Nelze dobře rozumět tomu, proč už za půl roku existence Rozmachu Durych zveřejňuje soubor úkolů, které podle jeho názoru stojí před českými katolíky a které snad oni sami, coby „pozůstalí“, by měli bez otálení vyřešit. Svým způsobem je tato stať podobna závěti, není však udán adresát a zůstavitel se těší dobrému zdraví. K výkonu poslední vůle jsou však dědicové naléhavě vyzýváni a více méně jim za to není nic slibováno: ani na tomto, ani na onom světě. Tento svůj soubor ustanovení Durych označuje pouze jako výsledek svého pozorování, jehož za blíže neurčenou dobu nabyl jako „franctireur“, což je totéž, co ostrostřelec nebo ´svobodný střelec´.

Pozici ostrostřelce Durych opouští. „Pro rozmach katolictví zajisté nejsme autoritativní a „nedostali jsme“ autorizaci. Jest zajisté vždy třeba práce reální“, píše Durych, „a vláda, která má armádu jednotnou a udržovanou, nemůže vždy potřebovati franctireurů, ani nemůže schvalovati operačních diversí, o nichž nebylo rozhodnuto v generálním štábu. Katolictví má kromě své struktury metafysické také svou strukturu viditelnou a fysickou s pevně stanoveným řádem jednacím a s jedinečnými zárukami. Tato struktura a tento řád stačí k upokojení myslí příliš starostlivých nebo nepokojných, neboť autorita za všecko ručí. Stačí tedy učiniti to, co jest autoritativně poručeno a z ohledů opportunních jest lépe nemísiti se do detailního jednání, poněvadž to vzbuzuje snadno dojem nedisciplinovanosti. Přílišná péče může se státi nemístnou, neboť se podobá projevu nedůvěry…“

„Katolictví jest doména, ve kterou jest nutno věřit, ale i možno věřit a někdy jest i velice příjemno věřit“, znamená Durych o kus dále.

„Jen katolictví jest pro mne territoriem, kde vládne autorita a disciplina, které se podřizuji v rozsahu maximálním“.

Hluboký smutek vzbuzují dnes tato Durychova slova.

Kam se poděla ta ´jednotná a udržovaná armáda´, kam se propadl ´pevně stanovený řád a jedinečné záruky´? Za co ručí církevní autorita a autorita papežská? Odkud kam je vymezena ´disciplina´, které možno se podřídit?

Co se to všecko zřítilo za poslední tři čtvrti století?

Z Durychových slov je cítit hluboké zklamání. On by tuze rád zůstal ostrostřelcem, rád by Církvi nabídl svou krev, život i své statky, kdyby jich od něho požadovala, ale on o něj nikdo nestojí.

První kapitola tohoto druhého dílu Katolické cesty Jaroslava Durycha hovoří o dosavadní neexistenci české církevní politiky. Nechce se mi věřit, že by pražský arcibiskup František Kordač, posazený na stolec svatého Vojtěcha v roce 1919, svedl za celých pět let svého pontifikátu stvořit byť i jen nejskrovnější zárodky církevní politiky. Jistěže i Kordač politikařil, ale to byla jen politika Kordačova, nikoli politika církevní.

Vytvoření české církevní politiky nijak zvlášť nepomohl první nuncius v Československu, biskup Clemente Micara, který měl jistě plné ruce práce s církví československou, s Masarykem a jistě i s prelátem Šrámkem. Micara Římskou církev bránil a budiž mu řečeno ke cti, pomohl ji v Čechách ubránit. Od roku 1923 teprve 44letého Micaru vystřídal nuncius Marmaggi, který byl o tři roky starší, byl to však už arcibiskup a Durych jeho jmenování do čela pražské nunciatury vřele uvítal. Netuším, proč k výměně nunciů došlo.

Jistě že velmi význačným politickým činem arcibiskupa Marmaggiho bylo opuštění Prahy na protest proti Masarykově provokaci při Husových oslavách roku 1925. Marmaggi tenkrát z Prahy odjel a zdálo by se, že ho nikdo příliš nepostrádal – mimo Jana Šrámka. Ten by ho byl nejraději z Říma unesl zpátky do Prahy. Třebas i jen v kufru.

Marmaggiho demonstrativní odchod přece jen vyvolal reakci a mezinárodní kritiku, které se čeští vladaři vždy báli a dosud stále bojí více než ohně. Sám Eduard Beneš se exponoval ve věci urovnání diplomatických vztahů se Svatou stolicí, ale Marmaggimu se Praha přestala líbit. A až teprve po dvou letech, roku 1927, se úřadu papežského nuncia v Československu ujal opět toliko biskup, Pietro Ciriaci.

Řím novou Československou republiku uznal poměrně záhy, ale to nebyla jeho zásluha. Nezbývalo mu nic jiného, než ji uznat. Snad i za to je mu však možno poděkovat. Mohl si také třebas vymyslit nějakou nehoráznost, aby ji uznat nemusil. Aspoň ne hned.

V březnu roku 1924 se tedy Durych vzdává ´úřadu frenctireura´ české katolické církve. Činí tak nerad, i když nanejvýš civilizovaně. Připomíná:

„I statečnější a lepší bojovníci těší se během války na dovolenou a odpočinek. Není třeba, abych se stavěl čilejším a tužším než jsem.“

S trpkostí dodává:

„Ten kus práce, který jsem udělal, nemá na truc všem méně dobrotivým úsměvům tak dubiosní cenu, jak slyším kolem sebe poznamenávat. Cosi jsem vzbudil. Nejsem první, který vzbouzel; přede mnou to dělali lépe. Ptáte se: kdo? Myslete si, koho chcete, každý dle chuti! Ale vzbudil jsem. Ovšem, nevím, na jak dlouho. Někdy se vzbuzený obrátí na loži a usne znova. Ale každý přece ne. A i když zaspí, jednou si přece nejasně vzpomene, že ho kdosi budil.

Hlásím odchod, generále, jak jste poručil!“ (Kordač?)

A ještě jedna připomínka:

„I kdyby nekatolíci mohli vyhladiti ze své mysli všechno, co jsem činil proti nim, katolíci mi neodpustí nikdy. Naivní, žel, nejsem. To připomínám proti výtkám opportunismu.“

Katolíci vskutku nikdy Durychovi neodpustili. Sám jsem se s touto skutečností setkával jak v „krizových letech 1968-69“, tak zejména v období polistopadovém. Tedy již tuze daleko po Durychově smrti. Jak ovšem mého otce pronásledovala katolická nenávist od roku 1924 až do jeho smrti v roce 1962, to se jen domýšlím. Tu katolickou nenávist Durych samozřejmě kvitoval, aby ji hned v zápětí šmahem odpouštěl, leckdy i jen s úsměvem; nebylo však přitom mnoho důvodů k úsměvu. Ta nenávist byla zlá a viditelně se projevovala zejména v těch obdobích, když ´totalitní´ vládci, ať již jakékoli provenience, povolovali trýzněnému národu uzdu. To v mnoha katolících vzbuzovalo pošetilé naděje, že by jim ateističtí vladaři mohli snad i „odpustit, že jsou katolíky“ a tu se začali třást strachy, že by jim někdo v nejnevhodnější chvíli mohl předhodit, proč že se stýkají s klerofašistou Durychem. Katolická (čti: lidovecká) nenávist v letech 1945 až 1948 byla vůči mému otci tak hustá, že se dala krájet, byla systematická a zdálo se, že nikdy neskončí. Mého otce a celou rodinu uvrhla tato nenávist do bídy mnohem krutější, než jaké jsme byli vystaveni v dobách německé okupace. Ztráceli jsme jednoho mecenáše po druhém – nebylo již třeba almužen – přece už jsme byli svobodní!

Že tuto katolickou nenávist Durych předvídal, pro to musil mít své důvody, ale ať pátrám kdekoli, mnoho příčin nenalézám, mimo Durychovy útoky na Šrámka a jeho lidovou stranu. Asi to stačilo.

Katolíkům Durych nikdy nevytýkal násilí, vraždy, cizoložství, podvody a lupičství, snad ani z křivého svědectví je nikdy nevinil. Připomínal jim toliko jejich „hlavní“ hříchy: ty však jim připomínal mocným hlasem a káral je za ně trvale a vášnivě. A to pak stačilo, že oni ho za to nenáviděli rovněž tak trvale a vášnivě. Takových kritiků jako Durych však bylo více, a proto také ty nejzbožnější duše z nejvyšších míst daly doporučení neříkat hlavním hříchům tak ošklivě. Bude prý lepší je nazývat „hlavními náklonnostmi“. To se bude mnohem lépe polykat.

Oněch sedm hlavních hříchů Durych katolíkům vytýkal soustavně, aniž by někomu dával naději, že by snad bylo možno se za ně jen tak formálně omluvit. Právě za hlavní hříchy nutno vzbuzovat nejupřímnější lítost a je zapotřebí obrácení sebe sama – doslova naruby.

(Každý trouba – a samozřejmě že i Durych – musí přece vědět, že hlavních hříchů se dopouštíme hned jak vstaneme z postele a ještě i v týž okamžik, kdy už jdeme spát. Což pak takovou každodenní kajícnost může někdo myslet vážně?)

–

Durych zčista jasna prohlašuje, že právě nyní (dnes) se končí jeho veřejná služba. Kdo pak ví, co tím myslil! Nebyla to služba v armádě ani jakýkoli sebezbožnější úmysl stanout na ´volné noze´. Podle všeho se zdá, že tímto ukončením veřejné služby bylo ukončení byť jen iluzorní spolupráce s arcibiskupem Kordačem. Umím si představit, že arcibiskup tehdy Durychovi snad i poděkoval, a že toto poděkování jistě i bylo diplomaticky zdvořilé, nicméně až nehezky zřetelné a jednoznačné. Nevím nic o otcově jednání s Kordačem, ale jistě k němu musilo dojít: v takové věci, jakým byl boj za víru, nemohlo jít jen o nějaký vzkaz či dopis. Aspoň formální slušnost se u nás ve dvacátých letech až úzkostlivě dodržovala.

Durych tedy předává „tímto svůj inventář, výsledek svých pozorování a všecka hlášení, která jsem učinil či měl a chtěl učiniti během dosavadní služby“:

1)

BYLO BY DOBŘE OPAKOVATI A PRAKTIKOVATI PŘÍKAZ EVANGELIA: JDOUCE, UČTE VŠECKY NÁRODY (LIDI)! TÍMTO PŘÍKAZEM SE UKLÁDÁ NEJEN PRÁCE JAZYKU, ALE HLAVNĚ A TO PRVNÍM SLOVEM NOHÁM. JEST TEDY TŘEBA CVIČITI SE V CHŮZI. JINAK BRZY BUDE POD KAZATELNAMI PRÁZDNO, S DALŠÍMI NÁSLEDKY. JEST TŘEBA CHODITI ZA LIDMI A VYHLEDÁVATI NEBEZPEČÍ. SVATÝ PAVEL VYPOČÍTÁVÁ NEBEZPEČÍ, KTERÝM SE VYDÁVAL, PLNĚ TENTO PŘÍKAZ. PROČ BY SE NEMOHLO CHODIT ZA LIDMI DO ŠACHET A ŠTOL? PROČ BY SE NESLUŠELO DÁT SE NE SICE ROZTRHAT OD ŠELEM, ALE ZABÍT OD LIDÍ? JDE-LI TO JINAK, TÍM LÉPE, ALE AKTIVNÍ ČINNOST JEST NUTNA.“

Je to příkaz či přání, rozvedené k jasnému pochopení, třebas se už dnes potřeba chůze (aspoň v našich podmínkách) jeví poněkud samoúčelně. Chodit „po svých“ je nutno toliko po továrních halách, ve výše uvedených štolách, po chodbách úřadů a institucí. Taková chůze samozřejmě není žádnou velkou obětí. Je pravda, že tu a tam by mohl být nějaký ten misionář inzultován, ale spíše jen slovně. Někoho zbít, či mu jen nafackovat – to je přece jen poněkud namáhavý počin a tomu se dnes lidé vyhýbají. Ve dvacátých letech zajisté bylo více kněží, než jich je dnes, ale i v dobách současných by se ještě našlo dost kněží, kteří by „jdouce, poučovali lid“. Jen chtít!

Vzpomeňme přitom Svědků Jehovových, jejichž ´přesvědčování´ na ulicích a po bytech je masivně kritizováno, ale dosud jsem neslyšel, že by tito ´misionáři´ byli kýmkoli napadeni, snad jen na venkově se nedopatřením mohli dostat do konfliktu se psem, který svůj „úřad“ bere doslova. A přiznejme si: tato misijní činnost ani zdaleka není bezúčelná; přináší ovoce zejména mezi těmi našimi bratry, kteří ne že by se jen tak ´odloučili´, oni spíše byli ´odloučeni´ od víry svými lhostejnými rodiči, příbuznými, učiteli, vychovateli dětských domovů a náčelníky part.

V tažení proti českým bohosloveckým fakultám (přesněji: proti pražské fakultě, která si do značné míry zachovala pravověrnost) se ochotně přidávají zbožné feministky a celé zástupy žen, které snad i mají s Kristovou církví nejčistší úmysly. Je prý jim znesnadňováno náboženské vzdělávání. Ty nejradikálnější z nich vyčítají Svaté stolici, že jim zakazuje přístup ke kněžství. Právě takovýmto ženám by mohlo být na katolických teologických fakultách poskytováno takové náboženské vzdělání, před kterým by musil pokleknout i nejvzdělanější Jehovista. Což před katolickou teologií mohou obstát taky teologické argumenty (amerických) nekatolíků? Katechetek není třeba nijak mnoho. V současné době nemají téměř koho učit; řádně vystudované „ambulantní“ misionářky by ovšem nevěděly, kam dřív skočit. A snad by se pro ně našla i obživa. Katolíci – ku podivu – nejsou zase tak lakomí! Zejména ne tehdy, platí-li za něco, co sami mají dělat a nedělají z důvodu lenosti.

2)

„NUTNO ZVÝŠITI KULTURU V MAXIMÁLNÍM ROZSAHU.“

Tento druhý příkaz, jakož i příkazy další, jsou zbytečně lakonické. Zdá se, že Durych, jako přece jen již dostatečně známý umělec, se zde nechtěl šířit o nedostatcích české kultury. Nutno ovšem připomenout, že česká kultura byla v polovině dvacátých let na velmi vysokém stupni a mohla nám být záviděna celým světem. Třebaže světem nekatolickým. Česká kultura byla, jest a bohužel asi ještě dlouho bude zcela ateistická.

Jestliže ovšem dnešní katolík nečte, je to hanba. Je to hanba, když nerozumí, či nechce rozumět hudbě a výtvarnému umění. Krása a umění je odleskem Božství v tomto slzavém údolí, je to dar Boží, kterým nesmíme pohrdat. Katolíků je u nás stále ještě dost a dost. Je jich dokonce tolik, že by nás svět považoval za kulturní velmoc, kdyby všichni čeští katolíci jevili o kulturu zájem.

Říká se, že katolická kultura není, či že je v područí kultury ateistické. My katolíci máme katolickou kulturu, jenže tu my odmítáme. Není moderní, je už passée. Katolickou hudbu jsme vyhodili z chrámů a jak jsem kdesi četl: s gregoriánským chorálem se dnes můžeme setkat toliko v obchodech s hudebninami. Katolické výtvarné umění je tak bohaté, že ani za celý život bychom je neobsáhli (toliko v tom smyslu, abychom si je jen tak letmo stačili prohlédnout). Je ovšem fakt, že katoličtí výtvarní umělci se neobírali akty; kubismem, surrealismem, dadaismem a všelijakými jinými -ismy. Těmito lahůdkami se ponejvíce nezabývali. Ale to, co stačili za dva tisíce let stvořit, je hodno nejvyššího obdivu.

Katolíci neznají ani přibližně svoje vlastní dějiny, neznají ani jména, natož pak životopisy světců; mnohem spíše než poctivá a třebas i syrová realita minulosti je zajímají sladké vize budoucích věků, kosmické lety, šťastná budoucnost lidstva bez hladu, bez válek, bez nemocí (- hlavně však bez Boha a bez jakéhokoli náznaku náboženství).

Český katolíku, vrať se ke své kultuře! A nemůžeš-li ji najít, pokus se požádat o umožnění dálkového studia základní školy.

3)

„JEST TŘEBA PROHLUBOVATI VÍRU V ZÁZRAKY A V MOŽNOSTI DALŠÍCH ZÁZRAKŮ.“

I zde Durych příliš šetřil slovy a lze se proto na něho hněvat. V dobách svého vysokoškolského studia se Durych velmi zajímal o katolickou mystiku, i vizionáře, stigmatizované světce a možno říci, že ve dvacátých letech bylo v Čechách jen málo odborníků, kteří by měli tak souborné znalosti o Božích projevech jako D. Co neznal ze svého vlastního studia, s tím se seznamoval ve Staré Říši u Florianů. V tu dobu se Durych s Florianem velmi přátelil. Ve Staré Říši se Durych seznámil i s kanovníkem Střížem, badatelem o zjevení Lasaletském. Je pravda, že Církev vždy byla ve věcech zveřejňování podrobností zázraků neobyčejně opatrná a spíše většinu zjevných zázraků udržovala v hluboké tajnosti, než by do světa pustila falešnou, nedoloženou či nepřesnou zprávu. Ani Durychovi nebylo možno upírat hadí opatrnost.

Jeho příkaz „prohlubovat víru v zázraky“ platí na prvním místě kněžím. To jsou „fidei cultores“. Durychovo mlčení v otázce zázraků nelze omlouvat jeho skromností. Tato úloha patřila právě jenom jemu, jako jedinému českému literátu, který se takového úkolu mohl úspěšně ujmout. Spíše se mi zdá, a asi nebudu daleko od pravdy, že zde Durych respektoval jakýsi zákaz. Ve věcech náboženských byl Durych mnohem poslušnější než leckterý řeholník.

Zázraky se ovšem dějí a nic naplat, dějí se jistě i proto, aby se o nich dověděli i lidé nevěřící a lidé ve víře chladní či vlažní. Mají své propagátory a z nich je zajisté velká většina poctivá. O zázraku však nelze toliko mluvit a podrobně ho popsat: zázrak nutno představit ve světle nevystižitelného milosrdenství Božího, které stále a znovu další zázraky realizuje i chystá. Třebaže my, lidé rozumní až i moudří ´ani náhodou´ o ně nestojíme. Spíše se třeseme hrůzou, aby jich nebylo zneužito proti ´hodnověrnosti´ náboženství. Ale co je to ta hodnověrnost?

Vyprávěl mi převor dominikánů v Jablonném v Podještědí, dnes již zemřelý P. Jindřich Gajzler OP., kterak již několik posledních let před svatořečením Zdislavy z Lemberka tato světice zázračnou mocí uzdravovala nemocné a to zcela nekonvenčním způsobem v rychlém sledu za sebou. P. Gajzler prý se tyto skutečností dozvídal zejména ve zpovědnici, a proto o nich nesměl mluvit. Zdůrazňoval však, že počet těchto zázraků mimořádně narůstá. Byli jsme s P. Gajzlerem přáteli a nikterak mě nepřekvapilo, když kněz, který byl po mnoho let nejmenovaným a nikým nepověřeným kustodem Zdislavina hrobu, mi řekl doslova:

„Zdislávka teď sviští!“

Za ´bolševíka´ P. Gajzler neměl státní souhlas, byl nasazen do místní zbrojovky jako mistr či dílovedoucí a komunisté mu jen proto dávali pokoj, že to byl organizační genius a že měl takové osobní kouzlo, že ve zbrojovce zaměstnané ženy by se byly nechaly pro pátera Jindřicha roztrhat. Otec Jindřich nejen že se nedal vypudit z chátrajících zbytků jablonského dominikánského kláštera a že v něm udržoval i jakousi řeholní minikomunitu, on plnil i kněžské povinnosti, které měl sice zakázány, nicméně byly „stranou a vládou“ trpěny. I po městečku prý někdy chodil v bílém řeholním hábitu.

´Zdislávka tedy svištěla´. Uzdravovala nevyléčitelně nemocná, zachraňovala polorozbité rodiny, svým prosebníkům plnila nejfantastičtější přání. P. Gajzler shromažďoval zprávy věřících o Zdislaviných zázracích a posílal je do Říma.

Roku 1995 papež Pavel Jan II. Zdislavu svatořečil. Po třech čtvrtích tisíciletí od jejího úmrtí. Svatořečil ji v Olomouci spolu s Janem Sarkandrem a dlužno říci, že toto svatořečení bylo samo o sobě zázrakem. Papež v obsáhlé, česky pronášené homilii nepřipomenul ani jediný Zdislavin zázrak, jako by se i on sám obával, aby nepoškodil hodnověrnost katolického náboženství.

4)

„ŠÍŘITI ZNALOST THEOLOGIE.“

Nedokážu se o tomto bodu rozepisovat, protože sám o teologii, jako takové, vím jen tuze málo. Teologie zahrnuje obsáhlé vědní obory, o nichž prý starověcí a středověcí kněží mnoho nevěděli. Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., sice s uznáním píše o husitských ženách, že vědí o Písmu svatém víc, než leckterý italský kardinál, ale znalost Písma svatého ještě není teologie.

Znalosti teologie v polovině dvacátých let se Durychovi zdály být ubohé; dnes by se mu musily zdát ještě mnohem ubožejší.

Zdá se mi být smutným paradoxem, že přílišná znalost teologie vede mnohdy kněze k formulování bludů. A to nikoli teprve dnes. Význační heretikové starověcí, středověcí i novověcí zajisté měli značné teologické vědomosti a ty se, bohužel, obrátily nakonec proti nim samým. Zajisté – chyběla jim čistota srdcí, nedostávalo se jim milosti Boží, byli, tak říkajíc, raněni slepotou. Ale daleko nejspíš je zahubila pýcha.

Proč mají teologické znalosti tak blízko k pýše, o tom, jak se zdá, nikde není mnoho psáno. A je-li, pak by na to mělo být obzvlášť upozorňováno.

5)

„ZACHOVATI CENTRÁLNÍ VEDENÍ UNIONISMU V NAŠEM STÁTĚ NA JEDNOM MÍSTĚ U JEDNOHO ÚŘADU A SNAŽITI SE VŮBEC O JEHO CENTRALISACI. JEST TO NUTNO A NEPROVEDE-LI SE TO, BUDOU BUDOUCÍ POKOLENÍ ZLE NAŘÍKATI.“

Snad ještě před několika málo lety by se tento příkaz zdál být pouhou vzpomínkou na jednu z „prohraných kampaní“ Jaroslava Durycha. K zájmu o unionismus (tj. o řecké katolíky a o jejich sjednocovací úloze mezi katolíky a pravoslavnými) pravděpodobně Durycha strhl olomoucký arcibiskup Stojan a Durych sám otázku unionismu spojil se svou hlubokou úctou k svatému Vojtěchovi a k Ideji svatovojtěšské. Domníval se, že Československá republika vznikla jen proto, aby utvořila přirozený most mezi římským a řeckým katolicismem. Nesmírně ho těšila skutečnost, že v jeho vlasti žije ¾ miliónu řeckých katolíků – na východním Slovensku a na Podkarpatské Rusi. S řeckými katolíky se důvěrně seznámil při svém služebním pobytu v Užhorodě v letech 1921 – 1922. Tuze se hněval na českou administrativu, že ve všem zvýhodňuje pravoslavné na úkor řeckých katolíků. Vytýkal Maďarům a Polákům, na jejichž území řečtí katolíci žili (v Uhrách do roku 1918), že těmito lidmi pohrdají a nevěnují jim potřebnou pozornost. Byl přesvědčen o tom, že Češi jsou k tomu samým Bohem pověřeni, aby řeckým katolíkům účinně pomohli a aby se z Čech řídila veškerá unionistická činnost. Konečným cílem unionismu mělo být ukončení tisíciletého rozkolu mezi katolíky a pravoslavnými.

Řečtí katolíci prožili ve 20. století řadu kalvárií. Omezovala je československá, polská a snad i rumunská administrativa a doslova krvavou lázeň jim až do roku 1990 denně připravovala komunistická hrůzovláda ruská, která řecké katolíky vůbec neuznávala. Na počátku posledního desetiletí 20. století se řečtí katolíci dostali pod nadvládu administrativy ukrajinské, která už je sice nemučí a nezabíjí, ale kde jen může, škodí jim ve prospěch pravoslaví.

Daleko nejhorší nebezpečí však připravila řeckým katolíkům (bohužel římskokatolická) Apoštolská stolice a jí poddaná nejvyšší řeckokatolická hierarchie, a to svým osobitým „výkladem“ pokoncilového ekumenismu. Podle tohoto zvráceného výkladu se prý nejprve mají řečtí katolíci „sblížit“ s pravoslavím a pak teprve jakýmisi ekumenickými kouzly splývat s církví římskokatolickou. Nechce se tomu věřit.

Řeckým katolíkům tedy hrozí smrtelné nebezpečí zániku a nepomohou-li svým řeckokatolickým bratřím pravověrní, konservativní katolíci ze Slovenska, z Čech, z Maďarska, z Polska a z Ukrajiny, pak opravdu ´budou budoucí pokolení zle naříkati´!

Máme svých vlastních starostí víc než dost, ale naléhavě připomínám a varuji: Donedávna jsme řeckým katolíkům snad i záviděli, že se jich nedotkl (či spíše jim neotrávil vzduch) „duch II. Vaticana“, že si žijí spokojeně podle svých tradic a že se zejména mladým katolíkům brzy stanou vzorem. POZOR! Bylo by pošetilé nebrat v úvahu, že by si této skutečnosti nevšiml ďábel. Ovšem že si toho všiml a nyní se rozhodl, že tento dosud zářící maják podminuje a vyhodí ho do povětří.

Uvědomme si, že svou pomocí uniatům (tak se dnes nejspíš říká řeckým katolíkům), velmi účinně pomůžeme především sami sobě.

Podle Durychovy rady je třeba vybudovat „centrální vedení unionismu v našem státě“.

Dokud je čas.

6)

„PROVÉSTI UNIFIKACI KATOLÍKŮ V NAŠEM STÁTĚ, PROZATÍM ZVLÁŠTĚ KATOLÍKŮ SLOVANSKÝCH.“

S německými, maďarskými, ani s polskými katolíky, žijícími na území ČSR, Durych ´nepekl´. Tomu se nebylo co divit. To byly svébytné enklávy, řízené z Říše, z Vídně, z Ostřihomi a snad i z Krakova a nalézt s těmito katolíky společnou řeč bylo prakticky nemožné. Neměli nás rádi a v ničem nám nikdy nepomohli. Jestliže dnes hrstka staromilců naříká nad osudem katolických Němců v letech 1945 – 1946, jak prý že touto skutečností byl pozměněn obraz náboženského života v Československu, je to pláč falešný. Němečtí katolíci byli vždycky nejprve Němci, pak dlouho nic a teprve potom byli katolíky. Stavěli sice v převážně německých pohraničních vesnicích sochy svatého Václava a svatého Jana Nepomuckého, ale to vlastně už nebyli oni. Ty sochy stavěli jejich pra-pra-dědové, kterým ještě něco říkalo pojmenování Čech – Böhme.

Durychovi však leží na srdci nesoulad s českými a slovenskými katolíky. Cítí, že nás Slováci považují za poloviční heretiky, zlobí se za to na ně a snaží se všecku vinu svést na Maďary. Češi neublížili Slovákům jako národu. Že obsazovali po převrat roku 1918 vedoucí místa, tomu není se co divit. Spisovná slovenština prakticky neexistovala a maďarštinu se Češi usilovně snažili vyeliminovat. Hrstka českých namyšlených paniček stěží mohla pohněvat celý národ. Co však vskutku Slováci Čechům nemohli odpustit, to byla česká nenávist vůči katolickému náboženství, vůči kněžím, vůči katechetům. Ozvěna strženého Mariánského sloupu z pražského Staroměstského náměstí zaduněla nesrovnatelně slyšitelněji v slovenských horách než v samotné Praze. Možno také říci, že otrlí čeští katolíci toto stržení Sloupu považovali pouze za hrubou protináboženskou provokaci, kdežto Slováci přímo za svatokrádež. A nelze se jim divit. Byla to svatokrádež.

Slováci za Mocnářství netrpěli o nic méně než Češi, spíše naopak: Maďaři je vskutku nepovažovali za lidi. To sice u nás Němci také zkoušeli, ale nedařilo se jim to. Každou urážku Češi odplatili „herrnvolku“ hned celou sérií sabotáží. Daleko nejhroznější českou zbraní pak byla pasivní resistence. Té Slováci vůči Maďarům neužívali. Příliš se jich báli.

Andrej Hlinka nebyl z těch, kteří by na počkání „odpouštěli viníkům“. Byl to zejména dobrý politik, nacionalista a byl chytřejší než tucet Šrámků dohromady. I když si Masaryk s Benešem koupili každého, na Hlinku jim bylo líto peněz. Lépe řečeno: neodhadli správně jeho cenu a nabízeli příliš málo. Masaryk včas umřel, Beneš pak na Hlinkovi tuze prodělal.

Se slovenskými katolíky bychom si neuměli poradit ani dnes. I mezi nimi je mnoho koukolu, ale mají proti nám jednu s ničím nesouměřitelnou výhodu. Jejich svatou patronkou je samotná Panna Maria Sedmibolestná a jak se zdá, i pro tuto úctu Slováků k Bolestem Panny Marie, Matky Boží, jim Královna andělů dopřává o mnoho víc milostí, než kolik je jich dopřáváno lehkověrným katolíkům českým.

Věčná škoda, že jsme dosud nenalezli se slovenskými katolíky ´společnou řeč´ a že ani netušíme, jak ji nalézt.

7)

„ZÍSKATI SI DŮVĚRU NÁRODA ROZHODNÝM ČINEM. NĚJAKÝM; PONECHÁVÁ SE VOLNÝ VÝBĚR; ALE MUSÍ TO BÝT ČIN NÁLEŽITÉHO VÝZNAMU.“

Rozhodným činem se čeští katolíci mohli presentovat jednak v odboji proti Němcům, jednak proti komunistům.

Němců se čeští katolíci báli a do odboje proti nim se nechtěli pouštět, protože nejvyšší hierarchie včetně Vatikánu se Němců také bála a snažila se s nimi vyjít. Přesto katolických odbojářů bylo velmi mnoho a jejich činy dosahovaly značného významu. Katoličtí kněží si sice důvěru národa získávali, ne však důsledně a ne všude. Zřízením protektorátu nám Němci vnutili hru, kterou pak nás s nimi nutila hrát sama smrt; v této hře nešlo vyhrát ani nadobro prohrát. Byla to hra v režii ďábla.

Komunistů se čeští katolíci tolik nebáli a také brzy proti nim ´vyrukovali´. Hned v zápětí však poznali, že tu jde rovněž tak o hru na život a na smrt a z odboje se začali stahovat. Nicméně komunisté váhající katolíky ve všem předcházeli. Neumožnili jim vykonat závažnější čin. Německou taktiku boje proti katolictví mnohonásobně vylepšili a po několika letech svého panství dokázali katolíkům, právě tak jako i všem ostatním, že tu vskutku budou NA VĚČNÉ ČASY. Podařilo se jim to, málem až do ´posledního dechu´. Ještě 17. listopadu 1989 nikdo netušil, že ten den vláda našich komunistů končí.

Byli přitom komunisté při všech svých represích zbabělí. Na pražské arcibiskupy si netroufali. Zmohli se jen na jejich internování, třebaže je mohli dát popravit. Zavraždili sice několik prelátů (zejména ve svých věznicích), prostých kněží pobili nepočítaných, ale přece jen se báli vzbouření lidu. To, co si mohli dovolit jejich ruští soudruzi v ledových končinách Sovětského svazu, neodvažovali se provádět v srdci Evropy, kde se to přece jen hemžilo cizinci, dokonce i s diplomatickými pasy. Naši diplomaté byli po celém světě pověřováni špionáží; nestačily nám konzuláty, všude jsme na Stalinův příkaz budovali velvyslanectví. To samozřejmě byla reciproká, počet personálu se omezoval jen z části. Jezdili k nám komunisté ze všech tramtárií, zvali jsme je k nám, hostili je a provázeli. Náboženské vyznání hostí nebylo samozřejmě našim vladařům známé; předpokládali zajisté, že to jsou samí ateisté, ale to oni nebyli. Zajímali se leckdy o kostely i o náboženský život a své hostitele tak často uváděli do rozpaků. Byli jsme příliš malí na to, abychom si mohli dovolit takové krveprolití, které si před lety dovolili v Mexiku nebo ve Španělsku. (Albánie sice byla menší, ale katolíků tam přece jen tolik nebylo a cizinci se prakticky z Tirany nikam nedostali. Místo silnic měli Albánci jen stezky pro osly a mezky.)

Pronásledování katolíků nebylo nesnesitelné: hůř se katolíkům dařilo leckde na venkově či na malých městech, kde byli příliš nápadní. Ve velkých městech se ztráceli v anonymitě. Tu a tam si katolíci mohli dovolit i okázalejší projevy víry, ale tak jako všude, mnoho tu záleželo na aktivitě stranou a vládou pověřených „bořitelů chrámů“.

„Čin“ si tedy katolíci zatím dovolit nemohli a asi o jeho provedení moc nestáli. Nepřeji katolíkům pronásledování, avšak dojde k němu a pak se o provedení „činu mimořádného významu“ začne vážně uvažovat.

8)

„DBÁTI TOHO, ŽE ČECHY A MORAVA BYLY TERRA APOSTOLORUM, OSTATNÍ ČÁST STÁTU TERRA MISSIONUM A ŽE ANI DNES TOMU NENÍ NAOPAK.“

Je neuvěřitelné s jakou houževnatostí se v hromadných sdělovacích prostředcích „vykřikuje“, že Česká republika je „nejateističtějším“ státem světa a je až k slzám dojemné, jak výrobcům této lži usilovně pomáhají nejvyšší hierarchové tvrzením, že jsme se stali „misijním územím“.

Jaroslava Durycha mrzelo a jistě i zlobilo, že nikdo nepřichází s tvrzením, že jsme „zemí apoštolskou“. Nebylo se mnoho co divit: Maďaři apoštolát svatého Vojtěcha nikdy neuznali, Poláci a Slováci jen s krajní neochotou, o Ukrajině a o Svaté Rusi lépe nemluvit a zmiňovat se o nějakém apoštolátu, který snad Češi provozovali na území Polabských Slovanů možno psát jen s maximální dávkou sarkasmu. Mluvit nahlas o krvavém pokřestění našich severních slovanských bratří by se jistě nikdo nedovážil: tato česká „apoštolská aktivita“ byla totiž záhy odměněna masivním poněmčením těchto novopečených křesťanů a jejich pozdějším, neméně masivním příklonem k luterství a zejména zběsilou nenávistí ke všemu českému.

O jakýs-takýs apoštolát se pokoušeli zejména čeští jezuité v 17. a 18. století zejména v jižní Americe. Tam byli velmi úspěšní.

Čechy a Morava se staly „zemí apoštolů“ zejména v 16. a 17. století tím, že sem přicházeli cizí misionáři či apoštolové. Těžko říci, jestli zde provozovali činnost misijní či přím apoštolskou. Pravděpodobně provozovali činnost obojí.

Jaroslavu Durychovi bylo proti srsti přijetí myšlenky, že by po nezdařeném „kulturním boji“ mělo u nás nastat údobí misijní, jako třebas někde v Ugandě nebo na Borneu. Zda si Jaroslav Durych uvědomoval, že Češi se dali na cestu systematického odpadu, tomu se mi nechce věřit. Spíše se domníval, že Bůh nám toliko hrozí, že odpadne ještě mnohem více lidí, než jich odpadlo po převratu roku 1918. Boží výhrůžka se však stávala zjevným trestem, kterému už zajisté s hrůzou porozuměl i Durych, ale přesto se domníval, že hrozící nebezpečí války přivede národ k rozumu. Nuž válka národ k rozumu nepřivedla, ani doba poválečná; tak intenzivního odpadu, jakého jsme svědky v současné době, se Durych již nedožil a dnes jsme vskutku tam, kde jsme a veškerá naděje je zastřena tmou. Přesto se domnívám, že odpad je mnohem menší, než se proklamuje; lidé o sobě tvrdí, že nevěří ač věří (činí to z mnoha důvodů a bohužel není tu nikdo, kdo by tyto lidi poučil, že „zapírat Krista“ je „trestný čin“, který jednou může duši přivést až na samotný okraj propasti pekelné). Lidé údajně „hledají“ Boha, přitom o něm až příliš dobře vědí, ale nechce se jim chodit do kostela, už vůbec se jim nechce do zpovědnice a k čemu je vůbec modlitba? Jsou toto všecko ateisté? Samozřejmě že nejsou, třebaže katoličtí hierarchové to o nich se vší rozhodností a se zvrhlou chutí prohlašují.

Ale pozor! Neplněním náboženských povinností se katolík sice dopouští těžkého hříchu, ale ani lehkého hříchu, či vůbec žádného hříchu se nedopouští katolík, kterého ani nenapadne zúčastňovat se (mimo mši svatou) „dalších“ akcí „pastoračního střediska“, jimiž jsou všelijaké besedy, kulturně-náboženské akce, dětské besídky atd. Z vlastní zkušenosti dosvědčuji rozhorlení jednoho velebného pána, který při homilii vyzýval účastníky mše svaté, aby se také v tak hojném počtu účastnili všech těch jeho spasitelných kočičáren. Snad abychom se ještě více podobali protestantům.

Misijním územím nejsou Čechy a Morava ani dnes a nehrozí ani bezprostřední nebezpečí. Nicméně každý, kdo naši vlast za misijní území označuje, torpéduje zcela vědomě Kristovu církev a přeje jí zmar. Třebaže ani sám o tom neví, ale slouží tímto průhledným, laciným skepticismem nejzavilejším odpůrcům víry.

9)

„UČIT SE VLÁDNOUTI.“

To je tuze lakonický příkaz, který samozřejmě platil ve dvacátých letech a platí i dnes. Církev musí umět vládnout, běda jí, je-li jí vláda odňata a třikrát jí běda, jestliže se vlády sama vzdává, což se dnes děje naplno.

Přinejmenším aspoň každý křesťan ví, že katolická církev není žádnou demokratickou organizací, že to je absolutistické mocnářství, kde Ježíš Kristus vládne neomezenou mocí. Papež je toliko jeho náměstkem, jehož pravomoci nejsou ani stínem pravomocí Kristových. Nejvýznamnější rozdíl spočívá v tom, že Pán Církve je Bůh, kdežto papež je člověk. Nicméně papež z Kristova pověření Církvi vládne a jeho vláda je absolutistická. A má k tomu nezadatelné právo; je neomylný ve věcech víry a morálky. Vláda papežova ovšem není omezena jen na oblast víry a morálky; papež a všichni církevní hodnostáři – od nejvyšších po nejnižší – vládnou v řadě jiných oblastí a to už vůbec nemusí být vláda neomylná.

O neomylnosti papežově už bylo řečeno mnoho. Další diskuse na toto téma ponechme ateistům; všímejme si ediktů papeže a biskupů a třebas i jen obyčejných kněží v oblastech, které mají s vírou a morálkou málo společného.

Úspěšně vládne jen ten, kdo vydává pouze splnitelné rozkazy. V posuzování splnitelnosti či nesplnitelnosti by měl církevním představitelům pomáhat Duch Svatý a jistě tak i činí, je-li o to pokorným srdcem žádán. Každá moc zde na tomto světě pochází od Boha, a proto vládnout je možno toliko ve jménu Božím. Zde se tedy jasně odlišuje vláda dobrá od vlády špatné, a protože vláda špatná nikomu nepřináší – ať dříve či později – žádné uspokojení, natož pak radost a štěstí, raději se přemnozí lidé ani o žádnou vládu nepokoušejí. Bezvládí, jak známo, je z mnoha důvodů horší než vláda špatná, právě tak asi, jako jsou i špatní rodiče pro dítě vždycky lepší, než dětský domov.

Učit se vládnout je obtížné, ale je to možné, nechybí-li dobrá vůle. Dobré vládě nad svým bližním se musí naučit každý katolík. Rodiče musí ovládat své děti, učitel své žáky, farář své farníky. Starší se musí naučit ovládat mladšího, zkušený hloupějšího (nebo třebas i jen naivnějšího). Nutno připustit – a neprosím přitom ženy o žádné prominutí – že manžel musí vládnout své ženě, a to kategoricky a nesmlouvavě. Přitom však natolik laskavě, že manželka nesmí manželovu vládu chápat jako příkoří, ani jako nějaké omezování. Nechat se dobře vést je totiž nesmírně pohodlné, až i příjemné. Takovýto poměr mezi manželi zavání utopií, přitom to však utopie není: to by Bůh nenapomínal ženy, aby byly poslušny svých mužů.

Tuze těžký to příkaz vydává Durych českým katolíkům: učit se vládnout!

1O)

„JURISDIKCI SPRAVEDLIVĚ VYKONÁVATI.“

To je v podstatě doplnění příkazu předešlého, naučit se vládnout. Vykonávat řádně jurisdikci v době první republiky bylo jistě obtížné, nepříjemné, až i protivné, v podstatě se však na její dodržování dbalo, ať již úspěšně, či méně úspěšně.

Jistě že nelze zaměňovat jurisdikci civilní za jurisdikci církevní, nicméně v jednom jsou si dnes podobny jako vlastní sestry. Jurisdikce jako taková padla a nedaří se ji vzkřísit. To, čemu říkáme jurisdikce, je ubohá zpotvořenina, zmatený parchant liberalismu, výplod lenosti, lehkomyslnosti, nezodpovědnosti, ubohé zaklínadlo, ze kterého už nemají strach ani malé děti.

Okrade-li mladík stařenu o poslední peníze a „dokáže“ pak, že se tím nechtěl nikterak obohatit, nic se mu nestane. Hlásá-li kněz, biskup, nebo třebas i kardinál nějakou bezbožnou herezi (jestliže si toho kdo vůbec všimne, že tu jde o herezi) a má-li za to nést odpovědnost, je toliko bratrsky napomenut. Snad i trochu přeháním, ale pokud se jurisdikce dosud nedostala až sem, pak sem dozajista dorazí už za krátký čas.

Tohoto zániku jurisdikce si Durych všiml před třemi čtvrtěmi stoletími; jal se sice volati silným hlasem, ale byl to jen hlas volajícího na poušti…

11)

„HUBITI LEŽ A POMLUVU; TOTO JEST BOD VELICE OŽEHAVÝ; NEJDE O POMLUVU ANONYMNÍ, ALE O POMLUVU OFICIELNÍ.“

„A tak každý bídně zajde, koho pomluva zlá najde,“ jsou pravdivá slova komické opery.

Ďábel je právem nazývám Otcem lži. Lež uvozuje každý hřích, třebas i jen tím, že sami sobě nalháváme, že „hřešíce, dobro činíme“. O lži samozřejmě byly napsány tisíce stránek a já nebudu další přidávat, jen se zmíním o ´pomluvách oficielních´. Pomluva oficielní, jinak též denunciace, nemusí být zcela lživá. Může to být velmi často polopravda, bohužel leckdy i skutečná pravda: vytržená z kontextu, či předložená v takových souvislostech, které pravdu převracejí v obludnost. Je tedy pravda cosi relativního: totiž lidská pravda. Pak je ovšem ještě Boží pravda a pokud tu se někdo snaží zneužít jako prostředek pomluvy, pak tu jde o hřích do nebe volající. Velmi rozhořčeně píše Durych ve svých „Služebnících neužitečných“ o oficielních pomluvách, které se staly noční můrou pro japonské misionáře koncem 16. a v 17. století. Tyto oficielní pomluvy konstruovali řeholníci zejména na Filipínách a odesílali je do Říma, aby co nejvíce poškodili misijní činnost v Japonsku. Šlo tu zajisté o řevnivost mezi řády, která nebyla ničím novým a více méně pokračuje dodnes. Tehdy však šlo o život a skutečně tyto oficielní pomluvy způsobily v Japonsku mučednickou smrt netoliko misionářům, ale zejména již obráceným japonským katolíkům, nejčastěji těm bezbranným: starcům, nemocným, ženám a dětem.

Hubit lež je velmi nesnadné. S hubením lži je nerozlučně spojeno prosazování pravdy; jinými slovy řečeno: lež musí padnout, aby vyvstala pravda. Jestliže Kristus o sobě prohlašuje, že je CESTOU, PRAVDOU a ŽIVOTEM, pak je zřejmé, že boj proti lži, boj za pravdu, je bojem za Krista.

–

V závěru stati Pro domo mea Durych ujišťuje, že na jeho věrnosti a příslušnosti ke katolictví se nic nemění. Nicméně nadále chce být jen obyčejným vojákem, posledním, ale věrným.

To je ovšem jen zdánlivá skromnost. Durych přestává být franctireurem a stává se „obyčejným vojákem poslední domobranecké výzvy“. Nuž, ať se tak stane. Předtím však, jen tak mimochodem, vydal soubor příkazů v podobě návrhů, hodných vojevůdcovské geniality maršála. Kdyby tyto jeho příkazy byly splněny, či aspoň soustavně plněny, nebylo by k obraně katolictví třeba ani chromých, nedoslýchavých a poloslepých domobranců.

Ach, to nešťastné „kdyby“…!

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.