle postoj by v daném kontextu měl určitou logiku. Jinak se totiž ten moderní postoj od katolického moc neliší, jak jsem popisoval výše (na odpovědích na konrétní otázky).
Pane Dočkale, máte o katolicismu doposud velmi mlhavou představu. V katolické Církvi se neexkomunikuje za rozdílné názory, které jsou v souladu s katolickou věroukou. Dokonce se neexkomunikuje ani za bludy, dokud Církev bludy někomu nedokáže a nevyzve ho, aby je odvolal.
Arcibiskup Lefebvre nebyl exkomunikován.
Správně. Arcibiskup Lefebvre se exkomunikoval.
Špatně, Miroslave. Arcibiskup se neexkomunikoval, ani nebyl exkomunikován.
No, exkomunikovat se z modernistické sekty možná není až taková tragédie. Ale jestli je pro Tvoje svědomí takto snazší chodit na plně katolický NOM, měj si klidně třeba za to, že exkomunikaci podléhá každý, kdo „schismatické lefébvriánské bratrstvo“ pohledí se zalíbením. Skutečnost nezměníš a kdo chce s Vlky býti, holt s nimi musí i výti.
mám za to že by to těžký hřích nebyl, kdyby se dotyčná chovala pasivně v situaci, kdy má nůž na krku.
Rovněž si myslím. Aby byl hřích těžký, musí být vědomý a dobrovolný. Snad se všichni shodneme, že nůž na krku „dobrovolnost“ poměrně zásadně redukuje.
mám za to, že by to nebyl těžký hřích ani v situaci, kdyby ji bylo nožem jen pohroženo
Já si ale myslím, že ta „vědomost a dobrovolnost“ není v katolicismu míněna tak, že vám nic nesmí hrozit.Když někdo řekne „já jsem tu mateřskou školku vystřílel, protože mi pan X hrozil, že mě zabije, když to neudělám“, tak to není ani v liberálním zákonodárství přijímáno jako nějaké automatické zbavení viny. Natož v katolicismu. Tam je to míněno podle mě technicky (tj. zda to lze nebo nelze – ať už udělat nebo neudělat, protože v katolicismu se lze hříchu dopustit činěním i nečiněním, v různých situacích.
@MD:
Jinak podíval jsem se do Katolického katechismu. Je zvláštní, že výklad pojmu dobrovolnost se v něm u hříchu nijak zvlášť neřeší. Je tam pouze poznámka v rámci odstavce 1860:
„hnutí smyslnosti, vášně mohou podobně oslabit dobrovolný a svobodný ráz viny; stejně jako vnější nátlak nebo patologické poruchy“
vnější nátlak tedy podle Katolického katechismu dobrovolnost redukuje.
Musím ale říci, že buďto neumím hledat, nebo je toto téma v českém jazyce v běžných publikacích zanedbáváno, což je rozhodně špatné, protože právě otázku hříchu a dobrovolnosti bych si dovolil označit za jednu z nejdůležitějších pro praktický život dnešního křesťana.
Ozvývám se až dnes, neboť jsem byl několik dní na cestě bez počítače.
Myslím, že vnější hrozba obvykle nezbavuje odpovědnosti (a tedy i hříšnosti) za čin vykonaný pod jejím vlivem. Kdyby tomu tak bylo, pak by nemohla platit Kristova slova o tom, že kdo mne zapře před lidmi (často ze strachu), toho i já zapřu před Otcem svým nebeským a mučednictví mnoha by vlastně nebylo nutné.
Tím neříkám, že nmohou být případy, kdy někoho velký strach zbaví svobody a nehřeší, apoň ne těžce, byť se jedná o závažnou látku hříchu. Ale jinak církev žádá statečnost až k mučednictví.
Samozřejmě ta holka se na ten nůž nemůže jen tak sama napíchnout, protože to už by byla vlastně sebevražda.
Mě ten Cinikův názor není nijak zvlášť cizí, ale určitě není katolický, řekl bych že ani křesťanský a dokonce ani ne liberální – je „liberálnější než liberální“ (viz. příklad s mateřskou školkou).
Hlavně mému názoru nerozumíte. Jasně, že není hrozba, jako hrozba. Důležitá je její reálnost a bezprostřednost a samozřejmě je rozdíl mezi rezignací na obranu sebe sama a nějakým aktivním činěním. Rozhodně si nemyslím, že by můj postoj byl nekatolický.
Já mám právě dojem, že v tom katolickém pojetí na těchto věcech nezáleží zásadně (tj. že by určovaly, zda to je hřích nebo ne – že to pouze určuje míru hříchu). Hřích proti sobě a nečiněním toho, co se činit má, je stejně hříchem jako hřích proti jinému, vykonaný nějakým činem.
Ale roli by tam mohla hrát šance dosáhnout úspěchu – ta je při obraně v daném případě velmi malá, není ale nulová.
Zajímalo by mě ovšem, jak to bude v případě, kdy tato šance je (prakticky) nulová: třeba v případě, kdy je kolem vás dvacet samopalníků a vy můžete zachránit nějaké lidi před smrtí jenom tím, že zmáčnete knoflík, který je dvacet metrů od vás (typická situace z akčního filmu :-). Jestli po vašem vyhodnocení nulové šance na úspěch máte či nemáte morální povinnost po tom knoflíku vystartovat a zkusit ho zmáčknout. Právo po vás určitě nic takového chtít nebude, ale v katolicismu nevím nevím… Přece jen stát tam jak pecka a koukat, jak ti lidi vylétají do vzduchu, určitým morálním sebeponížením je. Je to tedy hříchem? Asi ne, ale dokážu si představit lidi, kteří se o to pokusí právě proto, že nepokusit se (i při nemožnosti úspěchu) by pokládali za hřích vůči sobě.
Já nevím. Asi bych se dokázal přesvědčit, že oni nešťastní rukojmí si za to mohou sami (měli zůstat doma, resp. pokud by se drama odehrávalo u nich doma, tak že neměli furt vysedávat doma) a že mnozí z nich jistě mají nějaké alespoň drobné charakterové vady. Chvíli bych se takto přesvědčoval a nakonec bych zřejmě jejich odlet na věčnost sledoval s pocitem jistého zadostiučinění.
ještě mi to nedá a v souvislosti s postojem pana Kretschmera zmíním jinou věc: řekněme, že má pan Kretschmer pravdu a nebránit se v dané situaci je těžce hříšné. Pokud by pan Malý a Cinik byli holkami a měli stejné názory jako mají a tudíž se nebránili v dobré víře, že to není hříšné, šli by do pekla nebo ne?
Závisí to na tom, zda ona nevědomost je zaviněná nebo ne. Je běžným učením katolické církve, že mohou dojít spásy i ti, kdo nezaviněně nepoznali Kristovu pravdu jako třeba někteří mohamedáni, hinduisté a dokonce i agnostici. Tím spíše nemusí vadit omyl v takové dílčí obtížné morální otázce.
Ještě poznámka: nemyslete si, že se to netýká mužů, neboť existuje něco ještě odpornjšího než je běžné znásilnění a to je homosexuální znásilnění.
Mužů se to týká i v jiném směru, viz např. biskupové Apor a Versiglia a spousta dalších…
Aha, takže tím „nepoznali“ se nemyslí „neslyšeli o tom“, ale myslí se tím „i když to slyšeli (např. od pana Kretschmera), tak si mysleli neco jiného“? Ptám se proto, že mi to připadá důležité i jako východisko pro další věci, nejen pro tuto. Jde mi vlastně o rozdíl omylu od (přičitatelného) hříchu.
Aby neznalost byla přičítatelná, tak nestačí jen o tom něco slyšet, ale je třeba, aby ta věc byla dotyčnému předložena s věrohodnými argumenty. Když si pak dotyčný o tom myslí něco jiného, protože se mu to nehodí, tak už to může být zaviněné. Rozhodující je zájem o pravdu, snaha ji poznat a poznaným se pak řídit.
V praxi ovšem zpravidla nejsme schopni soudit svědomí jiného a proto tak nemáme činit (viz ono známé „nesuďte, abyste nebyli souzeni“).
Ještě existuje jeden druh zaviněné nevědomosti, a to, když někdo pozná, že je něco důležitou věcí a nechce se o tom poučit. Tak může být třeba nedostatek některých profesních vědomostí u lékaře hříšný, neboť tím může někoho poškodit. Stejně tak může být hříšný nezájem udělat si jasno v tom, zda existuje Bůh, zda se zjevil v Kristu atd.
Věrohodnost argumentů se ale zřejmě posuzuje podle toho, jak věrohodné připadají tomu přesvědčovanému, ne přesvědčujícímu, že? A o té důležitosti zřejmě bude platit totéž – musí to připadat důležité tomu, kdo tu věc zvažuje.
[…] PhDr. Radomír Malý: Mučednictví nebo „fanatismus“? […]
[…] Zdroj. | Převzato z Protiproud.cz […]
[…] Zdroj. | Převzato z Protiproud.cz […]
Vy chápete svobodu jako schopnost si zvolit mezi dobrem a zlem, bez ohledu na následky od druhých lidí. To ale znamená, že i utlačovaní obyvatelé KLDR mají svobodu. Mohou neposlouchat Kima. Jen je za to popraví s celou rodinou. Příčetný člověk nemůže tvrdit, že se jedná v tomto případě o svobodu. Jinak bychom nemluvili o útlaku nesvobody.