Lex orandi, lex credendi
Zamysleme se nad novým, antropocentrismem zavánějícím fenoménem v kruzích současné Církve. Mnoho kněží katechumenům a konvertitům, ale i znovu aktivním věřícím „od dětství“ představují nové modlitební techniky a formy zbožnosti. Klade se důraz na spontánnost, vlastní invenci, kreativitu v modlitbě a jakousi nespecifikovatelnou přirozenost. Všechny uvedené přívlastky si dovedeme dobře představit jako přítomnou a aktivní součást vřelého přátelského vztahu mezi dvěma lidmi. Jako rovný s rovným ve své lidské přirozenosti a důstojnosti Božího tvora se lidé vzájemně nemusí chovat upjatě, strojeně, nebo se dokonce s nějakým modloslužebným obdivem upínat ke svému příteli. Zejména jedná-li se o dvě osoby stejného společenského postavení, kteří se dlouho a důvěrně znají.
Jistěže o Bohu můžeme také říci, že se s Ním dlouho známe a máme s Ním důvěrný vztah – v jistém smyslu tomu tak je i u nevěřících. On sám nás přece zná od samého počátku naší existence, a jak říká svatý Pavel, nikdo nemá výmluvu, když říká, že nemůže Boha poznat za žádnou cenu, protože mu Ho nikdo nezprostředkoval. Člověk se s Božím působením setkává neustále, není problémem Boha, že mnoho lidí nechce přemýšlet, čeho jsou to vlastně svědky, když žasnou nad některými situacemi ve svém životě a přisuzují jim nadpřirozený nebo nevysvětlitelný výklad. Tato důvěrnost a vědomí nekonečné Boží lásky k nám, která se neustále stará, opatruje, vede a napravuje, v žádném případě neznamená, že se máme k Bohu stavět stejným způsobem, jakým se stavíme ke svému srdečnému a sympatickému kolegovi z práce.
Není ani řečeno, že bychom v modlitbě neměli být co nejupřímnější, co nejotevřenější a co nejdůvěrnější k našemu Pánu. Vždyť samotná svatá Terezie Avilská, velká ctitelka Páně, velmi doporučovala až dětinnou otevřenost v modlitbě, stejně jako jí osobně nebyly blízké schematické formy rozjímání a příliš normované modlitební techniky. Ale zároveň kladla stejně velký důraz na to, abychom si dobře uvědomovali, s kým to jednáme, když se modlíme.
Argumenty těch, kteří zavádějí do zbožnosti představu, že Bůh je hlavně naším kamarádem, s nímž jednáme jako s nějakým příjemným známým, znějí zhruba takto:
Když se modlící člověk necítí před Bohem svobodně, bezpečně a plný sebejistoty, nemůže se pořádně odevzdat Jeho vedení, protože Mu dostatečně nedůvěřuje, podceňuje Jeho milosrdnou lásku a tlumí projevy vlastní lásky, dušen nepotřebným strachem. Chová se ustrašeně a křečovitě a více než láska k Bohu – dokonalá pohnutka ke službě – ho ke zbožným skutkům motivuje strach z trestu – nedokonalá pohnutka. Takový člověk Boha nemiluje a pouze mechanicky vyjednává, spoután úzkostí a obavou z krutého panovníka. Ve skutečnosti při pomyšlení na Boha prožívá odpor a strach, ačkoli by měl prožívat lásku, radost a pokoj.
A touto argumentací docházejí zastánci antropocentrizující formy modlitby k závěru, že oni svou neformální a nedbalou formou vztahování se k Bohu a kontaktu s Ním Boha milují více než kdokoli jiný.
Tito lidé se rovněž mýlí v tom, že by zavedení nových forem zbožnosti, respektive převrácení reality o tom, kdo je člověk a kdo Bůh, mělo vyřešit projevy skrupulí a patologického vnímání Boha. Žádnou lží není dovoleno dosahovat vylepšení nějakého problematického jevu. Skutečnost, že jsme před Bohem nicotní, slabí a naprosto podřízení, nemůže zdravého člověka vést k tomu, že se Boha bude jansenisticky děsit. Malé bezbranné děti netrpí existenciální krizí proto, že si uvědomují svou závislost na rodičích, ale naopak, jsou vděčné, že tu je někdo, kdo je za všech okolností ochrání, náročné úkoly, na které nemají kapacitu, udělá za ně, před zlým nepřítelem je obrání a špatné skutky a rizikové situace jim zakáže. Dobře vychované a milující děti věří, že určité rodičovské zákazy a tresty mohou být sice nepříjemné, ale rozhodně existují pouze pro jejich vlastní ochranu.
Stejně jako by bylo pošetilé, kdyby žena, kterou na ulici napadne nějaký zločinec, necítila vůči svému muži, který ji fyzicky obrání, vděk, ale nesmyslný pocit křivdy a deprimující vlastní nedostatečnosti.
Lež o člověku a Bohu, o které pojednáváme, se odráží do dalších oblastí náboženského života, jako je mimojiné nová liturgie a její tisíceré nedovolené modifikace, které svou strukturou představují také onen pokus o vyvolání iluze o rovnoprávnosti člověka s Bohem, ne-li dokonce jakési vyšší důležitosti uspokojení potřeb lidských, než důstojné Bohopocty. Argumentace, že tímto způsobem se do Církve přivede více věřících, je zcela absurdní.
Tyto nové, nekřesťanské fenomény nepředstavitelným způsobem zraňují všechno posvátné, co bylo k úctě Boha vytvořeno skrze staletí a osvědčilo se jako dobré, plodící zástupy svatých a světic. Nově příchozímu do katolické Církve je servírována téměř zcela odlišná nauka než ta původní a autentická. Tento rozpor mezi tím, co je a co by být mělo, bezesporu v duších novokřesťanů vytváří velký zmatek a tíseň. Ne příliš mnoho konvertitů má povolání stát se teologem a knězem, který by dovedl rychle a přesně identifikovat původ současné církevní krize a s neochvějnou jistotou zvolit směr, vedoucí k pravdě a spáse. Ale jednu věc může udělat každý, i ten nejméně vzdělaný a vzdělatelný laik. Srovnat dosavadní neměnné učení Církve, její liturgii, modlitbu, postavy světců a jejich jednání, slavná církevně uznaná mariánská zjevení a jejich poselství (Fatima, Lurdy) s tím, co se v církevních kruzích nabízí dnes. Obyčejný „selský rozum“ ukáže, jak absurdní by z hlediska Boží dokonalé moudrosti bylo, aby několik desítek let mělo destruovat a prohlásit za neplatné či dokonce jedovaté něco, co vychovalo generace světců, papežů, církevních Otců a dalších údů Církve.
Boží svatí nemohou být lháři, v průběhu staletí vykazují pozoruhodnou stabilitu a shodu v určitých významných rysech: povědomí o tom, kdo jsem já a kdo je Bůh a co znamená církevní autorita pro plodný duchovní život.
Nea Marie Brkičová
K diskusím níže:
Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.
Bravo!
Děkujeme za dobrý článek!
Naprostý souhlas, Neo. Je to velice důležité téma, myslím, že článek bude mít zasloužený ohlas.
Všechen lid plakal, když slyšel slova zákona, píše prorok Nehemjáš o tom, jak z Babylona navrátivší se vyhnanci, byli konfrontováni z Božím zákonem. Charouši nejsou ochotni akceptovat, že když konvertita narazí na Boží zákon, je mu často zpočátku hořký a děsí ho jeho náročnost a nehumanistická kategorčnost odsekávaných povelů zejm. od 5. příkázání níže. Sv. Augustin to popisuje ve Vyznáních. Lepší však zpočátku sloužit Bohu ze strachu či se strachem a načas přijít od duševní vyrovnanost, než být maslowowsky uskutečněnou osobností se saturovanými potřebami a přijít do pekla.
Když má někdo jakýkoliv duševní problém a „neuzdraví“ se instatntně jejich sedánkami s vkládáním rukou příp. chrochtáním v jazycích, naznačí mu, že je nějakej divnej a rodově zatíženej.
Charouši jsou ale svědomím pastýřů, protože těm lidem přece jen o něco jde a mají více méně často dobrou vůli a chybí jim pastýři, kteří by je vyvedli z duchovního konzumáctví a naučili katechismus.
Také zcela souhlasím s Neou. Dobře to vystihla.
Nepodíval jsem se nejprve na autora a divil se, jak to, že Ignác najednou tak přesně a jasně píše o skutečné podstatě skandalónu novocírkve… 🙂
Já o této oblasti nepíšu prakticky vůbec. Vím totiž, že mám v redakci člověka, který to zvládne mnohem lépe, než bych to dokázal já. 🙂
Mimochodem, nemohl by sis vybrat jinou přezdívku?
Mohl.
Skvělý článek!
V dnešní době paltí také důkaz „a contrario“ – skutečná liturgie jde leckde – s prominutím – do háje právě proto, že se lidem předkládají tyto věci a oni to berou – logicky jim pak nemohou vadit ani různé liturgické experimenty a „místní lidová tvořivost“ některých celebrujících…
Nejviditelnějším vyjádřením antropocentrického ducha v pokoncilní Církvi je přijímání na ruku. Jako jakéhokoliv jiného pokrmu, jenž vzniká lidskou prací ze zdrojů, které Bůh pro člověka stvořil. I u tohoto nového způsobu sv. přijímání je tendence „rovný s rovným“. Lex orandi, lex credendi.
Myslíte jako Lex edendi, lex credendi“?
😀
To je fakt povedené! 😀 😀 😀
Ano, lze to tak s trochou nadsázky vyjádřit.
Ono vlastně s tím, co píše Nea, souvisí též jev, že dnes většinou přijímají všichni mladí a pořád (domněnka: „Pán Bůh tě má rád, takového, jaký jsi…“). (O přání sv. Pia X., aby katolík chodil k častému sv. přijímání, vím, ale myslím, že po 2. Vatikánu to přešlo přece jen do extrému). Všiml jsem si, že řečtí katolíci jsou mnohem opatrnější, viděl jsem, že k sv. přijímání jde obvykle jen 1/3 či 1/4 účastníků mše sv. Tak to prý bývalo i u římských. Komunikant držel půst od půlnoci. Pro mne je to intuitivně mnohem věrohodnější, než současná euforie.
Požadavek sv. Pia X. na časté svaté příjímání sebou také nesl jeden závazek: častou zpověď. Dnes, zatímco k přijímání jde celá farnost, zpovědnice je často kupodivu prázdná, a to úplně – bez kněze i bez penitenta.
Moc dobré, díky.
Dobrý článek.
Sv. Tomáš Aq. řadí nábožnost k ctnosti spravedlnosti. Modlitba má odpovídat našemu vztahu k Bohu Stvořiteli a Vykupiteli. Je povinností ho chválit, klanět se mu, děkovat mu a prosit o odpuštění a udělení dober věčných a i časných. To je jeden pohled, který je nezbytný.
V jiném ohledu nás Ježíš nazývá svými přáteli, nejen služebníky. Přátelství je něco, co je možné jen mezi sově podobnými, jak už Aristoteles píše ve své Nikomachově etice. Milost nám dává jakousi účast na Božím životě a to je základem pro modlitbu dítěte ke svému Otci. A tady ta modlitba může být v jistém smyslu spontánní. Jedním z darů Ducha svatého je právě dar nábožnosti, kdy se pak duše modlí jsouc jím hýbana.
O charoušů ale nejde ani tak o přátelství s Bohem, ale nevhodnou familiérnost a modernistický subjektivismus.
Jak by měl nový katechumen pochopit že liturgie se dá měnit v Tridentu a ne ve Vatikánu a že se má řídit podle laiků kteří nemají právo svazovat ani rozvazovat a ne podle svatého otce a osob které žijí Bohu zasvěceným životem ? Podle mého názoru by z takového člověka neměli v důsledku radost ani ti kteří ho na podobné myšlenky přivedli. Ti kteří v dějinách odpadli od svatého stolce se vždycky štěpili a rozcházeli dál a dál a málokdo měl chuť poslouchat toho kdo ho sám odnaučil lásce, úctě a poslušnosti. Svatým otcem a zasvěceným lidem to vždycky začalo, pak následovaly výhrady vůči liturgii, odmítnutí svatých a Panny Marie. Další kroky můžeme sledovat až do současnosti. Až po víru v neosobní a nezávazné cosi a evangelium prosperity. Bez ohledu na to kterým ze dvou základních směrů kdo uhnul. Jestli se na všechno vykašlal nebo naopak zavedl krutý a nemilosrdný dril vůči svým bližním. Obě dvě cesty zavedly své stoupence na stejné místo.
Co se týče mariánských i jiných zjevení tak vždycky předcházela víra oficiální certifikát a posvěcení a byla jedním z kriterií pro jeho udělení. Podle zásady že strom poznáme podle ovoce. Tak tomu bylo i v Lurdech a ve Fatimě. Sám Ježíš Kristus byl v silném rozporu s tehdejším falešným pojetím tradice. Kterým směrem se od ní odchyloval jistě není třeba podrobně popisovat. Rozhodně nelpěl na prázdném dodržování předepsané formy a na jejím povyšování nad člověka. Tradici neodpovídali ani tehdejší celníci, nevěstky a pohani. Ti také neměli ty správné modlitební řemínky a dokonce ani nechodili do správného Chrámu. Pocit rovnoprávnosti s Bohem může velice dobře vyvolat i ničím nepodložená a nebezpečná iluze že ovce je oprávněna soudit pastýře a jiné ovce a tahat jim třísky z očí.
V mnoha ohledech máte sice pravdu ale tím že se někdo pokusí svévolně zbourat ohradu protože má vlastní představu o tom jak by měla správně vypadat udělá radost jedině vlkům kteří za ní mlsně čekají a stejně se mu to nepovede. To není vhodný způsob jak jí zpevnit a udělat krásnější.
„tím že se někdo pokusí svévolně zbourat ohradu protože má vlastní představu o tom jak by měla správně vypadat udělá radost jedině vlkům kteří za ní mlsně čekají“ – toto zajímavé podobenství ovšem platí jedině tehdy, pokud vlci stále ještě čekají venku… 🙂
Přesně 🙂
V Tridentu se žádná liturgie neměnila.
FSSPX neodpadlo od svatého stolce.
Přesně.
Mýlíte s v mnohém, ale jedno přece jen podotknu. Kristus nekritizoval farizejce za jejich pojetí tradice, ale za to, že sami své učení nedodržují. Proto farizej = pokrytec.
Nakládali totiž na lidi břemena, jichž se ani prstem nedotkli. A to byl hlavní cíl kritiky našeho Pána.
Děkuji za doplnění omylů.
Obdivuji, že jste to dočetl až sem. Já jsem na to neměl sílu a proto jsem poukázal jen na první dva omyly 😀
Myslíte třeba na to trhání klasů v sobotu, apod., apod., apod…, Hamishi?
Třeba.
Nebo na kamenování cizoložnice – že by Mojžíš ty své tresty myslel s dovětkem „pod podmínkou, že je trestající zcela bez viny“? Nebo rozlukové listy, že by to Mojžíš myslel „tenhle zákon formuluju jen kvůli vaší špatnosti, tak ho vůbec nepoužívejte“?
Scéna s cizoložnicí byla o tom, že farizejové dobře věděli, že bez licence Piláta jí popravit nesmí a chtěl jen Ježíše zatáhnout do potíží podobně jako s otázkou pod dani: Když řekne Ukamenujte jí, je proti Římanům, když řekne Nekamenujte je proti Mojžíšovi.
Někteří komentátoři dokonce tvrdí, že do písku psal „i ty jsi cizoložil“ protože její soudci s ní měli taky pletky a pak se stavěli jako mravokárci. Prostě pokrytci jak řemen.
Zřejmě dost dobře nechápete smysl Písma. Zkuste nějaký katolický výklad.
Kristus Pán nekritizoval kamenování, ale právě pokrytectví těch, kdo kamenovat chtěli. V tom je smysl onoho příběhu. Kamenující si kamenování zasloužili rovněž, protože, podle výkladu katolických komentátorů, kamenující byli právě ti, kdož s cizoložnicí cizoložili.
Rozlukové listy – opět. Přečtěte si Písmo. S výkladem. Já ho zde suplovat nebudu.
Rozlukové listy byly nikoliv nějakou výjimkou z přirozeného zákona, ale Bůh vzhledem k padlé lidské přirozenosti, prohlásil, že v tomto případě je třeba trpět menší zlo (rozluku), než v případě nemožnosti rozluky trpět větší zlo (týrání a vraždění žen). Po Kristově výkupné oběti již má člověk dostatek prostředků (svátostí), aby v manželství k takovým věcem nedocházelo. Proto Pán Ježíš rozluku zcela zakazuje.
Myslíte to tak, že zbožnému židu nestačí SZ, aby dokázal neutýrat svou manželku? Nebo že u domácností hlásících se ke křesťanství k tomu nedocházelo či nedochází? Obojí je celkem dobře empiricky vyvratitelné.
Taky je zajímavé srovnat to s ůco je císařovo, císaři“. Kdo je v tomhle případě trestněprávní vláda: Římané (kteří to kamenování odsuzovali) nebo farizeové, kteří ho přikazovali?
Podle mě vaše interpretace ty činy oslabují a dost možná úplně převracejí. Všechny (i to trhání klasů v sobotu, kdy Ježíš říká „Sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu“ v jasném smyslu: zákony se mají porušovat, pokud se tam zachová jejich nejvyšší smysl, proč vůbec existují) nějak narušují představu farizeů o tom, co je dobré – opět opakuji, že z hlediska Mojžíšova zákona není vůbec podstatné, jestli má vykonavatel trestu něco na triku. Kromě toho je (z hlediska vykonávání trestu, přidávání rozhořčených lidí k davu apod.) silně nepravděpodobné, že by ta cizoložnice spala se všemi v tom davu, notabene když v něm mohly být i ženy. Podle mě to prostě překrucujete. Tohle jsou jen tři příklady, dalších je tam mnohem víc.
„Podle mě….když v něm MOHLY být i ženy…“
Aha, tak dík za objektivní, katolický výklad.
Popravdě, co si myslíte a nebo nemyslíte vy sám, je vcelku irelevantní. Podstatné je, co o tom soudí Církev. A ta hovoří jasně.
Ano, s klasy je to jasné. Farizeové špatně pochopili příkaz z Desatera a Kristus Pán ho uvádí na pravou míru. Ovšem tím neříká, že samotný předpis je špatný, že.
Atd. atd.
Jak jsem už řekl. Pokud chcete porozumět Písmu, zkuste katolický komentář.
Ekumenický překlad hoďte do ohně, protože plamenům tento paskvil (spolu s modernistickou Jeruzalémskou biblí) patří.
Všiml jsem si, že často se na těchto stránkách ukončí diskuse o Písmu Sv. poukazem na katolický komentovaný překlad. Můžete mi prosím poradit, kde k něčemu takovému může v dnešní době přijít konvertita, pocházející z rodiny po generace ateistické a tedy bez možnosti sáhnout do knihovny „po babičce“?
Michal: V antikvariátech a na farách. Hledejte jména Coll, Hejčl, Sykora.
To Nea a brontochundelka: Děkuji za ta jména.
Michal: nemáte zač. Je-li e-mail, který jste zde uvedl, funkční, mohu Vám napsat, když něco objevím.
To Nea: mail je funkční, děkuji předem. Pokusím se také něco vypátrat. Zatím jsem to zkoušel jen na netu, našel jsem např. http://www.veritasbible.com/, pokud zde má někdo na tento site nějaký názor nebo jestli máte nějaké lepší tipy, budu za ně vděčný.
Je třeba si uvědomit, jaký typ zákona bylo nařízení o práci v sobotu, i kdo byl autorem jeho výkladu.
„Pomni, abys den sváteční světil.“ to je jedna pozitivní nařízení Boží, jednak přirozený zákon.
To, v čem pak toto svěcení spočívá patří k lidské nebo církevní interpretaci. Od tohoto způsobu samozřejmě člověka automaticky dispenzuje nouze, nebo tak může učinit církevní autorita. Proto člověk je dispenzován od nedělní povinnosti v případě nouze a rovněž v případech, které uvádí sama Církev.
V případě klasů a soboty, dispenzoval od nařízení farizeů, učedníky sám Bůh. Syn člověka je Pánem nad sobotou. Jeho výklad zavazuje více, než interpretace farizeů – lidí.
Pro Michala: je to poměrně jednoduše sehnatelné v aktikvariátech. Nejlepší jsou překlady Hejčl/Sýkora s komentářem. Pravidelně se objevují např. v antikvariátu ve Valentinské nebo v antikvariátní sekci jinak nekatolického knihkupectví Kalich (zřejmě proto, že se tam tyto věci příliš nedoceňují, se tam často objevují levné katolické Bible a misálky).
Doporučuju vytrvalost a opakované návštěvy, najdou se tam poklady.
o to se ani nehádám. jde mi o to, jestli ty tři věci (sobota, rozlukové listy a kamenování cizoložnice) patří do přirozeného zákona nebo ne. podle mě ne. jestli podle vás myslí Ježíš Zákonem ne Mojžíšův zákon (a nepoužívá tedy to slovo tak, jak mu tehdy všichni židé rozuměli), ale přirozený zákon, jehož je Mojžíšův zákoník jen určitým nedokonalým projevem, pak se s tím dá možná souhlasit – i když je otázka, zda by se třeba za cizoložství měla ukládat vůbec nějaká sankce – dnes ji neukládáme (kromě nějakých předmanželských finančních dohod třeba herců, nebo – v některých případech – se to může projevit třeba v rozhodování, komu budou svěřeny do péče děti). To, že cizoložství není dobré, si v podstatě většina lidí myslí furt, i když by řekli asi totéž co Mojžíš a vy u rozlukových listů: „Je to špatné, ale zabraňuje to nějakému ještě horšímu stavu“. Cíl a ideál: aby spolu dva lidi zůstali, je furt stejný.
„o to se ani nehádám. jde mi o to, jestli ty tři věci (sobota, rozlukové listy a kamenování cizoložnice) patří do přirozeného zákona nebo ne. podle mě ne.“
Ne, nepatří. Do přirozeného zákona patří, že cizoložství je hřích a manželství je nerozlučitelné. Kamenování je konkrétní trest stanovený v Izraeli samotným Hospodinem, ale v Novém zákoně již zrušená.
Rozlukový lístek bylo trpění menšího zla – rovněž v Novém zákonu již zrušené.
….mohly být i ženy….
myslíte jako v Životě Briana?
jo, ten film je skvělý – dokonce mám pocit, že křesťané se dají rozdělit do dvou táborů: ti, co považují za nejlepší křesťanský film Život Briana a ti, co za něj považují Gibsonovo Utrpení Krista.
ale spíš mi šlo o to, že o přítomnosti žen při ukamenování se nejspíš v historických kruzích podle různých záznamů ví (zda tam byla nebo ne).
Ježíš přece vůbec nekritizuje pokrytectví farizeů (hlavně) v tom smyslu, že by si nemysleli a nesnažili se konat to, co říkají druhým: ten chlápek, který říká Bohu „děkuji ti, že nejsem jako oni“, si to o sobě fakt myslí. Ježíš kritizuje, že pro dodržování formálních věcí zapomněli na jádro, a „naplnit“ zákony pro něj vůbec neznamená naplnit do mrtě jejich literu, naopak se často staví proti ní.
Jaký Ježíš?
Asi tenhle: http://www.facebook.com/people/Chesus-Vince/100000908007034?ref=search
Farizeové jako skupina byli lidé, kteří se snažili aplikovat důkladně Boží zákon a žít podle Božích záměrů, důsledněji než jejich protivníci saduceové a další. Proto si vymyleli spoustu dalších příkazů, kterými obkroužili ty hlavní, pro jistotu, aby nezhřešili. Rozhodně to nebyli lidé, kteří by si mysleli „budu se tvářit takto a říkat tohle, a dělat budu něco jiného“. Oni byli naprosto přesvědčeni o tom, že mají pravdu, proto taky chtěli Ježíše ukřižovat (ne proto, že by se báli, že říká pravdu, a že by se báli vědomě o svou moc). Ježíš jim prostě říká, že to nemá cenu takhle dělat, že u zákona hraje hlavní roli jeho účel, ne litera, a že jsou zevnitř shnilí a neuvědomují si to.
Některé z nich to prostě pobouřilo, vnímali to jako rouhání, tedy velký hřích a chtěli ho za to proto potrestat, některé další to mohlo trochu nahlodat, o to bouřlivěji ale reagovaly jejich psychologické obranné mechanismy a jejich původní odsuzující reakci to ještě zesílilo, no a některé přesvědčil a ti ho následovali.
Vstupuju do toho jako nekatolík a nekřesťan, ale dost mi vadí, když zrovna ty nejdůležitější věci, které uhodí do oka každého, kdo NZ čte (a musely ho uhodit i před stovkami let) a které svým vlivem přispěly k tomu, že tahle společnost je ve spoustě věcí lepší než většina předchozích (mj. v tvoření zákonů a podobě trestů za ně) a která je podle mě docela vidět i ze současných encyklik a dalších dokumentů katolické církve, se tady tak bagatelizuje nebo přímo převrací do svého opaku.
Nejsem proti tomu, uvádět souvislosti svědčící o tom, jak byl text myšlen a v jakém kontextu (u mnoha situací v SZ i NZ to může vést k tomu, že je člověk přestane vnímat jako totální ďábelskost, ze které se mu chce zvracet), ale když si věci komentátoři vycucávají z prstu (co psal do písku a že ji neukamenovali proto, že s ní sami spali), tak to jde proti smyslu toho textu a nejsou pro to žádné důvody.
„Oni byli naprosto přesvědčeni o tom, že mají pravdu, proto taky chtěli Ježíše ukřižovat“
Tak tomu není. Oni PÁNA Ježíše ukřižovali, protože věděli, že je Boží Syn. Báli se o své mocenské pozice. Až takové zvrácenosti jsou schopni lidé…
„Některé z nich to prostě pobouřilo, vnímali to jako rouhání, tedy velký hřích“
Některé možná, ale ti hlavní, kteří jej vydali Pilátovi, ti věděli moc dobře, co činí (ne jako ti, co jej přibili na kříž, nebo ti, co tam čekali, co se stane).
To, jak si vykládáte vy Písmo, může být z hlediska psychologie zajímavé, ale s pravdou to má málo společného.
tak si někdy zkuste zajet třeba do Izraele, zajít do čtvrti ortodoxních Židů a zeptejte se, co byl Ježíš zač a co s ním tehdy měli farizeové udělat. Vážně si myslíte, že si ten, kdo vám řekne, že totéž by udělal taky, bude myslet, že Ježíš byl Boží syn? Celkem připouštím, že už v Ježíšových časech mohlo být v Palestině dost s Římany kolaborujících politiků, kteří se Ježíše chtěli zbavit z pragtických důvodů a ze stejného důvodu předstírali před svými lidmi zbožnost (i když v kultuře toho typu pochybuju, že by tam bylo těch naprostých ateistů nebo agnostiků nějak moc). Ale je podle mě blbost tvrdit, že si zrovna tihle lidi mysleli, že Ježíš je Boží syn – syn toho Boha, v něhož Židé věřili, který má absolutní moc nad světem apod. proč by ho v takovém případě, u všech čertů, popravovali? Maximálně že by to byli satanisti, co by si mysleli, že je pro ně dobré sloužit satanovi. Ale v čem by měli pro tuhle víru oporu?
Písmo je inspirovaný text, apoštolská ústní tradice je inspirovaná také. Jde o dva zdroje Zjevení, popřípadě dva různé mody jednoho zdroje Zjevení. Písmo a jeho církevní výklad jsou od sebe neoddělitelné jako rub a líc téže mince.
To, že něco není součástí Písma, neznamená, že to není součástí ústní tradice od apoštolů.
Třeba to, jakým způsobem probíhalo obvykle to kamenování, kdo se ho účastnil, jestli u toho bývaly i ženy a jestli se připojovali běžně kolemjdoucí, se dá docela dobře zjjistit, i když já to třeba nevím.
Kdežto co psal Ježíš do písku, se už zjistit nedá (snad až na některá apokryfní evangelia, která ale církev odmítla přijmout do kánonu).
Ani to, jestli s cizoložnicí spali sami ti soudcové.
Co je to vlastně dispensování, jaký je jeho smysl? Podle mě ten, že se přihlédne k něčemu, co má vyšší smysl než to dispensované. Takže je to vlastně takový podřizující typ intepretace: říká, že litera zákona se musí interpretovat podle smyslu, i když technicky jsou zákony interpretovatelné proti svému smyslu a tato interpretace může klidně přetrvávat stovky i tisíce let. A že v některých případech dokonce ani tohle nestačí, že ani ta nejlepší interrtace nezabrání tomu, aby se zákon stavěl proti smyslu, a tak musí být podřízen vyššímu principu a dispensován.
No, jistě. Nutno poznamenat, že od některých nařízení nikdo nikoho dispensovat nemůže.
Od té doby, co vznikla Církev, kterou vede Duch svatý, nejsou s interpretacemi potíže.
no, a pak záleží na počtu těch dispensí. Když je víc dispensí než aplikací, je otázka, zda ten zákon v dané liteře vůbec ještě držet. A když už není žádná taková aplikace, tak je zákon špatný zcela a už postrádá smysl mluvit o dispensi.
Pokud je zákon o rozlukových listech „dán pro tvrdost vašeho srdce“ a proto by se správně neměl dodržovat, klidně se dá totéž říct o té cizoložnici – s tím rozdílem, že ona provedla něco, co Ježíš neschvaluje (i když, upřímně řečeno, z těch žen co dostaly rozlukový list, mnohé asi taky, i když to nebylo zrovna cizoložství).
Tyhleta pozitivní nařízení Starého zákona také přestala platit s příchodem Nového zákona. Nikoliv však nařízení přirozeného zákona deklarovaná ve Starém zákoně.
Celý problém ve výkladu vztahu SZ a NZ je v tom, že lidé nerozlišují mezi určitými pozitivními příkazy, jejichž platnost se může měnit (Pán Ježíš a sobota), a přirozeným zákonem, který je neměnný (Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. – Mat 5, 18)
Pokud tu akceptujete i kritické komentáře, tak text je celkem slušný, ale ignoruje realitu. Tou je proměnlivost způsobů, kterými se víra vyjadřovala a proměnlivost víry samotné. Nepochybně je tu kontiunita v podstatném obsahu slavení liturgie, ale proměnlivost v její podobě.
Právě proto že srovnání „neměnného učení církve“ s dnešní nabídkou dělají právě ti „nejméně vzdělaní laici“, tak to pak tahle dopadá.
Podle mne hloupost zůstane hloupostí, ať už se halí do hávu modernity (tj. všechno nové je lepší než staré, třeba předkoncilní) nebo naopak do hávu údajné „neměnné tradice“.
Je veselé číst nářky staromilců na novoty a srovnávat je s kritiky novot v minulosti (např. elevace atd.).
Každopádně díky za veselé čtení zde.
Nemene vesele je cist radoby nad vec povznesene poznamky ignorantu, kteri ve sve omezenosti nepochopili podstatu problemu.
Abychom nevysli z te ad hominem argumentace, pane bezejmenny.
Kritika nás zajímá do té míry, dokud je kriterionem Absolutno.