“ — JEN KATOLICTVÍ MŮŽE TUTO ZEMI OBNOVITI A ZÚRODNITI —-“

Do dnešního dne, to jest do poloviny měsíce června 2002, kdy je tato kapitola psána, nebyla dosud v žádném ze tří dosud vydaných sborníků Durychovy publicistiky uvedena stať „Hlavní úkol“, poprvé a naposled uveřejněná ve 14. čísle III. ročníku ROZMACHU, dne 15. září 1925. Stať nebyla podruhé publikována ani v žádném z časopisů.

Není se příliš co divit. Tuto stať nemohou strávit ateisté, ani nekatolíci, nemohou ji akceptovat ani lidé nábožensky lhostejní a snad nejspíše ji musí odmítat katolíci. Tj. takoví katolíci, které si z nás přál udělat II. vatikánský koncil (či spíše jeho „DUCH“) a ovšem i naše česká biskupská konference. Stať „Hlavní úkol“ je ultramontánní, fundamentalistická, netolerantní a neekumenická, zpátečnická, neúnosně provokativní, zastaralá…, modernímu člověku naprosto nepřijatelná… Atd. atd.

Tato stať platí v Durychově životě právě tolik jako jeho programová deklarace, kterou jako asi 22letý student formuloval na blíže neurčeném místě a za neznámých okolností. Bylo to natolik důležité, že to Durych zaznamenává (sám o sobě píše ve třetí osobě a to ve svých „Vahách života a umění“ na str. 82).

„Před lety, když autor ještě nebyl autorem, někdy před rokem 1912 svěřil se svému nejlepšímu příteli Jaroslavu Voráčovi, že mu nezbývá jiného než úplně se oddati katolické církvi, k níž měl dosud vztah jen mladicky neustálený a nepřesný…“

„Hlavní úkol“ Durych napsal o 17 let později, ale to již nedává úkol sám sobě, nýbrž celému národu.

„Katolická vůle se musí státi jedinou energií národní, katolická víra musí býti základem veškerého života, práce, snažení, moci, vlády a pak všech těch dalších věcí, které z dobrých základů mohou vyrůstati.“

Tyto věty jsou hned z prvního odstavce stati, je to vstup nekompromisní, nepřipouštějící diskusi. S takovýmito větami jsme se setkávali v Durychových článcích, které psal ještě zcela nedávno pro Lidové listy. Od redaktorů Lidových listů se mohl nadít, že mu budou leccos škrtat – přece jen to byl tiskový orgán lidové strany – zde, v Rozmachu se ničeho takového obávat nemusil. A také, po právu, ve stati Hlavní úkol, se dostalo lidovcům takového ocenění, na jaké lidovci ani jiní političtí katolíci nedokázali hned tak zapomenout. Takovou „nakládačku“ jim Durych v Lidových listech uštědřit nemohl, to se dalo udělat teprve v Rozmachu.

Nejprve se Durych trefuje do ateistů:

„Jest třeba zatlačiti všecko, co není katolické, na toto místo, které tomu patří. A toho místa je velice málo… Katolictví jest jediná skutečná moc a vlastně není žádné jiné moci mimo ně. Jsou sice ještě všelijaké jiné moci fiktivní, které se rozmohly v dobách úpadku, ale tyto moci nemají nároků na stálost. Nemají vůbec nároků na existenci ani na místech podřízených a vedlejších. Katolictví je může vedle sebe pouze trpěti a to nikoliv ze spravedlnosti, nýbrž spíše z jakési soucitné shovívavosti.“

„Nekatolictví“ a ateismu v jeho nejrůznějších podobách byly u nás dokořán otevřeny dveře Josefovým tolerančním patentem. Před tím, po dobu téměř půl druha staletí bylo v našich zemích nekatolictví a ateismus jen jakousi bezhlavou chimérou, o které se sice vědělo, se kterou se sice v řadě míst našich zemí musilo i nesmlouvavě bojovat, ale byla to vskutku pouhá chiméra. Dalo by se snad i říci, že odpad od katolictví, natož pak koketování s ateismem, bylo cosi nepatřičného, zbytečného, hloupého. Vláda posledních Habsburků, t.j. vláda Leopoldova, vláda Josefa I., Karla VI. i Marie Terezie nebyla nijak požehnaná: dobře se nedařilo nikomu. Tito vladaři vládli sice „z Boží milosti“, ale to bylo spíše jejich zbožné přání než skutečnost. V polovině 17. století Habsburkové překročili svůj zenit a od té chvíle je stíhá jeden neúspěch za druhým. Habsburkům se nedařilo už nikde: žádná země pod jejich žezlem nevzkvétala.

Jejich špatná vláda, či spíše jejich formální vláda, kterou by bylo možno nazvat faktickým bezvládím, vynikala konservatismem, který neměl ve světě obdoby. Své propůjčené hřivny sice zachovali, ale takovým způsobem, který si křesťan nesmí dovolit. Zakopali je do hnoje. Jejich nejcennější hřivnou byla katolická víra, která byla v jejich říši natolik rozšířena, že mohla denně přinášet užitek spíše stonásobný než jen desetinásobný. Byla však pohřbena velmi hluboko. Tím sice byla chráněna před nepřáteli, ale nikomu neprospívala.

O vládě posledních Habsburků se říká mnoho nelaskavého a to po právu. Se svou vládou si v podstatě nevěděli rady. Kristus nepřišel nastolit mír, jak se dnes často říká, nýbrž boj a ten, jak známo, se neobejde bez obětí. Ještě žádnému vladaři se nepodařilo nastolit „věčný“ a „trvalý“ mír. Toho se dočkáme až na onom světě. Kterýkoli, třebas i nejzbožnější vládce, jestliže se pokusil přechytračit Krista, nikdy nedopadl dobře, vždycky se mu postavilo do cesty něco, co s jeho ´trvalým mírem´ mělo tuze málo co společného.

Výše jmenovaní čtyři poslední habsburští panovníci, byli věřící katolíci. Chránili sice katolické náboženství, ale učinili je nesvobodným, poplatným, vskutku zaživa pohřbeným… V našich zemích se však přičinili o restauraci katolicismu, což jim nutno přičíst k dobru. Téměř 150 let prožívali čeští katolíci v klidu, který bylo možno nazvat klidem před bouří, ale i tento klid byl horkokrevným a zdivočelým Čechům ku prospěchu.

Pak nastal zlom. Je pravdou, že Češi s ateismem spíše jen koketovali, než aby ho přijali jako spásu. Je ovšem také pravdou, že není radno tahat čerta za oháňku a to naši nerozumní předkové dělali rádi ba i s jakýmsi sportovním zaujetím. Od poloviny 19. století to již mělo blízko k bontónu. Naši pra-pra-dědové si nepročítali dost pozorně svá zpovědní zrcadla, aby se včas poučili, že hříchem je už „pouhé vyhledávání příležitosti k hříchu“.

Co k tomu říká Durych?

„Dost dlouho se našemu národu namlouvalo, že není katolický. Ale nastala již doba, kdy jest nutno toto počínání pronásledovati jako zákeřnictví a podvod. Dnes už vidí i krátkozrací rozdíl mezi mohoucností katolickou a nekatolickou. Ale nechce se jim ustoupit, nechce se jim do stínu, do pense, do chorobince pro nezhojitelné nemocné. My to chápeme; jsme lidé a musíme se trochu vžíti do stavu lidí, kterým jejich bludy a podvody zrezavěly už nejen v duši, ale i na těle. Mnozí už v lepších a ovšem též v hořkých okamžicích poznání vidí, že zašli na klamnou cestu, ale dokud neumřeli, doufají že umřou aspoň na tom místě a v tom okamžiku pouti, kdy se ještě nebude vidět úplná pohroma. Jest to jako když těžce nemocný kapitán vyjede s lodí, plnou cestujících, z přístavu, ač ví, že loď jest chatrná a nejspíše se potopí před cílem; on však doufá ve svou nemoc; ví, že brzy umře, a myslí si, že umře na svou nemoc dříve, než se ta loď rozsype. Člověk rád umírá smrtí, která se aspoň podobá smrti přirozené a rád by k ní došel co možná nerušeně a se všemi svými pohodlnostmi a zvyklostmi. Tak je to s velkou částí toho protikatolického podnikatelstva u nás. Oni vědí, že nemohoucnost mohou zamaskovat už jen mluvením, šablonou a kulisou, ale žili v tom už příliš dlouho a ode všech lidí nelze žádat odvahu k doznání…“

„…v politice, v mocenské organisaci, v kultuře i v národním díle jsou všude jen vyprahlé pouště, jejichž oasy jsou ryze katolické… Kam šlápne nekatolík, tam sedm let tráva neroste.

Ale protikatolické hnutí ukázalo nejen svou neplodnost a neschopnost, ale i svou zhoubnost a úkladnou ničivost. Učinilo z našeho lidu sběr zbabělců, kretenů, šplhavců, keťasů a licoměrníků, rdousilo národního ducha, zapletlo národ do osidel mezinárodních podvodností, zkazilo mu krev a podťalo nohy; učinilo z něho stádo, které není schopno boje ani obrany, které je schopno jen utíkat, odhazovat zbraň, zrazovat nebo křičet o pomoc k Evropě a dovolávat se ochrany hranic a odzbrojení nepřátel. Kulturu a duchovní svobodu utlačovalo jako balvan. Žádná reakce nebyla kultuře, vědě, umění a svobodné práci tak poťouchle a zavile nepřátelská jako protikatolický směr. A hledíme-li na druhou stranu, vidíme, že neprokázal-li národu nějaké dobro katolík, neprokázal mu je nikdo. Nekatolíci jen tenkrát sloužili národu dobře, když nejednali proti katolictví nepřátelsky a když se spíše dle jeho vzorů řídili.

Protikatolické hnutí padá z blamáže do blamáže v případech den za dnem hojnějších, viditelnějších a obecně známějších. Stává se světovou ostudou a hanbou našeho národa a státu. Domácí ostuda už jest stav příliš obvyklý…“

Nejde tu jen o kritiku nekatolíků; Durych se tu pokouší i o analýzu jejich jednání a to nikoli zcela úspěšně. Především zde Durych nekatolíky a jejich jednání neposuzuje toliko z hlediska přítomnosti, nýbrž i z hledisek 16. a 17. století a to není správné. Za dobu 400 let se národ jaksepatří dokáže proměnit a zdaleka nejen národ český. Kam se např. poděla statečnost francouzské, bojovnost severských národů, co se stalo s povahou italskou a španělskou?

Co vytýká Durych protestantům, občanům „vyznání československého“, občanům „bez vyznání“, mohl by s klidným svědomím vytknout i katolíkům. Ale přece jen se málem derou do očí slzy. V dvacátých letech, kdy byla tato stať psána, měli katolíci ještě sebevědomí. V tu dobu ještě jakž takž omezovali přirozenou lidskou touhu po nezákonném zbohatnutí. V soudních síních jen tuze neradi křivě svědčili před Kristem, visícím na kříži, rádi sice vyhledávali flirty, navštěvovali hampejzy, ale raději jen za snížené viditelnosti. Alespoň určitá část katolických snoubenců si až do svatby zachovávala panenství a dokonce i panictví. Rozvodem řešívali jen ty situace, kdy už by jim zbývala jen sebevražda. Katolíci byli přece jen vázáni Desaterem na rozdíl od nekatolíků, kteří si s tímto souborem Božích přikázání mnoho starostí nedělali. Tyhle rozdíly dnes již zcela vymizely. Ve svých hříších nacházejí dnes nekatolíci v katolících bratry.

I ve dvacátých letech katolíci mnoho hřešili a tím se navenek od nekatolíků jen pramálo lišili. Přesto však tu byl významný rozdíl. Většina katolíků se ze svých hříchů zpovídala. Kvůli zpovědi jsme přečasto považováni za pokrytce a podvodníky. Chodíme prý ke zpovědi, třebaže dobře víme, že znovu a znovu upadneme do hříchu. Nad svými hříchy prý jen máváme rukou: „vyzpovídám se a budu bez hříchů“. Není to tak. Zpověď má léčivé účinky a je-li vykonána upřímně, dokáže s duší udělat zázraky. Bohužel, ve dvacátých letech chodila ke zpovědi aspoň jednou za rok (jak je katolík pod těžkým hříchem povinen) veliká většina katolíků. Dnes už tomu tak není. Ke zpovědi chodí jen malá menšina a není to tím, že kněží je méně nebo že by snad katolíci méně hřešili. Svatá zpověď je podceňována a znevažována.

Mnoho se změnilo za osmdesát let v neprospěch katolíků. A tím se pak většina Durychových invektiv vůči nekatolíkům stává samoúčelnou. Durych katolíkům věřil víc, než si zasloužili, dále pak netušil, že nekatolíků, tj. jinověrců ubude mnohem víc než katolíků a jako mor že se rozroste počet občanů „bez vyznání“.

Vzpomínám si, že ještě ve třicátých letech se na mé spolužáky bez vyznání, kterých nebylo nikdy příliš mnoho, hledělo s despektem. Tito hoši nechodili na náboženství, měli volnou hodinu – často i uprostřed vyučování a tu dovedli okázale využít k lecjakým lotrovským kouskům, což jsme jim hořce záviděli.

–

Ve stati „Hlavní úkol“ Durych nijak moc katolíky nechválí, ale naplno uctívá katolicismus.

„Ukázalo se, že jen katolicismus jest u nás schopen myšlenky, plánu, tvoření, práce a moci. Marno jest přehrabovati se v řadách jeho odpůrců a hledati tam zrno, ze kterého by mohlo něco vyrůsti.“

„…Není jiné naděje, jiného cíle, jiného smyslu politického, kulturního, mocenského, národního a státního, než obnova práv katolictví, jakožto jediného náboženství, jediné moci a jediného základu. Jest třeba prohlásiti, že tento stát katolickým býti musí za každou cenu…“

„…Není tu jiné kultury, kromě katolické. Mimo katolictví tu není nic. Budoucnost národa a jeho dějiny jsou určeny tím, že se musí okázale vrátit ke katolictví a to nikoliv k nějakému katolictví upravenému, nýbrž k tradičnímu. Jest třeba ukázati celou zbabělost a nízkost všeho toho, co se dosud stavělo na protikatolických základech a vyvraceli to z kořene bez ohledu na kteroukoliv stranu. Jest třeba učit pohrdání dosavadní slávou hodnot neslavných a falešných.

Dějinné názory budou změněny, poněvadž obchodníci dějinami zmlknou, ať dobrovolně či nedobrovolně. To, nač bylo nachytáno tolik nevzdělaných, poločestných a pololidských hejlů, stane se majákem. Česká historie není majákem bludu a kastrátství, nýbrž majákem jediné pravé víry. Podnikatelé, kteří chtěli zavléci historii do svého hampejsu, budou musit tuto kořist vydati do rukou pravých.

Hlavním úkolem jest sloužiti tomuto cíli katolictví národa a státu. Národ a stát musí bez pardonu býti proniknut zásadou, že jen a jen katolictví má tady právo, jen katolictví že musí vládnout, poroučet, určovat, vésti, mluviti a tvořiti a všecko ostatní musí býti velmi uctivě a pokorně zticha, chce-li, aby vůči tomu byla zachována tolerance. Stát se musí dostat pod protektorát katolictví. A z toho nesmí slevit vůbec nic.“

Varovně zaznívá našemu nedůvěřivému sluchu Durychův požadavek, že „budoucnost národa a jeho dějiny jsou určeny tím, že se musí okázale vrátit ke katolictví a to nikoliv k nějakému katolictví upravenému, nýbrž tradičnímu“.

Doufejme, že to, co kolem sebe dnes vidíme, není ještě ona budoucnost národa, o které Durych sní. „Upravené katolictví“ P. Tomáše Halíka by bylo cosi nesouměřitelně hroznějšího, než stav národa dvacátých let, který Durychovi tolik vadí. Obávám se, že dnešní „upravené katolictví“ by autora „Hlavního úkolu“ nesporně přivedlo k šílenství.

–

Připadá mi nelehký úkol pokusit se dokončit Durychovy úvahy, které se mi jeví jako návrhy, jak katolictví opět pomoci do sedla.

Zdůrazňuji, že k tomuto „hlavnímu úkolu“ Durych nevybízí katolíky, ale že tu hovoří velmi neosobně. Až by se mohlo zdát, jako by k vítězství katolictví katolíků vůbec nebylo třeba.

Jestliže publicista k něčemu vybízí a není přitom adresný, mohlo by se zdát, že si svou práci ulehčuje, že hovoří do větru, že se snaží být zajímavým a že snad sám ani nevěří tomu, co říká. To ovšem nejsou Durychovy způsoby. Z jeho úvah i z jeho esejů vždy nakonec vyplývá nějaká konkrétní rada, realizovatelný návrh, který by posloužil dobré věci. V zásadě nesouhlasím s takovými literárními útvary, byť i sebe umělečtějšími, které končí kdesi v prázdnotě. Ne snad přímo v nicotě, ale bezcenným konstatováním, že tak a tak se věci mají a s tím že už se nedá nic dělat. Člověk se však musí snažit, aby se vším dokázal něco udělat, třebas i jen maličkost. A kdokoli mu v tom pomůže a pomůže tak dobru, získá si tím zásluhy. Literáti a žurnalisté, kteří v nic nevěří, přivádějí své čtenáře ke skepsi a tou ještě nikdo nikomu nepomohl.

Kdo tedy postaví katolictví na místo, které mu náleží a jako jediné může národ dovést k záchraně?

Nebude to katolická hierarchie, které sice patří moc a vláda, ale ona sama se své moci vzdává a vládnout neumí. Nepomohou zde teologové, katoličtí filosofové, sociologové, ani sebevzdělanější a sebezbožnější katoličtí publicisté a spisovatelé. Nepomohou charismatici, muži a ženy zbožného života, ani ti nejštědřejší mecenáši či asketové.

Tato pomoc totiž není v lidských možnostech, je toliko v rukou Božích, je to součást Božího milosrdenství, které je dnes a denně rozléváno po vší zemi, zdánlivě bez užitku. Milosti Boží se dostává každému člověku, bohužel zdaleka ne každý tuto milost přijímá, aby pak na ní stavěl. Té milosti je množství nesmírné a tím se stává čímsi všedním, běžným, nenápadným a člověk si jí tím pádem nemusí všimnout. Bůh totiž nemlčí, ale mluví s námi svou božskou řečí, které lze rozumět, pokud nechybí byť i jen špetka dobré vůle. Nemůžeme přece od Boha žádat, aby nám na všechny naše prosby a třebas i dětinské žádosti odpovídal v hořícím keři, či z mraků v podobě hřmění. Vlastní Boží řeči bychom tak či onak příliš nerozuměli: vždyť Božím Slovem je sám náš Spasitel a jak málo tomuto SLOVU rozumíme! Bůh nám tedy odpovídá svými milostmi a kdybychom chtěli studovat frekvenci těchto Božích odpovědí, brzy bychom počítat nestačili. V textech Křížové cesty bývá uváděno, že nedokážeme spočítat množství svých hříchů, ale tím méně prý dovedeme spočítat množství Božích odpuštění. Protože Bůh nám odpouští i ty hříchy, o nichž nevíme.

Jen světec je však schopen bezpečně rozumět každému Božímu pokynu. Toto nezvládali ani starozákonní proroci a bývali za to káráni. Hříšník 21. století Božím pokynům nerozumí, či spíše jim rozumět nechce. Ale vnímá je a budou nám všechny – do jednoho – připomenuty. Jsme všichni vybaveni dostatečnou inteligencí, abychom jim rozuměli. Proč však jim rozumět nechceme, to je alfa a omega našich nezdarů, chyb a hříchů. Ďábla za všechno vinit nesmíme, to by bylo laciné. Stěžujme si na svou lenost, na naše pohodlí. Jen to je tím vinno, že jsme za svůj život zaplašili nezměrný počet myšlenek. Jistě, že většinou zlých, ale kolik bylo těch dobrých!

Jako útlý pacholík jsem se jednou ptal svého otce, je-li hříchem, když mi ve spojení se jménem Božím vyvstávají na mysli ošklivé myšlenky a nadávky Bohu, které si pak třebas i opakuji a nedokážu je z hlavy vypudit. Otec mi odpověděl, abych si z toho nic nedělal, to že jsou jen bezděčná spojení míst v mozku. To prý nic neznamená. Podobné vysvětlení mi dal i zpovědník, kterému jsem se svěřil s obavou, že se rouhám a doslova hřeším myšlenkami, které mi ´tanou´ na mysli, aniž se s nimi hodlám jakkoli ztotožňovat. Rozhodující prý je naše vůle, co s těmi myšlenkami uděláme či udělat chceme. Nejsme za ně odpovědni.

A opět za tyto nedobré myšlenky a nápady nelze vinit ďábla, třebaže i to patří do oblasti jeho zájmů. Jsme jenom lidé a jak známo, zdaleka všecko, co je lidské, není dokonalé. Byl proto každému člověku přidělen filtr, který rozlišuje aspoň v hlavních rysech dobré od zlého. Je to svědomí. I filtry se zahltí a ucpou, ale i zde je pomoc: filtr se dá propláchnout a vyčistit. Tak i svědomí je možno pročistit modlitbou nebo třebas i jen krátkým prodlením, než se pročistí samo.

Mohlo by se mi vytknout, že utíkám od tématu, že takto se katolictví pomoci nedá, to že prý je tuze abstraktní. Konkrétního ovšem nic není. Zde nepomůže nic jiného než víra v Boží pomoc a zejména v Boží moudrost. Kdybychom totiž chtěli a mohli katolictví nastolit podle svých představ, pak běda! – asi bychom příliš se svým dílem spokojeni nebyli. Stvořili bychom cosi nestvůrného, života neschopného a mnohem škodlivějšího, než jsou všecky neřády ateistické.

Svůj ovčín si Bůh přece jen organizuje podle svého, i když člověku dal svobodnou vůli. Kdyby této nepřímé organizace podle božského řádu nebylo, asi bychom se vzájemně ´umlátili čepicemi´.

Je nejvýš tragické, když tuto organizaci nějaký katolík či jejich skupina začne „vylepšovat“, přeorganizovávat, měnit podle svých představ.

„…Třeba sloužit katolictví a nikoli části. Žádná část není hodna pozornosti. Ta má svůj jepičí život. Strana neslouží katolictví, ta slouží ostatním stranám. Jest logické a přirozené, že tyto strany se jí za to odměňují. Dosti tedy má tato strana na této odměně. Do jiného se nesmí plésti a nikdo s ní nebude mluvit jinak, než jako soudce. Neboť nelze dvěma pánům sloužiti: Buď katolictví nebo stranám. Katolíci, kteří slouží stranám, jsou ničitelé díla, překážkou Církve a provozují úkladnou a hanebnou sabotáž. Spíše dosáhnou pardonu a tolerance svobodní zednáři i nejobskurnější duchové protikatoličtí než jejich katoličtí spojenci. Mnohem více morového jedu jest v politickém katolictví, než ve Volné myšlence.

A s těmito věcmi se nežertuje a žertovat nebude. Tady jest nepřátelství odpovědné a hlavní. Což zdůrazňuji s přáním, aby se tomu rozumělo v nejsyrovějším smyslu a nejbezohlednějším smyslu.“

K těmto Durychovým slovům vskutku nelze cokoli přidat či pokoušet se je nějak vysvětlit.

Stále znovu a znovu si připomínejme, že vskutku jedinou cestou národní spásy je katolictví, které sice nedokážeme v pravém smyslu slova intronizovat a za nic na světě se ani o to nechtějme pokoušet – ale jen mu nestůjme v cestě, nepřekážejme mu a zejména se nepokoušejme zbytky katolictví – reformovat.

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.