Viděl jsem Jakuba Demla v Staré Říši, v Babicích, v Jaroměřicích, v Praze, v Bystrci, v Brně, v Olomouci, ve Šternberků, v Přerově, v Topolčiankách, v Podběli u Bezděze a v Tasově v dobách od roku 1907 -1925. Naučil mě mnohému zvláště svou knížkou „Moji přátelé“ a „Z mého okovu“ a dal mi mnoho svých knih, z nichž mnohé mají cenu oběti nejen vlastního srdce, ale i celého rodu. Podněcoval mocně moji domýšlivost svými chválami a půjčil mi peníze, když mi bylo velmi zle. Učil mě chytat na udici ryby a raky; ryby bez úspěchu, raky však s úspěchem znamenitým. Býval mým hostitelem a méně často mým hostem. Modlil se za mne.
Dal mi též mnoho hodin smíchu a jeho smích je umění samo o sobě. V prvních dobách našeho osobního seznámení nebyl jsem ještě zcela svůj a poznávání milostí bylo mojí nejslabší, a tudíž nejcitlivější a nejbolavější stránkou. Tenkráte jsem čítával ještě Dostojevského, tenkrát se mi líbil Nietzsche; byl to ještě Sturm und Drang mládí s jeho tragickými kolizemi lidské bídy a touhy po výšinách. Byl jsem a dosud jsem svou přirozeností antiklerikál a k uznání autority vedla mě cesta velice těžká, která ovšem byla, je a zůstane zakryta. Tehdy jsme vedli diškurs jakýsi o podobných věcech a Jakub Deml se náhle dal do náramného a mně tehdy nepochopitelného smíchu, na jehož příčiny jsem se nechtěl ptát. Slýchal jsem ho už předtím častěji se smát, ale to se smál věcem, které i mně nebo druhým byly k smíchu, a byl-li jeho smích silnější, přisuzoval jsem to jeho živější letoře. Ale tentokrát byl to jednak smích, který platil mně, jednak se mi zdál nelogický. Pochopil jsem to až po letech, když jsem mluvil s jedním mladším kolegou o sebevraždě. On hájil právo na sebevraždu, mně představa sebevraha se už fyzicky hnusila; když kolega do svých argumentů přidával patosu a sentimentů, popadl mě náhle prudký smích; bylo to na frontě za večerního šera a ten kolega na mne hleděl nechápavě a smutně.
Smích Jakuba Demla byl měřítkem jeho přestálých utrpení a vítězství. Smích se rodí z bolesti a destiluje se vítězstvím k čistotě a jasnosti. Smích má křídla a často jsem si pak všiml, jak po takovém smíchu tvář Jakuba Demla zvážněla či spíše zduchovněla a jak na ní byl patrný výraz extatického úsilí o zachycení nějaké myšlenky, jaká se pak ocitá v některé z nejkrásnějších vět jeho knih. Je to jeho speciální dar. Kdo jej zná a čte pak jeho knihy, může poznávat z jeho vět sled katastrof a katarzí a dynamiku citovou s jakousi přesností, která je dosti nutná pro poznání jeho díla, v němž se spojuje tolik hlasů v jediný sbor, že často jediná věta hraje všemi plameny bolesti, úžasu, záhad i vykoupení nebo zavržení, až se dech tají, a přece je to věta tak prostá jako v ústech dítěte. V díle Demlově vidíme celý postup těžení stříbra od vstupu do šachty a práce ve štole, drcení v stoupách, mletí a promývání až k cestě do huti a celý tento temný, úděsný, hřmotný, dravý i ohnivý proces ukazuje nám stříbro v jeho tisícileté životnosti a dobyté slávě. Tak rozumím všem dílům Demlovým, ve kterých věty zjevení a věty mistrovské, historie rodu, vzpomínky, nálady a záznamy představují nám ryzí stříbrné květy, stříbro získané tavením, stříbrnou rudu, žílu i horninu, a to vše skládá román života básníkova s veškerým jeho lidským utrpením a s velkolepostí zjevení. Jeho smích, toť vylomení nejčistší nebo objev celého záhonu kvetoucího stříbra mezi krystaly barytu. Toť radostný nebo i bolestně vítězný oddech po kruté práci v dusivé štole, kde světlo kahanu tak se níží, že není vidět ani obrázek na stěně.
Tím svým smíchem dává Jakub Deml svým přátelům v osobním styku nejvíce. Není to smích lehce nabytý a je nutno jeho klíč a stupnici pozorně vystihnout. Pak lze porozumět jeho soudu, jeho dílu a jeho odkazu. Ten smích potěšuje a posiluje. Je to Te Deum v tušení smrti.
Kéž nám zní smích Jakuba Demla ještě dlouho a kéž letí stále výše!

*

Vybrala Nea Marie Brkičová.

Zdroj: DURYCH, Jaroslav. O JAKUBU DEMLOVI. In TVAR,  ročník II., č. 7/8. Září – říjen 1928.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.