Náboženská svoboda
Ti, kteří chtějí považovat II. vatikánský koncil za zlomový bod v učení Katolické církve (jedná se o modernisty, kteří tento zlom adorují, i tradicionalisty, kteří tento zlom odmítají), často poukazují na rozpor mezi Syllabem bludů bl. Pia IX. a dokumentem II. vat. koncilu „Dignitas humanae“. Jde o pojetí náboženské svobody.
Syllabus omylů odsuzuje tyto věty:
77. V této dnešní době již není vhodné, aby katolické náboženství bylo považováno za jediné státní náboženství a aby všechny ostatní jakékoliv kulty byly vylučovány.
78. Bylo by proto chvályhodné, že v některých katolických zemích bylo zákonem postaráno o to, aby přistěhovalcům byl dovolen veřejný výkon jakéhokoliv jejich náboženského kultu.
79. Jest tedy omyl, že občanská svoboda jakéhokoliv kultu, nebo plná a všem přiznaná volnost pronášeti zjevně a veřejně jakékoliv názory a myšlenky, vede příliš snadno ke zkáze mravů a myslí, a k šíření zhoubné lhostejnosti náboženské.
Naproti tomu „Dignitas humanae“ říká:
Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích.
Zdá se, že rozpor je v tom, že zatímco bl. Pius IX. upírá falešným náboženstvím právo na veřejný kult, „Dignitas humanae“ ji přiznává. Domnívám se, že tomu tak není. Soudím, že „Dignitas humanae“ rovněž veřejný kult falešných náboženství nepřipouští. Vede mne k tomu druhá z vět následujícího tvrzení:
Proto právo na tuto svobodu patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí. Jejímu uplatňování se nesmí bránit, pokud se zachovává spravedlivý veřejný řád.
Je však nabíledni, že podle katolického učení výkon falešného kultu nezachovává spravedlivý řád a ruší povinnost společnosti vůči Bohu! Tuto povinnost „Dignitas humanae“ plně uznává:
Dále, když náboženská svoboda, kterou lidé požadují k plnění své povinnosti uctívat Boha, znamená svobodu od nátlaku v občanské společnosti, nenarušuje tradiční katolické učení o mravní povinnosti jednotlivců i společnosti vůči pravému náboženství a jediné církvi Kristově.
Je tedy nutné říct, že podle „Dignitas humanae“ nemají jinověrci právo na veřejný kult. Tím je tento dokument plně ve shodě s Syllabem bludů bl. Pia IX.
V tomto článku jsem se pokusil o osobní náhled na danou problematiku s vědomím, že závazná interpretace těchto dokumentů přísluší církevnímu Magisteriu.
Jiří J. Stodola
K diskusím níže:
Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.
Nu, moc tomu nerozumím. Znamená to – tedy ve vaší interpretaci -, že Vatikánský sněm prohlásil, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu, pokud je tou lidskou osobou katolík? No pokud by tato interpretace byla pravdivá, pak by mi nezbývalo, než konstatovat, že to napsali pěkně vychcaně 🙂
Není třeba pojmem „spravedlivý veřejný řád“ myšleno něco zcela jiného? Moc nevím, co si pod tím představit. Existuje k tomu nějaké vodítko, co je tímto pojmem myšleno, nebo vás to jen tak napadlo, že by to mohlo být právě takhle?
Přečtěte si encykliku Libertas praestantissimum od Lva XIII.
Tam je to pěkně vysvětleno.
Osoba má právo na náboženskou svobodu, což je svoboda od nátlaku přijímat či nepřijímat určité náboženství. Není to ovšem svoboda veřejně pod záštitou státu vykonávat falešný kult. Naopak pravé náboženství má právo být státem podporováno.
Spravedlivý společenský řád je takový, který zachovává spravedlnost, nakolik je to možné. Spravedlnost je ctnost dávat každému, co mu patří. Bohu patří mimo jiné i veřejný kult. Falešná náboženství ctí Boha nesprávným způsobem, popřípadě vůbec, nedávají mu tedy, co mu náleží. Ergo, tato náboženství narušují spravedlnost ve státě, spravedlivý společenský řád. Pokud tak činí, pak nemají právo na veřejný kult.
Napadlo mne to vzhledem k tradičnímu významu slova spravedlnost. Spravedlnost však není jen vzhledem k lidem, ale i vůči Bohu.
„Vychcaně“ je ten dokument napsán každopádně, proto se o něj vedou takové spory. Podle jiného výkladu, který se také nabízí, by měl i Vatikán povinnost zajistit za svými branami výkon libovolných náboženství. Přikláním se k tradičnější interpretaci, která je v souladu se Syllabem.
Není třeba pojmem „spravedlivý veřejný řád“ myšleno něco zcela jiného?
Bohužel tím něco jiného myšleno je. Tím spravedlivým řádem je myšlen naturalistický právní řád laického státu, tj. určité právní minimum, abychom se neservali, ale to je dle katolické nauky málo.
Co je tím pojmem myšleno najdeme v encyklikách, odsuzujících „právo k záhubě“: Libertas, Mirari, Quas primas.
Je totiž rozdíl mezi pojetím spravedlivého veřejného řádu v demoliberálním režimu a v katolickém státě.
Už se těším co na to Lucerna Wikipedie. Všiml jsem si, že tam je mým článkům věnován poměrně značný prostor. Začínají obvykle „Známý heretik Stodola…“, pak následuje pár cizojazyčných citátů dokumentů, které máme k dispozici v češtině, a nakonec je přidáno něco jako „z čehož plyne, že Stodola je heretik a fanatický antinominalista“.
Tak Lucerna nezklamala. Podle ní jsem přestal být katolíkem, ale začal být fundamentalistou, protože jsem se pokusil vyložit DH v souladu se Syllabem, tedy uplatnit hermeneutiku kontinuity prosazovanou Benediktem XVI. A to vyplývá z příspěvků katolíků, kteří jsou toho názoru, že Dignitas humanae by se měla zahodit. Jo, jo Lucerna je lucerna.
To víš, Vít Zvánovec je Vít Zvánovec. Když někoho nenávidí, jde logika stranou… 🙂
Mne udivuji tyhle slovni ekvilibristiky a snaha dat dokumentum minimalne nejednoznacnym (coz neni pripad dokumentu o nab svobode – ten je jasne v kontradikci s Naukou) katolicky nater.
Driv se pouzival vyraz „tolerance“ pro hereticke kulty, nikoliv svoboda. Svobodu vyznani muze mit jen ten, kdo vyznava prave nabozenstvi.
Prijde mi, Jiri, ze se slovum snazis dat novy vyznam.
A propos, timto tematem se vycerpavajicim zpusobem venuje Michal Semin v jedne sve prednasce, jez je dostupna i na netu. Dohledat ji však neni v mych silach. Snad nekde na Institutu…?
Někde na Institutu je, ale ne celá. Nedávám slovům nový význam „spravedlnost“ je tradiční pojem.
Já vím moc dobře, jaký ten dokument má nedostatky. Je to přetahovaná mezi modernisty a katolíky, kdo kam hodí jakou větu, aby z ní mohl něco vyvozovat. V podstatě je na textu poznat, od které strany jaká věta pochází.
A já si myslím, že nakolik je možné vykládat DVK v duchu tradice, natolik se o to máme snažit. Tím se liším od tradicionalistů, kteří by chtěli, aby se ty dokumenty zahodily. To se mi jeví jako nereálné, protože ony kromě jisté vágnosti opravdu nijak nevybočují.
Mně se jeví jako nereálné, že se někdo nechá přesvědčit na základě výkladu „ve světle Tradice“. Dospěli jsme tak daleko, že všechny výklady jsou většině katolíků na banánu a každý si vytvoří svůj výklad, případně se veze na vlně propagandy. Lidi se často urputně brání používat rozum.
A co dělat v případě textů DVK, které v duchu tradice vykládat nelze?
Syllabus mluví slovy ano, ano – ne, ne. Naproti tomu v Dignitatis Humanae je to tak zamlžené a v důsledku dvojznačné, že to snad už víc ani nejde.
Vydat dvojznačné prohlášení je přinejmenším stejně hanebné, jako vydat prohlášení špatné. Vlastně ještě hanebnější, neboť je to lstivé jako ten had co navedl Evu a vede to k oklamávání maličkých.
Progresivističtí aranžéři 2. vatikánského koncilu – spolčení v tak zvané „Rýnské alianci“, o čemž si můžete přečíst např. ve vynikající knize P. Ralpha Wiltgena „Rýn se vlévá do Tibery“ – vnesli vědomě a úmyslně do koncilových textů dvojznačné a mlhavé formulace a pojmy, aby je pak v závěrečné fázi koncilu a v pokoncilní době využili již v jednoznačném, svým závěrům příznivém významu.
To dokazuje například příběh kantonu Valais:
Progresisté si, jelikož vyhráli na koncilu, vymohli prostřednictvím nuncia v Bernu, aby biskup kantonu Valais (jehož ústava prohlašovala, že katolické náboženství je jediným veřejným náboženstvím uznaným státem) zaslal všem svým věřícím pastýřský list naléhajíce, aby kanton Valais změnil svou ústavu a oficiálně se stal neutrálním!
Existují i další státy, které se staly z katolických sekulárními, a to na výslovné žádosti církevních představitelů s odvoláním na 2.VK, třebaže sami světští představitelé a občané byli proti tomu. Myslím, že to bylo např. Španělsko.
Dvojznačnosti byly do koncilových textů zabudovány úmyslně, aby se jimi zmýlili konservativně ladění otcové koncilu. Byli ukolébáváni tvrzením, že ten který text přece v podstatě neříká nic jiného než to, čemu církev vždycky učila. Byly to však tytéž texty, na které se bylo možné později odvolávat při obhajování různých, zcela nepravověrných tezí.
A náš úkol je odvolávat se na ně při obhajobě pravověrných tezí.
No to jistě lze, ale s mnohem větším úspěchem lze pravověrné teze hájit odvolávajíce se na dřívější jednoznačné texty.
Úspěšné nalezení (či spíše vypátrání) shody mezi Syllabem a Dign. H. ale vůbec nedokazuje, že 2.VK nebyl zlomovým bodem. Byl. Ve svých důsledcích prokazatelně.
No, ja nevim. Proste v te snaze „vykladat v duchu Tradice“ vidim pokus uvest do provozu vrak padesat let stareho auta, prozraneho rzi a shnileho uz v dobe vyroby zmetek bez motoru, presto, ze mám k dispozici zachovaleho veterana, ktery nepotrebuje ani umyt okna. Rozumejsi by bylo vrak ponechat svemu osudu, pripadne ho sesrotovat.
To zacalo uz davno pred koncilem. Jakmile sv. Pius X. zemrel, hon na modernisty skoncil. Jen tak se mohli dostat az na papezsky stolec. Pocinaje Janem XXIII. a nasledujicimi.
Jestliže někoho povolá Bůh na papežský stolec tak tam také patří. Napadají mne 3 možná vysvětlení. Přeje si tam mít modernistu, svatí otcové modernisti nejsou a nebo je Vaše definice modernismu špatná. Za nejpravděpodobnější považuji třetí možnost.
Papez je clovek a jako clovek muze byt i bludar. Nic to nemeni na tom, ze je papezem.
Co chce, nebo nechce Buh, proc to a ono dopousti, bych, s dovolenim, nechal na nem, Venco.
Jestliže Bůh někoho povolá na papežský stolec může se to stát aktuálním pohybem milosti v duších voličů, nebo dopuštěním a trestem.
JP II. heretik byl. Líbáním koránu to ukázal jednoznančně, a bláboly o všeobecné spáse v první své encyklice taky. Krom toho, kdo podporuje hereticky pro jejich učení, sám je heretik pro formální spolupráci a Kaspera opurpuroval taky on.
Krom toho v Překročit práh naděje (ZVON s. 125) jasně tvrdí, že „pravděpodobně se tak nestane“ co do obrácení otce lži. To je myslím postačující k tomu, abychom viděli, co to bylo za metlu katolické Církve.
JJS: Revize DH a několika dalších koncilních dokumentů je nezbytná. S Bohem, který je Pravdou, si nelze zahrávat do nekonečna, nelze ho míchat do koktejlu se světem a lží a pak v tomto koktejlu vítězně ukazovat kousky Nejvyšší Reality. Bůh se prosadí – a běda těm kompetentním, jejichž prostřednictvím se tak nestane.
Můj názor je ten že neexistuje soukromá a veřejná pravda nebo svoboda ale že je jen jedna.
Za klíčový bod bych viděl právo svazovat a rozvazovat, darované Ježíšem Kristem.
Svatý otec není perský velkokrál nebo jiný mocipán který mohl ze své vlastní pýchy jen svazovat. Ke škodě říše i sama sebe.
Jsem rád, že se nám díky Jiřímu po dlouhých 45 letech konečně dostalo správného výkladu Dignitatis Humanae, na který nikdo před ním nepřišel, čímž skončila doba bloudění.
Ale teď vážně…
Za prvé: Problém spočívá v samotném pojmu „svoboda“ co do falešných kultů. Tradiční učení hovoří o „toleranci“, tak ostatně zněl i původní návrh dokumentu, který však modernisti shodili se stolu. Proč byl původní koncept s termínem „tolerance“ nahrazen novým, který operuje slovem „svoboda“? Tyto dva pojmy přece mají rozdílný význam, ne?
Za druhé: AD „Proto PRÁVO na tuto SVOBODU PATŘÍ i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí. Jejímu uplatňování se nesmí bránit, pokud se zachovává spravedlivý veřejný řád.“ Zde si povšimněme jedné věci. Oproti tradiční nauce je zde řeč o PRÁVU co do bludu. (Ponechme stranou, že závěr DH na nátlak konzervativních otců zmiňuje, že se nejedná o právo morální.) Ale omyl per se nemá žádná práva, může být nanejvýš tolerován. Proč se tedy hovoří o právu, když žádné takové neexistuje? Právo přísluší pouze pravdě, ale DH říká něco jiného.
Za třetí: Jiří ve svém „dialektickém“ pokusu dochází ke dvěma překvapivým závěrům. Prvním z nich vyplývá z chybého výkladu slov „spravedlivý veřejný řád“, kterým je ona svoboda podmíněna. Vždy se tím myslel světský veřejný pořádek, nuicméně Jiří to chápe jinak. Tradiční nauka učí, že některá falešná náboženství, byť jim nepřísluší PRÁVA pravého náboženství, lze TOLEROVAT pokdu nenarušují veřejný pořádek. Jiří tím, že chybně vykládá onen „spravedlivý pořádek“ dochází paradoxně k novému, ještě restriktivnějšímu závěru, že tyto falešné kulty nemohou být ani tolerovány, neboť vždy tento spravedlivý veřejný pořádek narušují.
Za čtvrté: Tím se dostáváme k nevysvětlitelnému… Proč DH hovoří o PRÁVU NA NÁBOŽENSKOU SVOBODU jednotlivců i skupin, když jim toto právo, dle Jiřího výkladu, zároveň nepřiznává?
Za páté: Oba hlavní aktéři sporu TOLERANCE vs. PRÁVO NA SVOBODU, tj. Bea i Ottaviani si byli, narozdíl od JIřího, vědomi ROZPORU mezi novým a tradičním pojetím. Kardinál Bea o návrzích prohlásil: „Naše návrhy se NESHODUJÍ v ZÁKLADNÍCH OTÁZKÁCH vyjádřených v bodech 3 a 8. Je na tomto slavném shromáždění, aby rozhodlo.“ Kardinál Ottaviani na druhou stranu prohlásil: „Nyní každý vidí, že se nejenže neshodneme v některých dílčích věcech, my se neshodujeme co do samé NAUKY Církve.“ Nevím, snad kdyby Ottaviani počkal na Jiřího nemusel by se vyjadřovat tak přísně a uštřil by si spoustu nervů.
Za šesté: Je nutné jasněji vymezit některé pojmy, např. „SVOBODA“. O jaké svobodě v tom či onom případě hovoříe: fyzické, psychické, morální…?
Za prvé: netvrdím, že jiné náboženské kulty nemají být tolerovány, ale právě to, že neexistuje právo na jejich veřejné vykonávání, protože to je proti spravedlivému společenskému řádu, který stanovuje práva a povinnosti nejen vůči lidem, ale i vůči Bohu. To tvrdí bl. Pius IX. odsouzení této věty:
„Bylo by proto chvályhodné, že v některých katolických zemích bylo zákonem postaráno o to, aby přistěhovalcům byl dovolen veřejný výkon jakéhokoliv jejich náboženského kultu.“
Pozor! Tím Syllabus neříká, že představitelům falešných náboženství nepřísluší právo „jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích.“ Pokud jde o veřejný kult, dostávají se zjevně mimo tyto meze, což nám sděluje Syllabus. Syllabus ale nic neříká o jiných aktivitách, které nejsou přímo s veřejným kultem spojeny.
Dále: Dignitas humanae říká, že vyznavačům falešných náboženství přísluší určitá práva vycházející z hodnoty lidské osoby, neříká však, že jim přísluší právo výkonu veřejného kultu svého falešného náboženství. Žádná práva, která jsou uvedena v článku 4, se přímo nezmiňují o veřejném výkonu svého náboženského kultu.
Dále: Syllabus odsuzuje právo na „libovolný náboženský kult“, nikoliv na „každý nekatolický náboženský kult“. Tím tedy netvrdí, že nemůže existovat náboženský kult, který by toto právo neměl.
Ad právo na omyl. DH netvrdí, že má lidská osoba právo na omyl, ale že má právo jednat v souladu se svým svědomím, i kdyby bylo bludné, kvůli tomu, že jde o svobodnou lidskou bytost. Toto právo je samozřejmě omezeno veřejným pořádkem.
Navíc – a to je podle mne – zcela zásadní. Syllabus hovoří o „katolických zemích“. V takových zemích je pochopitelně nežádoucí výkon veřejného kultu nekatolíků! Co platí o katolických zemích, neplatí o zemích sekulárních, kde stát – neoprávněně – se odmítá vázat na určité náboženství. V takových zemích pak je třeba zajistit svobodu pro náboženství jakékoliv, které nenarušuje veřejný pořádek. Tento stát, i když je to špatně, nepodporuje pravé náboženství, proto je třeba, aby zajistil svobodu náboženství obecně.
A tos vymyslel jak, ze sekularni stat ma zajistit svobodu všech nabozenstvi?
Falesne kulty uz z podstaty svobodu mit nemohou.
Přišel jsem na to tak, že je lepší svoboda pravého náboženství společně s náboženstvími falešnými, než nesvoboda všech náboženství včetně pravého. To samozřejmě platí v situaci, kdy neposkytuje pravému náboženství náležitou podporu.
Aha, takze podle tebe existuje „nabozensky neutralni stat“?
To je ovsem rozporny termin. Stat, ktery pravemu nabozenstvi nedava ta prava, ktera mu nalezi, neni neutralni, ale nepratelsky.
Popravde, radsi pronasledovani, nez synkreticky eintopf, jez vytvari zdani „vsichni jsou si rovni“. Na tohle je exper salvatorsky farar, ktereho, myslel jsem, moc nemusis.
Sekulární stát samozřejmě není nábožensky neutrální a není to ani stát, jaký má být. Ale je, existuje. Co je lepší, když kecá Církvi do toho, co má dělat, nebo když jí nechá autonomii? Co je lepší, když zakáže všechna náboženství včetně pravého a mimo ateistického, nebo všechna náboženství včetně pravého i ateistického nechá svobodně žít? Samozřejmě že to ideální stav není, i když si to dnešní hierarchové myslí. Samozřejmě že „zdravý sekularismus“ je hovadina. Ale bavíme se o lepším a horším stavu ne o stavu, jaký má být.
A, dalsi papez 🙂
Je to prece Benedikt, kdo o „zdravem sekularismu“ tak casto mluvi.
Nevim, jestli je lepsi synkreticka „lhostejnost“, nebo pronasledovani. Obdivuju trochu tve rychle a jasne stanovisko, ze varianta prvni.
Ono je trochu rozdíl považovat papežovy soukromé názory, a o ty v případě „zdravého sekularismu“ jde, za blbost a považovat oficiální katechismus Církve za „nekatolický“ nebo „nepovedený“. Míra závaznosti a kompentence je v obou případech jiná.
Pokud je lepší pronásledování než svoboda Církve, pak největší neštěstí pro Církev představují roky 313 a 380 L.P. To si ostatně myslí lidé jako Boris Cvek a Hans Küng. A je to také v přímém protikladu k Syllabu.
Myslim, ze mi podsouvas něco, co jsem nerekl. Jen se zamyslim, je-li pro Cirkev lepsi (pro disciplinu i Nauku) zit pod mirnym tlakem pronasledovani, nebo v hedonisticky indiferentni spolecnosti, ktere je veskere duchovno natolik putna, ze vsem priznava stejna prava.
A nabozensky indiferentni stat zdaleka neznamena, ze je Cirkev svobodna. Svobodna Cirkev je v takovem state, ktery bere v potaz jeji pravost a jedinecnost.
Hamish jasně řekl, že 380 podporuje. Vadí mu jen 313.
Koncilový dokument jasně říká, že nekatolík má právo na veřejnou propagaci svého vyznání. Jediným omezením této svobody je pak „veřejný pořádek“. Z čeho plyne, že koncilem blíže nedefinovaný „veřejný pořádek“ tímže koncilem přiznané PŘIROZENÉ PRÁVO (nikoli jen obanské!) odnímá? To je přeci absurdní. A proč se asi s odvoláním se na DH po koncilu rušily konkordáty, v nichž stát uznával výhradnou podporu toliko katolickému vyznání?
Koncilové texty mají bohužel více pasáží, jež nejsou katolické a jež vedou k věroučným omylům. Tady žádná interpretace v „duchu tradice“ nepomůže.
Tenhleten dokument je samozřejmě paskvil, který se nehodí k ničemu jinému, než k cvičením se v dialektice.
Já vidím rozdíl mezi právem na jednání podle svého náboženského svědomí třebas i bludného a právem na výkon veřejného kultu.
Jiří, to podstatné rozlišení je přeci někde jinde – mezi „forum internum“ a „forum externum“. Novum koncilového učení spočívá v tom, že oproti tradiční nauce, která přiznávala právo na bludné náboženské svědomí pro f.i., koncilem je toto právo přiznáno i pro f.e. Tradiční nauka pro f.e. užívala pojmu TOLERANCE, z čehož plyne, že bludné učení je objektivně špatné. Je-li veřejné působení nekatolických náboženství PŘIROZENÝM PRÁVEM, jak učí koncil, jak může být falešné vyznání zlem?
Uznávám, že je to blbost. Je to jen takový dosti neseriózní pokus o „hermeneutiku kontinuity“.
Určitý šroubovaný výklad by se dal najít za předpokladu, že
a) právo na svobodu budeme nekatolíkům i těm co dosud neplní povinnost hledat pravdu přiznávat v souladu s cílem svobody, to jest mají svobodu se nechat pokřtít a přijmout víru pravou;
b) právo náboženských společností (nikde jsem si nevšim, že se tam explicitně mluví o sektách) budem chápat tak, že ty společnosti jsou katolické řády, konfraternity, katolické spolky a tak.
Tento výklad hermeneutiky kontinuity je ovšem naprosto v rozporu s tím, jak se DH vždy chápala a chápe a je strátou času se touto dialektikou zaobírat.
Ještě bych doplnil, že nemají svobodu ve smyslu práva vírou pravou nepřijmout.
Myslím, že primární je si vyjasnit, jaký je theologický či věroučný status dokumentů II. vat. koncilu. Koncil se prohlašoval za pastorační a leccos napovídá i tzv. nota praevia připojená na konec Lumen gentium. Tento postoj se vyhne tak jak sedevakantistické posici, podle které celý koncil byl nelegitimní, tak snahám jeho dokumenty dodatečně „dogmatisovat“.
Zkrátka tím, že chtěl koncil být čistě pastorační, nic nového nedefinoval (byť opakoval řadu učení magisteria). Navíc se zbavil asistence Ducha sv., aby byl chráněn před omyly, neboť tento příslib se týká jen závazně ukládané nauky církve, ne mínění o tom, jak nejlépe dělat pastoraci.
Humanae dignitatis je co do intence v rozporu s tradiční naukou církve a všechny pokusy ji vyložit tak, aby tam rozpor nebyl, jsou proti duchu tohoto dokumentu, jak ukazuje také jeho neblahé důsledky v praxi.
Problematická jsou i místa v daších dokumentech, třeba Gaudium et spes, či ono „subsistit“ v Lumen gentium. Samotný fakt, že je něco formulováno tak, že to lze dvojznačně vykládat, je varující. Když si přečtete např. kánony tridentského sněmu, tak je vše naprosto jednoznačné.
Amen 🙂
„všechny pokusy ji vyložit tak, aby tam rozpor nebyl, jsou proti duchu tohoto dokumentu, jak ukazuje také jeho neblahé důsledky v praxi.“
Správně! A kdo se o to snaží je fundamentalista a antinominalista. Howgh.
De tolerantia christiana a úvahy.
Je tragikomickýn omylem, když se katolíci, zvláště po půl století (nacistický plus komunistický režim) přou o náboženskou svobodu.—-
Druhý vatikánský koncil rozhodně nestaví náboženskou svobodu jako nějaké právo na šíření věroučných omylů, nebo na omyl postavený proti jasně poznané pravdě podle svědomí! Odpovědnost a vnitřní povinnost vůči „religio vera“ (pravému náboženství) a Jediné Církvi Kristově není relativizována. Jde o důstojnost (dignitas) člověka, která je dána tím, že má rozum, svobodnou vůli a především nesmrtelnou duši (to má i animista). O rozhodnutí z hlediska osobního vztahu k Bohu, nebo k Osobě, o níž si dotyčný myslí, zavázán svědomím, byť mylným, že Bohem jest, nemůže rozhodovat vnější nátlak, donucení. To není „novota“, kterou „nalezl“, coby nálezek lidský:), koncil (21. Všeobecný sněm svaté Církve katolické, která jest Církví Kristovou, řádně svolaný náměstkem Kristovým, papežem). Právo toto je založené v samotné důstojnosti člověka, jako osoby. Je zajímavé, že před druhým vatikánským koncilem nikdy Církev, z hlediska Magisteria, nepřišla s tím, aby toto právo upírala nekřesťanským jinověreckým rodičům. Rodiče mají právo určit náboženskou výchovu dětí, pokud se tato nevymyká přirozenému zákonu (např. sebevražedné sekty, rituální prostituce…:)
2. Vatikánský koncil rozšířil toto na lidi, jako na občany státu. Což nevylučuje existenci katolických států….:)
Pokud se mýlím, nechť jsem poučen. Nejsem Magisteriem, ani nepatřím k Ecclesia docens.:)))
Zatímco liberálové chápou svobodu jako možnost volit cokoliv, a existencialisté dokonce skuhrají o jakési vrženosti, je tradiční pojetí svobody jiné. Tomáš chápe svobodu, jako svobodu k cíli a svobodu kvality. Bůh je svobodný ačkoliv nemůže chtít zlo. Zde vidíme, že volit zlo nepatří k podstatě svobody a i u člověka je to jen vedlejší důsledek méně dokonalé přirozenosti než má Bůh a tedy nelze mluvit o lidské důstojnosti v souvislosti s volbou zla. Volbou zla se důstojnost umenšuje, což by sekulární humanista bojující proti trestu smrti nad brtálním vrahem nikdy nepřipustil.
Růstem v životě milosti naše svoboda roste a možnost hřešit, ač zůstává se umenšuje, a platí to i obráceně, čím je člověk zatvrzelejší, tím více se zmenšuje jeho svoboda ke konverzi (i když pochopitelně dostačující svoboda zůstává v obou případech až do smrti).
Nejen že nejste Magisteriem, vy se, koukám, vůbec nijak nejmenujete…
Takže Církev až do DVK nerespektovala důstojnost lidské osoby, když výslovně trvala na tom, že stoupenci falešných vyznání nemají PRÁVO na veřejnou propagaci náboženských omylů? Ba co víc, papežové výslovně učili, že katolický stát má z principu povinnost a tedy i právo tato falešná učení potlačovat. Vzhledem k jiným okolnostem je však mnohdy moudřejší, když je falešné vyznání v občanském životě tolerováno. Tolerancí však právo na existenci nezískává. Přečtěte si některé předkoncilní encykliky, neznáte-li je, abyste si ověřil, že katolické učení před DVK nezkresluji.
A opět připomínám, tak jako na jiném místě této diskuse, důležité rozlišení forum internum a forum externum. Pak pochopíte i rozdíl v postoji Církve k právu rodičů na výchovu svých dětí podle svého bludného svědomí a na volné šíření falešných nauk ve společnosti.
U nás se často chválí vystoupení našeho kardinála Berana v závěru DVK a jeho řeč o náboženské svobodě. Přiznám se, že neznám, co zde přesně pronesl. Jsou jeho názory v souladu s tradičním učením Církve či nikoliv?
Jak to tady tak čtu, napadlo mě, zda pojem „falešné náboženství“ není náhodou sémantickým pleonasmem v krystalické podobě …
Falešné náboženství je to, které vychází z nesprávného pojetí Boha či duchovna. Jde tu o objektivní nesprávnost, které si uctívač takového nábožebnství nemusí být vědom. Náboženstvím se člověk vztahuje k božstvu a jeho představa může být nesprávná.
Myslím, že Pirx spíše zpochybňuje pravost čehokoliv, co lze nazvat náboženstvím. Má-li to být bonmot, pak je působivý. Je-li to jeho přesvědčení, pak Bůh (nutně nepravý) s ním.
Ne, není. Pleonasmem je třeba „nemravný ateista“.
Mohu se zeptat proč zrovna toto slovní spojení označujete za pleonasmus ?